Zaří 2007

Patálie se správným načasováním odchodu

Ota Ulč

V byznysu s realitami nejzávažnějším kritériem je location - adresa té které nemovitosti, zda na Hradčanském náměstí či v Matiční ulici nebo v Chánově. V diplomacii a politice vůbec je tuze důležitý timing - načasování, kdy učinit jaký krok. Však čas, tento generalisimus maximus, si zaslouží být považován za tu nejmocnější sílu a též zhoubu, která nás všechny, dřív či později, zcela spolehlivě zabije.

Jestliže se plnění předpokladů nedaří, přibývá na netrpělivosti, jak velmi patrno v politice, hodně teď v USA, příští rok obdařené nepochybně dramatickým karnevalem prezidentských voleb. A to v podmínkách již dlouhodobé, nezáviděníhodné války v pouštní výhni Iráku. Historie se sice příliš perfektně neopakuje, ale podobnosti bývají k nepřehlédnutí. Vietnamská válka se přece neprohrála v tamějších džunglích, ale v USA na domácím politickém poli. Což by se teď mohlo opakovat.

V porovnání s Vietnamem, kde Američané ztratili téměř dvacetkrát víc životů než teď v Iráku, ale i nynějších už přes 3.500 zmařených životů začíná působit jako čínská muka, kapka po kapce. Téměř každý večer v závěru televizních zpráv veřejnoprávní stanice PBS v tichu se na obrazovce objeví fotografie mladých mužů a občas i dívek – jejich hodnost, jméno, věk, adresa. Někdy i deset jmen za večer, v průměru každý měsíc sto takových smrtí a nářku pak v jejich rodinách. Trpělivost národa se vyčerpává, frustrace, pesimismus rezonují v Kongresu, domáhajícího se urychleného řešení.

Z původních osvoboditelů tam v dálavách, pro většinu Saddáma zbavených domorodců se stali okupanti. Z přesvědčení nejen Bushova, že přece lidé kdekoliv dají přednost svobodě a prosperitě zbyla pouhá chiméra, s pozdním poučením jak nepraktický, pošetilý byl pokus naroubovat americké politické hodnoty na společnost s tak odlišnou historickou zkušeností a kulturou. Zdaleka se nepodařilo z Iráku vytvořit zářný příklad pluralismu a tolerance. Převládlo násilí a chaos – čímž se vlastně posílila pozice autokratických vládců v sousedních zemích, oddalujících potřebné domácí reformy, s tvrzením, že jen tak se lze bránit destruktivnímu chaosu, jaký zachvátil Irák.

V prosinci 2005 se v Iráku uskutečnily všeobecné volby s rekordní účastí, údajně to triumf demokracie a její přitažlivosti, de facto však census, sčítání lidu podle etnické a náboženské příslušnosti. (Typický obrázek: před volebními místnostmi mulláhové, vymáhající od vstupujících občanů přísahu na korán, že budou hlasovat pro tu či onu sektářskou stranu.) Tato importovaná novinka s volbami, místo aby Iráčanům pomohla vydat se na rozumnou společnou cestu, národ etnicky a nábožensky ještě víc rozdělila. Volby umožnily šíitům, převážné většině (60%) národa, vyhrát a tak se po staletích područí dostat k moci, z rozhodnutím, se jí nevzdát. A minorita (20%) tradičně dřív vždy dominujících sunnitů zůstala rozhodnuta ztracenou moc znovu získat. Pro velké množství iráckých politických předáků americká vize Iráku – sjednoceného, pluralistického, demokratického - rozhodně není jejich preferencí. Tou je pro šíity jimi ovládaný stát, v němž by sunnité měli pramálo vlivu, zatímco pro sunnity nejlepším řešením by byl návrat starých časů, kdy oni vládli. A pro Kurdy to je vize vlastního nezávislého demokratického státu. Ideální to podmínky k rozžehnutí občanské války. Jsou to zejména sunnité, kteří zabíjejí Američany, pokládané za hlavní strůjce potupné ztráty moci, a proti nim stojí mordýřská komanda šíitů se sebevražednými explozemi, únosy, mučením, vraždami ve velkém.

Američanům prozatím nic lepšího nezbývalo než podporovat Nuri Kamal al-Malakiho a jeho vládu, málo schopnou či neochotnou dát přednost celonárodním zájmům před sektářským vyřizováním účtů. Opakované sliby potřebných reforem (federalismus, podílení se na moci a na příjmech za vývoz ropy) se nesplnily.

Netrpěliví američtí politici si jsou vědomi ošidného dilematu. Zásadní úvodník v The New York Times (8. 7. 2007) zdůrazňuje krušný předpoklad, že po odchodu osvoboditelů-okupantů postihne Irák a vlastně i celý region ještě větší chaos a krveprolití. Odvety, etnické čistky, třeba i genocida. Nutno se tedy pokusit o zmírnění takového dopadu a to při vědomí, že čím déle vojska v zemi zůstanou, tím se situace jen zhorší. Pentagon by měl uvážit možnost využití kurdského území na severu jako báze k odchodu. A to vše docílit za méně než půl roku je patrně nerealistické.

