Říjen 2007

Události od 1. srpna do 15. září 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky. V srpnu měl autor dovolenou, takže přehled je stručnější.

Středa 1. srpna

Senátor ODS Jiří Žák žádal po své asistentce, aby polovinu svého výdělku odevzdávala jeho choti. Měl to dobře vymyšlené: asistentka pracovala na živnostenský list, jeho žena pro něho pracovala taky, ale z nějakých důvodů si živnostenský list pořídit nemohla, dohodli se na tom prý s asistentkou předem. Dohoda se panu senátorovi nepovedla, bude vracet peníze, a to právem. Je ovšem zarážející, že asistentka na podobné řešení nejdřív přistoupila. Jinak je třeba ocenit naši vysokou politickou kulturu: v polské Sebeobraně na to, jak známo, šli rázněji, a na zaměstnankyních vyžadovali také sexuální servis.

Čtvrtek 2. srpna

Prezident Klaus přece jen přijal předsedu PS Vlčka a dohodl se s ním na termínu prezidentské volby. Napřed o tom ovšem jednal s předsedou Senátu Sobotkou, který v té věci na rozdíl od předsedy PS není kompetentní. Opozice si stěžovala právem. Vlček své spolustraníky zklamal a dal najevo, že dává přednost co nejbližšímu termínu volby, protože ta se asi protáhne. ČSSD tuší, že svého kandidáta neprosadí, a chtěla by Klause vypudit z Hradu aspoň na pár dní (pokud mu skončí mandát a zatím ještě nebude zvolen). Což je nedůstojná klukovina.

Jiří Šedivý nezklamal. V Českém rozhlase řekl, že podle jeho názoru nebude radar nikdy spadat pod NATO (i když se americký projekt může podařit s plány NATO „harmonizovat“). Poslední rozhodnutí o použití zbraní hromadného ničení v rámci NATO záleží jen na USA a Velké Británii, a on si myslí, že stejně to dopadne i s protiraketovou obranou. Není nad diplomatickou obratnost a je těžké uvěřit, že to neříká schválně.

V restaurované Gröbovce ponechali památkáři ve výzdobě srp a kladivo (octly se tam, když se vila stala „Domem pionýrů“). Prý jsou tam už tak dlouho, že se staly historickým prvkem. Hlavní je tedy vydržet. Pokud by snad někde nepozorovaně přežil hakenkreuz, bude pro něj platit totéž? Souhlasil bych s tím, že např. stalinistický hotel v Podbabě je historickou památkou sui generis a bolševické symboly k němu patří. U Gröbovky je to nesmysl.

Václav Klaus se v LN vyznal z lásky k Bergmanovi (a Antonionimu). Je to fajn, od nynějška je záliba v Bergmanovi státotvorná a já se za ni nemusím stydět.

Pátek 3. srpna

Pan Šedivý koriguje své výroky o „vedoucí roli USA“ ve věci americké raketové základny. Prý to byla zjednodušená formulace a soukromá spekulace. Že by to přece jen udělal z hlouposti? Těžko říci, co je horší. Opozice zatím jásá, že budoucí náměstek generálního tajemníka NATO usvědčil vládu ze lži.

Podle senátora Rakušana je podmínka, že budoucí členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů nesmí být bývalí členové KSČ, protiústavní. „Copak je nějaké hrdinství, že jsem v něčem nebyl?“ Jistě, nebýt v něčem není ještě hrdinství, ale být v něčem je občas prasárna.

Sobota 4. srpna

Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Svobodnou Evropu, že by česká vláda měla respektovat odpor občanů vůči americkému radaru a celou věc jim pořádně vysvětlit. Zároveň kritizoval vládního mluvčího Klvaňu, který prý všechno trivializuje a zjednodušuje. To je laciné a populistické stanovisko – blíží se prezidentské volby a pan prezident si nechce pošramotit popularitu. Zároveň si netroufá jít v populismu tak daleko, že by se postavil proti základně (poučil se, že není radno Američany příliš drze provokovat) a tak loví bobříka vyčuranosti. Ve skutečnosti vláda odpor občanů k radaru nemusí respektovat. Musí ho vzít vážně. Že by lidi zrovna teď přesvědčila, není moc pravděpodobné, komunisté a sociální demokraté se činí. Měla by se o to snažit a zároveň by měla mít odvahu postavit se ve správné věci proti většině, i když ji to bude stát body. A kritizovat Klvaňu je pohodlné, v téhle situaci bude mít kritik vždycky pravdu.

Petr Uhl píše v Právu na okraj chystaného soudního stíhání komunistické prokurátorky Brožové: „Řízení ale povede k tomu, že se lidé zamyslí nad tím, proč tolik občanů posílalo petice, v nichž žádali „psům psí smrt““. Za prvé, ta formulace není z žádné petice, ale pokud se dobře pamatuji, z titulku článku, který napsal bolševický novinář Ivan Skála nikoli k procesu s Horákovou, ale k procesu s Rudolfem Slánským a spol. A za druhé a hlavně: považuji za obrovskou drzost vytýkat lidem, že když jim v době nejtvrdšího stalinistického teroru předložili k formálnímu odhlasování takové svinstvo, neřekli jasně a nahlas „ne!“. Čekal by je okamžitě Jáchymov. Nikdo (kromě pár fanatiků, v jejichž myslích se snoubila blbost s darebáctvím) to nebral vážně. Padesátá léta nebyl normalizační marasmus a odsouzení si zaslouží prasáci, kteří to organizovali. A to i ti, kteří později nabyli lidskou tvář. Jistě. Lidskou tvář je třeba zohlednit. Ale prasárny taky.

Pražský vrchní soud zrušil osvobozující rozsudek nad sbormistrem Kulínským, nařídil spojit všechny případy sexuálního obtěžování do jednoho líčení a odňal případ soudkyni Bímové, protože nerespektovala jeho dřívější pokyny. Případ Kulínský mi trochu připomíná případ Čunek, jenže Kulínský nemá Čunkovu politickou váhu. Nemyslím si, že by ten člověk byl nevinný, ale je třeba zabránit, aby se jeho proces zvrhl – v civilizovanější podobě, ovšem, žijeme v jednadvacátém století – v to, co tak pěkně popsal Lope de Vega ve hře Fuente Ovejuna. To znamená v lynč maskovaný jako výkon spravedlnosti. Řada svědectví bude nejspíš věrohodná podobně jako svědectví paní Urbanové.

Pondělí 6. srpna

Václav Klaus pokračuje v boji za českou suverenitu. V rozhovoru pro Svobodnou Evropu (už jsme ho v jiné souvislosti zmínili) uvedl jako příklad rozpínavosti Bruselu nové espézetky, kde je „CZ“ napsáno (proti dřívějšku, když musela být značka CZ velká a zvlášť) jen malými písmeny. Ježíši Kriste! Zároveň vyslovil nesouhlas s „vývozem demokracie do Běloruska“. Co to má znamenat? Jaká pomoc běloruské opozici je už vývozem demokracie a jaká ne? Nebo se jim nemá vůbec pomáhat? A prohlásil: „Nemyslím si, že by sem byla dovezena demokracie a že nás ji musel někdo učit, nebo že jsme se v tom potřebovali jakkoli vzdělávat“. Pan prezident je, jak vidno, stoupencem „praslovanské demokracie“ podle Palackého. Ve skutečnosti demokracie k nám byla kdysi dovezena, museli jsme se ji učit a rádi jsme se jí učili (bez dobré vůle to samozřejmě nejde), stejně jako k nám bylo kdysi „dovezeno“ i křesťanství. Duchovní výměna patří k lidským dějinám a bez ní by lidstvo nevyžilo.

Poslanec zelených Liška má s Klausem leccos společného: stěžuje si například, že evropské země zůstávají jen políčkem na šachovnici velmocí, vše zásadní se odehrává jako za studené války mezi USA a Ruskem. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že Klaus považuje za supervelmoc ČR (to malý český člověk rád slyší), kdežto Liška Evropu, což je taky absurdní, jen o něco malounko méně. Jeho snem (jako ostatně snem mnohých Evropanů) je NATO jako humanitární organizace pro americkou pomoc Evropě, v níž panuje jasná dělba kompetencí: Američané mají právo cpát do nás zbraně a prachy, a my máme právo rozhodovat, co s nimi provedeme. Na zbraních a financování se podílet nehodláme, do toho druhého si ovšem od Američanů nenecháme kecat.

