Zaří 2007

Chceme lepší EU? Zbavme se zemědělství!

Viktor Dvořák

Položím vám otázku: která věc požírá polovinu rozpočtu Evropské unie, zvýhodňuje pár procent jejího obyvatelstva, odměňuje nečinnost, způsobuje chudobu ve třetím světě, podkopává pozici unie v zahraničí, rozčiluje většinu jejích obyvatel a zdražuje potraviny na pultech obchodů? Jestli jste odpověděli, že je to Společná zemědělská politika EU, máte pravdu.

Vskutku, když se podíváme na výsledky průzkumů veřejného mínění, promluvíme s euroskepticky naladěnými lidmi a pokusíme se vypátrat, co jim na EU vadí nejvíce, většina z nich zmíní absurdní regulace a příliš mnoho byrokratických rozhodnutí Bruselu. A pokud se zeptáme na konkrétní příklady, téměř vždy jsou uváděny záležitosti, které nějak souvisí se zemědělstvím. Buďto to jsou málo křivé a žluté banány, nutnost přejmenovat český rum (který se skutečným rumem nemá společného ale vůbec nic), regulace rozsahu moravských vinic či třeba likvidace českého cukrovarnictví. Zemědělství a způsob, kterým s ním EU pracuje, jednoznačně vzbuzuje nejvíce nevole a stojí značnou měrou za protiunijními náladami mezi veřejností.

Naopak, většina obyvatel unie, Čechy nevyjímaje, se příliš nebrání hlubší integraci EU v oblasti bezpečnosti, práva a spravedlnosti, obrany nebo ekologie, tedy v těch sférách, které konzervativní politici pokládají za nedotknutelné symboly suverenity jednotlivých států. Unijní občané oceňují odbourávání bariér pro podnikání, práci, obchod a cestování. I pro kované euroskeptiky začíná být samozřejmostí, že mohou svobodně cestovat po celé Evropské unii. Vstup nových členů do schengenského prostoru, uvnitř kterého neexistují hraniční kontroly, má téměř neomezenou podporu u domácí populace.

Co je tedy zač ona Společná zemědělská politika (anglickou zkratkou CAP) a proč ji Evropská unie stále drží při životě i když je jasné, že je to právě ona, kdo nejčastěji staví „poddané“ Bruselu proti evropské myšlence?

Černá díra evropských rozpočtů

Společná zemědělská politika byla ustanovena v 60. letech jako výsledek kompromisu mezi členskými zeměmi tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že dva nejsilnější členové, Německo a Francie, se dohodli tak, že Německo získá přístup na francouzský trh výměnou za to, že bude dotovat francouzské farmáře. Oficiálně měla CAP zajistit dostatečnou produkci potravin v Evropě (hrozba nedostatku byla v té době v myslích mnoha lidí stále aktuální), pomoci farmářům uchovat tradiční způsob života a zajišťovat stabilní ceny potravin.

Těchto cílů měla CAP dosahovat systémem regulací, cel, kvót a dotací. Velmi jednoduše (a laicky) řečeno, CAP stanovila cílovou cenu určitého zemědělského produktu, kterou se pak snažila udržovat. Pokud byl některý produkt na světových trzích prodáván pod cílovou cenou, EU (rozuměj její předchůdci) stanovila dovozní cla v takové výši, aby tento produkt nemohl svou cenou konkurovat domácí produkci, která byla samozřejmě preferována. Dostatečnou domácí produkci pak CAP zajistila systémem pevných výkupních cen, která v podstatě znamenala, že EU od farmářů vykupovala určitý produkt za pevně stanovenou cenu, která logicky neodpovídala ceně, kterou by jinak určil trh (čím více nějakého produktu na trhu je, tím nižší je jeho cena a naopak). Krom těchto opatření navíc farmáři získali nárok na mnohé dotace, které měly zajistit uchování venkova v jeho tradiční podobě.

„V Austrálii krmíme dobytek ručně..." „V Evropě ručně vykrmujeme už celá léta..."

