Zaří 2007

O nomádech a peciválech

Ota Ulč

Při pokusu v rodné zemi navštívit někdejší spolužáky je s dost velkou pravděpodobností naleznu na stále stejné adrese jako před půl stoletím.

Je to extrém notně zaviněný trvajícími svízely na bytovém, mobilitu škrtícím, trhu, přičemž v USA převládá extrém opačný. Statistiky potvrzují, že se od konce druhé světové války průměrně jedna pětina Američanů přestěhovala, zejména z důvodů existečních, za zaměstnáním, nezřídka do tisícikilometrových vzdáleností. Což by tedy znamenalo, že celý národ změní adresu jednou za pět let. V padesátých letech to byl zejména značný přesun černochů z původního jižanského domova na industriální sever. Nyní, s ekonomickým rozmachem jižních států, dochází k migraci opačným směrem. Za sluncem značně míří penzisté jakékoliv rasy a Florida už má nejvyšší procento občanů-seniorů v zemi. (V Port Charlotte s počtem obyvatel porovnatelným s mou rodnou Plzní jsme si kdysi koupili pozemek, ale nikdy se tam neodstěhujeme: rekordní množství stařečků je příliš depresivní.)

Se společnostmi s tradicí dávat přednost životu v prostředí jim známém, v němž se vyrůstalo, mnohde důkladně zamíchala válka jakož i poválečné kotrmelce. O mobilitu jak horizontální (umístěnka do ostravských dolů, přesun z jednoho konce tehdejší ČSR na druhý), tak vertikální (vyhazov z úřadu, sešup do výroby, na stavbu mostu Inteligence, a po roce 1968 do funkcí topičů či vodoměřičů) se bohatě postarali architekti zářných beztřídních zítřků.

Převážně se nesestupovalo na socioekonomickém žebříčku s velkým nadšením, i když postiženým taková mobilita třeba poskytla úlevu od politického tlaku, a v případě nasazení do některých manuálních rolí i větší výdělky. Společenské ponížení s ekonomickým povýšením, jímž ovšem by byl onen příslovečný příklad švadlenek, přesunuvších se do rolí horizontálních sexuálních pracovnic. Nyní, s tržním hospodářstvím a jím ovlivňovanými hodnotami důkladně již v rozběhu, zábran oněch posunů k materiálně atraktivnějším prioritám, i když na úkor společenské prestiže, bude jen ubývat a věru již ubývá: například v Rusku lékař dá přednost stát se bohatším taxikářem. Magnetismus peněz jako ultimální kritérium.

Takovéto existenční transformace v Americe nikoho nepřekvapují. Například jeden můj univerzitní kolega, profesor chemie, se přeměnil v makléře - spekulanta na plodinové burze. (Já blbec se tehdy dal nalákat na takové kšeftování s pšenicí, kukuřicí a prasečími břichy – pork bellies - a promptně pozbyl několik tisíc dolarů.)

V Evropě, tradicí a zákony sešněrované rozdíly podle štěstí či smůly narodit se do takové či onaké sociální kategorie, bylo pramálo příležitosti k úniku z takových otěží. Po protestantské reformaci za Atlantik přijeli puritáni s přesvědčením, že mají poslání přímo od Boha, vytvořit novou společnost, v níž si všichni budou rovni a Bůh odmění ty spravedlivé. Začínalo se s důrazem na blaho vytvářené obce a teprve v polovině devatenáctého století onu snahu o dosažení komunálního úspěchu začal potlačovat individualismus, egoismus, tuze pak kvetoucí v éře nekonformistů, selfmademanů a rovněž i tzv. robber barons, loupeživých baronů. Mezi nimi ale též vynikli filantropové, mecenáši jako Andrew Carnegie, který ve prospěch umění a veřejných knihoven rozdal téměř 400 milionů dolarů, v té době obrovské to bohatství. Ochota přispívat na dobročinné účely stále v národě převažuje: činí tak tři čtvrtiny všech amerických domácností.