Jiří Paroubek si najal advokáta Sokola, který pak dal médiím na vědomí, že pokud budou paní Kováčovou označovat za jeho „milenku“, budou mít problém, protože to slovo je znevažující. Pan Paroubek začal projevovat výrazné příznaky šílenství. Označení „milenka“ je v tomto případě přesné. Je to osoba, s kterou žije ženatý muž v mimomanželském svazku. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou a nepochybně se energicky postará o to, aby se co nejdřív stala jeho manželkou. Chce to tedy jen trochu trpělivosti.

Ivan O. Štampach doporučuje v LN „intenzivní náboženský a politický dialog“ mezi muslimy a křesťany, který „není jen politicky korektní bezobsažnou frází, nýbrž velkorysým projektem s propracovanou strategií“. Jde o to, jak a s kým. Představa intenzivního dialogu mezi křesťany a islámskými teroristy je sice dost zábavná, ale technicky obtížně realizovatelná. Jinak mi tento způsob myšlení připomíná uvažování různých intelektuálních hejlů, kteří kdysi na Západě iniciovali „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj mezi křesťany a východoevropskými bolševiky, resp. stalinisty, později byli připuštěni i stalinisté s lidskou tváří). Bolševické Československo to pojalo jako velkorysou šaškárnu, rozhodovalo o tom, koho ze svých poddaných k dialogu pustí a koho ne. Ti ze Západu měli ovšem dobrý pocit, že si jako zvláštní sorta farmářů nejsou se zvláštní sortou dialogu chtivých čuňat zase až tak cizí. Závěry ze strany „marxistů“ byly dány předem: my jsme dobří, vy jste dobří, jsme si podobnější, než by se na první pohled řeklo, koukejte to uznat a hlavně se nám nepleťte do našich věcí (to, že „naší věcí“ je posledku vás zničit, bylo taktně zamlčeno). Zdá se, že se chystá resuscitace téhle komedie.

Úterý 7. srpna

Státní zástupce Salichov zprostil Jiřího Čunka obvinění z korupce, přesněji řečeno, rozhodl, že skutek, pro který byl stíhán, se nestal. Opozice zuří, předseda Paroubek si myslí, že se „projevilo prolínání moci exekutivní a soudní, respektive zasahování vlády do činnosti státního zastupitelství“. Má pravdu, jen bych řekl, že je to daleko horší: člověk se sotva zbaví dojmu, že do činnosti státních zastupitelství a policie se pletl kdekdo včetně opozice. Celý případ je od počátku politikum: jediná zaujatá svědkyně, nepříliš důvěryhodný obviněný, svědci obhajoby bezprecedentně zastrašovaní tím, že proti nim byla skoro okamžitě po výpovědi před policejními orgány vznesena obžaloba z křivého svědectví. Jediné, co policie zjistila, je jakási nerovnováha mezi příjmy a výdaji obviněného: budeme si všichni muset vést účetnictví a policie nás bude kontrolovat? Každý soudce by musel Čunka osvobodit: mohl by tak ovšem učinit pro nedostatek důkazů a proces by se vlekl několik let. Jediný důsledek koaličně-opozičního kočkování v policejním a státně zastupitelském porcelánu bude, že veřejnost ztratí další dávku důvěry ve spravedlnost. Koalice ovšem může nerušeně pokračovat: cena za to je, řekl bych, příliš velká.

Předseda Strany maďarské koalice Pál Csáky žádá, aby slovenské státní orgány morálně a finančně odškodnily jeho krajany, kteří byli podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do českých zemí. Šlo o cca 45 000 lidí. Žádost se ovšem stejnou měrou jako Slovenska (ne-li více) dotýká i ČR jako druhé nástupnické země někdejšího Československa. Problém je, že v dnešním politickém svinčíku na to bude mít u nás sotva někdo čas, o chuti ani nemluvě. Slováci jsou v poněkud choulostivé situaci, vyhnaným karpatským Němcům se totiž ještě před rozdělením společného státu SNR politickým prohlášením omluvila (zjevně trochu i na truc Čechům, ale zaplať Pán Bůh za to).

Středa 8. srpna

V případu Čunek vznikla trapně komická situace. Správně by nyní měla být svědkyně Urbanová obviněna z křivého svědectví, resp. z pomluvy. Nemohu se zbavit pocitu, že by si to zasloužila. Jenže nemůže, případ by se znovu otevřel. Přitom dojem nezasvěceného člověka z aféry je: pan Čunek přišel k minimálně pěti stům tisícům způsobem, který zjevně nelze označit za kalý, a paní Urbanová si všechno vymyslila.

Václav Klaus se chystá na konferenci OSN o globálním oteplování, která bude v září v New Yorku. Hodlá tam pronést „velmi razantní projev“ o tom, že globální oteplování je výmysl nepřátel lidstva. Rozdíl mezi Klausem a Havlem je spíš v technice provedení než v podstatě věci: Havlovým tématem byla globální odpovědnost, Klausovým globální oteplování. Havel se chtěl všem líbit, Klaus se pokouší všechny na… (laskavý čtenář si doplní jedno z oblíbených slov našeho premiéra).

Objevil se další kandidát na prezidenta, který kandidaturu přijal, aniž jejasné, kdo ho bude kandidovat. Je to europoslanec Josef Zieleniec. Jeho šance jsou ještě tak desetkrát menší než Dienstbierovy. Ale bude se o něm mluvit. Alespoň chvíli a trochu. Navzdory těmto zlomyslným řádkům se musím přiznat, že kdyby se prezident volil plebiscitem a já si musel vybrat mezi Dienstbierem, Klausem a Zieleniecem, vyberu si Zieleniece, byť i jen jako nejmenší zlo. Doufám jen, že mne osud nepostaví do tak strašné situace.

Čtvrtek 9. srpna

Státní zastupitelství požádalo Poslaneckou sněmovnu o vydání komunistického poslance Josefa Vondrušky. Vondruška je podezřelý ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele: byl v osmdesátých letech dozorcem ve věznici v Minkovicích, kde měl „v péči“ taky několik politických vězňů (mj. Vladimíra Hučína). Případ je nepříjemný dokonce i komunistům, a to už je co říci. Nicméně zarážející je, že si vůbec někoho takového troufli dát na kandidátku. Už vzhledem k povaze povolání a zároveň době, kdy je vykonával.

Jiří Paroubek řekl Právu: „Za několik týdnů po mém rozvodu se i hulváti budou muset vyjadřovat slušně o slečně Kováčové. A až se Petra v krátké době stane mou manželkou, budou to muset vzít na vědomí“. To není věc hulvátství, ale přesného vyjadřování. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou, a jakmile se s ní ožení, stane se jeho manželkou.

Rozpočtový výbor zamítl vládní návrh zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, protože jeden jeho člen za ODS pobývá momentálně na dovolené. (Nebylo by příliš platné, i kdyby byl přítomen, v tom případě by měla ve výboru koalice i opozice stejně hlasů). Pro vládu je to nepříjemné, je to další signál vratkosti jejího postavení. Komunisté ve výboru prosadili pozměňovací návrh, podle něhož by lidé s příjmy nad 84 tisíc korun platili 40% daň (pak ale výbor vládní návrh raději zamítl jako celek). Komunistický návrh je nedůsledný: daň by se měla vyměřovat individuálně podle kádrového profilu daněného. Někdo by si zasloužil nulovou, jiný zase stoprocentní.

Dobrá zpráva je, že se nepotvrdily zprávy o smrti předsedy zelených Bursíka, který pobývá někde v Himálajích na horolezecké výpravě. Zahynul někdo jiný. Jedna z mála nepříjemností, kterých koalice zůstala ušetřena.

Pátek 10. srpna

Pátek 10. srpna: mezi přerovskými žalobci a jihlavským státním zástupcem Salichovem vypukl zuřivý spor o Jiřího Čunka. Zdá se, že se nějakou dobu povleče. Destrukce policie a státních zastupitelství se opozici i koalici v jejich válce o Čunka zatím daří velmi dobře. Příště se možná dostane i na soudy.

Případ poslance Vondrušky se stal pro některé jeho komunistické kolegy (např. pro místopředsedu Dolejše) příležitostí, aby demonstrovali svou lidskou tvář. Když už se jim stala taková nemilá věc, proč ji aspoň nevyužít k vlastní profilaci.