Již velmi záhy se ukázalo, že CAP nefunguje přesně tak, jak to její tvůrci zamýšleli (anebo fungovala právě tak, jak zamýšleli, pokud bych chtěl být cynický). Pevné výkupní ceny, absurdní cla a dotace vedly nejen k dostatečné produkci, ale přímo k nadprodukci epických rozměrů. V momentě, kdy byly zemědělcům nabídnuty pevné výkupní ceny, totiž začalo být velmi výhodné produkovat co nejvíce takto regulovaných produktů. Pokud by fungovala tržní samoregulace, ceny produktů, kterých byl na trhu nadbytek, by poklesly a přiměly tak zemědělce jejich produkci omezit a zaměřit se na lukrativnější plodiny. Tak tomu ale díky pevným výkupním cenám nebylo: i když byl některých produktů na trhu výrazný přebytek, EU dále vykupovala za stejnou cenu, jako předtím.

Situace se brzy stala neudržitelnou. Tisíce tun zeleniny byly zaorávány, ovoce se sypalo do moře, mléko se po hektolitrech vylévalo do kanálů a obilí se spalovalo v elektrárnách, to vše ve stejné době, kdy polovina Afriky trpěla podvýživou. Takové jednání vzbuzovalo nevoli veřejnosti a EU stavělo před otázku, co s takovou nadprodukcí dělat. Zrušit regulace nepřipadalo v úvahu, neboť farmáři (obzvláště ti francouzští), kteří si zvykli na pohodlný život za peníze z Bruselu, se jakýmkoliv tržním reformám zuřivě bránili, což se odrazilo na neochotě některých států (opět hlavně Francie) o změnách uvažovat.

Jak už to bývá, když nelze odstranit příčinu potíží přímo, zavede se nová věc, která by měla potíže řešit. A jak už to také bývá, většinou to vůbec nefunguje. V tomto případě mělo být řešení nadprodukce vícekolejné. Část nadprodukce začala být vyvážena mimo Evropskou unii, což přineslo nový problém: jak ve světě prodat něco, co je několikanásobně dražší, než obdobný produkt na světovém trhu? Kdo by to kupoval? Bylo zřejmé, že aby se EU mohla své nadprodukce zemědělských výrobků zbavit vývozem, bude muset uměle snížit jejich cenu na světových trzích, čehož nakonec docílila exportními dotacemi. Paradoxní na tom je to, že pak produkty evropských zemědělců zákazníci v zemích mimo EU nakupovali levněji, než samotní unijní občané. Jinak řečeno, evropští daňoví poplatníci ze svých těžce vydělaných peněz dotovali nakupující v třetích zemích.

„Copak nevěříte ve svobodný trh?" „Odtud potud..."

Exportní dotace ale měly i jiné zápory. Tím, že EU uměle snížila ceny svých zemědělských produktů, v podstatě zlikvidovala šanci rozvojových zemí na slušné živobytí, zajišťované zemědělskou výrobou a vývozem jejích produktů, což je to jediné, co chudé země dovedou dělat s komparativní výhodou oproti jiným. Dá se proto se vší vážností říci, že Společná zemědělská politika výrazně přispěla k chudobě rozvojových zemí a i nadále sabotuje jejich šanci na nastartování ekonomického rozvoje po ose zemědělství - průmysl - služby.

Dalším opatřením, které mělo omezit nadprodukci, zahrnovalo další rozbujení systému zemědělských dotací. Složitý systém měl regulovat produkci, nicméně postupně vedl jen k dalšímu vzestupu byrokracie, který je nyní hlavním terčem kritiky ze strany euroskeptické veřejnosti. Situace v některých zemích došla až k samotným hranicím absurdity, když začali někteří zemědělci dostávat dotace na nicnedělání; aby se zabránilo nadprodukci, EU jim začala vyplácet peníze za to, že na své půdě nebudou pěstovat nic, jen ji budou udržovat.