Je nemožné předpovědět, jak bude Irák vypadat na podzim, za pár měsíců, souhlasí Frederick W. Kagan, bývalý profesor historie na United States Military Academy (NYT, 6. 5. 2007: WK 15)

Stanovisko Iráčanů k zásadní otázce o žádoucnosti dalšího pobytu okupantů je podle nejposlednějších průzkumů veřejného mínění jaksi schizofrenické, s diagnózou vyjádřitelnou slovem ambivalence. Naprostá většina (80% šíitů, 97% sunnitů) si přeje, aby Američané odešli, ale pouhá jejich jedna třetina (35%) chce, aby se tak stalo okamžitě. Američané vyrozuměli vládu v Bagdádu, že postačí jen jedna taková výzva a oni vyhoví. Dosud se tak ještě nestalo.

Co dělat? Jestliže je Bush přesvědčen, že naprostá většina Iráčanů baží žít v míru a svobodě, jak je tedy možné, že nelze potřít onu malou menšinu, která si něco takového nepřeje? Přibývá otázek a ubývá trpělivosti v Kongresu a národě. Na rostoucí požadavky uspíšeného odchodu se specifickým datem, Bílý dům začátkem roku 2007 zareagoval iniciativou, vyjádřenou slovem surge („vysoká vlna“ doslova), posílenou několika brigádami vojska a tímto nejednoduchým úkolem byl pověřen talentovaný generál David H. Petraeus.

Zklamal plán jeho předchůdce (generála George W. Caseyho) spoléhat na Iráčany, aby převzali větší díl odpovědnosti a tím i umožnili snižování stavu amerických jednotek. Iráčané nebyli schopni zvládnout úkol a zabíjení v jejich vlastních řadách přibývalo. Rovněž neprospívala americká taktika pustit se do utkání s povstalci, potřít je a pak pokračovat s týmž úkolem na jiném místě, zatímco přeživší povstalci se na původní místo vrátili. Petraeusova taktika vyžaduje udržet místa dobytá, klást důraz na bezpečnost obyvatelstva jako nejlepší způsob, jak izolovat povstalce, získávat informace o jejich počínání a podporovat snahy o politické usmíření. Plán, na jehož vypracování se podílela řada amerických a britských expertů, vycházel z předpokladu, že nelze docílit úspěšné vojenské vyřešení, ale nutno se pokusit se o vytvoření podmínek, za nichž by jakýsi smír byl uskutečnitelný.

Ledacos se již povedlo: podstatně se zlepšila spolupráce s iráckými jednotkami, zajišťování bezpečnosti v Bagdádu, a poklesu sektářského vraždění o třetinu. Dochází k realizaci plánu pacifikace od oblasti k oblasti s důrazem získat na svou stranu představitele významných kmenů sunnitů, převážně protivládně orientovaných, proti dosavadním spolubojovníkům z řad al-Kájdy. Však ti jsou cizinci, ne-Iráčané, vesměs fundamentalističtí fanatici, jejichž cílem není přece blaho iráckého národa, ale vize docílení nadnárodního znovuzrozeného kalifátu, velmoci bez hranic. Metodami sadistického puritánství – uřezávání hlav, kuřákům amputovat prsty například – se rovněž nezískává příliš sympatií. Al-Kájdu se již podařilo vymýtit v rozlehlé provincii Anbar, před rokem pokládané za ztracenou. Totéž se prozatím daří v provincii Diyala. Al-Zavahrí, po Usámu bin Ládinovi, již rok mlčícímu, nejvýznamnější představitel al-Kájdy, ve svých vyjádřeních televizí rozšiřovaných nedávno (5. 7. 2007) připustil, že došlo politování hodnému rozkolu a apeluje k obnovení kýžené jednoty.

Petraeus se též musí potýkat s mordýřskými jednotkami šíitské milice, kde situace je málo přehledná, všelijaké odnože renegátů vraždí nejen sunnity, ale jdou si vzájemně po krku.

Petraeus je očekáván v září předložit ve Washingtonu zprávu o docíleném pokroku a pravděpodobnosti finálního úspěchu. Bush pokládá za věc významného národního zájmu vytvořit v arabském světě model slušného funkčního systému. Ten se ale zřejmě nepovede bez ochoty šíitů podílet se na moci s bývalými dominantními a stále nenáviděnými sunnity. V tom případě, jak doporučuje významný publicista Thomas L. Friedman (NYT, 1. 7. 2007:WK 13), nutno se tedy smířit s menším soustem, jímž je „Kurdská varianta.“ Kurdistán, na severu země, prezentovat jako příklad úspěšného budování demokracie v končinách politicky tolik nehostinných. Kurdové ve své de facto autonomní oblasti mají svůj aktivní parlament, svobodný tisk, fungující univerzity. Však mnoho Iráčanů, sunnitů i šíitů, tam jezdí na prázdniny za pocitem bezpečí, doma jim odepřeného. I když tento úspěšný příklad Kurdů by nepřivedl svářící se strany konečně k rozumu, aspoň by mohl posloužit jako zrcadlo k ověření, jak nesmyslná, destruktivní je jejich občanská válka, jíž se dosud nedovedou nabažit.

Nejposlednější zpráva o stavu věcí a roli Američanů v příštích dvou letech, je z 24. července 2007, o detailním plánu (Joint Campaign Plan) vypracovaném americkým velitelstvím v Bagdádu za spolupráce řady expertů. Nezaručuje úspěch a za dosažitelný cíl považuje zajistit bezpečnost v Bagdádu do června 2008 a ve zbytku země do června 2009. Plán ale neuvádí podrobnosti o odtažení vojenských jednotek ze země.

Zůstává pak otázkou výdrž trpělivosti amerického národa a jeho předáků.