Zaří 2007

Proč Češi stále neumějí anglicky

Silvie Blechová

Dřímající nepříjemnost oživil až boom technologických center, který teď ovládá Českou republiku. Světové firmy, které mají tuto zemi v čím dál větší oblibě, si stěžují, že jinak vzdělané a schopné Čechy ochromuje špatná angličtina. Handicap nevyváží ani talent místních ani jejich atraktivní poloha země v centru Evropy. Česku kvůli němu naopak hrozí, že se mocní hráči posunou o dům dál a to v konečném důsledku zabrzdí slibně běžící ekonomiku. Otázka pro rychle se blížící začátek školního roku je tedy jasná: Kdy začne v Česku platit, že ukončení běžné střední školy automaticky znamená slušnou schopnost domluvit se anglicky?

Udělej žirafu

Hlouček puberťáků se uvolněně pochechtává. Terčem zábavy je Filip, vytáhlý mladík s kudrnatou kšticí, který se právě pokouší fixem na tabuli nakreslit cosi, co vypadá jako medúza a co jen velmi vzdáleně připomíná koně s jezdcem skákajícího přes překážky. Slečny a mladíci se překřikují. „Jumping,“ zkouší to někdo. „Horse riding,“ ozve se odjinud. Drobný chlapík v mikině a kapsáčích udělá gesto naznačující, že „přihořívá“, a s nepřeslechnutelným americkým přízvukem je vyzve: „Try again.“ Nakonec se trefuje Miriam: „Horse racing.“ A jde se na další hru – dva teenageři si s použitím určených anglických slov vymýšlejí příběh a čtyři další jej předvádějí. Když Honza hraje žirafu klusající po parku, půlka osazenstva smíchy málem padá ze židle.

Za okny místnosti se leskne hladina jihočeské řeky Lužnice, hned pod nimi se táhnou řady dřevěných chatek. Jsme na prázdninovém jazykovém táboře English 4 you, chlapík v mikině se jmenuje Tom Legros, loni překročil čtyřicítku a už pár let předtím ho přestalo bavit jednání se zákazníky v texaské produkční firmě. Od té doby učí svůj rodný jazyk lidi všude možně po světě (ve chvíli, kdy držíte tohle číslo, sedí v letadle do Japonska). „Je to dobrá metoda. Mluvíme tady spolu i mimo hodiny, jedeme vodu a všichni jsou nuceni neustále angličtinu používat,“ popisuje Tom výhody prázdninového kurzu. „Chodili za námi rodiče, že by chtěli něco jako zahraniční pobyt, ale doma,“ vysvětluje organizátor tábora Josef Syka. „Měli pocit, že výuka ve škole dnes dětem nezaručuje, že se domluví.“

Pro absolventy tábora ale tahle stížnost až tak doslova neplatí. Část prázdnin tráví s angličtinou a po zbytek roku jsou přikovaní k netu, kde je hlavním médiem opět angličtina: stahují si americké hry a filmy nebo skypují s lidmi z celého světa.

Značná část jejich krajanů je na tom podstatně hůře. Přesná čísla o úrovni angličtiny v Česku nemáme, k tomu bychom museli provést celonárodní znalostní test. Máme alespoň výzkumy veřejného mínění. V posledním od agentury STEM z letošního jara se ke znalosti angličtiny hlásila necelá třetina dotázaných (němčina a ruština „utržily“ každá více než čtyřicet procent). Tento poměr se za posledních deset let nezměnil a je v kontrastu se stavem v mnoha zemích Evropy. Ve dva roky starém celokontinentálním průzkumu Eurobarometru jsme sice suverénně přebili Maďary, u nichž sedmdesát procent dotázaných uvedlo, že nemluví žádným cizím jazykem, ale se čtyřiadvaceti procenty anglicky mluvících jsme na tom hůř než třeba Rumuni. A Švédům či Dánům nesaháme díky jejich 85 procentům ani po kotníky – jednoduše proto, že prakticky všichni, kdo v těchto zemích prošli v posledních dvaceti letech vzdělávacím systémem, nemají s běžnou angličtinou vážnější problém.

Zprávy z reálného života potvrzují podezření, že v průzkumech nejspíš netrpíme falešnou skromností. Českým studentům se moc nechce jezdit na zahraniční univerzity. Evropské nadace a fondy si stěžují, že na vzdělávací stáže a pobyty nenacházejí dost uchazečů ani z neziskovek, ani z médií a že hlavním důvodem je chabá znalost jazyků, angličtiny zvlášť. Pro zahraniční firmy usazené v Česku je hlavním problémem při hledání kvalifikované pracovní síly fakt, že se se svými potenciálními zaměstnanci nedomluví. Ve studii společnosti Deloitte uvedla letos na jaře více než třetina zahraničních manažerů nedostatečnou znalost angličtiny jako hlavní problém českých manažerů. Respektovaný právník Vojtěch Cepl zase nedávno v jedné rozhlasové debatě připomínal, že místo aby měl český stát právníky s perfektní angličtinou, má právníky a zástupy překladatelů, což je neúnosně drahé.

Na otázku, co Čechy dodnes tak brzdí, nabízejí odpověď již citovaní teenageři z lužnického údolí. „Kdo má ve škole rodilého mluvčího?“ Z dvacetihlavého hloučku se váhavě zvedají tři paže. „Mluvíte v hodinách, rozebíráte slovo od slova písničky, díváte se na filmy, hrajete hry?“ Kroucení hlavami. „Baví vás na táboře angličtina víc než ve škole?“ „No jasně!“ zní sborová odpověď.

