Zaří 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

6

Nazdar, Jendo!

Pochopitelně, že jsem měl i zajímavé úseky života bez těch obvyklých národnostních třenic. Jedním z nich byla, zní to skoro neuvěřitelně, vojna. Začátek byl dost nepříjemný, avšak příčina té nepříjemnosti byla tentokrát na mé straně. Nechtěl jsem narukovat, přece nebudu, já Sudeťák, sloužit v československé armádě. Občanství ČSR jsem pro sebe nepožadoval, neuznával a bránil jsem se mu. Myslím, že to bylo v roce 1952, kdy dostali všichni Němci žijící na území ČSR československé státní občanství automaticky. Bránit se mu však bylo marné, a tak jsem byl pozván k odvodu branců. Ten proběhl následujícím způsobem: pochodoval jsem z místnosti do místnosti s dokumentací, posudkem podniku, vyjádřením národního výboru a s lékařským vyšetřením. V jedné z těch mnoha místností seděla o samotě zdravotní sestra, kterou jsem dobře znal, a měla mi změřit krevní tlak a zapsat ho do mé dokumentace. Měřila pečlivě a několikrát měření opakovala. Já jsem zatím mohl nahlédnout do své složky. Věděli o mně úplně vše. O tátově sestře (s tím šicím strojem), o maminčiných rodičích a rodinách jejích pěti sourozenců žijících v západním Německu, kam byli vyhnáni. To samotné bylo podezřelé a ani já jsem prý nesouhlasil s lidově demokratickým zřízením. Nebyl jsem v Pionýru ani v ČSM. Byl jsem prostě nebezpečný a režim ohrožující subjekt. Jendo, konečně jsem viděl černé na bílém, co jsem vlastně tušil. (S tím zřízením měli však do jisté míry pravdu: opravdu jsem si myslel, že je to pěkné „zřícení", tj. zřídili to pěkně!) Přesto byli všichni náramně zdvořilí a já jsem si řekl: „Sláva, vyhnul ses tomu!" Přešlo jedenáct dní. 1. listopadu 1956 mi přišel doporučený dopis s rozkazem nastoupit základní vojenskou službu. Můj zdravotní stav byl podle posudkové komise naprosto skvělý. Umožnil mi okamžitě se zúčastnit výstavby socialismu, a to (dokonce!) ve vojensky důležitých objektech. Prostě a krátce řečeno, přidělili mně k pétépákům (tedy k Pomocným technickým praporům), stal jsem se zkrátka „černým baronem". (Hned zkraje musím říci, že ta Švandrlíkova knížka opravdu v ničem nepřehání). Nastoupil jsem v Bílině k 59. technickému praporu. (Doufám, že tím neprozrazuji nějaké veledůležité vojenské tajemství?! Uklidňuje mně naštěstí vstup České republiky do NATO.) Moje „nadšení" pro výstavbu těch důležitých vojenských objektů trvalo přesně 13 dnů. Československé vojenské prapory cvičily své poddůstojníky samy, což jim trvalo asi jeden rok. Druhý rok byli prý způsobilí vychovávat nové „prvňáčky". Ti ovšem nesměli mít podle zákona zápis v trestním rejstříku. To však byl v bílinském praporu trochu problém. Jak jsem zjistil, tento požadavek jich splňovalo jen dvanáct, ostatní už nějaký ten vroubek měli. Já jsem byl jeden z těch dvanácti.

Najednou jsem stál před další komisí – ovšem s patřičným odstupem, oblečen jen do „jégrovek" (to byly takové ty slušivé podvlíkačky, co měly u kotníků zavazování) a tři důstojníci pečlivě studovali můj (mně už známý) kádrový posudek. Zjistili přitom, jaký politický a národnostní „exemplář" před nimi stojí. Po chvíli vzájemného šuškání a špitání se mě náhle zeptali na můj poměr ke zdravotnictví. Pochopitelně jsem je horlivě ujišťoval, že je obzvláště vřelý. (Stalo se to totiž už dříve prostřednictvím – a s účinnou a rozhodně nikoli nepříjemnou pomocí – žaček zdravotnického učiliště v Rumburku!) Nemuseli jsme si to s pány oficíry (anebo spíše se soudruhy důstojníky) vysvětlovat dlouho. 14. listopadu jsem nastoupil jako žák poddůstojnické školy do zdravotního učiliště, které jsem měl později opustit jako zdravotnický instruktor. K mému milému překvapení se mnou do Ružomberka přišel i katolický farář z Varnsdorfu. Tak jsem měl možnost zopakovat si teologické znalosti (nasbírané kdysi u pátera Leonharda) a získané vědomosti si vzájemně propojit. Byl to docela zajímavý školní rok. Sešla se tam inteligenční smetánka – filologové, hudebníci, učitelé, zubaři atd. Hodně věcí jsem tam organizoval, založil jsem dixielandovou kapelu, organizoval estrády a naučil se pít jakousi pálenku (hnusnou asi šedesátiprocentní kořalu z brambor). Nečekaný úspěch jsem měl, když jsem před závěrečnou zkouškou trval na tom, že ji složím ve své mateřštině, tedy německy. K mému velkému překvapení s tím komise souhlasila. A teď si to, Jendo, představ. Celý rok se učíš vše v češtině a zkoušku skládáš v němčině. Řekl jsem si: no nic, musíš se tvářit důležitě, nesmíš se zakoktat, ale mluvit, mluvit, mluvit – až řeknou, že to stačí. Z jednoho předmětu, který jsem nejlépe uměl, jsem dostal dvojku, jinak samé jedničky. Znamená to tedy, že té mé němčině nikdo ze zkoušejících pořádně nerozuměl. Asi to je ojedinělý případ, že byla v československé armádě zkouška složena německy. Zní to skoro jak ze Švejka. V tom máte ostatně v Čechách docela pěknou tradici.

Tak jsem se stal 30. 9. 1957 zdravotnickým instruktorem. Musím doplnit, že jsem byl dva měsíce v terezínské nemocnici na praxi. Zdravotní sestry tam byly moc milé a hezké a ani jinak mi nevadily.

