Zaří 2007

Sbohem, Harry!

Otto Drexler

Příběh se uzavřel. Deset let jsme trnuli nad osudy Harryho Pottera a jeho přátel a nyní nadešel konec. Ačkoli se v posledních letech ozývaly posměšné hlasy, kolik že těch dílu chce autorka vlastně napsat, zdali nedojdeme s Potterem až do jeho důchodu, J. K. Rowlingová dostála svého slibu a příběh o Harrym Potterovi má skutečně sedm dílů. Spisovatelčini kritici se strachovat nemusí, více dílů nebude, není totiž již o čem psát, příběh se uzavřel, vyústil ve velmi promyšlenou a propracovanou pointu a Rowlingová dokázala, že všech sedm potterovských knih spojuje jeden velký příběh, jenž dospěl do svého konce v poslední kapitole sedmé knihy. Pokud by chtěl někdo napsat další knížky z prostředí kouzelnického světa J. K. Rowlingové, musel by mít již jinou zápletku. Sama Rowlingová již před časem prohlásila, že je ochotná navíc napsat jedině encyklopedii o světě Harryho Pottera. Poté se chce věnovat již jiným tématům.

Patřím k těm, kteří si oblíbili knížky o Harrym Potterovi od samého začátku. Mám doma úplně první české vydání knížky Harry Potter a Kámen mudrců, které v r. 2000 vyšlo u Albatrosu. Od té doby jsem se stal věrným fanouškem této ságy a těšil se na každý další díl. Nepatřím mezi ty, kteří se začali zajímat o tento příběh až po natočení prvního filmu, po němž začala skutečná masová hysterie a pokračovala vždy, když byl natočen nový díl nebo napsána nová knížka. Stala se totiž výtečným argumentem všech kritiků tohoto příběhů, kteří se snažili dokazovat, že obliba Harryho Pottera je uměle vyvolaná a je populární jen díky masivní reklamní kampani. K tomu bych chtěl říci tolik, že mediální podpora této kouzelnické ságy začala teprve tehdy, když si miliony čtenářů po celém světě knížky o Harrym Potterovi zamilovaly. A i když během posledních čtyřech letech doprovázela nové příběhy silná mediální podpora, byly to především fanouškovské weby o Harrym Potterovi, které udržovaly spontánní podporu tohoto příběhu a mnohdy vytvořily i silné komunity lidí, které tento příběh spojoval.

Chápu, že ne všem se musely knížky J. K. Rowlingové líbit, lze na nich jistě najít různé nedostatky a řadě čtenářů se fantasy-příběhy prostě nelíbí. Nemohu se ovšem smířit s kritikou Harryho Pottera, která tvrdí, že je to jen další vyumělkovaná blbost, která má zabavit nudící se děti a mládež a vytáhnout z jejich rodičů peníze podobně, jako se o to snažil před pár lety třeba Pokémon. Na to lze odpovědět, že oni kritici patrně Harryho Pottera nikdy nečetli, nebo nedokázali pochopit, že čtení těchto knížek není jen směšným únikem z reality, ale i čtením o životě v příjemném prostředí kouzelnického světa.

Když už všechny díly vyšly a víme, že pointou celé ságy byla věštba a především v ní zmiňovaná věta „Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý je naživu“, směřovaná Harrymu Potterovi a lordu Voldemortovi, lze se nad celým tímto příběhem konečně blíže zamyslet. Pokud všech sedm knih srovnáme, může nám být patrno, že autorka při psaní knih počítala s tím, že její dětští čtenáři s tímto příběhem vyrůstají. Zatímco první tři knihy by měly být pochopitelné snad pro každé dítko školou povinné, díky lehkosti vypravování navíc u prvních třech knih nehrozí, že by při jejich čtení začaly někoho nudit, u čtvrtého dílu se už předpokládá, že čtenář má s životem alespoň minimální zkušenosti, řekl bych, že devítileté dítě nemusí v knize postřehnout všechny momenty, byť základní obsah knížky nepochybně zaznamená. Pátý díl je přelomový, svým obsahem je určen teenagerům a výše. Mladší čtenář těžko může mít pochopení pro Harryho patnáctileté problémy. A co se týče posledních dvou dílů, nejde tam ani o intimní problémy mladých hrdinů, jako o to, že poslední dva díly vyžadují od čtenáře větší pozornost a přemýšlení nad dějem, bez čehož nemůže čtenář smysl samotných knih vůbec pochopit. Proto lze tvrdit, že závěrečné díly jsou již spíše literaturou pro dospělé, než příběhem pro děti a mládež. Sedmý díl navíc svou brutalitou a násilím, přičemž je vhodnější se ptát, kdo přežije a nikoliv, kdo zemře, je pro děti nevhodný. Může v nich způsobovat dojem, že zabíjení je zcela legálním prostředkem k vyřešení problémů.