Je zákonem ekonomické teorie, že podobné zakřivení tržního časoprostoru vede ke vzniku rozpočtové černé díry, a ani v případě CAP tomu nebylo jinak. Dotace a exportní podpory vyplácené zemědělcům Evropskou unii ročně stojí něco mezi 40 až 50 procenty jejího rozpočtu, což je v absolutních číslech asi 55 miliard euro (asi 1,5 bilionu korun) plánovaných na rok 2007. Bývá sice poněkud nefér ptát se co by se za ty peníze dalo jinak pořídit, nicméně v tomto případě je taková otázka zcela na místě. Evropská unie by mohla takto obrovskou částku využít kupříkladu k posílení své obrany, k financování reforem nebo například k podpoře vědy a výzkumu, který v Evropě trpí chronickým nedostatkem financí, ačkoliv jde o odvětví, které přináší nesrovnatelně více hodnotnějších výsledků, než zemědělství.

Evropská unie bez CAP?

Zamysleme se nad samotným smyslem Společné zemědělské politiky v dnešním globalizovaném světě a jejím dopadem na běžného evropského občana. V důsledku CAP kupuje průměrný občan EU potraviny často několikanásobně dráže, než by tomu bylo bez ní. Peníze, které občan odvádí na daních, jsou využity k dotacím malého segmentu hospodářství, a tyto dotace slouží tomu, aby výsledná cena produktu byla vyšší, nikoliv nižší. Zkrátka řečeno, občané si platí za to, aby mohli kupovat dražší potraviny. Z nějakého důvodu mi podobné poznání asociuje město jménem Kocourkov. Pokud CAP neslouží občanům Evropské unie, tak, jak by asi měla, kdo z ní má prospěch?

Odpověď je nasnadě: zemědělci. Zemědělci, kteří obratným využíváním sentimentální náklonnosti Evropanů k tradicím a hodnotám venkova dokázali přesvědčit velkou většinu evropské veřejnosti, že zemědělství je strategická oblast, která musí být státem chráněna před světem tržního hospodářství. Většina Evropanů se nyní domnívá, že stát musí zemědělství podporovat, aby bylo dost potravin, aby byly tyto potraviny kvalitní, aby venkov zůstal venkovem a pole neležela ladem. Jejich sympatie k zemědělství by asi poněkud ochladly, kdyby si plně uvědomovali, kolik je podpora tohoto odvětví ročně stojí.

Samotný hlavní bod, který zastánci CAP neustále zdůrazňují, tedy že CAP je potřebná, aby Evropa byla soběstačná v produkci potravin, je naprosto nesmyslný. Evropa jednak v současné době trpí těžkou nadprodukcí potravin, čili jejich nedostatek není příliš aktuální, a hlavně samotné zaklínadlo potravinové soběstačnosti je ve své podstatě scestné. Pokud lze hovězí (kvality srovnatelné či lepší s tou evropskou) dovézt z Argentiny, jaký smysl má chovat v Evropě tolik skotu a vydávat na něj tolik peněz zbytečně? Jedna studie koneckonců ukázala, že, co se denních nákladů týče, se průměrná evropská kráva má lépe, než průměrný obyvatel subsaharské Afriky. Totéž platí prakticky o všech ostatních zemědělských produktech. EU silně dotuje pěstování cukrové řepy, i když by cukr dovezený z Brazílie stál asi třetinu toho, co stojí z řepy vyráběný cukr v Evropě. Podobných ekonomických nesmyslů je CAP plná, dalo by se dokonce říci, že celá CAP je na popírání ekonomických zákonitostí postavená.

Jak je to vlastně s důležitostí zemědělství pro evropské hospodářství? Je skutečně tak strategicky důležité? Fakta hovoří o něčem jiném. Zemědělství tvoří pouhá 2% HDP Evropské unie a zaměstnává jen asi 4% pracujících. Ve srovnání s ostatními segmenty hospodářství je víceméně bezvýznamné. Jak lze tedy ospravedlnit, že takto nevýznamná oblast hospodářství spolyká ročně téměř polovinu rozpočtu EU? V čem se liší zemědělci třebas od řemeslníků, obchodníků či vědců? Proč oni nemají na takto masivní podporu nárok, ačkoliv statky, které vytvářejí, jsou hodnotnější?