V průběhu dvacátého století došlo k rozmělnění onoho drsného pionýrství (rugged individualism), začalo se rozplývat v tzv. mediocre conformity. Sociolog David Riesman v knize The Lonely Crowd popisuje tento podstatný posun od typu občana na sebe spoléhajícího ve tvora snáze přizpůsobitelného a manipulovatelného. Po druhé světové válce se zviditelňovala egoistická, do sebe zahleděná „me generation“. O fenoménu vznikla řada knih. Jednu takovou napsal Christopher Lash a příhodně ji nazval Culture of Narcissism (1979).

Oni rugged individualists, drsní tvorové ochotní riskovat, prát se s nepřízní přírody, ještě ale zcela nevymřeli a pokračují v tradici pionýrů vytvořit si v divočině srub, do něhož pak třeba míní proniknout hladový grizzly. Navazují na tradici zlatokopů. Tento náramný žlutý kov se totiž nacházel (a dodnes tomu tak je) v téměř všech státech Unie. První pořádná zlatá horečka vypukla v roce 1799 v Severní Karolíně, kde dvanáctiletý chlapec našel nugget o váze sedmnácti liber (čili 8 kg). Největší takový gold rush v roce 1849 v Kalifornii u Sacramentra též podnítil osídlování pacifické oblasti od Oregonu po Arizonu. A na sklonku devatenáctého století (1897) to byla Aljaška na řece Klondike.

Pionýři individualisté nadále míří na Aljašku za značnými výdělky. Úplně na severu, v místě Barrow byla na deset mužů k mání jen jedna žena. Teď už to tam je půl na půl. Eskymáci mají k dispozici satelitní televizi, 28 kanálů. Drsný pionýrský půvab míří do ztracena.

Zájemci se z mrazu mohou odebrat na vlastní ostrov. Celosvětově je jich na prodej aspoň tři tisíce. Ve svém archivu mám nabídku prodeje ostrova Laucala v archipelagu Fidži. Téměř sto takových tropických rájů tam nabízejí na prodej. Rovněž jsou k mání v Karibiku a v Latinské Americe, kde jsou o třetinu lacinější. V blízkosti Irska a Skotska lze též takto nabývat – tam ale raději se nehrnout, kvůli počasí. Zde, v blízkém americkém sousedství na řece svatého Vavřince, tvořící hranici s Kanadou, v oblasti příhodně nazvané Thousand Islands, se na prodej nabízejí ostrůvky, některé dokonce s hradem, nikoliv ovšem středověkým. I o něco takového by se mohla zajímat prchající česká individua typu Koženého či Krejčíře.

Detailní seriál v The New York Times (15. 5. 2005) uvádí údaje o nejbohatších 400 Američanech: v letech 1980, polovina jich svá jmění zdědila, kdežto teď už jich zbývá pouhých 37. Suverénně převládá meritokracie – individuální zásluhy, nahradivší děditelná privilegia. Hodnocením podle způsobu, jak se kdo obléká, či jaký že vlastní automobil, podle náboženství, volebních preferencí a dokonce i podle barvy pleti, se údajně blížíme k dosažení společnosti dost homogenní. Významným faktorem diferenciace však zůstává výše dosaženého vzdělání, značně ovlivňující výši životního standardu.

Toto tvrzení ale nepotvrzuje informace s titulkem „Jste-li číšníkem, vaše budoucnost je růžová“ v českém překladu ovšem (NYT, 7. 3. 2004). Jde o předpověď federálního úřadu Bureau of Labor Statistics, že až do roku 2012 nejvíc procentuálně poroste příjem v oblasti služeb – prodavačky, pokladní, ošetřovatelky, role služebné, číšníci a číšnice.

Congressional Research Service uvedl tyto průměrné příjmy pro rok 2003 (NYT, 4. 4. 2004), v USD ovšem: elektrikáři – 38.900; policisté – 39.700; požárníci – 42.400; učitelé na školách středního stupně – 44.500; ošetřovatelky – 46.700; programátoři – 55.400; lékaři – 73.100; právníci – 81.100. V případě těchto dvou nejvýše honorovaných profesí, aspoň trochu informovaného čtenáře takové údaje trknou jako nehorázně podceněné. Blíže pravdě je nejposlednější hodnocení v NYT (29. 7. 2007:WK3): průměrný plat lékařů v rekordní světové výši 200.000 – 400.000 USD.