Co se děje ve škole

Nejdřív dobrá zpráva ze škol – dětí, které se učí anglicky, přibývá. V uplynulém školním roce to bylo na základních školách podle statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání bezmála 580 tisíc dětí, o více než 130 tisíc více než před pěti lety. Podobný nárůst je vidět na školách středních – během právě skončeného roku se slovíčka drtilo 416 tisíc studentů (před pěti lety to bylo o 70 tisíc méně). A teď ta horší – pro mnoho lidí nijak překvapivá: výuka je dodnes příliš soustředěná na biflování slovíček a gramatiku. „Děti někdy umějí gramatiku, kterou neznám ani já, ale nedokáží si normálně povídat,“ potvrzuje letité podezření lektor Tom. Školy nemají dost kvalitních učitelů, o rodilých mluvčích ani nemluvě. Před třemi lety zkoumal Ústav pro informace ve vzdělávání reprezentativní vzorek čtyř tisícovek základních a středních škol a zjistil, že podíl rodilých mluvčích na celkovém počtu angličtinářů je nepatrný – na základních školách je jich půl procenta, na středních necelá tři. K podobným závěrům došla loni na podzim Česká školní inspekce. Dvě třetiny českých učitelů angličtiny navíc nemají potřebnou kvalifikaci.

Školy si s tím nevědí rady. Angličtinu sice chodí studovat stále více lidí (Lidové noviny loni odhadly, že jich je pětkrát více než před deseti lety), ale do špatně placeného školství se jim nechce. „Sehnat angličtináře je problém a sehnat dobrého angličtináře ještě větší,“ říká ředitel základní školy v Hořicích v Královéhradeckém kraji Kamil Vávra. „Mladí lidé po škole k nám nejdou, protože si je rozeberou zahraniční firmy. Nemám šanci je přetáhnout.“

České děti k tomu všemu mají navíc na angličtinu málo času – zpravidla s ní začínají v devíti letech. V Belgii, Německu, Nizozemsku, Norsku, Lucembursku či Itálii ale startují v první třídě, tedy mezi šestým a sedmým rokem. A evropský trend posledních let je posouvat spodní hranici ještě níž. V Česku přitom děti ještě před dvěma lety začínaly ve čtvrté třídě a proti posunu o rok řada škol protestovala s tím, že to pro žáky bude příliš náročné. „My začínáme už v první třídě. A pro děti je to jednoznačně lepší,“ popisuje svou zkušenost ředitel Vávra.

Grossův plán u ledu

Školy si evidentně samy nepomohou. Bývalý premiér Stanislav Gross a jeho tehdejší ministryně školství Petra Buzková se to před třemi lety pokoušeli vyřešit spuštěním „akčního plánu“. Ve hře byla investice pěti miliard korun, díky níž se měly dramaticky zlepšit jazykové schopnosti Čechů. Gross chtěl učitelům jazyků dát vyšší platy, zavést povinně „lehkou a hravou“ angličtinu i do mateřských škol, zvýšit počet hodin na školách či spustit státem organizované jazykové kurzy pro dospělé. Na webu měl viset Národní jazykový portál, kde by byly lekce jazyků zdarma ke stažení.

Jediné, co Petra Buzková nakonec prosadila, byl zmiňovaný posun startu výuky o rok. „Tyto návrhy nebyly realizovány,“ osvětluje osud ostatních nápadů mluvčí ministerstva školství Michaela Taschnerová a dodává, že nová ministryně Daniela Kuchtová „žádný speciální plán nemá“. Jak tedy stát pomůže, abychom dohnali Dány nebo Švédy? Ministerstvo si zlepšení slibuje od reformy školství, Rámcového vzdělávacího programu, který na českých základních školách startuje teď v září. Změny by měly odstranit rigidní biflování slovíček a lpění na gramatice, děravou kvalifikaci učitelů mají zase řešit vzdělávací programy z peněz Evropského sociálního fondu.

Komu by tahle úřední perspektiva nestačila, může se ve skandinávských zemích inspirovat i jinak. Tamní obyvatelé si už léta angličtinu pouští do hlavy třeba jen prostým zapnutím televize. Ty totiž vysílají některé anglicky mluvené pořady, včetně talk show, v originále s titulky. V českých komerčních televizích pořad bez dabingu prakticky nenajdeme a i na veřejnoprávních kanálech je to (s výjimkou některých seriálů a nezávislých filmů na ČT 2) velká vzácnost. Platí to i navzdory tomu, že pořízení dabingu je podle informací z České televize „minimálně patnáctkrát“ dražší než výroba titulků. Mluvčí Primy Ladislav Pavlík říká, že nadabovaný film se „tak trochu stává přítulnější“. „Zkusili jsme samozřejmě filmy vysílat i s titulky, ale bohužel to mělo dopad na sledovanost,“ přidává pohled konkurence mluvčí Novy Veronika Šmítková a dodává: „Češi jsou konzervativní.“ Na masovější nasazení angličtiny se nechystá ani Česká televize, pro kterou není sledovanost jediným existenčním bičem. „Dabing používáme vždy, když chceme, aby se pořad dostal k co nejširšímu počtu diváků,“ odhaluje strategii mluvčí Martin Krafl. Víc možností mají jen majitelé nejmodernějších stereofonních televizorů: ti si mohou v případě České televize u původně anglicky namluvených pořadů místo dabingu navolit původní verzi s titulky.

(Respekt, www.respekt.cz)