Zaří 2007

Miliardová válka

Pavel Páral

Jako by nestačilo těch 150 miliard korun, které zaplatili daňoví poplatníci za pád Investiční a Poštovní banky (IPB) před sedmi lety. Dnes hrozí, že budeme platit zase. V nejhorším případě dalších devět miliard. Není však také vyloučeno, že státní pokladna získá pěknou sumičku zpátky. O tom všem se rozhodne u pařížské arbitráže. Proti sobě tam budou stát nezvyklí protivníci: Česká republika a Československá obchodní banka (ČSOB).

Ve světě nevídaná věc, že stát vede válku s největší domácí bankou, se tak stává skutečností. Je to o to překvapivější, že vztahy tohoto bankovního domu a státu byly na počátku téměř idylické. Těsná spolupráce při řešení krachu IPB v polovině června 2000 končí vzájemnými žalobami o miliardy v červenci roku 2007. ČSOB se domáhá vyplacení částky 1,7 miliardy, protože je přesvědčena, že to státu ukládají smlouvy uzavřené po pádu IPB. Ministr financí Miroslav Kalousek naopak podal u stejného arbitrážního tribunálu žalobu na ČSOB. Požaduje o hodně víc: Banka prý klamem přesvědčila úředníky o existenci nevýhodných smluv, takže stát od ní chce rovných 27 miliard korun.

Situace je nyní mnohem nepříjemnější pro ČSOB. Od státu se očekává, že bude bránit peníze daňových poplatníků. Banka je však firmou, jejíž obchodní úspěch stojí na důvěryhodnosti. Jak důvěryhodná je instituce, která válčí se státem a je jím viněna z podvodů? Navíc: co když soud prohraje a bude muset platit? Neměla by vytvořit pro takovou situaci rezervy na úkor svého zisku? Neměl by její majitel, belgická bankovní skupina KBC, dát záruku, že v případě prohraného sporu požadovanou částku uhradí? Je vůbec možné, aby za této situace banka vykazovala zisk a vyplácela dividendy? Tato velká banka také dělala a stále dělá se státem spoustu dalších lukrativních obchodů. Například zajišťuje platební styk u elektronického mýta pro kamiony. Bude stát ochoten dál spolupracovat s firmou, kterou současně viní z podvádění?

Otázek je mnoho, odpovědí málo. To, že krach IPB neskončil dramatickým obsazením budovy muži v kuklách a se samopaly v rukou, bylo přitom jasné už dávno. Kdo měl šanci nahlédnout pod pokličku téhle největší bankovní transakce, jaká se kdy v Česku odehrála, ví, že manželství ČSOB a České republiky mělo italskou podobu už od počátku.

Dějství první: IPB končí

Na samém počátku byla mizerně zprivatizovaná IPB. V devadesátých letech ztratil stát kontrolu nad bankou ve prospěch skupiny manažerů. IPB rostla velmi rychle na financování různých privatizací a poskytovala úvěry na nákupy zcela evidentně předražených firem a nemovitostí. Takže v září roku 1999 konstatoval bankovní dohled, že IPB chybějí rezervy za desítky miliard korun a je ohrožena bankrotem. Stát hledal soukromého investora.

Po ruce byla japonská investiční banka Nomura, která měla zájem maximálně zhodnotit svůj vklad a to také ve spolupráci s managementem udělala vyvedením akcií českých pivovarů z banky a jejich následným prodejem. Akce známá jako „České pivo“ sice bance nepomohla, ale také ji nepoložila na lopatky. To zvládly velmi neefektivní a ztrátové privatizační transakce. Nomura však bude nadále označována za investora, který IPB vytuneloval. Horečná jednání však začala až na jaře 2000 a to už bylo zle. Jednání se účastnili i zástupci ČSOB. Její šéf Pavel Kavánek na tajné schůzce v Paříži předestřel ministru financí Pavlu Mertlíkovi a guvernéru České národní banky (ČNB) Josefu Tošovskému plán na zavedení nucené správy a následný odprodej veškerého majetku IPB do rukou ČSOB.

Mertlík tento plán přijal. A to přesto, že guvernér Tošovský vyjadřoval, samozřejmě neveřejně, silné pochybnosti, neboť prosazoval řešení založené na dohodě s Nomurou. Dokonce se osobně ani nezúčastnil finálních jednání o příslušných smlouvách s ČSOB. Loajálně splnil usnesení vlády, ale o měsíc později oznámil svou rezignaci a odešel pracovat do Banky pro mezinárodní platby v Basileji. S touto kauzou už nechtěl mít nic společného. Jeho obavy se začaly naplňovat velmi brzy.

