Zaří 2007

Kde je doma exulant

Luděk Frýbort

Přinesl před nějakým měsícem časopis Nový Polygon řádku úvah, týkajících se exilu, a mezi nimi ovšem onu k věčnému nerozřešení odsouzenou otázku, kde je exulant (emigrant) doma a co je to vůbec domov. A třebaže si nedomýšlím, že zrovna já budu ten, kdo podá vše obsahující odpověď, chci k ní přičinit několik poznámek o mých vlastních pocitech. Zdůrazňuji, že jsou pouze moje, nikomu jinému je nevnucuji.

Neděláme možná chybu, chápajíce domov jako daný celek? Tohle je domov, jednomu Čechy s Moravou, druhému Německo, Kanada, Švédsko, a basta fidli. Není tomu jinak a složitěji? Nebudujeme si domov z drobných kousků, jako když si zařizujeme domácnost, abychom se v ní cítili dobře a příjemně, jedním slovem doma? Tuhle židličku, tuhle almárku do svého obydlí zahrnu, protože se mi líbí; tadyhle ten monstrózní šifonér ne, protože vypadá, že by mě chtěl udusit. Ale abych odněkud začal: vyjel jsem si u nás v Hannoveru za pěkného počasí na kole. Cestička kolem průplavu byla úzká, přede mnou se rovněž na kole pomalu šinul pán, na dlouhém řemínku pejska, projet nebylo kudy. Dojel jsem ho, lehce zazvonil, pán se ohlédl, pejska k sobě přitáhl, já jsem mu pokynul – Danke! „Bitte, bitte,” řekl ten člověk s úsměvem. Jel jsem dál a ještě sto metrů jsem si s sebou vezl příjemný pocit vzájemné vlídnosti. Vzpomínám si na podobnou situaci krátce poté, kdy jsem přitekl (jak zní opak slovesa utéci?) ze země, činící si nárok býti mi domovem. Jel jsem tehdy parkem, přede mnou kráčí dáma s pejskem, dáma vpravo, pejsek vlevo, a řemínek natažený přes celou šíři cesty. Rozhořčilo mě to. Co se ta bába tady roztahuje? Má tu cestu pronajmutou? Já mám přece taky právo tudy projet! Park není jenom pro ni! Dojel jsem ji a důkladně ji poučil o mých právech a její povinnosti držet se s tím jejím čoklem u strany. Poté jsem se mračně vzdálil, veza s sebou ještě několik kilometrů ne zvlášť příjemný, zato však triumfální pocit převahy. To jsem jí to dal, semetrice!

První z uvedených pocitů, ten vlídný, zdvořilý, to je můj druhý domov. Je jím z Boží vůle Německo, ale mohlo by jím být i ledaco jiného na západ od Šumavy. Jednání, jímž jsem se zaskvěl tenkrát v parku, jsem si přivezl ze svého prvního domova. Bylo tam běžné, dělalo se to tam tak – jen každého hned utřít, pěkně zostra sjet, aby bylo vidět, kdo je tady v právu! Vlastně ani nevím, kdy jsem si uvědomil, že takové móresy náleží do duchovního inventáře socialismu. Že se s nimi na druhé straně Šumavy podivně vyjímám a že bude dobře pro mě i pro jiné, když jich nechám. Teprve od té chvíle jsem začal být na Západě doma, kdežto původní domov se mi začal halit do mlh, podobných oblakům hnědouhelného kouře. Také průvodní jev socialismu, jenž kdysi patříval k mému domovu, ale rád jsem mu odvykl.