V Mladé frontě píše Karel Steigerwald mj. o „soše Edvarda Beneše“, kterou tam „mají v hotelu“. Přesněji řečeno jde o bustu, kterou tam před pár lety demonstrativně vztyčil jeho někdejší majitel, tankista-letec Jan Horal a kterou pak stejně demonstrativně uctil Steigerwaldův guru Klaus. Cituji: „Je u ní citát. Beneš prorokuje, že po padesáti letech budou německá zvěrstva zapomenuta, pohled na události se otočí, zdůrazní se jako velká krutost jen odsun Němců z Čech a příčinná linka mezi nacismem, válkou a vyhnáním se přerve. Vklad nacismu, nesmírně brutální barbarství, které tak těžce poškodilo Evropu, se zapomene.“ Beneš se ovšem mýlil: o nacistických zvěrstvech se pořád mluví kolem dokola, dnešní Němce jimi bijí po hlavě, jako by se to všechno stalo teprve včera, a sami Němci už veřejně a expresis verbis přistoupili na nesmyslnou a nestydatou teorii o příčině a následku. Občas někdo (nedej pánbů, že by snad nějaký politik) něco kuňkne o tom, že jakési máslo na hlavě, i když samozřejmě menší, má i druhá strana, a že to, že Němci začali, je jen polehčující okolnost, nikoli alibi. Pak hned dostane po papule, a je zase ticho. Sluch pana Steigerwalda je ovšem uspořádán velmi zvláštně: slyší jen tyto hlasy. Možná je to tím, že i když umlčovaná pravda zní jen velmi sporadicky a tiše, špatné svědomí působí jako mohutný zesilovač.

Sobota 11.srpna

Poslanec Tlustý a jeho přívrženci zřejmě ještě pořádně zkomplikují Topolánkově vládě život. Jejich představy zejména ohledně daní budou pro koaliční partnery ODS těžko stravitelné. Oběma najednou Topolánek vyhovět nedokáže, a když si udrží hlasy jedněch, přijde o hlasy těch druhých. Tahle vláda by správně měla být totálně nefunkční. Je podivné, že pořád ještě jakžtakž funguje. Opozice podrobila vládní návrh reformy drtivé kritice a Paroubek prohlásil, že až se jeho strana dostane k moci, „zarazí ji“. To by se mělo stát při střídání vlád pravidlem: jakmile se dostane k moci dřívější opozice, jejím prvním krokem bude, že zruší úplně všechno, co prosadila předchozí vláda. Možná, že by se to dalo formalizovat tím, že všechna rozhodnutí každé vlády (včetně zákonů, které prosadila) by platila jen do konce jejího volebního období.

Státní zástupce Obst, jemuž nejvyšší státní zástupkyně Vesecká odňala případ Jiřího Čunka, vystoupil z Unie státních zástupců. Není to prý reakce na její postoj ke sporu mezi žalobci ani na její dosavadní činnost, nýbrž jen na jednání doktora Salichova. Rozhodnutí pana Obsta je výrazně jánošíkovské, má paroubkovský punc (všechno zrušíme!) a musím se přiznat, že mu vůbec nerozumím. Lze ho chápat jako součást těžko snesitelného dobového koloritu.

Podle agentury Faktum Invenio ODS v preferencích mírně vede a v přepočtu na mandáty by nynější koalice měla ve Sněmovně sto dva hlasů. Lidovci ztloustli o 1,6%. Převaha koalice je vzhledem k tomu, jak vypadá politická scéna, malý zázrak. Dá se vysvětlit jedině tím, že si český volič říká: vláda je děsná, ale opozice ještě děsnější. Že by si to říkal ještě dlouho, je ovšem těžko představitelné.

Exministr kultury Jandák je vášnivý sběratel: jeho zahradu zdobí mj. židovský náhrobek z konce 19. století. Je to projev strašidelného buranství.

Pondělí 13. srpna

Šéf brněnského státního zastupitelství Coufal hodlá podat trestní oznámení na Marcelu Urbanovou pro křivé svědectví. To je logické. Jenže když Urbanovou obviní, případ se znovu otevře. Kdyby ji neobvinili, nedávalo by to vůbec žádný smysl a každý by si domyslil, že něco není v pořádku.

Polská vládní koalice se rozpadla a země spěje k předčasným volbám. Vyhraje je, jak se zdá, Občanská platforma, ale při sestavování vlády se nejspíš bez PiS neobejde. I taková koalice by asi byla o něco snesitelnější než ta, co právě skončila. Tedy přinejmenším o Ligu polských rodin.

Pokud jde o projednávání reformy veřejných financí v PS, objevil se jakýsi rozpor mezi ČSSD a KSČM. Týká se ovšem jen taktiky: ČSSD se o reformě vůbec nechce bavit a hodlá ji odmítnout jako celek, komunisté chtějí podávat pozměňovací návrhy (tím by mohli do vládní reformy vnést nenapravitelný zmatek). Kromě toho upozorňují vyčuraně na spoluzodpovědnost ČSSD za dnešní stav země (oni zodpovědnost nemají žádnou, spadli sem v roce 1990 z Marsu).

Úterý 14. srpna

Politický ekvilibrista Topolánek se ocitl v lisu mezi Hovorkou a Tlustým. Pokud neprojeví aspoň minimální schopnost vzdorovat, vyšle tím významný signál, že je bačkora a že vláda je na baterky. Pokud zavzdoruje, je možné, že vláda padne. Očekával bych, že při svých schopnostech udělá obojí najednou. Pozoruhodné, že největší spor se vede o snížení daní. Člověk by řekl, že první věc je zalátání děsivých děr, kterými každoročně zatéká do státního rozpočtu.

Agentura Median věští, že volby dopadnou patem. Agentuře Median příliš nevěřím, ale signál o vyrovnávání sil mezi koalicí a opozicí je nepřeslechnutelný.

Jiří Paroubek požaduje pro sebe křeslo předsedy Sněmovny. Pokud ho nedostane, bude prý ČSSD dělat „autonomní zahraniční politiku“. Tu už snad dělá už teď, ne? Zdá se, že si navíc bude zřizovat zahraniční zastupitelství a uzavírat mezinárodní smlouvy. Problém je ovšem taky v tom, že dosavadní předseda PS Miloslav Vlček, Paroubkův stranický kolega, se svého křesla, kde měl původně posedět jen dočasně, drží zuby nehty. Paroubek ho tam před časem prosadil jako naprostou nulu, zjevně však podcenil situaci. Když se před nulu postaví jednička vysoké ústavní funkce, dá se počítat s tím, že to s ní udělá divy.

„Modernizační tým“ ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka vypracoval strategii, jak získat pro stranu 40% podporu veřejnosti. Zajímavé je, jak je ČSSD při svých pokusech o překabátění a zvýšení atraktivnosti fascinována ODS: chtějí získat mladé schopné manažery jako je ministr Řebíček a lídry jako je Pavel Bém. Vede cesta k úspěchu nutně přes opičení se po nenáviděném protivníkovi?

Středa 15. srpna

Předseda KSČM Filip nepodpořil sociální demokraty ve úsilí stanovit termín prezidentské volby tak, aby si Klaus musel aspoň na pár dní sbalit kufry. Je to od ČSSD zlomyslná schválnost a je smutně příznačné, že i KSČM je schopna se občas chovat slušněji a velkoryseji. Zarytý nenávistný fanatismus Jiřího Paroubka a jeho blízkých nevěstí pro dobu, až se proboxují k moci (nevěřím, že by se jim to nakonec nepovedlo), nic dobrého.

Topolánek se nakonec po dlouhých tahanicích dohodl s Tlustým na konečné podobě reformy. Dalo se čekat, že se dohodnou, Tlustý nemá zájem otřást celou ODS (podřezal by si větev i pod sebou). Na druhou stranu musí trucovat, aby byl vidět. Hovorku Topolánek nepotřebuje, má jisté hlasy tandemu Melčák – Pohanka.

Paní Paroubková možná bude dělat svému choti potíže. Prohlásila, že o jeho poměru s Petrou Kováčovou věděla dřív, než jí to on sám sdělil. Tím poněkud narušila pracně vytvořenou legendu o úzkostlivě korektním postoji jejího manžela. Zároveň prohlásila, že jeho rychlý odchod ke slečně Kováčové je „cynický a sobecký čin“. Nechci pana Paroubka za rozpad jeho manželství soudit, nejsem k tomu kompetentní – ostatně, kdo je k tomu kompetentní. Co mi připadá odsouzeníhodné, je svatouškovská story, kterou si k tomu vymyslil. Je dobře, že dostává trhliny. Kromě toho se mi zdá, že se ke své dosud ještě manželce chová s vypočítavou bezohledností manipulátora. A to se nedělá.