Dějství druhé: Srážka s Kalouskem

Už zásah státu v IPB vyvolal totiž politickou bouři. Předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus hovořil o bankovní loupeži za bílého dne a předseda vlády Miloš Zeman kontroval, že jeho vláda šlápla zásahem v IPB na finanční zájmy občanských demokratů v této bance. To nebylo zcela od věci, ale ne úplně přesné. Šéfové IPB měli velmi dobré vztahy i se sociálními demokraty a šéf banky Jiří Tesař dokonce pracoval nějaký čas v ekonomické komisi ČSSD. Poslanci se tak nakonec dohodli na vytvoření vyšetřovací komise. Jejím šéfem se stal vlivný poslanec Miroslav Kalousek. Již na podzim předložil Sněmovně zprávu. V ní se uvádělo, že IPB byla ve stavu, kdy bylo uvalení nucené správy nezbytné, a že došlo k velkým chybám při její původní privatizaci. Ale také, že smlouvy státu s ČSOB jsou velmi jednostranně výhodné pro banku a nevýhodné pro stát. Ten nemá vůbec kontrolu nad tím, kolik a za co bude platit.

Kalousek k posouzení smluv vybral předního českého právníka a mezinárodního arbitra Vladimíra Balaše. Poslanci dokonce uložili vládě, aby usilovala o změnu již podepsaných smluv. Nebylo ovšem divu, že ČSOB zprávu Kalouskovy komise velmi tvrdě odmítla a její autory obvinila ze spolčení se „zločinnými“ manažery IPB. Ke změnám smluv však nedošlo.

Dějství třetí: Jak ulovit Řežábka

Velmi podstatný byl pak střet s jiným vysokým státním úředníkem. Když na počátku roku 2001 vystřídal Pavla Mertlíka v křesle ministra financí Jiří Rusnok, došlo i ke změně v Konsolidační bance, později proměněné na Českou konsolidační agenturu (ČKA). Do jejího čela nastoupil původní vnitřní auditor této instituce Pavel Řežábek. Ten se velmi rychle shodl s ministrem Rusnokem na kritickém pohledu na některé smluvní dokumenty a jejich naplňování ze strany ČSOB.

ČSOB totiž převzala spoustu úvěrů, směnek a pohledávek za nejrůznějšími podnikatelskými skupinami. Šlo o pohledávky většinou jen špatně dobytné, ale stály za nimi zajímavé a nadějné firmy. Banka si podle smluv mohla vybrat, co z takto získaného majetku si ponechá a co převede na ČKA.

ČSOB zřídila odbor restrukturalizací, který měl tyto pohledávky spravovat a třídit. Mladí, vzdělaní bankéři bez praktických zkušeností (zato plni odhodlání bojovat s „lumpy z IPB“) dostali do rukou kauzy, v nichž figurovali protřelí podnikatelé. Jejich firmy byly financovány krátkodobými úvěry, které byly spláceny zase dalšími krátkodobými úvěry. IPB je ochotně pořád dokola poskytovala a udržovala skomírající podniky v chodu. A najednou se situace změnila. Mladí bankéři přišli s tezí, že tito pánové nový úvěr nedostanou, předají jim svůj byznys, a když budou mít štěstí, tak je nepošlou do kriminálu. Dohoda fakticky ve většině případů nebyla možná. ČSOB se tak pustila do ztraceného boje. Vyhrávala sice soudy, ale majetek těchto firem se zatím rozplýval v konkurzech či byl vyváděn více či méně legálně jinam. A hlavně se oddaloval převod těchto kauz na stát a majetek po IPB se znehodnocoval. Rusnokovi a Řežábkovi se tohle hospodaření ČSOB nelíbilo a chtěli rychle tato aktiva převést, čemuž se banka bránila. Vztahy mezi státem a ČSOB se prudce zhoršovaly a ČSOB z toho vinila především Řežábka. Ten nakonec uplatnil smlouvou dohodnutou opci, nástroj, který umožňoval stáhnout majetek IPB z ČSOB na stát. A zároveň se velmi tvrdě dožadoval i vydání takzvaných kajmanských fondů. Oco vlastně šlo? O firmy, které kdysi IPB založila v daňových rájích v Karibiku a vyvedla do nich různé cenné papíry a pohledávky v nominální hodnotě 45 miliard korun. Představitelé ČSOB vždy tvrdili, že jde o zločinecké struktury, které sloužily k tunelování IPB. Československá obchodní banka je ovládla velmi rychle, hned v létě 2000.

Když se však stát dožadoval kontroly nad kajmanskými fondy a nad jejich majetkem, začala tvrdit, že vůbec nebyly součástí majetku IPB a ovládnout se je podařilo vlastním úsilím bankéřů ČSOB. Její generální ředitel Pavel Kavánek sice opakovaně tvrdil, že cílem je převod těchto struktur na stát, ale k tomu nikdy nedošlo.