Je tedy český, v komunismu a postkomunismu vyrostlý člověk nepříjemný, nezdvořilý, svárlivý, nevstřícný, mluvy namrzlé nebo žádné? Ale kdepak. Když přijedu dvakrát, třikrát ročně do svého původního „domů,” setkám se s přáteli, přátelé mě představí dalším… té srdečnosti, toho zájmu, plni dychtivé účasti všichni zvídají, jak to na tom Západě chodí, někdy se do srdečnosti zdá být přimíseno i maličko závisti, ale nepřevládá, naopak, těch dárků a pozorností, co se mi jich dostává, až se trochu stydím. To je tedy domov, a pěkný domov. Doma se člověk musí cítit dobře. Jenže co to? Vyjdu ven, chci něco koupit naproti v krámě, na přechodu mě málem přejede nějaký hulvát, a v krámě lidstva… Počínám si, jak jsem zvyklý: tu přidržet dveře, prosím, račte, tu někoho pustit před sebe, jděte, paní, já nespěchám, uvolnit místo… a nic. Tváře upjaté, nerudné, neusmějí se, nepoděkují, neodpovědí “prosím.” Co je to s vámi? Snad že si čeští lidé navykli uzavírat se před bolševikem do ulit a každého, kdo je mimo ni, pokládat preventivně za mizeru? Mít se před ním na pozoru? Jen v ulitách být přátelští a ochotní, mimo ně však se na každého šklebit? Je to možná vzhledem k těm zkušenostem pochopitelné, ale já v tom doma nejsem, už ne.

A prošel jsem si v několika dnech kus české krajiny: krása. Vzpomínky z dětství se vynořují jedna za druhou, tamhle Trosky, tadyhle Kozákov, Bradlec… domov? Jak by ne. Jenže potkávám lidi, výletníky, turisty, u nás v Německu bychom se na sebe podívali, usmáli se, řekli – guten Tag (na dostřel od Berlína Mojn mojn, v Bavořích Grüß Gott), máme to pěkné počasí, že ano? Odkudpak jdete? Tady – nic. Pohled upřený před sebe, beze slova, bez pozdravu. To je víc než nezájem; ti lidé mi okázale dávají najevo, že jsem pro ně méně než vzduch. Býval jsem také takový, když jsem přitekl? Asi ano. To se mnou – s námi – udělaly ochranné reflexy socialismu. Ale už jsem jim odvykl, už je nepotřebuji, už bych se s nimi necítil doma. Ta podhorská krajina tady – ano, domov. Ještě pořád domov. Ti lidé – cizota cizoucí. Já vím, roztáli by, kdyby jim mě někdo představil, z ulity vytáhl; ale řekl bych, že je to málo. Jsem přece jen raději, že mám své „doma” jinde. Sentimentální vztah se ještě domovu nerovná.

Jak je krásná Praha, jak úžasný pohled z Karlova mostu přes malostranské věže k Hradčanům! Jenomže, k čertu už jednou, abych si všechno hlídal jako četník. Abych pořád zkoumal, nepostávají-li někde divné figury, neometá-li se kolem mne někdo příliš těsně, protože bych mohl dopadnout jako ti turisté, co běhají, křičí, volají policii, aby pak, potvrzení pro pojišťovnu v ruce, mstivě prohlašovali, že co živi budou, do téhle zlodějské země nohou nevkročí. Nu, mluvím česky, na cizince nevypadám a vím, nač si mám dávat pozor, takže mi velké nebezpečí nehrozí; ale štve mě to. Zemský ráj na pohled – možná. Domov můj – už nevím. K tomu mi v zemi české, co by měla být domov můj, také už před nosem ukradli auto. Policajti byli sice zdvořilí, to už se tedy zlepšilo, ale k nějakému vyšetřování se nehrnuli, třebaže asi ledacos věděli; jejich maloměstský revír není velký a na známé firmy by jistě mohli prstem ukázat. Že by z toho něco… no, nechci rozšiřovat nepodložené chýry. Ale pocit domova se mi tou příhodou řádně nalomil. Jeden můj americký známý překládá značku CZ jako Česko-Zlodějsko… třeba je ten pán až příliš příkrý. Ale stačí si přečíst české noviny: korupce, zlodějny velké, menší i prostřední, podvody, pokoutní rejdy-šmejdy, konce toho není… domov můj? Jestli bych si mohl vybrat, tak raději ne. Krade se sice všude, jak mi zpravidla namítají čeští známí, ale málokde v takové děs budící intenzitě, málokde – aspoň mezi zeměmi západními – bych byl tak na pochybách, mám-li té Sodomě říkat domov.