15. 11. 1957 jsem byl přemístěn do Nového Města pod Smrkem. Tam jsem měl k dispozici celou vilku (po kom asi byla?). Zodpovídal jsem po zdravotní stránce asi za 160 vojáků. V té vilce jsem měl kromě ordinace pět pokojů. Když se mi zdál být někdo opravdu nemocný, tak jsem ho poslal k civilnímu lékaři a ty vážně nemocné jsem předával rovnou do terezínské vojenské nemocnice. Měl jsem jeden skutečně „vážný" případ. Byl to cimbalista z Bratislavy, který se stále pomočoval. Poslal jsem ho do Terezína, odkud mi ho obratem vrátili zpět, že ho mám pozorovat na ošetřovně. Zůstal tam se mnou sedm měsíců do 19. 12. 1958, kdy jsem byl přeložen do zálohy. Největší problém bylo pro něj sehnat cimbál. Městský národní výbor mi naštěstí pomohl, a tak jsem mu cimbál nakonec opatřil.

PTP dostávali normální plat, půlka jim byla vyplácena přímo a z druhé se hradilo ubytování a stravování. To byla moje veliká nevýhoda, vždyť jsem byl zdravotnický instruktor a měl jsem normální „žold" jako poddůstojník. Snažil jsem se pomoci si jinak. Prodával jsem nápoje na ošetřovně za hospodské ceny a za mírný poplatek jsem pronajímal matrace, které byly uložené na půdě pro případ války. Málem to ale ruplo, protože manželka našeho „starýho" to opravdu přeháněla. I jinak jsem měl hodně povinností: se čtyřmi šéfkuchaři jsem sestavoval jídelní lístek, vypočítával jsem kalorie, uhlohydráty atd., vychovával jsem saniťáky, přednášel o tom, jak se zachovat při atomovém výbuchu (zalehnout do příkopu a přikrýt se Rudým právem – zní to jako vtip, ale je to realita té doby). Avšak nejvíc času mi zabralo divadlo. Celkem brzy jsem z kartotéky zjistil, že sto ze sto šedesáti vojáků mělo umělecké povolání. Byli tam herci z divadla v Ústí, Bratislavy, z pražského ABC, z Barrandova, hudebníci, architekti – prostě ta intelektuálská „svoloč". Tak netrvalo dlouho a hráli jsme divadlo. Vybrali jsme si od Voskovce a Wericha Caesara. Zapojen byl snad celý útvar. Náš „starej" (myslím, že měl hodnost kapitána, ale to s tím moc nesouvisí) byl k našemu projektu velmi skeptický. Vysvětlil jsem mu, že kdybychom vyhráli celostátní soutěž (samozřejmě že pod jeho skvělým vedením), že by se i jeho postavení mohlo zlepšit. (I důstojníci byli k PTP zařazováni z nějakého temného důvodu, nejspíš za trest.)

A my jsme tu celostátní soutěž opravdu vyhráli! Vždyť jsme taky měli obsazení jako profesionálové! Jedině já jsem byl amatér. Hrál jsem takovou malou roli – oplzlého egyptského velekněze. (Myslím, že v ABC ji hrál František Filipovský.) Z libereckého divadla jsem sehnal kostýmy z Aidy, hudbu nám hrál libverdský lázeňský orchestr. Balet tančila děvčata z internátu pod vedením libereckého choreografa. To se prostě povést muselo! Tak jsme potom jezdili po republice a hráli Caesara. (Mohl bych ti o tom, Jendo, psát ještě dlouho, ale to už je vše obdobně vylíčeno v Černých baronech).

Možná se divíš, jak si všechna ta data pamatuji na den přesně. Když jsem utekl k nepříteli na Západ, vzal jsem si s sebou svou vojenskou knížku. A doufal jsem, že tím silně oslabím Varšavský pakt. Ta vojenská knížka leží nyní přede mnou. Udělal jsem si fotokopii strany 1 a 2, skoro vše ještě souhlasí. Datum narození, do odbornosti jsem doplnil technik a pak následovaly další řádky:

10) členství v politické straně: Ř

11) členství v ČSM: Ř

12) národnost: německá

13) mateřská řeč: německá

14) znalost cizí řeči: ?

V té souvislosti si pamatuji, že jsme o tom vedli dlouhé diskuse. Snažil jsem se vysvětlit tomu vojenskému aparátu, že je to lingvistický nesmysl. Když mám německou národnost, jak pro mne může být němčina cizí řečí? Jak si můžeš ověřit, písemně jsem naprosto neuspěl. Mohl bych to teď změnit, kdybych zajel do Děčína? Jedno je mi, Jendo, na řádce č. 15 divné. V kolonce „sociální původ" jsem měl uvedeno – syn dělníka. U tebe muselo být přece napsáno – syn profesorů. Jak se z tebe, ty jeden třídní nepříteli, mohl stát důstojník Československé lidové armády?

Ještě jedna věc k zamyšlení mě napadá na závěr toho mého povídání o vojně. Jak víš, tak můj děda, otec i já jsme pracovali ve slévárně, i když na různých pracovištích. Všichni tři se jmenujeme nejenom příjmením, nýbrž i křestním jménem stejně; všichni tři jsme byli vojenskými zdravotníky, ale každý v jiné armádě. Děda v rakousko-uherské, táta v německém wermachtu a já v té československé lidové. A to jsme všichni bydleli pořád v jednom domě v Rumburku. Taková shoda se znovu jen tak ve světě nezopakuje.

Musím ti vyprávět tři malé příhody. Byl jsem zvyklý kupovat si každé ráno noviny, Československý sport. Tak jsem si je tedy šel koupit i v Ružomberku. U kiosku říkám: „Prosím Československý sport." Odpověď zněla: „Nemáme!" „Ale vždyť tu máte šest kusů." „Vravím, že nemám", slyším celkem trpělivou, ale velmi ostrou odpověď. Tak jsem se snažil mluvit zkomolenou slovenštinou: „Prepáčte, ale tuná ich predsa máte." „Tie sú zadané!". A tím česko-slovenský dialog skončil. Druhý den jsem šel do stejného stánku pro stejné noviny, jen jsem svou prosbu řekl německy. Čo Ti mám, Janko, povedať, ten Šport som dostal! A to i v uniformě československé armády. Pro mne to byl úplně nový a jaksi slavnostní pocit (rozhodně silné zadostiučinění), že jsem i jako Němec uznáván a respektován.