Mezitím totiž proběhly volby, Miloš Zeman odjel na Vysočinu a Rusnok přišel o křeslo ministra financí, na němž ho vystřídal Bohuslav Sobotka, který měl k ČSOB mnohem vstřícnější vztahy. Odmítl se soudit s ČSOB o „kajmany“ a akceptoval její návrh, že na stát bude převedena pouze většina majetku z kajmanských fondů, ale fondy samotné zůstanou ČSOB.

Majetek, který stát takto získal, činil něco kolem dvaceti miliard korun. ČSOB vždy tvrdila, že nízká hodnota je dána tím, že IPB tam vložila kromě hodnotného majetku i zcela či částečně bezcenná aktiva. Stát proto ještě nařídil, že auditorská firma KPMG provede audit, který prověří, jak ČSOB se státním majetkem hospodařila. Jenže ani ten nic nevyřešil. Trval řadu let a jeho výsledek dodnes nebyl zveřejněn. Podle informací, které o výsledcích auditu unikly na veřejnost, se zdá, že auditoři nedohledali podstatné množství potřebných dokumentů a žádali souhlas k dalšímu forenznímu šetření o tom, co se se státním majetkem v Karibiku dělo.

Důsledkem ovšem bylo, že se vtahy mezi Sobotkou s Řežábkem prudce zhoršovaly. Lidé z ČSOB šéfa agentury obviňovali z nekompetentnosti i z toho, že nahrává „zločincům“ z IPB. Nepohodlný šéf agentury byl pak donucen na počátku roku 2004 na svou funkci rezignovat. O rok později ho prezident Klaus jmenoval do bankovní rady ČNB přes ostrý nesouhlas Bohuslava Sobotky.

Jenže ani potom na tom nebylo vedení ČKA se vztahy s ČSOB zrovna nejlépe. Mladý ekonom Mojmír Hampl, který v jejím představenstvu dostal na starost konfliktní část agendy z kauzy IPB, byl se Sobotkou brzy také ve sporu.

Odmítal akceptovat řešení sporů o právně vadné pohledávky podle představ ČSOB. A jedna z těchto pohledávek je právě předmětem zahájené pařížské arbitráže. Hampl kritizoval chování ČSOB v médiích, a dokonce svědčil na policii, která vyšetřovala podezření, že Sobotka zneužil svého postavení ve prospěch ČSOB. Policie nakonec toto podezření odložila, ale Hampl v ČKA skončil. Byl odvolán za údajná pochybení pří úniku půl miliardy korun ze společnosti Galileo Real. Tenkrát veřejně prohlásil, že ho ministr odvolal kvůli jeho postojům ve sporech s ČSOB. I on zamířil do ČNB. Když se objevily neoficiální informace, že je v užším výběru na jmenování do bankovní rady, ČSOB ho zažalovala za poškozování svého dobrého jména. Zřejmě v domnění, že prezidenta od jmenování Hampla do bankovní rady odradí. Neodradila.

Dějství čtvrté: Šnábl vrací úder

Po nástupu první Topolánkovy vlády zhasly definitivně naděje ČSOB, že komunikace se státem pojede ve stejných kolejích jako předchozích šest a půl roku. Vlastimil Tlustý se nikdy netajil svým kritickým názorem na postup ČSOB, a když s ním na ministerstvo financí přišel jako poradce Radek Šnábl, ocitla se ČSOB ve vážných potížích.

Šnábl totiž měl s ČSOB již své zkušenosti. Byl poradcem ministra Rusnoka a po nástupu Sobotky se stal štvancem. Musel odejít z konsolidační agentury, do níž se „uklidil“ po Rusnokově pádu, pak ještě musel opustit Čepro a nakonec skončil i v Českých aeroliniích. Ale Topolánkovy vlády se Šnáblem počítaly. Po výměně Tlustého za Kalouska byl Šnábl jediným poradcem, kterého si současný ministr z původního týmu Tlustého ponechal. A je to právě Radek Šnábl, kdo připravil i současnou žalobu na ČSOB o 27 miliard.

Pro ČSOB se tak podstatně změnily časy. Dalo by se to říci i takto: manželské půtky po vyčerpání „státních“ sto padesáti miliard korun skončily. A začalo obtížné rozvodové řízení České republiky s ČSOB. Státní úředníci, které si banka za sedm let znepřátelila, nyní budou ovlivňovat dělení majetku a snažit se, aby k těmto již zaplaceným miliardám nepřibyla ani koruna. Dojednání velmi žádoucího míru bude hodně nesnadné.

(MFDNES)