Doma, a převelmi doma jsem ovšem v té krásné a bohaté řeči české. Jelikož jsem se kromě jazyka mé druhé vlasti do jisté míry použitelnosti učil (a většinou zase zapomněl) aspoň dvaceti jiným mluvám, rád potvrdím, že co do jemnosti, vtipu, něhy, hravosti, barvitosti, také ovšem ironie a podšitosti, nemá sobě rovné. Jenže zrovna v tomhle podstatném kusu domova se občas cítívám samotinký jako Jeníček v ježibabím lese. Kdo ještě mluví či píše česky s využitím vší té úžasné bohatosti? Kdo, aby se to lahodilo sluchu a čta člověk nepropadal chmurám? Zdá se mi někdy, jako když se všichni lidé od pera smluvili, že budou psát co nejladáčtěji, nejubožeji, slovník chudičký, mluvnice primitivní… Tak se přece mluví, obhajují tu bídu ti, kteří se na víc nezmohou nebo se jim v té poušti ducha zalíbilo. To je jazyk lidu. Tak nám zobák narost. To je moderní čeština. Nu, třeba i je, ale nestojím o ni. Ale to by byl námět na delší žalozpěv, takže až snad jindy. Co se domova týče, mám jej spíš na poličce s řadou krásných knížek, Čapek, Poláček, Zikmund Winter, a třeba i ten Jirásek, co zrovna teď není v oblibě, ale česky psát, pane, uměl. A mezi přáteli emigranty u nás v Hannoveru i po celém světě, s nimiž také mohu komunikovat ještě postaru, bez pavlačových pokleslostí a nabubřelých novotvarů. Ve vlastech českých je tahle světnička domova, abych se tak vyjádřil, vybydlená.

Ono je to s tím domovem vůbec všechno složitější. Proč by měl být zrovna tam, kde jsem se bez vlastního přičinění narodil? Nebo i tam, kam mě zavála náhoda, protože jako mnozí jiní, ani já jsem si Německo nevybral, spíš mě do něj mimoděk přistrčil osud? Musel jsem pobýt v emigraci nějaký čas a zchodit hodný kus světa, abych pochopil něco jiného, vyššího: je jistá část téhle vesmírné kuličky, v níž bych mohl být beze všeho doma. Jiná, kam sice rád pojedu na dovolenou, ale zaváhal bych před možností se tam usídlit. A ještě jiná, kam bych pro jistotu nechtěl ani nohou vstoupit. Každý z nás emigrantů má tuhle mapu nastavenou trochu jinak, ale všichni jsme vědomě a záměrně zvolili za svou širší vlast ten díl světa, jemuž se říká Západ. Volba vlastní, svobodná, a proto nejpodstatnější.

Ale ještě lepší by bylo, kdybychom si mohli sestavit světničku domova z různých končin, jimž náleží naše sympatie, z téhle kousek, z tamté kousek. Teď už je asi pozdě; uvažoval jsem svého času o možnosti sbalit emigrantská fidlátka a pohnout se někam dál, ale už to nejspíš neudělám. Jestli však má pravdu východní moudrost a já se budu, až ta chvíle přijde, zapisovat do pořadníku na příští život, věděl bych, kam se postavit do fronty. Třeba k přepážce s nápisem „Švýcarsko,” pro krajinnou krásu té země a pro jedinou skutečnou demokracii světa. Nebo pod ceduli “Austrálie,” pro úžasně přátelskou, uvolněnou atmosféru klokaního kontinentu, v níž se tak dobře dýchá. Nebo také k přepážce USA, země rovněž velmi přátelské – obecná představa businessmanské ukvaltovanosti je značně vedle – s jejím pojetím svobody jakožto odpovědností člověka za sebe sama. Vím, že leckomu se taková svoboda nezdá, ale mně by se v ní líbilo. Jestli bych se hrnul k přepážce s vyobrazením lva a nápisem Království české – tuším, že na věčnosti se té zemi tak říká… ani vám nevím. Snad až napotřetí. Až ještě jednou projdu řekou zapomnění. V tomhle životě jsem se totiž na rodné hroudě, až na rodičovskou lásku a řádku pěkných přátelství, ničeho zvlášť dobrého nedočkal.

(Nový Polygon)