Zaří 2007

Olympijský oheň do Zimbabwe!

Luděk Frýbort

Nějak to už začíná být jednotvárné. Vždy počátkem léta vyrazí výkvět světové cyklistiky na slávou opředený závod Tour de France. Špalír obdivovatelů zdraví své miláčky, vlají prapory, úžasné výkony jsou po krátké chvíli překonány ještě úžasnějšími, klubko závodníků zdolává alpská stoupání rychlostí, jakou bych já, obyčejný smrtelník, nevyvinul ani s kopce, kamery, vavříny, hrdí vítězové... Až někomu začnou být ty úžasné výkony divné, i jest požádán hrdý vítěz, aby tadyhle, kdyby se neurazil, kapičku krve... Kroutí se, holoubek, nechce se mu, ale když mu strážci sportovní čistoty pohrozí, že ho bez kapičky vyhodí ze závodu rovnou, podvolí se. A hle. Ukáže se, že kapička je napěchována steroidy, anaboliky, diuretiky, hormony a jinými povzbuzovadly, že přidat k tomu ještě barvy a laky, uživila by se z toho menší drogerie. I strhne se skandál, hrdý vítěz odchází se sklopenýma ušima a dočasným pozastavením sportovní činnosti. Dalším šetřením se zjistí, že ani jiní borci nejsou prosti drogerie v krvi, takže nakonec dokončí závod pouze ti, na jejichž kapičky se v tom kalupu zapomnělo. Nebo snad nezapomnělo, ale byli vynecháni, protože nelze připustit, aby do cílové rovinky nedojel nikdo. Týden nebo dva je z toho v novinách trochu rozmrzelého psaní, avšak za rok znovu vyjede mládí a krása, aby se utkala v čestném sportovním zápolení, znovu se zdají být některé výkony až nadpřirozeně úžasné, znovu jsou zkoumány kapičky... A tak dále ve věčném kolotání sportovní slávy, jemuž nebude konce, ani kdyby všichni závodníci udoláni svou tělesnou drogerií pozbyli ducha a spadli z kol.

Nicméně se letos přece jen cosi pohnulo. Bylť nějaký Sinkewitz, hotový zázrak cyklistické výkonnosti; musel odevzdat kapičku, a to se ví. Po něm další zázrakové a ještě další, až toho měly dvě největší německé televizní společnosti dost a zastavily přenosy proslulého závodu. Odejmutím přízně pohrozili i vlivní sponzoři, a to už je zle, to už se nedá přejít napomenutím, protože co by si mládí a krása počaly bez prachů. Od teďka, vyhlásili zodpovědní činitelé, nastanou dopingovým hříšníkům zlé časy, jelikož na ně chystáme extra přísné testy. No, uvidíme napřesrok.

Říkám si, jestli nehoníme po lučinách sportu telátko, z nějž se už dávno stal nezkrotitelný býk. Jestli stále ještě netkvíme duchem v časech barona de Coubertina s jeho ideálem čistého, radostného zápolení o nic víc než vavřín vítěze, zatímco se nám po sportovištích prohánějí cyničtí profesionálové, jimž mohou být veškeré vavříny ukradené, nejsou-li pozlaceny milionovým honorářem. Měli bychom pomalu uznat, že sport je řemeslo a že v něm jde o zisk; zisku pak sportovní řemeslník dosáhne tím, že se umístí na čelném místě nějaké Tour de France. Aby se na něm umístil, musí se nacpat drogerií; každá jiná představa je směšná. Prostomyslní fanouškové ho za to odmění potleskem, reklamychtiví sponzoři deštěm peněz. Nemá smysl na tom něco měnit nebo zakazovat. Antičtí gladiátoři poskytovali zájemcům podívanou a za proslulost svého jména platili krví. Současní gladiátoři poskytují totéž a cenou jim je zničené zdraví. Vybrali si ten obchod dobrovolně. Nechme jim jej.