Čtvrtek 16. srpna

Reforma se bude v PS schvalovat 21. srpna. Má to mít jakousi symbolickou hodnotu? ČSSD zjevně tuší, že se neprosadí, a hrozí žalobou k Ústavnímu soudu. Nejprve zažaluje, a až vyhraje volby, tak všechno zruší. V politice strany se jasně obrážejí psychické zvláštnosti jejího předsedy. Bylo by příjemnější žít v méně nenávistném světě, ale asi to tu nejde. V Maďarsku, kde jsem trávil dovolenou, je situace nachlup stejná.

Nic však ještě není uzavřeno. Poslanec Tlustý má opět výhrady. Jen reformu ve své verzi své vládě odsouhlasil, spočetl si prý, že znamená v roce 2009 vlastně zvýšení daní, a žádá „opravit konstrukci slev na dani“. Zdůvodnění jeho dalších požadavků je věrohodné stejně jako Paroubkova verze rozpadu jeho manželství – předseda ČSSD díky své svérázné nátuře prosadil pouhou svou (politickou) vahou jakési normy pro celou českou politiku. V průběhu handrkování se vláda se pomalu a nechtě stává směšnou. Zdá se, že pro ni nebude hlasovat ani lidovecký poslanec Hovorka, nikoli z neochvějné věrnosti programu ODS jako Tlustý, ale díky svému hlubokému sociálnímu cítění (nesouhlasí s tím, aby děti platily poplatek u lékaře). Předsedkyně poslaneckého klubu lidovců Šojdrová vydává Hovorkovo stanovisko za „výraz hlubokého přesvědčení“, pro mne je přesvědčivé stejně jako to Tlustého.

Komunisté by uvítali, kdyby Václav Klaus jako prezidentský kandidát navštívil jejich klub. Chtějí mu zřejmě sdělit podmínky, za nichž by ho podpořili. Komunisté si očividně před prezidentskou volbou dost věří.

Pátek 17. srpna

Tlustý zaujal tvrdý postoj a žádá na Topolánkovi další úpravy „reformy“ (už to nedokáži psát jinak než v uvozovkách“). Pokud na to Topolánek přistoupí, úplně a definitivně se znemožní. Tlustého podporují přinejmenším dva další poslanci ODS. Tlustý se navíc neomezuje jen na kritiku reformy, jde Topolánkovi zjevně po krku a napadá mj. i průběh Čunkova případu a Topolánkova neformálního poradce Dalíka. Trpělivost koaličních partnerů ODS je naproti tomu, zdá se, vyčerpána. Politický thriller vrcholí. Zanechá na českém premiérovi trvalé stopy?

Podle toho, co píše Zbyněk Petráček v LN, se Dánové ústy ministra kultury omluvili Irům za nájezdy Vikingů. To je typický příklad pseudoomluvy: omlouvají se za něco, za co nenesou vůbec žádnou zodpovědnost. Taková omluva sice vůbec nebolí, ale jen proto, že to žádná omluva není. Omlouvají se za to, co neudělali, někomu, kdo o to nestojí.

Sobota 18. srpna

Mezi komunisty a ČSSD panuje opět jakýsi neantagonistický rozpor (termín jsem si vypůjčil z dialektické patafyziky, jak ji do nás kdysi vtloukali ve škole) ohledně taktiky v postupu proti ODS. Komunisté chtějí „reformu“ vrátit do druhého čtení, kde ji lze ještě měnit či vrátit k dalšímu projednání. ČSSD je radikální: zařezat! Paroubek je radikálnější než KSČM a vypadá to, že dnešní ČSSD je nalevo od KSČM.

Vláda si konečně sehnala názory odborníků na škodlivost amerického radaru, pokud jde o zdraví obyvatel Pobrdí. Jenže nikdo jim už nevěří, lidé už jsou ideologicky zpracováni.

Podivný článek napsal do dnešního Práva Jiří Hanák. Je to jakási směs českých a komunistických mindráků. „Husitství naopak vnímám jako úžasné duchovní vzepětí naší české loužičky, která dokázala patnáct let odolávat celé Evropě.“ Husitství sem, husitství tam, odolávat celému světu je nepochybně snem každého mrňavého národa. Jsou ovšem věci, ve kterých odolávat celému světu je hloupost nebo nemravnost. Pan Hanák si pochvaluje návrh prezidenta Sarkozyho číst na začátku školního roku ve školách dopis sedmnáctiletého mládence, popraveného nacisty, rodičům. Fajn, ale důležité je, aby to nepřehlušilo vzpomínku na to, že Francie napřed, aby odvrátila válku, prodala svého spojence Hitlerovi, a pak tu válku mimořádně potupným způsobem prohrála. Mám podezření, že u nás se podobným způsobem přehlušují vzpomínky ještě desetkrát víc než ve Francii a že právě to stojí podvědomě za zalíbením pana Hanáka v Sarkozyho záměru. A konečně: v radě Ústavu pro studium totalitních režimů (ve skutečnosti má jít o zkoumání české bolševické diktatury, ale to se nemá říkat a vlastně ani dělat) nesmějí být bývalí komunisté. Pan Hanák protestuje, že tím pádem jsou vyloučeni „ti, kteří tomu opravdu rozumějí, totiž ti, kdo komunismus poznali zevnitř a z mladistvého poblouznění“ (jak krásné slovo) „šli kus s ním“ (jako například já, zapomněl dodat pan Hanák, tak to dělám za něho). V tom případě jsme ztraceni, za pár desetiletí takoví vymřou a zbydou jen ti, co tomu nemohou opravdu rozumět (a starším dějinám nemůže opravdu rozumět nikdo). Obávám se ale že panu Hanákovi jde spíš o to, aby ti, kdo „z mladistvého poblouznění šli kus s komunismem“ mohli o něm a hlavně o křišťálové čistotě svého poblouznění ještě předtím, než opustí toto slzavé údolí, pověsit svým potomkům, kteří tomu nemohou pořádně rozumět, pár pěkných bulíků na nos.

Lukáš Jelínek, zcela nezávislý politolog malounko spřízněný s ČSSD, radí sociálním demokratům: „Potřebujeme tedy klasické odboráře Škromachova střihu, kteří budou držet současné kóty. A při dobývání nových kót je třeba nové mladé tváře.“ Za první republiky se tomu říkalo: „Mladí vpřed a staří na svá místa“. Ironicky, ovšem.

Pondělí 20. srpna

Topolánek, jak se zdá, před Tlustým úplně kapituloval. Slevy na daních budou upraveny tak, aby daně v roce 2009 fakticky nestouply. Změnu má údajně navrhnout pozměňovacím návrhem Senát, kde má ODS většinu (Tlustý se ovšem k téhle technice úpravy nezná). Jde však zatím jen o dohodu mezi ODS a ČSSD, není známo, co tomu řeknou koaliční partneři. Jsou v nemilé situaci – pokud ODS kývnou i na tenhle další kotoul, budou za šašky. V ošemetné situaci je ale taky Tlustý – potřebuje, aby se Topolánek znemožnil, ale preference ODS aby příliš neklesly (jinak ho postihne hněv spolustraníků). Řekl bych, že to výrazně přehání.

Jacísi extremisté vydali v internetu seznam, židů v české politice. Jsou tam i publicisté, je tam kde kdo, jen na mne nějak zapomněli. Považuji to za příkoří.

Václav Havel podepsal o víkendu na hudebním festivalu v Trutnově petici Pro základnu. Je to dobře a je to logický krok, dal svůj názor už předtím několikrát veřejně najevo.

Berlínského sjezdu Svazu vyhnanců se tentokrát zúčastnil i předseda Evropského parlamentu Hans-Georg Pöttering. Prohlásil, že nelze zpochybňovat žádnou nespravedlnost a že každý má právo na svou domovinu. Zároveň vyzval (podle Práva) Čechy i sudetské Němce (nechápu, proč by na srazu všech vyhnaných mluvil jen o Češích a sudetských Němcích, ale jeho projev nemám k dispozici), aby se vzdali nároků vůči druhé straně a vyslovil se pro zřízení střediska dokumentujícího vyhánění Němců. Ozvali se tentokrát Poláci, politolog Sokolowski prý prohlásil: „Musíme Němcům velmi důrazně připomínat, že etničtí Němci byli vystěhováni, protože Adolf Hitler rozpoutal druhou světovou válku.“ Je třeba naopak lidem jako pan Sokolowski (u nás jsou jich spousty) neustále velmi důrazně připomínat, že je tohle tvrzení je nestydatý alibismus a demagogie.