K největším příjmům si nelze legálně přijít v politice: prezident Bush má plat kolem 400.000, senátorka Clintonová něco málo přes 150.000 (zatímco její manžel jakožto konzultant a vyhledávaný slavnostní řečník pobírá 9 milionů). Baseballové eso Alex Rodriguez – 21 milionů, David Letterman, televizní Talk Show Host, povídálek, chechtálek – 33 milionů, a mnohé další celebrity dostávají ještě víc. Finanční makléři, zejména tzv. hedge fund executives, jsou schopni si nahrabat půl milionu dolarů a třeba i víc, den co den. Což ale postihuje pořádné zdanění, jemuž se ovšem dotyční snaží uniknout, snaha se jim ne vždy povede s následkem pohromy v podobě pořádné pokuty nebo i kriminálu.

Mnozí zájemci o politický úřad po úspěšném zvolení finančně tratí. Po skončení funkce si ale nikdo z nich nepohorší, s možností přesunu do výnosných pozic lobbyistů, konzultantů, členů všelijakých dozorčích správ, funkcionářů v akademickém světě. Al Gore po krátkodobém přednášení na Kolumbijské univerzitě se mediálně prosadil se zachraňováním této planety. Vím jen o jedné výjimce, když totiž George McGovern, rovněž bývalý neúspěšný uchazeč o úřad prezidenta země (v roce 1972), dočasně pak působil jako manažer motelu. Svalovec Jesse Ventura slovenského původu, bývalý zápasník ve volném stylu, to dotáhl do funkce guvernéra Minnesoty, významného státu, o znovuzvolení se neucházel a není mi známo, zda se vrátil do ringu pokračovat se šarádami předstíraného násilí.

Česká demokracie je příliš mladistvá, aby poskytla příležitost k rozsáhlejším generalizacím. Řada mužů sametového listopadu se uchýlila do advokacie, mnozí si značně polepšili v byznysu, ex-ministr financi Svoboda si nepolepšil dosud trvajícím pobytem za mřížemi a nic nevím o osudu ex-ministra Mlynáře, jemuž hrozí šatlava kvůli provinění, které jsem nebyl schopen pochopit.

V americkém světě nadále dochází v prapodivným existenčním transformacím. Uvedu dva příklady: Dr.Richard Coburn, sirotek, který vyrostl v rodině náboženských podivínů (Christian Scientists), vystudoval medicínu, stal se plastickým chirurgem, navíc absolvoval právnickou fakultu a je držitelem titulu Master of Business Administration. Jiřího Paroubka by mohlo zajímat, že s takovými kvalifikacemi se ve věku 52 roků pustil do podnikání v oboru pohostinství a otevřel zdárně si počínající restauraci na Manhattanu na noblesní adrese (46. ulice poblíž Park Avenue).

Příklad druhý, v České republice předpokládám že dosud nenapodobený: Ronald Boyer, původně z Jižní Karoliny, z konzervativního baptistického prostředí zvolil v roce 1976 uměleckou kariéru filmového pornoherce. Se stonásobným množstvím partnerek prokazoval svoji udatnost, v opusech lechtivých i razantních, kdy role vyžadovala s dotyčnými dámami zacházet dost nevlídně, též je občas škrtit. Nedávno však došel k závěru, že tento druh perné práce na mnoha pracovištích ho už nebaví a rozhodl se pozměnit svou kariéru. V lednu 2007 na mohutném slavnostním shromáždění (sex industry convention) v Las Vegas proslulý šampión oznámil své příští plány stát se bohoslovcem, velebným pánem. Započal se studiemi, modlí se v katedrále v San Francisku, míní se stát užitečným údem vážené episkopální církve. J. Jon Bruno, biskup diecéze v Los Angeles, je této iniciativě příznivě nakloněn.