Jednou mi doopravdy bylo úzko. Vždy po čtrnácti dnech měla naše třída službu na vrátnici, při čištění dvora, při práci v kuchyni a tak podobně. Jednou jsme pečlivě škrabali brambory. Stáli jsme okolo velkého kotle a „makáme", jako by šlo o poražení Ameriky. Nálada byla veselá a vítězná, protože brambor rychle ubývalo. Hráli jsme takou hru, že si každý musel vymyslet nějakou hádanku. Když došla řada na mne, řekl jsem následující: V západním Německu vydělá dělník jednu marku za hodinu. Jak dlouho musí dělat na kousek másla, který stojí jednu marku? Druhá část hádanky byla: jak dlouho se musí dělat na kousek másla v ČSSR? Do basy jsem sice nešel, ale měl jsem 14 dnů zakázány vycházky a postihly mě ještě i jiné nepříjemnosti: byl jsem např. odvolán z funkce kulturního referenta školní organizace Československého svazu mládeže, kde jsem dosud celkem s úspěchem působil, ačkoli jsem nikdy členem ČSM nebyl.

V base jsem byl jako první z celé školy, dostal jsem hned tři dny ostré. Budeš se asi divit, Jendo, ale ne z politických důvodů, ale za úplně normální prohřešek. Při ranní prohlídce zjistili, že mám rezavý lauf u pušky.

Celkem jsem vedl dost dlouho skoro normální život: studium, sňatek, děti... Jen kdyby nebylo té nešťastné situace, že jsem nebyl Čech, ale Sudeťák. Znám v Čechách dost takéněmců, kteří tam nejenom bydlí, ale jsou i součástí českého národa – čili žijí normálním životem Čecha. Sám si měl, Jendo, na Šumavě souseda. Jednou nám u táboráku s buřty řekl: „Můj táta je taky Němec." Proč to řekl, ani nevím. Spíš by mě zajímalo, proč tedy neumí ani slovo německy. Styděl se snad projevovat německy? Nebo se vyhýbal konfrontaci a nepříjemnostem? Každý si musí tuto otázku zodpovědět sám. Já jsem se požadavkům v tomto směru prostě přizpůsobit neuměl. Čechem jsem zkrátka nebyl – a basta! Proto jsem musel žít s těmi svými (někdy menšími, jindy většími) problémy každodenního života. Pro mne bylo zcela normální mluvit na ulici německy. Skoro všichni mi říkali, že jsme v ČSSR a tady se mluví bud česky nebo slovensky a jestli chci mermomocí mluvit německy, tak ,,...ať si jdu k Adenauerovi". Že to není tak úplně normální, poznal jsem až za hranicemi, kde je naprosto jedno, jakým jazykem člověk mluví, nebo dokonce jaké je národnosti. Je to spíš otázkou obecné tolerance nebo netolerance. Dnešní situace v Čechách mě vskutku překvapuje. Změnili se tak Češi, nebo čekají od cizinců tolik potřebné peníze? Nezlob se, Jendo, že se takhle ptám. Proč musí cizinci platit o tolik víc za taxi, v hotelích a jinde? Proč je ubytování Praze mnohem dražší než třeba v Berlíně, v Římě nebo Paříži? Proč se v Praze kradou auta? (Anebo je to problém celého bývalého východního bloku?)

Pochopitelně nebylo snadné jen tak „si jít k Adenauerovi", jak jsem si ostatně sám ze srdce přál. Moje důvody nebyly ekonomické ani politické, ale čistě národnostní. Je to o nervy, když se ti neustále připomíná, že sem nepatříš. Jediné místo, kam jsem se mohl obracet se svou žádostí, byl tehdejší místní národní výbor, a tak jsem tam chodil při každé možné příležitosti. Vím, že to tamnímu předsedovi a tajemníkovi už pořádně vadilo. Musím ale popravdě říci, že se ke mně chovali vždycky korektně a s pozoruhodnou trpělivostí. Mezi kolegy práci byla dobrá třetina těch, kteří mě chápali, nebo se aspoň tak tvářili. Pamatuji si dobře na hlavního technologa, který se mi stále snažil vysvětlovat, že národnost tu nehraje žádnou roli a že naším společným nepřítelem je KSČ. Na počátku šedesátých let to bylo moudré a statečné stanovisko. Z mého hlediska ta však vypadalo trochu jinak. Komunistická strana měla samozřejmě dostatek chyb, aby bylo takové stanovisko zcela oprávněné. To ti jistě nemusím zvlášť barvitě popisovat. Mně ovšem dělalo mnohem větší problémy české národnostní cítění. Proto jsem panu technologovi odpověděl: „Až nebudu nucen mezi vámi žít, možná budeme nejlepší přátelé."

Co jsem zde zažil, co skoro denně prožívám a co mě ještě pravděpodobně čeká, to vše přirozeně vytváří můj vztah k mému okolí, k tomuto národu a státu. Problémy se opravdu stupňovaly. Když se nám narodila první dcera, dali jsme jí mezinárodní jméno Karin. Neumíš si ani představit, co mě to stálo sil vymluvit úřadům jejich názor, že české znění tohoto jména je Karina. U druhé dcery jsem to udělal moudřeji – jmenuje se Rita. Na této hlouposti, Jendo, vidíš, že jsem měl k těm normálním problémům i některé navíc.

Tak jsem pilně chodil na MNV žádal a prosil. Některé činnosti byly celkem jednoduché. Televizi jsem nechal předělat (aby „mluvila" německy, protože v Československu a NDR byly různé televizní systémy). Anténu jsem nařídil na Drážďany, a tím jsem prodělal část vývoje i s NDR, a to jak negativní tak pozitivní. To, co se odehrávalo v Čechách, znal jsem jen z povídání v práci. Knihy jsme kupovali v NDR, byly normálně v Čechách k dostání „za babku", gramofonové desky také. Mladší dcera česky už neuměla, a proto i ta starší byla přinucena s ní doma mluvit německy. Na národním výboru jsem opakoval vždy totéž: my jsme Němci, a proto patříme do Německa. Že jste kdysi potřebovali mého tátu – to se mnou nemá nic společného. Přece nežijeme v otrokářském řádu! Situace se začínala nepříjemně vyhrocovat. Starší dcera měla jít do školy, já jsem trval na tom, že ve dvacátém století musí být možné absolvovat základní školní vzdělání v mateřštině. Vždyť nežijeme uprostřed černé Afriky a jak stále o sobě tvrdíte, jste kulturní národ střední Evropy. Na námitku, že kvůli mně nebudou zřizovat německou třídu (ačkoliv dětí by bylo dost!), jsem se nabídl, že je denně odvezeme do školy v NDR, vzdálené pouze 3 km. S tím kupodivu národní výbor souhlasil. Napsal jsem tedy na ministerstvo kultury a školství NDR žádost o povolení posílat svou dceru do jejich školy. Na příslušnou odpověď (i přes opakovanou žádost) čekám dodnes. Jestli mi české úřady za mými zády udělaly čáru přes rozpočet, anebo jestli měl první německý stát dělníků a rolníků něco zásadního proti, to opravdu nevím.