Mám-li jednotlivé knihy srovnat po dějové stránce, tak pátý díl Harry Potter a Fénixův řád je z celé řady dílem krizovým, až na posledních šest kapitol není děj napínavý a zbytečně se rozmělňuje do podružných informací, které pro pochopení celého příběhu nejsou nutné a ani v posledních dvou dílech se na ně nenavazuje. Zbytečně se například rozpitvává Harryho pobyt v domě svého kmotra Siriuse, jehož zdlouhavé popisování muselo leckterého čtenáře začít pěkně nudit. Odbočkou od hlavního děje je také návštěva nemocnice svatého Munga, která je z hlediska celého příběhu zcela bezpředmětná.. Toto a další zajímavosti z kouzelnického světa měly být zmíněny spíše až v oné encyklopedii.

Ostatní díly jsou již lepší. První tři knížky spojuje přímočaré vypravování beze snahy objasnit čtenáři souvislosti celého příběhu, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí, neboť to alespoň udrželo v čtenáři napětí, co se stane v dalších dílech. Ostatně, když Rowlingová v šestém díle objasnila souvislosti příběhu, fanoušci pak mnohdy velmi dobře odhadovali, co se stane v závěrečné knize. Taktéž počet postav v prvních třech dílech oproti ostatním je malý. Ve čtvrtém jich už nalezneme více a také zde navždy opouštíme schéma přímočarého děje a počet stránek rovněž přibude. Čtvrtá kniha je přesto sama o sobě velmi povedená; děj je napínavý od začátku do konce, a to ať už je čtenář svědkem vraždy, mistrovství světa ve famfrpálu či Turnaje tří kouzelnických škol. Tyto události přitom jen dokreslují hlavní linku děje, kterou je nabývání Voldemortovy síly a nakonec jeho získání lidské podoby. Právě čtvrtý díl bych označil za nejpovedenější, dějově nejpřitažlivější a rozsahově přiměřený. Podobně bych ohodnotil i díl šestý. Ten je ovšem svým dějem určen staršímu čtenářstvu, je temnější a pochmurnější, nevyzařuje z něj ona lehkost nevinného mládí, jak je to v prvních čtyřech dílech, leč děj se neodchyluje od ústředního tématu a čtenář je veden do napínavého konce knihy, který nám ovšem neprozradí, jak to všechno nakonec dopadne.

V sedmém díle si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek postav. Pouze ten, kdo si pamatuje dobře všechny předchozí knihy, může se ve všech postavách dobře vyznat, poněvadž je jich tam mnoho a objeví se v knížce vždy jen na krátkou chvíli. Bez znalosti předchozích dílů unikají čtenáři také některé souvislosti, přitom se někdy jedná pouze o maličkosti. Například Albus Brumbál odkáže ve své poslední vůli Ronovi Zhasínadlo, s nímž se Brumbál objevil na začátku první knihy. Děj je napínavý, nejednou se musíme strachovat o životy tří hlavních protagonistů; na další postavy je však lépe zapomenout, jinak si připravit zásobu kapesníčků, neboť postavy známé z předchozích dílů umírají jako na běžícím pásu. Rowlingová nakonec nezklamala, zápletku vymyslela lépe, než se čekalo, i když sedmý a první díl příběhu spojuje až na tři mladé hrdiny opravdu velmi málo.

A jaký dojem by na nás měla vrhat celá slavná sága? Bezpochyby se Harry Potter začlenil do společnosti nejslavnějších knižních sérií všech dob, mezi něž můžeme zařadit Letopisy Narnie nebo Pána prstenů. Od těchto sérií se však Harry Potter liší zejména tím, že se odehrává v naší době a v reálném čase. Z údajů uvedených v potterovských knihách vyplývá, že jedenáctiletý Harry nastoupil do Bradavic v r. 1991. Právě skutečnost, že byl tento příběh zasazen do dnešního světa s mnoha odkazy na výdobytky „mudlovské" civilizace, zdál se být především pro mladé čtenáře možná přitažlivější, než kdyby se děj odehrával ve středověku. Cennou na této sérii je nepochybně také skutečnost, že J. K. Rowlingová vytvořila svůj vlastní svět s danými zákony. V tomto ohledu se liší od řady jiných tvůrců fantasy-literatury, kteří své hrdiny neobklopili tak důmyslně propracovaným vlastním světem, s nímž by se mohli čtenáři tolik ztotožnit a žít s ním. A vskutku, svět Harryho Pottera je velmi opravdový a přesvědčivý. Natolik logický, že by se mu dalo i uvěřit. Zajímavou myšlenkou autorky je například to, že se kouzelnický svět snaží svojí existenci před naší civilizací utajit a vynakládá k tomu mnoho prostředků.