Je ale otázka, musíme-li na něj doplácet z veřejných pokladen. Jsemť toho zastaralého názoru, že každý obchodník má být živ z výnosu své živnosti; nestačí-li mu k stavbě obchodních paláců, musí se spokojit s hokynářstvím. Rozmohlo se totiž cosi nekalého: chce-li okresní politikus zvýšit svou popularitu a zajistit si zvolení, vymámí ze státní pokladny pár milionů a dá za ně postavit luxusní fotbalové hřiště. Na to prosté duše dají. Vládci nejchudších zemí světa nastrkají ročně obrovské sumy z rozvojové pomoci do nesmyslných a nepotřebných sportovních stadií, už ne proto, aby si získali přízeň voličů, na tu se mohou vykašlat, ale aby pohověli svému velikášství. Ne-li ještě něčemu jinému; rád bych věděl, proč každý velkokorupčník, jakmile se domůže miliard, hned si pořizuje osobní fotbalový klub. Bude asi ještě něco dalšího ve stínu obyčejného sportovního švindlu.

A abychom se přiblížili jádru pudla, touží-li který diktátor zvýšit svůj domnělý respekt ve světě a zalíbit se sám sobě, usiluje o uspořádání olympijských her. Začal s tím Adolf Hitler, pojav berlínskou olympiádu jako reklamní výstavu nadřazenosti árijské rasy nad všelijakými opovrženíhodnými negry a židy. V jeho šlépějích kráčejí i dnešní autokraté; ne náhodou se mají pořádat letní olympijské hry v rudé Číně a zimní v Rusku. Posledně zmíněné k tomu v místech, kde žádná zima není a nikdy nebyla, ale to nevadí: na úpatí Kavkazu se vykácí pár hektarů lesa pro sjezdovky, nachrlí se na ně umělý sníh, a přehlídka mládí a krásy může započít. Počítám, že se svých olympijských her časem dočká i Fidel Castro, Robert Mugabe, Hugo Chávez a Kim Čong-il; kdyby dosavadní termíny nestačily, lze je doplnit jarní olympiádou v Libyi a podzimní dejme tomu v Zimbabwe. Tím spíš, že civilnější režimy o tu čest čím dál méně stojí. Je to legrace drahá a ne zvlášť smysluplná, po níž zbudou nepoužitelná obří sportoviště a mastné dluhy, sláva pak leda jepičí. Všimněme si, jak kromě snů a předloňského počasí jsou to právě výsledky sportovních klání, které nejrychleji upadají ve tmu zapomnění.

Že se o olympijské hry uchází zrovna Praha, mě zvlášť nepřekvapuje. Je to dokladem toho, co i jinak tuším: že jsou Čechy země demokratická, ale tak napůl. Že její představitelé, plní křečovitě prestižní touhy, se v tom ohledu příliš neliší od vládců Moskvy či Pekingu. A že, jak bychom mohli pochybovat, se po olympijských hrách natahuje i leckterá chtivá ručka. Ó, těch zakázeček výhodných, není-liž pravda, těch kšeftíků tajemných, já tobě stavbu olympijské vesničky, ty mně vylepšení volebních fondů... Až bude po všem, zůstanou z té slávy zpustlá sportoviště kdesi za Prahou, v nichž se budou honit myši a přespávat bezdomovci, jako by nebylo dost té ruiny na Strahově, rovněž pomníku jednoho sportovního velikášství. Opium lidu, zvané vrcholový sport, k tomu papalášsko-prestižní sklony a ještě k tomu příležitost k převýbornému namazání kapsičky, to je výbušná směs, jež by byla s to zahubit i Říši římskou. Nebohé Čechy! Nešťastní poplatníci současní i mnoha příštích generací, jimž bude souzeno splácet dluh za chvilkovou pozornost světa, za jepičí potěšení!

