Zaří 2007

Romský problém: mlčet, nebo řešit?

Luděk Frýbort

Pořád teď v novinách čtu o té paní Janáčkové, co je tamhle na Ostravsku senátorkou. Dopustila se ta dáma jistých výroků, jež komentátoři, každý podle své nátury, hodnotí různě. Jedni paní Janáčkovou ve všem všudy zatracují: co ta ženská vypustila z huby, je holý a nezastřený rasismus, i nemělo by jí být dovoleno vykonávat veřejnou funkci. Druzí opatrně připouštějí, že v tom, co zmíněná paní říká, může být jakési zrnko pravdy: opravdu jsou ti ... dejme tomu Romové, velmi často hluční, nepořádní a nenechaví, takže je s nimi svízelné spolužití. Jenže, v tom jsou si všichni zajedno, má se paní Janáčková, když už zaplachtí do těch ošemetných vod, vyjadřovat jinak. Zdrženlivěji. Nemá mluvit o cikánech, když už vůbec pociťuje nutnost na někoho ukázat prstem, ale použít korektnějšího názvu. Její hřích netkví v tom, že si o zmíněném etniku něco kritického myslí, ale že to na plnou hubu vykládá z tribuny své politické funkce. Mysli si o té patálii co chceš, babo, ale jen tak pro sebe a mezi známými, jako ostatně každý. Jakožto veřejný činitel máš hovořit jemně, shovívavě, jako jarní vánek nad růžovým sadem, ničích citů se nedotknout, nikomu důvod k zlosti nezavdat. Tak se to dělá mezi námi nerasisty.

A tak vám nevím. Existuje v království českém romský problém, nebo neexistuje? Je obtížné tvrdit že ne; i největší obhájci Romstva neradi připouštějí, že tu cosi takového je. Inu sláva, tím bychom měli první bod diskuse za sebou. Teď dál: máme-li problém - jakýkoliv - je moudřejší jej řešit, nebo o něm ohleduplně mlčet? I na tom se nejspíš shodneme: problém je třeba řešit nebo se o to aspoň pokusit, protože neřešený problém mívá tendenci se prohlubovat, až je na každé řešení pozdě. Je to tak? Je. Tak tedy zatřetí: je řešením výběr slovíček? Listování ve slovníku a hledání co nejdecentnějšího výraziva? Nebo i kritika, ale jen taková, jíž se nikdo necítí dotčen nebo nedejpámbu uražen? Tady už se, tuším, neshodneme, tady má diskuse svůj kámen úrazu.

Stav romského problému se za málem už dvacet let korektního obtancovávání nevyřešil, spíš rozrostl. Povedlo se nám, čeho by se měla demokratická společnost vystříhat jako čert kříže: vypěstovali jsme si zapovězené téma. Posvátnou nedotknutelnost. Společenské tabu, v jehož stínu roste pocit bezmoci, z něj pramenící vymezování, odmítavost, nevraživost. Nepotlačíme je tím, že budeme mluvit povzneseně o rasismu; museli bychom se dobrat jejich kořenů. Ty tkví mimo všechnu pochybnost v nedobrých zkušenostech s romským etnikem. Že ne s celým, netřeba zdůrazňovat; ale člověk už je takový, že opakovanou zkušenost zevšeobecňuje. Odvažuji se tvrdit, že rasismus neexistuje; je to jen slovo, a pokrytecké k tomu: namlouvá nám, že ke kritice zjevného stavu není důvod, ba že se jí dopouštíme čehosi nemravného. Co existuje - jinak by lid český musel zle zahlížet třeba i na Japonce - je nedobrá zkušenost. Aby začala mizet, toho se nedosáhne zvenčí, Romové sami by se museli zamyslet nad svými obyčeji. Vím, že je to obtížně splnitelný požadavek, ale korektně omluvné frázičky ještě žádného hříšníka k obrácení nepřivedly, spíš naopak.

S jistým znepokojením zaznamenávám, jak se ve spojitosti s romským problémem s přibývající tendencí mluví o urážce, hanobení a takových jevech. Normální člověk se uráží poměrně zřídka; když to slovo zaznívá příliš často, je to varovný signál. Oznamuje, že se stalo výhodným být uražen; že se z proklamace toho pocitu dá cosi vyrazit, omluvy, odškodnění, privilegované nakládání. Nechme toho. Podívejme se, kdo je ve světě také v jednom kuse něčím uražen: nesnášenlivý, extremistický islám. To je ovšem pivečko z jiného soudku, ale k poučení posloužit může: jakmile někdo dává příliš hlasitě najevo svou uraženost, znamená to obvykle, že si chce vykřičet ústupek. A třeba bychom jej Romům i rádi dopřáli; ale neposlouží jim k ničemu dobrému.