O těch malých, skoro denních urážkách, Jendo, psát nechci. Právem by ses dnes mohl ptát, proč po tom všem ještě česky mluvím, česky píši a občas i do Čech jezdívám. V každém případě bylo načase tuto situaci do budoucna a natrvalo vyřešit. V roce 1963 jsem tedy podal žádost o vystěhování do Spolkové republiky Německo. To se dnes celkem lehce napíše. Zažádat o odchod k revanšistům, ke kapitalistům – prostě k třídnímu nepříteli! Normálně by se řeklo: teď přiznal barvu, v mém případě to nehrálo roli, protože už každý dlouho znal mé záměry – od spolku filatelistů, přes hasiče až k estébákům.

Němci z Východu to měli o něco jednodušší. Ti na „vhodném" místě řekli něco proti NDR, nebo vystrčili z okna nenáležitý transparent, byli pak za to odsouzeni a přibližně po jednom roce basy je Spolková republika vykoupila – a obě strany byly spokojeny. Ale tím věru nechci říci, že přes tuhle „úlevu" to nebylo nelidské a jejich osudy hrozné. Ale koho zajímaly osudy nějakých Němců v ČSSR?! To mi dali taky jasně najevo na velvyslanectví Spolkové republiky v Praze. A tak jsem musel ten svůj kalich hořkosti vypít až do dna.

Místní národní výbor mi na druhý pokus vystavil oficiální dokument, že nemá výhrady proti mému vystěhování do SRN. Vojenská správa, která rovněž musela vyslovit svůj verdikt, souhlasila hned napoprvé – asi byl v Československé lidové armádě „zdravoťáků" dostatek. Avšak problémy začaly tam, kde jsem to vůbec nečekal. Vedení podniku, kde jsem pracoval, bránilo mému odchodu asi půl roku. Ne proto, že bych byl tak nepostradatelným odborníkem. Najednou to bylo věcí zásad. Přece mi nemohou dát doporučení k vystěhování do Západního Německa! Ale po půl roce jsme se přece jen shodli na formulaci, že proti tomu jaksi „nemají námitek". Že se po té komedii má pozice v podniku nezlepšila (stejně jsem tam žádné dvakrát dobré postavení neměl), to ti, Jendo, snad ani nemusím líčit. Takové výroky jako „Co si myslíš, že zrovna na tebe tam čekají...?", byly ještě tak nejsnesitelnější. Dost Čechů si tenkrát myslelo, že jsou vůči jiným národnostem žijícím v Čechách až dost tolerantní „...tak co vlastně pořád chceš?" Lidé kolem mne nepochopili, oč mi vlastně běží, a stále a stále to každému vysvětlovat nejen strašně unaví, ale musí přijít ta chvíle, kdy ztratíš i samotný zájem to někomu vysvětlovat.

V každém případě jsem měl nakonec všechna ta schválení, doporučení, souhlasy, stanoviska, posudky, vyjádření, povolení, dobrozdání a „nenámitky" z české strany pohromadě. (Z Německa jsem dostal souhlas s přistěhováním za pár týdnů.) Pak jsem celý ten fascikl dokumentace poslal „na okres". Tam zasedla komise (složená ad hoc z různých členů, jen zástupci okresního a městského výboru KSČ a úředníci MNV byli přítomni trvale), která nad ním starostlivě a odpovědně dumala. Povím ti, Jendo, že si toho ani pořádně nevážím, že se se mnou tolik důležitých pohlavárů zabývalo. Ať tak či tak, nakonec se velevážená okresní komise dopracovala pro mne pozitivního výsledku – a poslala můj spis „na kraj". (Že bylo posouzení „mého případu" soudruhy okresními vládci skutečně pozitivní, potvrdili mi nezávisle na sobě dva z nich – dokonce jeden straník, který se mě zeptal: „Tak co, to se teď cítíš, co?" – a byl vůči mně velmi nezvykle zdvořilý.) Mně už bylo jasné, že všechno ostatní už bude jen formalita; aspoň se to tak obecně v informovaných kruzích říkalo.

Tak začala nová etapa našeho života: museli jsme se rozhodovat, co všechno vezmeme s sebou. Když jsme se na tom dohodli, začal jsem nakupovat prkna a usilovně vyrábět bedny všemožných velikostí – prostě nastala ta pravá stěhovací horečka!

Ovšem neméně důležitým problémem bylo, kam v Německu? Měl jsem tam dva strýce, čtyři tety (jednu dokonce se šicím strojem), sedm sestřenic a bratranců. Děda s babičkou (ti ze Šumavy) umřeli v lágru, jak už jsem se zmínil. Avšak nikoho z těch žijících příbuzných jsem od roku 1945 už neviděl, všichni byli kamsi odsunuti a rodinné styky byly zpřetrhány. Můžeš být najednou někomu z nich „na krku"? To jsem v žádném případě nechtěl – a navíc byli rozstrkáni po celém Západním Německu. Měl jsem tedy hned novou starost: když máme mít nový domov, musíme si důkladně rozmyslet, kde ho založíme. Jedno však bylo vyřešeno poměrně rychle: půjdeme co nejvíce na jih, tam, kde jev Německu nejtepleji. (Že se Německo skládá z území původně různých germánských kmenů – Bavorů, Allemanů atd., kteří se liší svými vlastnostmi, na to jsem v tu chvíli opravdu nepomyslel a taky to v tu chvíli nebylo pro nás to nejdůležitější.) Tak tedy na jih! Ale kam vlastně? Hledal jsem na mapě a přemýšlel... Mně se vždycky líbilo u Balatonu – Maďarům nevadilo, že jsem Němec a já měl rád vodu, prostě velikou vodu, širokou vodní plochu. A tím bylo to základní směřování dáno: půjdeme někam k vodě! Na jihu Německa je poměrně dost velkých jezer. Největší z nich je to Bodamské... A tak bylo rozhodnuto – směr Bodensee!

Mezitím jsme ukončili poslední přípravy k přestěhování. I mé skvělé bedny byly hotové. Co jsme nutně nepotřebovali, to jsme rozdali. Zajímavé bylo, že spousta lidí byla najednou milá a příjemná, jak jsem si to vždycky přál, a tak se stalo, že ta doba byla snad nejpříjemnější etapou mého života v Čechách. Alespoň jsem to tak velmi silně pociťoval. Možná to bylo tím, že ve chvíli, kdy nám bylo Německo už na dosah, česko-německé vztahy a ta každodenní konfrontace mě už naprosto nezajímaly.