Povíte mi, že asi nemám rád sport, když takhle mluvím. Máte pravdu, nemám. Nebo přesněji, nemám rád sport čumilský, večer v teplákách před televizí, s flaškou piva a popelníkem při ruce. Budiž jej dopřáno tomu, kdo na víc nestačí, ale vzor hodný následování to není. Tím méně veřejné podpory. Co by jí hodno bylo ... já vím, že si pohrávám s iluzí, ale dovedl bych si představit odklon jak od nadopovaných velevýkonů, tak od obézní pasivity. Televize by mohla referovat méně o prokšeftovaném profesionálním spektáklu a víc o skromných, ale možná tím obdivuhodnějších výkonech obyčejných lidí. Abych uvedl příklad: setkal jsem se nedávno kdesi uprostřed Číny s dvěma mladými Američany, kteří si vzali do hlavy, že projedou na kolech z Šanghaje do Paříže. Zůstal jsem s nimi ve spojení, zrovna včera se mi hlásili, že překonali Pamir a jsou teď v Kyrgyzstánu. To je, panečku, výkon! Bez steroidů, bez sponsoringu, jen si našetřili pár set dolarů, koupili kola a jeli. Co je proti tomu nějaký Sinkewitz! Ale i kluci čutající na louce do mičudy by mohli představovat vhodný objekt televizních kamer, neboť provozují činnost vzácnou a už téměř vymírající, zasloužící si veřejné podpory. Co bývalo takového klukovského sportování za časů mého mládí, a jak málo je ho vídat nyní, spíš chlapečky boubelaté, nepohyblivé, omrzele civící, jak za ně na obrazovce běhá dvaadvacet milionářů.

Který výkon je ještě přirozený, poznáme snadno: je to ten, jejž by byl při dostatečném zájmu a intenzivnější přípravě schopen zdravý, sportovně trochu nadanější člověk. Naopak výkon, na nějž můžeme jen obdivuplně a s vědomím naprosté nedosažitelnosti zírat, nebývá přirozený, nýbrž draze zaplacený pozdějším tělesným zhroucením; nedívejme se jen, jak se vyjímá rekordman na hřišti, ale i za dvacet let poté. Nikoli. Sebeskrovnější výkon vlastní je stokrát hodnotnější než světový rekord jen divácky zkonzumovaný. Kdo se právě stal mistrem světa v kanoistice, bude pozítří zapomenuto; sjet si takhle s jarní vodou Vltavu, udělat se v habartické šlajsně, to už zůstane v paměti jako trvalé životní obohacení. Kdo sám za něco stojí, nepotřebuje přičumovat. Něco jiného je vesnické fandění, kde každý každého zná a divák si může vyměnit tričko s hráčem, aniž je to příliš poznat; ale vrcholné soutěže, mistrovství, olympiády, jiná představení v hlučících gladiátorských arénách, nejsou víc než sportovní Disneyland. Měřeno aktivitou konzumentů ani ten ne. Měřeno trvalým užitkem pro zemi a společnost - s výjimkou některých obzvláště vykutálených jednotlivců - už vůbec ne.

Pan primátor Bém, jak známo, vylezl nedávno na Mount Everest. Jakožto sportovec-amatér to oceňuji. On to dnes už sice není takový kumšt jako kdysi, i z dobývání Mount Everestu se stala živnost, v níž jde o to, může-li ctěný zákazník ten špás zaplatit, ale prosím; aspoň tam vylezl po vlastních nohou. Tím podivnější je, proč tolik stojí o to, udělat své město dějištěm zprofanovaného, prošvindlovaného, zkorumpovaného, hluboce prodělečného spektáklu. Představu, že by se chystal k rozdílení miliardových zakázeček mezi ty, kteří se dostaví s nejtlustší obálčičkou, s výrazem nejvyššího rozhořčení odmítám. Představu jinou, že by rád postavil pomník své nesmrtelnosti, aby lidé říkali - hle, toť primátor Bém, za jehož éry se Praha dočkala události, jejíž sláva hvězd se dotýká ... no, do bližního člověk nevidí. Snad takový primitiv není. Ale co tedy? Vizitka země nevykvašené, tkvící jednou nohou v polobotce demokrata, druhou v putinské škorni? Nu, dost už. Kdoví, co nás ještě všechno čeká, ale návrat k olympijské čistotě dle barona de Coubertina to sotva bude. Spíš lze čekat zvýšený zájem nejrůznějších diktátorů a ideologických spasitelů o uspořádání toho pokleslého divadla, aby si drobet vypulírovali svůj ledačím potřísněný mundúr. Jestli je to společnost hodná též Prahy, země české ... snad proboha ne. Snad dosud tak daleko nejsme. To už spíš Zimbabwe. Do roku 2016 soudruh Mugabe asi nestačí podat přihlášku, ale třeba napřespříště. Přejme mu to. Je to kabát na jeho míru šitý.