Zaří 2007

Obchod pro prezidenta Mušarafa

Marek Švehla

Západ má důvod k nervozitě: šéf Pákistánu je v úzkých. Těžko se to měří, jde ale možná o nejdůležitější bitvu války Západu proti islámským radikálům. Přitom v ní zatím není nasazen ani jeden americký voják a krev, která teče, je ve srovnání s Irákem sotva viditelná. Řeč je o Pákistánu, kde teď začíná jít zřetelně do tuhého. Země, v níž vládne přítel Západu generál Parvíz Mušaraf, se propadá do stále většího chaosu a momentálně to nevypadá, že by si s ním prezident Pákistánu věděl rady.

Budeš pykat

Západní část Pákistánu kolem hranic s Afghánistánem je pozoruhodné území. Krajina je podobná té afghánské – většinou jde o nehostinná a pustá pouštní pohoří. Žijí tu tradiční kmeny, které mají vysokou míru samosprávy. Také by se to dalo říci jinak: tuhle část Pákistánu kontrolují lokální kmenoví vůdci, kteří tu nikoho cizího nechtějí. Slovem „nikoho“ mají na mysli především novináře (i pro zdejší pákistánské je tu životu velmi nebezpečno) a vládní armádu. Dlouhá léta proto platila úmluva, že sem armáda chodit nebude, a ani nechodila. Po útoku na Afghánistán bylo však Američanům jasné, že tady najde Tálibán a al-Káida zastání, proto sem začali posílat rozvojovou pomoc v řádu stovek milionů dolarů, aby kmenové vůdce přetáhli na svoji stranu.

To se ale evidentně nepovedlo, nebo alespoň ne u všech. Právě v téhle, centrální vládou zcela nekontrolovatelné oblasti našli bojovníci Tálibánu pohodlné útočiště. Tady mají své manželky a děti, tady se dál cvičí, tady nabírají síly pro své výpady proti jednotkám NATO za hranicí. Američané situaci sledují s velkou nervozitou a už delší čas prezidentu Mušarafovi hrozí zastavením štědré peněžní podpory, pokud něco neudělá. Ostatně on sám k tomu má i další motivaci. Generál platí za úhlavního nepřítele islámských radikálů a několikrát se v posledních letech stal terčem pokusu o atentát. Velmi nervózně také pozoruje, jak radikálové čím dál víc prorůstají do tisíců náboženských škol (madrás), které jsou rovněž zcela mimo kontrolu vlády. Prezident Mušaraf se proto pustil do otevřeného boje. Kmenovým vůdcům zastavil různé vládní platby a poslal na kmenová území své vojáky.

Od té doby se násilí stupňuje. Množí se útoky na vojenské konvoje, navíc přímo v centru hlavního města Islámábádu došlo k boji o tamní největší centrum radikálů – Červenou mešitu. Imám mešity a jeho věrní údajně zcela běžně v kázání nabádali k zabití prezidenta. Mušaraf pohrozil uzavřením mešity. Když radikálové nepřestali provokovat, vzala policie a armáda v polovině července mešitu útokem. Při bojích zemřelo sto lidí (asi desetina z toho policisté) včetně vůdce extremistů a ti, kteří útok vládních jednotek přežili, přísahali prezidentovi další pomstu.

Dnešní Pákistán se tedy značně liší od toho před nějakými pěti deseti lety. Pryč jsou „přehledné“ časy, kdy nepřítelem byla Indie a možná Amerika. Dnes jsou Pákistánci sami sobě nepřáteli. Množí se útoky na armádu, sebevražedné atentáty proti místní policii, třeba jako poslední červencový pátek opět v Islámábádu, kde se jeden z radikálů odpálil přímo u hloučku policistů. Třináct lidí zemřelo, padesát bylo zraněno.

General election

Teď je samozřejmě otázkou, co dál. Intervence Američanů proti Tálibánu a al-Káidě v západních provinciích Pákistánu těžko připadá v úvahu, to by byla celá stotřicetimilionová země na nohou. Sám prezident ale situaci evidentně nezvládá. Jeho moc je sice neomezená, Pákistán ale není jen tak běžná vojenská diktatura. Demokratická tradice je sice vzhledem k několika vojenským převratům o poznání menší než v Indii, v porovnání s většinou asijských států je ale poměrně vysoká. Relativně normálně tu fungují politické strany a řada dalších demokratických institucí zčásti vybudovaných Brity. Existuje tu slušně rozvinutá občanská společnost, v mnohém nezávislé soudy, poměrně kritická média či dělba moci směrem do regionů. Demonstrace proti vládě jsou běžné. Novináři sice nemohou psát, co chtějí, jako v sousední Indii, mezi tabu ale patří spíš kritika islámu než vlády. Kritické hlasy vůči všemocnému prezidentovi jsou tedy běžné.