Senátorka Jurenčáková byla „krátce před listopadem 1989“ řadovou členkou KSČ. Udělala to prý proto, že chtěla studovat při zaměstnání a při dvou dětech vysokou školu. Nikomu tím rozhodnutím neublížila. Problém paní senátorky je problém člověka, který se vleze vykoupat do žumpy. Jednak to signalizuje, čeho všeho je schopen, a jednak pak delší dobu tak říkajíc smrdí. Taky „krátce před listopadem“ muselo být průměrně inteligentnímu člověku jasné, že vstupovat do strany je nadbytečné, protože režim se hroutí. Paní senátorka říká, že udělala chybu. Problém je, že nejde jen o chybu. Chyba by bylo, kdyby např. byla tvrdila, že rychlost zvuku je 800 km za sekundu.

Stovky nahatých demonstrantů vytvořily na jednom švýcarském ledovci živou sochu. Chtěli tak zvýšit obecné povědomí o klimatických změnách. Jak to má teď člověk jednoduché! Dřív, když chtěl něco prosadit, musel argumentovat, mluvit, psát, přesvědčovat. Dnes stačí, když vystrčí holou prdel.

Úterý 21. srpna

Je symbolické, že právě v toto magické datum se rozhoduje o osudu vládní reformy. Pokud vláda reformu prosadí, ještě nic nevyhrála. Pokud ne, prohraje všechno. Mírně povzbuzující je, že menší koaliční strany se zřejmě vzbouřily a přesvědčily Topolánka, že se Tlustému musí opřít (možná, že to tak měl Topolánek rozehrané, včera mu vyšel poměrně bojovný článek v Mladé frontě Dnes). Vláda se vrátila k dohodě z minulého týdne a slíbila Tlustému a spol. pouze, že v první polovině příštího roku připraví novelu zákona o dani z příjmu, která zohlední jejich připomínky „na základě mzdového a rozpočtového vývoje“. Tlustý tedy přiměl Topolánka ke kompromisu, ale nedokázal, že si může diktovat. Zjevně narazil i na nevoli ve špičkách ODS. Jeden její vysoký představitel, „který si nepřeje být jmenován“, podle Práva prohlásil: „Je nepřijatelné, aby po devíti letech čekání na vládu se všechno zhatilo kvůli jejich (tj. Tlustého a spol.) osobním zájmům.“ Vytlačit hladové vepříky od koryta není jen tak, navíc to s osobními zájmy sedí, jen naivka může věřit, že jde o vznešenou zásadu rovné daně. Nejbližší Tlustého spolubojovníci Schwippel a Raninec od počátku tvrdí, že pro reformu budou hlasovat jen tenkrát, že na ní vydělají všichni. Úsporná opatření, na nichž vydělají všichni, jsou něco podobného jako perpetuum mobile nebo známý princip „oslíčku, otřes se“. Pan Tlustý to s tažením na Topolánka přepískl a nejspíš teď bude pár dní groggy. Vláda může zatím pokračovat v tom zvláštním způsobu vládnutí, který se tolik podobá předsmrtným křečím.

Čeští vojáci mají být v Afghánistánu převeleni do nebezpečnější oblasti. Ministři zahraničí a obrany jsou si podle Práva vědomi, že to může vyvolat v části veřejnosti negativní ohlas a připravili prý proto návrh, jak vládní rozhodnutí vysvětlovat. Základem argumentace (to už dodávám já) by měla být překvapivá teze, že vojáci, a to dokonce ani ti čeští, nepatří jen do bezpečných oblastí.

Středa 22. srpna

Reforma tedy prošla nejtěsnější možnou většinou. Koalici píchli jako obvykle poslanci Melčák a Pohanka, naopak dezertoval poslanec Hovorka (což se rovněž očekávalo). Pan Hovorka se necítí být poslancem opozice a nemíní ji do budoucna podporovat. Bude s opozicí hlasovat jen v druhořadých věcech jako je např. americká radarová základna. Jinak bude úplně loajální. Předseda ČSSD Paroubek zopakoval, že okamžitě po vítězných volbách z reformy zruší, co jen půjde, při hlasování o pozměňovacích návrzích opustili sociální demokraté jednací síň a po skončení jednání zpravodaj Sobotka odmítl podat navrhovateli Kalouskovi ruku. Není nad politickou kulturu.

Česká delegace v čele s náměstky ministra zahraničí a obrany jednala v Moskvě o radarové základně (a zjevně i o dalších věcech). Ujistili Rusy o tom, že konečné rozhodnutí zatím ještě nepadlo a snažili se je zbytečně nedráždit. Pokud dostali Rusové zároveň signál, že si o té věci ČR rozhodne sama, proč ne.

Ruská federace nominuje na místo výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu Josefa Tošovského.

Čtvrtek 23. srpna

Vládní koordinátor pro protiraketovou obranu Klvaňa dosáhl jakéhosi malého úspěchu, když se mu podařilo z jednotné fronty protivníků radaru vyčlenit devět obcí, jejichž představitelé jsou ochotni s ním jednat. Všichni požadují kompenzace. To je nadějné: není sice vůbec jasné, zač by měli být kompenzováni, ale dá se předpokládat, že když kompenzace dostanou, nebudou proti.

Senátor Jiří Žák, který údajně nutil svou asistentku odevzdávat polovinu výdělku jeho choti, navrhuje přejmenovat první máj ze Svátku práce na Svátek jara a práce. Činí tak poté, co se mu nepovedlo svátek zrušit. Závidím senátorům jejich starosti. Ostatně, co mají proti práci? Práce je důležitá a zaslouží si ocenění. To, že se k ní hubou hlásili také bolševici, ji nijak nediskvalifikuje. A naopak, proč máme slavit jaro, a ne léto, podzim a zimu? Ty mají přece taky něco do sebe.

Poslanec Klas (takto stoupenec Tlustého) si stěžuje, že se ho Topolánkovi lidé pokoušeli znásilnit (ideově, samozřejmě). Posílali mu prý výhrůžné esemesky, což mu připomíná padesátá léta. Milý pane, kdybyste se v padesátých letech byl coby poslanec šprajcoval, za hodinu byste byl za mřížemi, za tři dny by vám byla chyběla polovina zubů a za týden byste se byl přiznal.

Pátek 24. srpna

Zemřel historik Dušan Třeštík.

Slovenský premiér Fico zahájil tažení proti zkorumpovanosti slovenského tisku. Slovenský tisk ho totiž příliš často kritizuje. Jde o jakési školení v Alpách pro jedenáct novinářů, které platila jedna penzijní společnost. Příklad toho, jak to u nás bude vypadat, až se Ficův spřízněnec Jiří Paroubek chopí moci. A že se jí chopí, to si pište.

Rakouský ministr obrany Darabos ostře kritizoval projekt americké protiraketové základny v ČR a v Polsku. Kritika se prvoplánově obrací proti USA, ale samozřejmě taky proti Česku. Považuje plán za provokaci a vyvolávání starých duchů.

Sobota 25. srpna

„Protiradaroví“ starostové z Brd založili spolek. Organizátoři jsou úspěšnější než pan Klvaňa, protiradarových starostů je celkem 31. Na schůzi, jejíž prezenční listina byla zároveň přihláškou do svazu, jich bylo pozváno 34, tři odmítli vykutálenou listinu podepsat a byli okamžitě bez milosti vykopáni. Vykutálené manýry. Většina oblasti už zase funguje komunisticky. Navrhuji všech třicet jedna obcí dohromady oplotit a zřídit tam jakýsi předlistopadový skansen. Něco takového nám zatím bolestně chybí.

ÖVP má zjevně problém se svým silnějším koaličním partnerem ve věci americké raketové základny. Jejich výhrady jsou velmi nesmělé (exministr vnitra Plotter: „jde o velmi citlivou otázku, kterou je nutné zevrubně prodiskutovat“). Mluvčí strany hovořil v souvislosti s Darabosovým výrokem o „nebezpečném diletantismu“. Vypadá to tak, že by dělali totéž, ale myslí si, že šikovněji.