Jak sama autorka přiznala, vždy ji fascinovaly příběhy o smrti a právě téma smrti je ústředním v celé sáze. „Mé knihy se velmi zabývají smrtí.. Smrtí příběh začíná, když jsou zavražděni Harryho rodiče. Je to opět smrt, o jejíž ovládnutí Voldemort usiluje nejvíce a pátrá po nesmrtelnosti za každou cenu. Já však Voldemortovi rozumím, proč si chce podmanit smrt. My všichni jsme z ní vystrašení,” řekla J. K. Rowlingová. A právě snaha po nesmrtelnosti a nepřemožitelnosti přivede Voldemorta k jeho pádu. Mohl být tím nejmocnějším čarodějem ovládajícím celé kouzelnické společenství, avšak před časově omezenou slávou dal přednost snaze získat nesmrtelnost a to se mu stalo osudným. Z toho nám plynou minimálně dvě poučení: smrt, které se snažíme někdy tak pošetile vzdorovat, je přirozenou součástí lidského života a není zdaleka tím nejhorším, co nás může v životě potkat. Pouze strach z věčného neznáma, kterým smrt je, dělá z ní našeho úhlavního nepřítele. Druhé, všeobecnější poučení může tkvít ve slovech, že ten, kdo se snaží získat či ovládnout vše, nakonec obvykle nemá nic. Takových případů lze najít v naší historii hned několik a je velmi pravděpodobné, že se jimi spisovatelka při tvorbě Voldemortovy postavy, mající ztělesňovat veškeré zlo, inspirovala.

Pro spisovatelku bylo po celý příběh typické, že rozostřovala hranice mezi dobrem a zlem. Snažila se vykreslit svět tak, aby se nezdál být černo-bílý a ukázat, že špatné vlastnosti jsou stejně samozřejmé pro kladné hrdiny, jako dobré vlastnosti pro hrdiny záporné. Rodinu Dursleyů, u níž z největší nechutí musí trávit Harry Potter každé prázdniny, lze v příběhu sice chápat jako autorčin manifest proti modernímu maloměšťáctví, na druhou stranu v sedmé knize řekne nenáviděný Dudley Dursley Harrymu, že mu zachránil život, což všechny velice překvapí. Tak je tomu v sedmém díle s většinou postav; žádný člověk není uhněten pouze z toho či onoho těsta, každý z nás je souborem rozličných vlastností, přičemž to, na jakou se dáme stranu, je mnohdy otázkou pouhé náhody či rodinné tradice.

Rowlingové se také podařilo mistrně vystihnout ovzduší totalitního režimu (ať už v díle pátém či sedmém). V obou případech tvoří základ režimu represe proti nepřizpůsobivým a vyvolávání trvalého strachu, který přiměje spolupracovat i ty, jež by se na stranu režimu potlačující práva a svobodu nikdy nepřidali. Tehdejší ministr kouzel Kornelius Popletal mi až příliš připomíná nechvalně proslulého britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina. Oba dva nebyli ochotni si přiznat, že po nedávné vyhrané válce může přijít válka nová. Z nepřipuštění si, že stojí tváří tvář novému ohrožení, považovali za nepřátele nepravé a byli pak nuceni drsně pocítit svůj omyl.

Režim, nastolený Voldemortem v sedmém dílu, si snad každý musí spojit s obdobím nacistické Třetí říše. Možná až příliš okatě dokresluje tuto skutečnost Registrační komise pro čistotu krve. Každý, kdo neprokáže, že v alespoň části jeho předků proudila kouzelnická krev, je zabit, přičemž skutečné úctě se může těšit jen čistokrevný kouzelník. Paradoxně tuto podmínku sám Voldemort nesplňuje, neboť jeho otcem byl mudla. Leč Rowlingová uvedla, že postava Voldemorta není přímo založena na nějaké historické osobnosti.