Když už bylo jasné, kam v Německu půjdeme, pochopitelně mě velmi zajímalo (a dělalo mi to značné starosti), kde tam u Bodamského jezera najdu práci ve slévárně. Zjistil jsem, že dokonce hned v Kostnici a v Radolfzellu – obě města leží přímo na břehu Bodamského jezera – jsou firmy Rieter a Allweiler, které mají své slévárny. Navázal jsem s nimi tedy spojení a mé budoucí pracovní umístění se celkem slibně rýsovalo. A tak jsme jen čekali (a čekali a čekali) na československé povolení k vystěhování do Spolkové republiky.

Musím ještě poznamenat, že všechno, o čem ti tu, Jendo, píši a co vypadá, jakoby se odehrávalo v plynulé návaznosti, trvalo ve skutečnosti asi rok a půl: nerváky, zmatky, doufání a radostné očekávání budoucího života v Německu – a pak zas znovu a na přeskáčku pořád dokola.

Nakonec nám 5. 1. 1965 ministerstvo vnitra ČSSR – Správa pasů a víz sdělilo, že naší žádosti o vystěhování do SRN nebylo vyhověno. Nemohu ti dnes, skoro po čtyřiceti letech, vylíčit hloubku svého zklamání, utrpení a smutku. Byl to pro nás takový šok, že jej lze dnes jen těžce rekapitulovat. Vždyť bylo všechno tak dobře připraveno! Nic nebylo stavěno jen tak na nějakých snech či mlhavých představách!

Pro nás tím okamžikem vznikla nová situace: co teď, proč ten nečekaný zákaz? Ptal jsem se, kde to jen šlo. Ti dva členové okresní komise, kteří mi předtím nezávisle na sobě tvrdili, že moji žádost postoupili s pozitivním vyjádřením dál, nebyli s to mi náhlý nesouhlas úřadů kloudně vysvětlit. Domýšleli jsme se kde čeho – a snad nejpravděpodobněji znělo, že ministerstvo vnitra mělo ročně k dispozici jen určitou kvótu pro povolení k vystěhování z republiky na Západ. Zdálo se to být i logické – vždyť v roce 1964 někteří žadatelé o povolení k vystěhování uspěli.

Začal tedy nový rok 1965 a já jsem samozřejmě s novou nadějí hned 9. ledna podal proti rozhodnutí ministerstva odvolání. Současně jsem požádal předsedu vlády ČSSR Jozefa Lenárta o pomoc. Jeho odpověď přišla skoro obratem – 18.1. 1965 (stejně jako z ministerstva vnitra – 3. 2. 1965), tentokrát dokonce i s odůvodněním. S jeho obsahem nechci polemizovat, ale dvě připomínky připojit musím. Že si to v roce 1946 nějaký národní správce prosadil a tátu nepustil (mně bylo tenkrát devět let), jaký to má ještě v roce 1965 pro mne význam? A druhá: my jsme si přece k švagrovi, jak bylo řečeno v zamítnutí, nezažádali.

Ukázalo se tedy, že tím byly veškeré naše legální možnosti vystěhování vyčerpány. Co jsem měl dělat dál? Vydal jsem se tedy na ministerstvo zahraničí. Že byla tato má návštěva Černínského paláce naprosto a zhola zbytečná, je mi už dnes nad slunce jasné, ale ve svých tehdejších osmadvaceti letech jsem se chytal každého stébla. Kam ještě? Z dopisu ministerstva vnitra jsem znal jméno jakéhosi náčelníka: Patejdlac. Tak jsem se vydal za soudruhem náčelníkem Patejdlacem. Dnes mi to připadá jako ve Švejkovi: bez saka, bez kravaty, s malou složkou lejster, vyhrnuté rukávy – prostě jako správný soudruh jsem vážně, přitom trochu přiblble prokličkoval přes dozorčí orgány přímo do budovy ministerstva. Ale kde najít toho zpropadeného Patejdlace? Tak jsem tam pobíhal z poschodí do poschodí, od kanceláře ke kanceláři, ale jmenovku s Patejdlacem ne a ne najít. V tom mě napadla spásná myšlenka: zeptal jsem se uklízečky, kde sedí soudruh Patejdlac, ta chvíli přemýšlela, bylo na ní vidět, že mi vážně chce pomoci, ale sama to nevěděla. Bez rozpaků tedy zařvala na celou chodbu: „Aničko, pojď sem!" (Tak se to arciť píše, ale znělo to zřetelně: ,,...pocem!") Ovšem ani Anička, další hodná uklízečka, nevěděla, kde ten Patejdlac sedí. Protože jsem nepovolil a také jsem se k tornu tvářil příslušně důležitě, že toho soudruha nutně potřebuji, seběhlo se kolem mne během dvaceti až třiceti minut asi pět uklízeček. Ale žádná to jméno nikdy neslyšela a o uklízení jeho kanceláře nic nevěděla. Soudruha Patejdlace prostě nebylo – a pomalu mi svítalo, že jde ze strany ministerstva o docela normální podvod a o použití smyšleného jména. (Leda že by měly ty soudružky uklízečky zvláště přesné instrukce.) Tím má návštěva na „vnitru" slavně skončila, neboť hledat někoho, kdo vůbec neexistuje, to by snad nezvládl ani Josef Švejk.

Kam tedy ještě zajít, když už jsem byl v Praze? Československá socialistická republika má přece také svého prezidenta! Tak jsem si to prostě namířil na Hrad a požádal jsem o rozhovor se samotným prezidentem Novotným. K mému překvapení stačilo, abych předložil občanský průkaz a byl jsem přijat v sekretariátu prezidentské kanceláře. Přivítala mě příjemná sekretářka a velmi sympaticky vyhlížející pán. Konečně jsem byl na nejdůležitějším místě (aspoň jsem si to myslel) a chtěl jsem této situace samozřejmě náležitě využít. Řekl jsem si, že sem každý chodí jenom s problémy. Já toho musím říci tolik, aby mě bud zavřeli, nebo pustili do Německa. Pochopitelně už dnes nevím, co všechno jsem jim řekl. Vím ale jistě, že jsem si dost pustil „pusu na špacír". Asi po třiceti minutách jsem zjistil, že už nemám co říci, že se začínám opakovat a začalo mi to být trapné. Musím otevřeně říci, že byli po celou dobu velmi zdvořilí a zdálo se mi, že mají pro mou situaci naprosté pochopení. Sekretářka mi doslova řekla: „Včera zde byli jedni starší manželé. Plakali a prosili nás, aby mohli u svých dětí v Německu aspoň umřít. Ani těm jsme nemohli pomoci." Ukázal jsem na fotografii prezidenta Novotného a zeptal se, kdo mi může pomoci, když ne on. „Musíte si znovu podat žádost na ministerstvo vnitra", zněla odpověď. Po návštěvě na Hradě jsem byl tedy právě tak daleko jako předtím. Pochopil jsem taktiku tohoto vznešeného úřadu. Nechají prostě člověka vypovídat, nekladou žádné otázky, takže se také nemůže rozvinout žádný dialog!