Pan Mitrofanov se (v Právu) ptá, zda tak vratká vláda jako ta Topolánkova může prosadit něco, s čím nesouhlasí dvě třetiny obyvatel země (totiž americkou radarovou základnu) a nezvratně tak změnit zahraničněpolitickou pozici ČR. Pan Mitrofanov je moc velký pesimista. Pokud vláda prosadí radar, bude i nadále zahraničněpolitická pozice země snadno zvratitelná. Pokud ČR základnu v souladu s vůlí dvou třetin obyvatelstva odmítne, její zahraničněpolitická orientace se nezvratně změní.

Poslanec Hovorka podle Mladé fronty dnes tvrdí: přeběhlík ze mne nebude. A má pravdu. Už je.

ODS prý hodlá využít momentální jakž takž spolehlivé koaliční převahy v PS a ovládnout rozpočtový, zdravotní a kontrolní výbor Sněmovny. Ve výborech je dosud parita a předsedy jsou představitelé opozice. Ta situace asi hodně komplikuje vládě život a snižuje práceschopnost výborů i parlamentu, ale pokud to ODS (a koalice) udělá, byť z čirého zoufalství nad nefunkčností výborů, udělá další výrazný krok ke zvýšení stupně nenávistnosti české politiky.

Pondělí 27. srpna

Václav Klaus zapěl při zahájení výstavy Země živitelka na národní notu: „Pevně věřím, že už skončila éra, kdy jsme své výrobny podceňovali a kdy převládal názor, co je cizí, to je lepší.“ Blíží se prezidentské volby. Zároveň rovněž vlastenecky kritizoval byrokraty z Bruselu, kteří nám chtějí vnutit biopaliva a narušit tak rovnováhu na zemědělském trhu. Starosti pana prezidenta bych chtěl mít. Závidím mu: žije v idylickém světě, v němž největším nebezpečím je ideologie globálního oteplování a první povinností posilování národní hrdosti proti nepřející cizině. Vypadá to, jako kdyby byl zmrzl někdy před sto lety a teď ho, jako v pěkném francouzském filmu Hibernatus, probudili k životu. Mám obavy, že čelný politik tohoto typu je pro ČR luxus, který si teď dost dobře nemůžeme dovolit.

Maďarská strana Jobbik ustavila „Maďarskou gardu“, jakousi formu (zatím) neozbrojené domobrany.

Čelná demokratická kandidátka na post amerického prezidenta Hillary Clintonová prohlásila, že „teroristický útok před volbami 2008 by opět zvýhodnil republikány“. Vzhledem k tomu, že slova jsou zjevně určena Usámovi bin Ládinovi (jinak si je nedovedu vysvětlit), mohla snad zvolit diskrétnější formu.

Dr. Rath prý zvažuje kandidovat na funkci středočeského hejtmana, pokud mu to někdo nabídne. A potentáti ČSSD se chtějí v příštím roce orientovat na posty v krajské samosprávě, kde dosud dominuje ODS. Je to pochopitelné a dá se očekávat, že uspějí (horší, než to je pro ně teď, to totiž už být nemůže).

Úterý 28. srpna

Ministr Schwarzenberg se domnívá, že rakouská kritika americké protiraketové základny je uzavřená věc. Protože jsem ve skutečnosti o dva dny napřed, vím už, že se tak domnívá předčasně. Ministr velmi podceňuje nebezpečnost napětí ve vztahu mezi Rakouskem a ČR. Vztahy mezi Rakouskem a ČR jsou stejně špatné jako vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem. Rozdíl je jen v tom, že odstup mezi našimi bohatými a prosperujícími sousedy a námi je větší a Rakušané jsou vůči nám o dost iniciativnější než Maďaři vůči Slovákům. Je mi líto, ale rakouská politika vůči ČR trochu připomíná politiku Kaczyńských proti Německu. Jenže ti si aspoň vybrali po polském zvyku cíl, který je zjevně nad jejich síly.

Milenka pana Paroubka, slečna Kováčová, vstoupila do ČSSD, nemáme se však čeho bát, nemíní tam dělat žádnou politickou kariéru (to např. paní Talmanová říci nemůže, protože ji už udělala). S názory svého partnera se prý většinou shoduje, liší se jen v otázce trestu smrti: ona je pro jeho zavedení, zvláště pro ty, co ji nazývají Paroubkovou milenkou (to poslední jsem si přimyslil).

Miroslav Kalousek je pro privatizaci Budvaru, i když ne okamžitou. Říká: „Z dlouhodobého hlediska mám za to, že občané si nezřizují stát, aby provozoval pivovary.“ To docela sedí. Od té doby, co pan Kalousek neopoziční v koalici (v Topolánkově vratké vládní bárce by to ani nešlo), chová se jako normální politik.

Pavel Verner srovnává v právu Lauferovu hnusnou píseň o špionu Minaříkovi s Dej mi pac Lucie Bílé. Pan Verner je dostatečně inteligentní na to, aby věděl, že podobné srovnání je naprosto nehorázné: to je, jako kdyby srovnával Die Fahne hoch s nějakým pitomým popěvkem na podporu kancléře Schrödera.

V Rusku pozatýkali deset lidí (mezi nimi i pracovníka FSB) pro podezření z vraždy novinářky Politkovské. Zároveň ovšem ruský generální prokurátor prohlásil, že objednatel vraždy se nachází mimo Rusko. Holoubci, to si nedovedete vymyslet něco originálnějšího než báťuška Stalin? Teď už zbývá jen poslat za „objednatelem“ agenta s cepínem, aby mu rozmlátil palici.

Předseda zelených Bursík už našel protikandidáta ke Klausovi. Protikandidát je ovšem tajný. Bude v budoucnu odtajněn, nebo utajeným zůstane i během prezidentské volby?

„Lékaři tvrdí, že schopnost zapomínat je základní podmínkou zachování zdravého rozumu“, píše v Mladé frontě Dnes Pavel Páral. Jistě: ale jen pro ty, co neumějí odpouštět.

Senátor Zlatuška exkulpuje Jiřího Dienstbiera za to, že byl v letech 1958-70 členem KSČ. „V té době tam vstupoval každý. Lidé si myslili, že je komunismus ochrání před novým nacismem.“ Pan senátor byl v té době batole a vypovídací hodnota tohoto soudu zjevně obráží jeho tehdejší zkušenost. Já tehdy (1957-62) studoval shodou okolností na stejné škole jako Dienstbier (FF UK) a místopřísežně prohlašuji, že to vůbec není pravda. Do KSČ tehdy vstupovali jen vyslovení kariéristé a ve zcela výjimečných případech tam občas někdo vlezl z blbosti. Neexistoval ani masový příliv do „strany“ a na druhou stranu nás nikdo do „strany“ vstupovat nenutil.

Středa 29. srpna

Česká televize (totiž dokumentarista Sedláček) točí film o Miloši Zemanovi. Zeman jej považuje za svůj nekrolog – pokud má na mysli politický nekrolog, má pravdu, nyní už je nefalšovaná politická mrtvola. Může ho hřát jen vědomí, že jako včelička svou politickou smrt definitivně stvrdil tím, že na rozloučenou zasadil svému rivalu Paroubkovi citelné žihadlo do zadnice: dnešní vládní koalice vděčí za svou existenci (také) jemu. Sedláček prý v podkladu k filmu napsal mj., že Zeman dokázal navzdory všeobecnému posměchu urazit cestu za vlastní myšlenkou až do premiérské pracovny. To je málo, je třeba ještě připsat, že navíc dokázal v té pracovně navzdory všeobecnému posměchu čtyři roky setrvat. Také prý má jít o portrét muže, který se dostal až na vrchol a dokázal dobrovolně odejít. Pan Sedláček zřejmě po volbách 2002 odcestoval, jak je to dnes módní, do Himálají a setrval tam až do loňského podzimu: Miloš Zeman musel odejít, protože jeho spolustraníci jej měli plné zuby a na víc bylo jisté, že by jim prohrál volby. Pak se soustavně pokoušel o comeback a mimořádně neohrabaně to zakecával. Na čelného politika, který by odešel dobrovolně, si budeme muset ještě počkat.