Nezbývá než si připustit, že CAP je přežitkem. Neefektivní, škodlivý a nesmírně nákladný dinosaurus, kterému se nechce vyhynout. Nástroj, který nespravedlivě zvýhodňuje jednu skupinu obyvatel a staví ji nad ostatní. Politika, která si v EU znepřátelila kde koho, včetně části těch, kteří z ní mají mít prospěch. Proč tedy stále existuje?

O reformě CAP se mluví dlouho, debata o ní začala záhy poté, co CAP vstoupila v platnost. Bohužel zůstává v platnosti to, co bylo uvedeno výše: zemědělci si v některých zemích udržují nesmírný vliv na rozhodování vlády. Když se začne mluvit o skutečné reformě, zaplaví francouzské ulice davy zemědělců s vidlemi, traktory přehradí hlavní dálniční tahy a před ministerstvem zemědělství někdo složí pár metráků hnoje. Francouzské „non“ pak s železnou pravidelností končí debaty o odstranění této koule na noze Evropy. Další oblíbenou námitkou zastánců CAP je zachování tradičního rázu evropského venkova. Bez dotací, tvrdí, by se venkov vylidnil, pole zarostla a Evropa by přišla o kus své identity.

Takové sýčkování samozřejmě nemá příliš společného s realitou. Kdyby byla CAP ze dne na den odstraněna (spolu s cly a exportními dotacemi) a do evropského zemědělství pronikla ruka trhu, neznamenalo by to konec evropského venkova. Je pravda, že dosud dotovaná produkce by se stala nerentabilní a skončila by. Zemědělci by se museli zaměřit na ty plodiny, kterými jsou schopni konkurovat dovozům, tedy především na ty s vyšší přidanou hodnotou. Část z nich by své podnikání ukončila, anebo by se musela spojit do zemědělských družstev. Někteří by se zaměřili na pěstování tzv. biopotravin a ekologické zemědělství, které se těší vzrůstající oblibě u spotřebitelů.

V konečném důsledku by ale získali všichni: evropští občané by získali přístup k levným potravinám z dovozu a uspořili by tak množství peněz, které by jinak utratili za nákup předražených dotovaných domácích produktů. Státům by se ulevilo, protože by nemusely vyplácet desítky miliard na zemědělských dotacích, a tyto peníze by mohly investovat do vědy, vzdělání a dalších užitečných odvětví, které by se staly základem budoucí prosperity (zemědělství takovou perspektivu dozajista nemá). Rozvojové země mimo Evropu by získaly přístup na evropský trh a konečně by si mohly vydělat peníze vývozem a přestat se spoléhat na drobky v podobě humanitární a rozvojové pomoci, které jim vyspělé země shazují ze stolu za to, že jim nedovolují férově obchodovat.

Odstranění CAP by bylo vskutku záslužným činem, který by ulehčil život stovkám milionů lidí. Krom již zmíněných výhod by snad i část veřejnosti znovu přesvědčil o tom, že Evropská unie je pro ně přínosem, nikoliv zátěží. Z vnitroevropských vztahů by se vytratila animozita, kterou CAP vytváří mezi zeměmi, které z ní profitují, a těmi, které ji musí platit.

A pokud by měla EU opravdu velkou starost o osud nevyužité zemědělské půdy, mohla by místo toho třebas dotovat její zalesnění. Radost by z toho měl kdekdo: ekologové by jistě ocenili návrat k původnímu rázu evropské krajiny (tedy před dobu, kdy byly téměř všechny evropské lesy vykáceny), obnovení ekologické rovnováhy a zvýšenou absorpci CO2, turisté by získali nová místa pro relaxaci a všichni Evropané by žili ve zdravějším a krásnějším prostředí.To stojí za zamyšlení, nemyslíte?