Zajímavě vykresleny jsou taktéž postavy smrtijedů, oddaných služebníků Pána zla. Lze je typologicky rozdělit na čtyři druhy: na ty, kteří jsou svému Pánovi fanaticky oddáni (Belatrix Lenstrangeová), ty, již se na stranu zla zařadili z kariérního důvodu vědíce, že odvahou a vzdorováním zlu se peníze nevydělají (Lucius Malfoy), zastrašené a slabochy (Peter Pettigrew) a konečně ty, kterým sám Voldemort nabídne členství s jistými výhodami a značnou svobodou a získá si tak další spojence (Fenrir Šedohřbet). Samotné ztvárnění postav smrtijedů je pak přímou alegorií ke členům Ku-Klux- Klanu, v USA dobře známé organizace, která se proslavila svým antisemitismem, rasismem, zastrašováním a násilnickými činy proti černochům.

Tím je možné navázat na další poselství, které se snažila Rowlingová spíše ukrýt mezi řádky, než je přinést čtenáři přímo na podnose. Jsou to nepochybně předsudky, které se snaží Rowlingová odbourat. Stejně jako v našem světě, panuje v tom kouzelnickém mnoho předsudků a vžitých dogmat. Zejména je to pohrdání nad některými rasami a vyvyšování se nad ně. Zvláště jedna z hlavních hrdinek příběhu Hermiona Grangerová pojímá za svůj životní úkol nastolit v kouzelnickém společenství spravedlnost pro všechny, odstranit vžité představy kouzelníků o své nadřazenosti nad ostatními a dát rovnocenná práva všem tvorům včetně skřítků a skřetů. Za pozornost jistě stojí pasáž ve čtvrté knize (str. 191 v českém vydání), v níž Hermiona při zmínce o knize Dějiny bradavické školy nezapomene podotknout, že by se ona knížka měla jmenovat spíše Upravené dějiny Bradavic nebo Krajně předpojaté a výběrové dějiny Bradavic, jelikož kniha zamlčuje pochybnější stránky života školy.

Příběh je také oslavou přátelství a lásky. Probíhá však natolik decentně, že nemáme pocit jakékoli patetičnosti. Autorka se nám snaží sdělit, že ač jsme kýmkoli, ač jsme kdekoli, přátelství nám pomáhá překonávat veškeré překážky. Že život není jen o přežití, ale především o užití. Právě toto rozděluje lorda Voldemorta a Harryho Pottera. Voldemortova neschopnost milovat učiní z původně pohledného mladíka zrůdu, která podceňuje veškeré lidské city. A nedocenění síly lásky vede Voldemorta k jeho tragickým omylům, v jejichž důsledku přijde o to jediné, čeho si kdy vážil, o svůj život. V kontrastu k němu Harry Potter považuje lásku za to nejcennější na světě, protože právě láska jeho matky jej zachránila před smrtící kletbou. Sám se pak rozhoduje mezi svým životem a životy svých přátel a rozhodne se jít smrti vstříc, když ví, že je to jediná možnost, jak docílit Voldemortova pádu.

Lze ovšem nakonec vyslovit domněnku, že pouze první čtyři díly mají své osobité kouzlo, díky němuž si tento příběh zamilovali miliony dětí a dospívajících po celém světě. Následné tři díly jsou svým filozofickým rozměrem sice zajímavé a pro starší čtenářstvo svým obsahem patrně přitažlivější, leč nutno se domnívat, že pokud by se vydávala potterovská série od sedmičky sestupně, nikdy by se Harry Potter nestal legendou. Někdy se mi totiž až příliš zdá, že poslední tři díly spíše těží z úvodních čtyř knížek, než že by samy o sobě přitahovaly. Což je způsobeno především tím, že již nejsou onou fantasy-literaturou a odpočinkovou četbou, únikem z našeho světa, ale právě jsou až příliš o nás, o našich temných stránkách, v nichž prostředí kouzelnického světa je jen nedostatečná stafáž.

Byť nelze tvrdit, že Harry Potter je to nejlepší, co kdy bylo napsáno (osobně si myslím, že na poli fantasy-literatury byla napsána i kvalitnější díla), přesto je vhodné se poklonit autorce za to, že svými knížkami přiměla číst miliony dětí na celém světě, které by jinak možná nikdy neobjevily zážitek, které poskytuje čtení knih. Současný britský premiér Gordon Brown* a dlouholetý fanoušek Harryho Pottera asi měl, alespoň v případě mladé generace, pravdu, když prohlásil: „Myslím si, že se J. K. Rowlingová zasloužila o rozvoj slovní zásoby jako žádný jiný člověk na světě.” Závěrem tak nezbývá než popřát autorce úspěch s dalšími literárními příběhy, které nás stáhnout do děje podobně, jak to po uplynulých deset let dělal Harry Potter.

* Chancellor praises Potter books: http://news.bbc.co.uk/2/hi/entertainment/4683219.stm