Prezident Sarkozy se vyjádřil poměrně tvrdě a jednoznačně k možnostem západní „íránské“ politiky, pokud Írán nepřestane usilovat o jadernou zbraň. Pak buď Írán zbraň použije, nebo ji použije Západ proti Íránu. Taky kancléřka Merkelová si v Pekingu nebrala servítky a pohovořila o tom, jaký význam přikládá demokracii a názorové svobodě v Číně. Zdá se, že nová evropská garnitura je o dost výraznější než její předchůdci, Chirac a Schröder.

Současné vedení policie ČR je prý silně znepokojeno prorůstáním politiky do její činnosti. Na řadě je nyní plukovník Kubice. To, že se nechal využít v předvolebním boji, byla ovšem velká chyba a ukazuje se, že si tím příliš nepomohl. Jiná otázka je, zda to od něho nebyl projev čirého zoufalství v situaci, kterou považoval za bezvýchodnou. A zda teď nevznikne policie slepě poslušná každé vlády, která bude zrovna u moci. Policie by měla být politicky neutrální.

Jan Jandourek píše v Mladé frontě Dnes o rozdělení Československa: „Měli jsme vlastně štěstí, že Čechy a Slováky vedli lidé, u nichž bychom náznak skutečného citu a emoce museli hledat nějakým hlubinným vrtem. Rozváděli věcně jako advokáti.“ Ve skutečnosti jiná forma politického „rozvodu“ není možná, musel by to tak dělat každý. Důležitější je, jak je možné, že to (na rozdíl od Jugoslávie) šlo. To je základní věc, a poměrně jednoduchá: šlo to proto, že existovala tisíciletá historická hranice mezi Českem a Slovenskem, a že tato hranice se s 99,5% kryla s hranicí etnickou. Měli jsme obrovskou kliku (ze stejných důvodů nebyl v podstatě žádný problém s osamostatněním Slovinska).

V LN proběhla diskuse o tom, má-li se psát o mediálně známých lidech, kteří kdysi donášeli StB, nebo ne. Argumenty těch, co říkají ano, jsou nedostatečné, argumenty těch, co jsou proti, jsou nehorázné.

Čtvrtek 30. srpna

Jiří Paroubek usiluje o to, aby byl předseda ČSSD (totiž on) volen přímo už na podzim v roce 2008, a ne až na jaře 2009. Důvod je myslím nasnadě: nejde ani tak o to, že předseda bude pak mít silnější pozici, jako spíš o to, že bude velmi obtížně sesaditelný. Může se velmi snadno stát, že Paroubek se svou útočnou politikou bez zábran neuspěje a sociální demokraté zase na čas zatouží po někom trochu lidštějším, jako se jim to přihodilo na sklonku Zemanova předsedování.

Rakouský spolkový kancléř Gusenbauer se zastal svého ministra obrany a razantně zaútočil na ty, co se pokoušejí jeho vládu „zvenčí známkovat“. Zřejmě měl na mysli ministra Schwarzenberga (a kdoví koho ještě, výrok je nejasný a obsahuje dosti značnou dávku drzosti – hodnotit vládu jiného státu zavání „vměšováním do vnitřních záležitostí“, jak ho známe z bolševických dob. Je zjevné, že Schwarzenberg rakouskou reakci na protiraketovou základnu podcenil.

ČSSD nabízí Stanislavu Grossovi návrat do politiky (ovšem na regionální úrovni). Gross zatím není příliš nadšen. Jinak je to vlastně logické a je to taky dost zásadní věc: když Čunek, tak taky Gross. Grossův problém je stejný jako ten Čunkův a navíc nebyl ani obviněn.

Pátek 31. srpna

Pánové Paroubek a Bursík se nedokázali dohodnout na prezidentské kandidatuře profesora Švejnara, který na prezidenta kandidovat nechce. Zřejmě mu to nebude nic platné. Pokud se pánové nakonec shodnou a parlament to odmává, bude prof. Švejnar odchycen, svázán do kozelce, přivezen na pražský Hrad a tam už bude Hradní stráž pečovat o to, aby se během dalších pěti let někam nevypařil. Funkce českého prezidenta je atraktivní a jeho volba má specifický kolorit.

Paní Paroubková rozhořčeně dementovala zprávy, že hodlá kandidovat do Senátu. Paní Paroulková je jediný účastník toho zvláštního dvojrozpadu manželství, co provází českou politiku od loňských voleb, který se chová normálně.

Jakási mladá novinářka obvinila poslance Tlustého, že ji pohrůžkami donutil, aby s ním čtyři roky udržovala milostný poměr. Teď už ovšem nemůže mlčet a musí s pravdou ven.

V ČSSD se rozhořel konflikt mezi předsedou Paroubkem a místopředsdou Škromachem. Ten mu vyčetl poměr se slečnou Kováčovou (nepřispívá to k jeho sociálnědemokratickému image, sociální demokrat se zjevně má s erotickým zaujetím zabývat jen dělnickou třídou) a rozmařilé oslavy pětapadesátin. Z toho Paroubek poněkud vztahovačně, jak je jeho zvykem, usoudil, že jeho místopředseda zahájil volební kampaň a drápe se na jeho předsednické křeslo. Ve skutečnosti pan Škromach jen testuje pevnost Paroubkova postavení, což je činnost racionální: přes spoustu svalnatých řečí a demonstraci třídní nenávisti k ODS a koalici při každé příležitosti se Paroubek zatím nějakými viditelnými výsledky této silové politiky vykázat nemůže. Pokud by to tak šlo ještě nějakou dobu, bude mít ve straně problém. Spor má velmi zábavný průběh: Paroubek otiskl zásadní kritiku „přítele“ Škromacha na internetových stránkách, přístupných jen členům strany, a vyzval je k „obsužděniu“ disidenta. Nějak si ale nespočítal, že disident dosud nesedí v šatlavě, ale na stranickém sekretariátu a má jako člen strany k těm stránkám taky přístup. Škromach vzápětí Paroubkovo anatéma zkopíroval a otiskl na veřejně přístupné části sociálnědemokratického serveru (toto rozdělení na utajené interní a veřejně přístupné informace je velmi zábavné, zajímalo by mne, zda má na internetových stránkách ostatních stran (s výjimkou KSČM, ale ani ti by to snad nedělali tak blbě) obdoby.

Prahu navštívil americký senátor Franks. Nejprve se pokoušel, marně, jak hrdě zdůrazňuje Právo, přesvědčit Paroubka, aby byl pro zřízení americké základny. Paroubek mu odpověděl, že jedině v tom případě, když se pro vysloví občasné v referendu, a vyčuraně dodal, že se jeho stanovisko může v příštích letech změnit, pokud se ukáže, že hrozba ze strany Íránu je skutečná. Nechává si tak otevřená zadní vrátka, komunisté mu to zatím trpí, protože pro ně je důležité, že je proti teď, a oni vědí, že žádné potom už nebude.

Rakouský ministr obrany se opět vrátil k otázce plánované protiraketové základny a prohlásil o ní, že „prostě vytváří konfliktní situaci mezi USA a Ruskem, kterou nemáme zapotřebí.“ Rakouská vláda se staví jednoznačně na stranu Ruska a vládní ÖVP nemá buď chuť, nebo sílu, nebo obojí, aby se tomu opravdu opřela. V českých novinách se objevily lehce zamindrákované narážky na to, jak jsme za Habsburků úpěli, to je hysterická a neadekvátní reakce, která nemá s podstatou problému nic společného nebo s ní souvisí úplně jinak, než si pisatelé představují. V česko-rakouských vztazích není třeba na mindrácích stavět, ale mindráky odbourávat. Naši sousedé mají bohužel v této věci taky jakési resty.

Politické rozvržení světa se zajímavým způsobem proměnilo, aspoň v očích ruské veřejnosti. Podle jakéhosi průzkumu považují dnes Rusové za své nejbližší přátele Čínu, Bělorusko a Německo, k největším protivníkům patří tradičně USA, dále Gruzie a tři pobaltské státy (je třeba si umět vybírat opravdu silné nepřátele!) a Ukrajina. USA je třeba ukázat, zač je toho loket, ostatní spasit po ruském způsobu (tj. připojit).

Václav Klaus se po jednání s americkým senátorem Franksem vyjádřil takovým způsobem, že definitivně uzrál na udělení bobříka vyčuranosti za měsíc srpen.