Ukázkou poměrů je zašmodrchaný střet Mušarafa s předsedou Nejvyššího soudu Pákistánu Iftikharem Čaudrím. Ten platí za silného stoupence nezávislé justice a s prezidentem je ve sporu o legitimitu jeho vládnutí. Mušaraf se v roce 1999 dostal k moci nekrvavým pučem, pak se ale nechal demokraticky zvolit. Slovo demokraticky je ovšem třeba brát s rezervou. Prezidenta volí v Pákistánu parlament, kde má Mušaraf většinu. Tu ale získal v poměrně nedůvěryhodných volbách. Teď chce Mušaraf vládnout dál, navíc chce zůstat šéfem armády, což je v Pákistánu – když na to přijde – nejdůležitější post. Souběh prezidentství a velení armády ale nedovoluje ústava a Mušaraf má velký strach, že by právě nepoddajný Čaudrí mohl jeho legitimitu zpochybnit. Proto šéfa Nejvyššího soudu na jaře odvolal. Čaudrí se však nedal. Se svými příznivci uspořádal po Pákistánu sérii mítinků, na nichž agitoval za očištění soudů od politických tlaků. V Karáčí v květnu se mu policie snažila v projevu zabránit. Vzápětí se strhla bitka, při níž zemřelo čtyřicet dva lidí, převážně Čaudrího stoupenců.

Teď ale opět Nejvyšší soud prohlásil jarní odvolání svého předsedy za neplatné, takže Čaudrí se v plné síle vrací zpět. Mušarafova vláda prohlásila, že bude rozhodnutí respektovat, i když přitom její šéf zřetelně skřípe zuby. Není divu. Ještě letos se mají konat parlamentní volby. Mušaraf se chce ale nechat potvrdit v úřadě na dalších pět let ještě starým zákonodárným sborem, kde má jistou většinu. Demokratické politické strany jsou proti tomu a chtějí podat protest u nejvyššího soudu. Rozhodovat tedy bude právě Čaudrí a u něho zvlášť silné pochopení pro generálovy plány čekat nelze.

Mušaraf by samozřejmě mohl vyhlásit další puč a všechny převálcovat, stejně jako to udělal před osmi lety. Jenže je to opravdu tak snadné, když se teď v posledních pěti letech tvářil jako demokrat? Evidentně ne.

Benázír se vrací

Z pohledu Evropy je tenhle pákistánský mocenský propletenec velmi důležitý, byť trochu nejasný. Čemu vlastně fandit? Je Mušaraf ještě natolik důležitým spojencem, aby kvůli němu Západ ignoroval demokratické principy, jejichž návrat potřebuje Pákistán jako sůl? A dokáže vůbec Mušaraf sílícímu islámskému radikalismu čelit? Demokratičtí politici v čele s bývalou premiérkou a šéfkou lidové strany Benázír Bhuttovou (dnes žije v londýnském exilu) tvrdí, že nikoliv, a že je tedy třeba vrátit vládu politickým stranám. Pragmatická Benázír Bhuttová dokonce Mušarafovi nabízí obchod: dalších pět let coby prezident, pokud rezignuje z pozice šéfa armády a jí dovolí vrátit se domů a účastnit se voleb, které má Bhuttová v plánu vyhrát.

Mušaraf má opačný pohled: návrat vlády tradičních stran hrozí posilováním islamistů, kteří jsou už dnes nejsilnější ve dvou provinciích kolem hranic s Afghánistánem a v celostátním parlamentu mají dvanáct procent křesel. Podle Mušarafa jedině vláda jeho pevné generálské ruky dokáže extremisty srovnat do latě. Jeho kritici argumentují, že další roky faktické vlády armády zlikvidují zbytky demokratického systému úplně, až v Pákistánu nebude nikdo jiný než generálové a islamisté. Pak by demokracie v Pákistánu, byť s lokálními kolority, byla na dlouho ztracená.

(Respekt, www.respekt.cz)