Po tom všem mi už bylo jasné, že legálně Československou socialistickou republiku neopustíme. Ale co máme dělat nyní? Existovala sice možnost stále a stále žádat o vystěhování. Jendo, když touto procedurou procházíš dva roky, tak nejenom ztrácíš víru v dobrý konec, ale ztrácíš také sílu a hlavně to všechno jednoznačně negativně působí na psychiku. To nepříjemné běhání, psaní, opakované prosby a já nevím co ještě, jsem musel ukončit nějak jinak. Tak jsem postupně došel k zjištění, že když to nejde legálně, bude to muset jít ilegálně – čili útěkem. Pro jedince je podobná akce „jenom" nebezpečná, ale pro celou rodinu (v roce 1965!) se dvěma dětmi, jde o věc téměř nemožnou.

V předešlém roce jsme byli na dovolené u Balatonu. Tenkrát se vydávaly tzv. cestovní doložky do občanského průkazu s uvedením místa a délky pobytu v zahraničí a druhu použitého dopravního prostředku. Ale jaký dopravní prostředek uvést? A na této maličkosti byl právě založen celý můj plán útěku:

1. Požádám opět o doložku pro cestu do Maďarska. (To nebude nijak nápadné, hodně lidí přece jezdí na dovolenou znovu na stejná, oblíbená místa.)

2. Tuto žádost na poslední chvíli zruším a požádám o povolení k cestě do Rumunska a Bulharska s pouhým průjezdem přes Maďarsko.

3. Najdu zájemce, kteří chtějí také utéct (ovšem s autem) a dostanou povolení i do Jugoslávie, Rumunska a Bulharska. (Museli samozřejmě bydlet co nejdál od Rumburku, aby si bdělé a ostražité úřady naše žádosti vzájemně nespojily.)

Jako použitý dopravní prostředek jsem chtěl uvést číslo jejich auta, tj. toho, které má povolení k cestě do Jugoslávie, a to v přesvědčení, že oni ukáží povolení jako první a my prostě jen jedeme v jejich autě, které máme řádně zapsáno ve své výjezdní doložce. Trochu smělý plán, ale příliš na vybranou jsme zrovna neměli. Jendo, dnes se to krásně píše, ale já nejsem zrovna statečný, natož pak abych byl nějaký hrdina. Přesto jsem začal hledat naše „spolupachatele" útěku přes Jugoslávii do Itálie a do Německa. A hledal jsem daleko od Rumburku – v Praze. Ale najdi honem někoho! Vždyť to nejde chodit jen tak po ulicích a ptát se lidí: „Nechcete náhodou se mnou utéci? Potřebuji číslo vašeho auta do žádosti o doložku, protože mě do Jugoslávie určitě jinak nepustí."

Já jsem ovšem na oplátku mohl nabídnout dvě věci: O útěk z Jugoslávie do Itálie se postarám sám – a v Německu pomohu do začátků získat byt, pracovní povolení a práci. Myslím, že to nebyla vůbec špatná nabídka. Nebudu líčit, jak složitě a dlouho jsem hledal. Stejně bych jen těžko vypsal, co všechno se mi za tu dobu odehrávalo v hlavě.

Zkrátím to: Prostě jsem ty lidi v Praze našel. Ale začaly nové nervy – nerozmyslí si to, neudají mě? Veškeré podrobnosti jsem projednal s naším „spoluspiklencem" v jednom pražském parku. Konečně nastal červenec. Měli jsme domluven příjezd do Prahy ve čtvrtek. V pondělí, po několika reklamacích, mi Čedok telefonicky sdělil, že nám StB to Rumunsko a Bulharsko nepovolilo. Tak jsem druhý den jel do Děčína k „estébákům". Tam jsem se zeptal: „Proč jste mi to nedovolili?" (Stále mi vrtalo hlavou, zda mě ten „můj" Pražan neudal, ale to by se snad chovali úplně jinak.) On mi však odpověděl, že nemají devizy. Já jsem nato vykoktal něco v tom smyslu, že valuty jsou potřeba do kapitalistických států a tam já jet nechci. Požádal jsem ho tedy o pravdivou odpověď, proč mě nechtějí pustit. Zdvořile mě vyzval, abych počkal na chodbě. Ani ne za dvacet minut mě zavedl do prostornější kanceláře, kde za větším stolem seděl pán ve věku mezi čtyřiceti až šedesáti lety v bílé košili s vyhrnutými rukávy. Domnívám se, že to byl samotný šéf toho „podniku". Sotva jsem vstoupil, hned mě oslovil: „Tak vy chcete, pane Schnittnere, využít dovolené k útěku na Západ!" Vyslovení té věty mě kupodivu připravilo veškerou trému. Dostali jsme se tím okamžitě k věci a nemuseli jsme už chodit kolem horké kaše. Pochopitelně už nevím, co jsem řekl, a celkem ten dialog už dnes ani není, Jendo, podstatný. S určitostí jsem tvrdil, že z Maďarska se nedá utéci a o útěku z Bulharska do Turecka jsem také neslyšel. A proč vůbec utíkat, copak jsem nějaký zloduch? Proč bych to dělal, když o mých úmyslech už ví i ten poslední hasič na severu. Já budu stále a stále žádat o vystěhování a při tom vám tu nenechám ani hřebík. Ta doba, kdy mě pustíte, ale přijde! Do toho okamžiku budu jako každý občan jezdit na zaslouženou dovolenou. (Tuhle nablblou frázi jsme mohli přece číst na stažené roletě každé mlékárny. Jestli je ta dovolená opravdu zasloužená, to ať posoudí někdo jiný a ne ta mlékařka sama.) Celá diskuse byla vedena v oboustranně zdvořilém tónu (až později jsem se zastyděl, jak jsem ho tak podvedl) a trvala asi půl hodiny. Nakonec se usmál a vytáhl poslední trumf: z mapy na stole vzal dopis rumburského SNB a přečetl mi ho. Psali v něm mimo jiné, že chci utéci na Západ a jako důkaz uváděli, že jsem rozprodal všechen nábytek, obrazy a jiné nezbytnosti. Od té chvíle jsem měl navrch zase já. Větu, kterou jsem řekl hned poté, si pamatuji přesně. Zněla: „My oba víme, že v tomto státě mnohé nefunguje tak, jak by mělo, že ale nefunguje ani váš aparát a že se na něj nemůžete plně spolehnout, je opravdu smutné". Takový obrat v rozhovoru se mu vysloveně nelíbil. Byl asi velmi zvědavý a tak navrhl prohlídku našeho bytu. „Když budete mít pravdu, jděte si zítra do Čedoku. Když ne, budeme v našem rozhovoru pokračovat", stačil mi říci ještě mezi dveřmi.

