Zaří 2007

O pochybeních a trestáních

Ota Ulč

Začněme s nezpochybnitelnou premisou o nedokonalosti lidského plemene. Nezřídka připomínáme třtiny ve větru různých pokušení se klátící. S pravdomluvností býváme na štíru, nemáme dostatečných zábran, abychom občas nešidili. A neméně nedokonalý zpravidla bývá systém postihu provinilců nepravostí.

S úžasem jsem civěl na informaci, zveřejněnou v mém nikoliv nejoblíbenějším zdroji (Právo, 26. 7. 2007), o výsledku zjišťování poctivosti ve 32 metropolích světa. Americký Reader’s Digest na různých místech, v obchodech i parcích, odkládal, jakoby poztrácel celkem 960 mobilních telefonů, za účelem zjištění, kolik poctivců se přihlásí nález vrátit. Stalo se tak ve většině (68%) případů. A Praha se umístnila na 8. až 13. místě s 23 poctivými nálezci. (Na konci tabulky uvízly Hongkong a Kuala Lumpur s 13.)

K nevíře, že tolik ctnosti v naší stověžaté matičce Praze! Před prvním tam nahlédnutím po mnoha letech strávených v zámoří jsem přece byl varován dát si velký pozor, aby mi tam neukradli nos mezi ušima. To se sice nestalo, ale stalo se například ministru vnitra, že mu automobil zmizel před jeho vlastním obydlím.

Co do korupce – úplatky dávat a vyžadovat – je to horší. Transparency International zpravidla hodnotí Českou republiku někde na úrovni států rovníkové Afriky. Hospodářské noviny ve svém průzkumu zjistily, že polovina (50,3%) manažerů neváhala odpovědět kladně na otázku, zda dát úplatek za účelem získání kontraktu. Většina veřejnosti si již přece dostatečně ověřila, že úplatky jsou přečastou, mnohdy i nepominutelnou vazelínou, umožňující chod společnosti a celičkého hospodářství.

Co teď s tak zarputile zakořeněným fenoménem? V mysli se mi v této souvislosti vybavuje William F. Buckley, svérázný konzervativní publicista. Jednou se ucházel o úřad primátora New York City a na otázku, jaký v případě volebního vítězství bude jeho první krok, odpověděl, že požádá o přepočítání správnosti obdržených hlasů. Na opakované nářky o dopravní situaci na Manhattanu reagoval s návrhem zavést veřejné popravy, za ilegální parkování trest smrti stětím hlavy. Tedy nikoliv nasadit botičku, ale rozmáchnout se mečem.

Odpůrci ovšem argumentují, že trest smrti na stav zločinnosti má vliv minimální. Proti tomu by se ale dalo namítnout, že dopravní kázeň na Manhattanu by se nepochybně vylepšila. Trest smrti má rozhodný, nezpochybnitelný dopad na pachatele: multivrah již znovu nezavraždí, řidič s uťatou hlavou se již nezaslouží o další přestupky.

Ze surrealistických meditací se vraťme do nynější reality. The Economist informuje (21. 7. 2007:43) o unikátním řešení nepravostí v Bangladéši. Tam teď jsou dvě bývalé předsedkyně vlády za mřížemi, jakož i 150 předních politiků – téměř celá vládnoucí elita potřísněná hamižností. Porovnejme se situací v České republice, že by to tak postihlo většinu poslanců a senátorů? To se ovšem nikdy nestane, i kdyby to byli ti nejznamenitější kleptokrati.

Pokud jsem měl příležitost sledovat některé případy českých namočených oficiálů, jejich obrana se příliš neliší: 1. provinění popírají; 2. provinění svádějí na někoho jiného; 3. obvinění se rozhořčeně brání, že motivace žalobců je politická, což ovšem v případě politiků by se dalo oprávněně předpokládat. Výsledky mi asociují se Šumavou, jejími hvozdy. Vše poklidně vyšumí do ztracena.

Věru, už hodně času uplynulo od doby, kdy obvinění se přiznávali ke zločinům nespáchaným, třeba vůbec neexistujícím, kdy zvlášť zakalení soudruzi se domáhali vlastního oběšení a předem děkovali Straně, nikdy se nemýlivší, za ochotu a námahu s uspořádáním popravy.

Ony staré časy nám nedávno částečně připomněl čínský funkcionář Zheng Xiaoyu (takto psán v americkém tisku), provinivší se přijetím úplatku ve výši téměř milionu dolarů od farmaceutických společností, aby přehlížel nedostatečnou kvalitu výrobků. Toho se ale povšimli zahraniční odběratelé, Číně jako největšímu exportérovi světa se začaly hrnout stížnosti na řadu produktů a hospodářský zájem státu tak ohrožen. Tedy se zasáhlo, trest smrt promptně vynesen a odsouzenec ve své kobce sepsal pokorné přiznání „Jak se nyní dívám na své omyly.“

Americký senátor Charles Schumer, reprezentující stát New York, v němž se věru nepopravuje za ilegální parkování (a za cokoliv ilegálního), tento pravidelně přísný kritik Číny její reakci označil jako surreal response. Provinilec byl zastřelen. Stát se to v Byzanci v 11. století, nastoupilo by řešení podstatně nepříjemnější. Walter Kaegi, profesor historie na univerzitě v Chicagu, nás informuje (NYT, 15. 7. 2007:WK14), že korupce se dopustivší funkcionáři byli bičováni, oslepeni a kastrováni - jedna hrůza za druhou.

To tedy bylo před tisíciletím. Pohleďme na současnost, jak citováno v tomtéž zdroji. Íránská vláda potvrdila zprávu o popravě ukamenováním muže, který se provinil nevěrou, cizoložstvím. Alizera Jamshidi, íránský mluvčí ministerstva spravedlnosti, oznámil přípravy popravy dalších dvaceti osob obviněných ze zločinů jako znásilnění, homosexualita a též „urážka náboženských svátostí.“ V květnu 2007 došlo k razii s výsledným počtem zatčení zhruba tisíce osob. V případě trestu smrti většina údajně unikne ukamenování, dostane se jí ohleduplnější oprátky.

Představuji si tento scénář: ajatolláhové by se dozvěděli o Paroubkovi a Topolánkovi, o jejich intimních iniciativách, o českém tolik ateistickém národě, jak početní tam jsou nemravové. A rozhořčení mniši by vystřelili rakety směrem na české luhy a háje, zasáhnout domorodé hříšníky. Těm by vůbec neposloužila výmluva polehčujícící okolností, že ve snaze posílit světový mír odmítali výstavbu radaru, poklonkovat před satanem Bushem, popudit Putina a tím i veškerý ruský bratrský národ. Od toho ale je Ahmadinežád se svými ajatolláhy mužem středověkých zásad, brzo brzičko vylepšených moderními atomovými hlavicemi, aby jednal a leckdo se pak divil.