Ten soudruh, který mi vysvětloval problémy s valutami, si sedl s námi do auta a jeli jsme hledat pravdu do našeho bytu. Jejich požadavku jsem celkem rozuměl, protože v okruhu našich přátel musel být někdo, kdo s nimi spolupracoval a podával jim informace. Přímo v našem domě bydlel fízl! Proto jsme se chovali velmi obezřetně. Obraz, který jsem měl půjčený na okopírování, jsem z opatrnosti zatím nevrátil, aby to nevypadalo, že z bytu odnáším věci. Zimní kabáty byly nedávno přinesené z čistírny, byt byl čistě uklizen jako málo kdy, lednička byla plná ryzlinku od Balatonu. Dnes se tomu švejkovství musím smát, jak málo stačilo k ošálení toho všemocného orgánu! Hned druhý den jsem dostal od Čedoku povolení. Sbalili jsem si důležité věci do jednoho kufru. Škodovka už byla plná kempinkového vybavení. V Praze jsme už měli velký trojmístný stan Ještěd, stolek, židle, spací pytle, plynový sporák, ledničku, prostě přepychové vybavení pořízené na doplňkovou půjčku. Manželka si vzala fén na vlasy, já olejové barvy. Pak jsme zabalili další dva kufry plné turistických nezbytností (ty jsme pak „zapomněli" v jednom pražském parku). Všichni si museli myslet, že zase jedeme k Balatonu. Děti se těšily k vodě. Manželce jsem vštěpoval, aby se při odchodu neotáčela. Ten, kdo jede na dovolenou, se přece neotáčí a neloučí. (Že by snad slzela, to jsem se nebál.)

Nikdy mi cesta vlakem do Prahy nepřipadala tak dlouhá jako právě ten čtvrtek. Jak byly ty Čechy najednou veliké! Nevím už, zda jsme v Praze přespali. Každopádně jsme co nejrychleji vyrazili k maďarským hranicím. V Rábu (maďarsky Györ) jsme zastavili a pořádně si oddychli, že nás na hranicích nedostihl nějaký zákaz z Děčína, či jiné vyzrazení našeho plánu. Nejtěžší etapa cesty byla stále ještě před námi, čekala nás maďarsko-jugoslávská a jugoslávsko-italská hranice. Maďarští pohraničníci se zachovali podle očekávání. Jako první ukázal doklady náš společník, který řídil své auto. Tady bylo vše bez problémů, číslo auta i povolení k přechodu hranic měl v pořádku. U nás souhlasila značka, ale to povolení jsme jaksi neměli. Úředníci si dvakrát zkontrolovali číslo na autě a v našich papírech, potom rozumně kývli a pustili nás dál. Nevím, Jendo, kdy to přišlo, ale už kousek za hranicemi jsem se rozplakal.

Namířili jsme si to do italského Terstu a dojeli ke kempinku na jugoslávském území, který mu byl nejblíž. Postavili jsme stan, nalili jsme si do sklenic víno – a vypili jsme ho o něco víc než obvykle. Jak se ale dostaneme do Itálie? Světla Terstu nás vábila za zálivem, tak blízká a zároveň tak vzdálená. Děti se koupaly v moři, my dospělí jsme vařili a pili. Všechno přesně tak jako na zcela normální dovolené. Všichni se spoléhali na mne. Vždyť jsem říkal: „Nechte to na mně, já to vyřeším."

Museli jsme být stále obezřetní, s československou „espézetkou" se nedalo jezdit kolem hranic a hledat vhodnou „díru v plotě" na svobodu. Tak dalece tolerantní ti jugoslávští celníci zase nebyli. Lidé z kempu nám o nich říkali dost zajímavé věci. Pocházejí prý většinou z Černé Hory, z Kosova a podobně. V noci chodili se psy a utíkej za takové situace s malými dětmi. Tak jsem pozorně sledoval dění v kempu. Byli tam Italové, Rakušané a jiní „národové". Koho si mezi nimi najít, kdo člověka nezradí? Vždyť jsme stále ještě v zemi komunistické hegemonie! Nedaleko nás stanovala rodina ze Štýrského Hradce (německy Graz). Měli asi pět dětí, tři malé stany, na první pohled nic moc. To my jsme s tím stanem Ještěd dělali mohutný dojem, aspoň jsem si to myslel. Jednoho večera, s lahví tokajského pod paží, jsem je navštívil. Zeptal jsem se zcela přímo, zda chtějí získat všechno to naše kempinkové vybavení. Podívali se na mne, jako by mi přeskočilo. Celkem rychle jsme se domluvili. Já jsem požádal otce rodiny, aby se svým rakouským autem objel hranice a našel malý přechod pro domorodce a aby zjistil vhodný čas pro naši akci. Jeden příhodný přechod jsme opravdu našli a zjistili, že k našemu štěstí se v tom místě bude v sobotu konat pouť. Při ní je hraniční závora otevřená a skrz ní bude jistě proudit množství lidí oběma směry. Ten Rakušan měl lehce vydělanou kempinkovou výbavu a my jsme získali s takovou touhou a napětím očekávanou svobodu. Pro obě strany to byl výborný obchod. Pak už jen zbývalo počkat na sobotu. On to jel napřed zkontrolovat, aby se to povedlo a aby nepřišel o výdělek. My jsme si zatím sedli nenápadně do auta. Všechno naše vybavení zůstalo na místě, jako bychom jeli jen na výlet. (Vždyť přece za každým stromem mohl stát fízl!) A prvního srpna 1965 se naše auto vydalo na cestu.

Myslím, že tak rychle to auto nikdy nejelo, jak profičelo kolem vyděšeného jugoslávského pohraničníka. Jeho italští kolegové hbitě uskočili a my se zastavili až v Terstu. Na předměstí proběhlo rozloučení s autem, které by nás mohlo prozradit (stále jsem za každým rohem viděl tajné, vždyť ten socialismus byl jenom pár kilometrů za námi). Mávli jsme na taxi a já jsem požádal řidiče, aby jel přímo k německému konzulátu. Bylo to v sobotu a tady asi jako všude ve světě se v tento den na německých konzulátech nepracuje. Tázavý pohled taxikáře mě donutil přemýšlet, co dál. Možnosti byly dvě: rakouské a švýcarské úřady, nechtěl jsem si připustit variantu, že i v nich se dodržuje sobota jako volný den. Rozhodl jsem se pro rakouský konzulát a jak se později ukázalo, bylo mé rozhodnutí správné. Přišel nám otevřít sám konzul. On v té vile totiž i bydlel. Zaplatil za nás taxi a pozval nás dál. Připadal jsem si jako v pohádce! Doufám, že chápeš, Jendo, mé pocity umocněné mým dvacetiletým životem v komunistickém marastu. Nabídnul nám kávu a zeptal se mne, odkud ze Sudet pocházím. Když se dozvěděl, že z Rumburku, přelétl mu přes obličej nádech pochopení a řekl nám: „Moje teta také pochází z Rumburku." Doporučil nám, aby vše mělo normální průběh, přihlásit se na policii. Zavolal nám taxík a před tím, než jsme odjeli, nás ještě pozval na zítřek na oběd. Prý, aby nás, Rumburáky, lépe poznal. Pak jsme jeli zase tím taxíkem. Poprosil jsem řidiče, zda by nemohl jet trochu oklikou, chtěl jsem tu novou svobodu vychutnat co nejvíc. Italští policisté byli příjemní (to bylo poprvé, co jsem něco podobného zažil) a ani jsem dlouho nemusel vysvětlovat, že ačkoliv mám československý občanský průkaz, jsem sudetský Němec. Tento pojem evidentně znali a jednali s námi jako s lidmi se stejnými právy. Ubytovali nás ve velmi primitivním táboře, ale to nám už vůbec nevadilo. Konečně svoboda! Dlouho jsem rozčilením nemohl usnout.

V půl druhé ráno jsem si vzpomněl na ty tři dědky, Attleeho, Stalina a Trumana, kteří v Postupimi 2. srpna 1945 v 1:30 h, tedy přesně před dvaceti lety, posvětili Benešem umožněné excesy, jež probíhaly už od začátku května, s tisíci mrtvol a divokým vyháněním obyvatelstva od starců až po děti (nacisti už dávno utekli a velká část mužů byla ještě na frontě). V Postupimi to bylo nazváno transferem neboli odsunem. Benešův kalkul z Londýna vyšel. Předpovídal, že se musí vytvořit taková situace, aby velmoci nemohly couvnout. Jendo, prý nedávno všech 200 českých poslanců ve sněmovně odhlasovalo usnesení o neměnnosti Benešových dekretů. Je to opravdu elita vašeho národa, kterou jste si zvolili? Mně to jednohlasné rozhodnutí připadá jako za komunismu. Nezměnilo se nic v národě? Jeden český přední politik tvrdil, že se tím zachránil mír! Jaký mír? Vždyť je už dávno po válce. Ale to už zase odbíhám.

Takže zpátky do Itálie. V neděli jsme byli všichni na mši a všichni jsme poděkovali Bohu za svobodu. Farář měl dojemné kázání. Vyprávěl o pilotovi z druhé světové války. Pro závadu na stroji musel nouzově přistát. Při tom manévru si zlomil ruku a nohu. Ocitl se ve dvacetistupňovém mraze asi 35 km od nejbližší obce. Při jeho zdravotním stavu bylo nemožné se do ní dostat. Pilot si dal za úkol vždy udělat jeden krok. Na tento úkol se pečlivě soustředil. Úkol za úkolem, krok za krokem, cíl nikdy neztratil – a dosáhl tím něčeho za normálních okolností zcela nemožného. Tento příběh mě pak doprovázel celý život.

Oběd u konzula byl příjemný, hodně se vyprávělo. Malá Rita byla překvapena, že najednou všemu rozumí a že i ti cizí lidé mluví německy. To byl pro ni nepochopitelný zážitek. V pondělí ráno jsem se vydal na německý konzulát. Zbytek dne a následující den zabrala prohlídka města a večer nám byly vydány jízdenky na generální konzulát do Milána. Na nádraží si každý dal k jídlu něco podle své chutě. Rita si objednala nudle s mákem a zase jí k jejímu překvapení rozuměli. Naši čeští spolucestující s námi povečeřeli, byl to poslední večer, který s námi trávili. Další den ráno jsme v Miláně dostali německé pasy, jízdenky do Norimberku a nějaké kapesné. Za zmínku stojí poměrně dlouhé čekání v Brixenu. Využil jsem té doby a zakoupil pohlednici, kterou jsem odeslal do našeho podniku s výpovědí pracovního poměru. Přidal jsem text: „Karel Havlíček Borovský jel ze svobody do brixenského vězení a já jedu z vězení do svobody. Zdraví vás všechny R. S." Jak se mi později doneslo, visela pohlednice několik hodin na nástěnce u vrátnice. Za můj (zlo)čin mě odsoudili v nepřítomnosti na sedm let. Slib, který jsem dal našim českým přátelům, jsem dodržel: už příští neděli byli v Německu (i se svou škodovkou). Dostali politický azyl a zaměstnání ve firmě Grundig, protože on byl elektroinženýr. Pak už jsem o nich neslyšel, ztratili jsme kontakt. Pro mne začal nový důležitý úsek života, ne vždy sice lehký, ale normální.

Toto všechno jsem ti, Jendo, musel napsat. Můj život se vyvíjel jiným směrem než ten tvůj. Já jsem byl ten poražený, aniž bych bojoval, a tys byl zase vítěz, i když ty jsi o to ani nestál a také jsi o to nebojoval. Přes pocit obrovského štěstí, že můžeme napříště žít ve svobodné demokratické zemi jako plnoprávní občané, cítil jsem se být ochuzen o svou vlast a domov. Ty jsi svou zemi neztratil.

(pokračování)