Sobota 1. září

Protikorupční útvar Policie ČR chtěl prošetřovat Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou za rozhodnutí odejmout případ Jiřího Čunka přerovskému státnímu zastupitelství a předat jej do Jihlavy. Podnětem vyšetřování měl být anonymní e-mail. Obrátili se v té věci na brněnskou městskou státní zástupkyni Hojovcovou, která jim to neumožnila a brněnský krajský státní zástupce Coufal si pak stěžoval na inspekci ministra vnitra. Situace v Policii ČR, jak se zdá, vypadá stejně jako v české politice. Těžko se ubránit dojmu, že třídní boj mezi koalicí a opozicí na politické scéně se přenáší i do policie a justice. Dočkáme se toho, že znepřátelení policisté budou žádat zahájení trestního stíhání soudce, který nerozhodne dle jejich gusta? Česká demokracie nabývá výrazně kocourkovské podoby. Na první pohled je to žertovné, ale půjde-li to tak dál, nemusí to být vůbec žádná legrace.

Ve vládě se prý připravují změny. Všichni, kteří by s nimi mohli mít co do činění, to rozhodně popírají – neklamný signál toho, že se opravdu něco chystá. Odvolán má být ministr Pospíšil (shodou okolností jediný, jehož i opozice bere aspoň trochu vážně) a ministryně Parkanová – zde je důvodem, že nazpívala nekvalitní píseň, a protože je ženská, nemůže rozumět obraně. Vzhledem k tomu, že ji má nahradit poslanec Vidím, bezpečnostní expert ODS (a spravedlnost má dostat, aby KDU-ČSL nebyla škodná, ministr Svoboda), je těžké se ubránit dojmu, že pozoruhodný odvrat pana Vidíma od Vlastimila Tlustého, k němuž došlo v posledních dnech před hlasováním o reformě, nebyl jen tak sám o sobě. Aby rošáda nevypadala příliš nápadně, budou prý lítat i náměstci. Taková vypočítavá politika, která má za cíl jen udržení výkonu moci, musí lidi dřív nebo později otrávit. Zatím se preference nemění nijak dramaticky, ale je to jen tím, že Jiří Paroubek a ČSSD přece jen ještě pořád hodně lidí dost silně odpuzuje. Ne tím, že by je ODS, Topolánek a koalice přitahovali.

Kauza Čunek doznívá v křečích. Známý parlamentní pseudoasistent Lukáš Kohout zažaloval korunní svědkyni Urbanovou z křivého svědectví. Pokud se policie (ta přerovská) začne trestním oznámením znovu zabývat, případ se znovu otevře. Pozoruhodné je, že pana Kohouta kdysi hájila dr. Veselá-Samková, která pak zastupovala paní Urbanovou. Nejsem odborník v právních záležitostech, ale řekl bych, že znovu namočit pana Čunka bude obtížné: spíš se teď s paní Urbanovou bude dít to, co chystali na něho: případ se bude řešit čtyři roky a pak vyzní do ztracena. Její případ, ne Čunkův.

Jiří Paroubek poskytl rozsáhlý rozhovor Právu. Pány Melčáka a Pohanku tam nazývá „zrádnými poslanci“. Tím se do interview dostává jakýsi operní patos.

V Mladé frontě Dnes polemizuje mluvčí iniciativy Ne základnám Májíček s astronomem Grygarem o radarové základně v Brdech. Z jeho myšlenek vyjímáme: Česká republika nemá v současné době nepřítele, Írán není náš nepřítel. Pan Májíček zmiňuje dále případ Bertranda Russella, který se postavil proti „jatkám první světové války“ a po svržení atomové pumy na Hirošimu inicioval známý manifest. Choval se tenkrát jako zbabělec? ptá se pateticky pan Májíček. Na vyvádění toho hlupáka se pamatuji z doby svého mládí, tenkrát se proti němu v bolševickém Československu nesmělo ani špitnout. Jsem proto rád, že využívaje přechodného období svobody v této nehostinné končině světa, mohu teď bez obalu na řečnickou otázku pana Májíčka odpovědět: ne, ale jako blb.

Tamtéž píše osvědčený autor Práva Jan Eichler: „Všechny velké teroristické útoky od 11. září 2001 do současnosti měly zcela jiné motivy. Byly pomstou za politiku vůči islámskému světu. Dne 11. září 2001 to byla pomsta za to, že USA dlouhodobě podporují Izrael proti Palestincům a že spolupracují se zkompromitovanými režimy v islámském světě (Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán). V Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později to byl trest za podíl na vojenské invazi do Iráku a na jeho následné okupaci. To jsou skutečně „velká témata“ dnešního terorismu a také možné pohnutky pro další útoky.“ Čtenáři, myslím, neujde, jakési pochopení pana Eichlera pro tento druh trestání. Co má kdo podporovat zkorumpované režimy a okupaci! Pak si nic lepšího nezaslouží. (Pan Eichler by se jistě od akcí po chruščovsku distancoval: záměr čistý, ovšem technika nepřijatelná).

Pondělí 3. září

Několik britských penzionovaných generálů vystoupilo s drtivou kritikou americké (a zjevně taky britské) politiky v Iráku. Je zajímavé, že penzionovaní generálové mívají nejvíc řečí. Dokud je generál aktivní, věnuje se své profesi. Když je penzionován, změní se ve zhrzeného politika. V Americe tomu čelí tím, že se generál může případně stát i prezidentem. Proto, ač penzionován, dává si pozor na jazyk, aby si nezkazil kariéru. (Taky to ovšem může být tím, že američtí generálové jsou inteligentnější než ti evropští.) Pravzorem evropského generála je generál Bastian blahé paměti. Ten to dotáhl až na agenta Stasi.

Poslanec Hašek, jedna z několika pravých rukou předsedy ČSSD Paroubka, se ve sněmovně pokusí prosadit, aby na potraviny zůstala zachována sazba DPH 5%. Vychází z údajů prezidenta Agrární komory Veleby, podle nichž ceny obilovin díky nevalné úrodě a přechodu na pěstování plodin využitelných jako biopaliva stoupnou tak, že by to mohlo znamenat až 20% zdražení potravin. Pokud by se panu Haškovi podařilo uskutečnit svůj záměr, z úsporného plánu vlády nezbude vůbec nic. Jako laikovi se mi zdá být pozoruhodným, jak je u nás zpolitizováno hospodářství. Zatímco průmysl je spíše na straně vlády, zemědělství je doménou ČSSD. Souvisí to s tím, že bolševické zemědělství bylo po listopadu 1989 podrobeno přestavbě ne nepodobné přestavbě komunistických odborů. Tj. pouhému překabátění. To, co komunisté zničili, se už nedá obnovit. České zemědělství je něco podobného jako zrůdná obrovitá panelová sídliště. Dá se trochu vyspravit a nalakovat (z červena na růžovo), ale podstata se příliš nemění. Výjimky potvrzují pravidlo.

K minérské práci opozice, která jde vládě po krku daleko důsledněji než kdysi ta Zemanova, patří i zahraničněpolitické iniciativy předsedy Paroubka. Navštíví USA, Čínu, Británii a Německo a seznámí je s opoziční zahraniční politikou, která se teď bude provozovat zároveň s vládní. Pan Paroubek může mít dost velký úspěch: ne na Západě, ale v Rusku a v Číně. Nemám žádné velké iluze o této vládě a nejsem tak zaslepený fanatik, abych měl námitky proti existenci sociální demokracie. Jenom pana Paroubka a jeho politiku považuji za smrtelné nebezpečí pro Českou republiku.

Pan senátor Zlatuška mi napsal dopis, v němž označil formulaci o tom, že do KSČ vstupoval v šedesátých letech každý, za zkreslenou. Beru to na vědomí a dávám dál. Jeho článek v dnešním Právu však taky není nic moc. S jeho chválou pana Dienstbiera nemohu souhlasit. Není pravda, že by pan Dienstbier svým vstupem do KSČ v roce 1958 nepomáhal upevňovat režim. Stalinisté s lidskou tváří se k režimu hlásili velmi vehementně ještě v šedesátých letech, a vlastně až do ruské invaze. Pak už se k němu mohl hlásit jen cynik nebo totální blb (o existenci těch druhých pochybuji). Souhlasím s tím, že do KSČM vstoupilo po roce 1945 spousta lidí na základě „naivních motivů“. Vážím si těch, kteří se s tím dokázali vypořádat - ale pravý čas byl do roku 1968. V roce 1968 to už nebylo žádné umění, umění bylo spíš bolševismus držet. V srpnu 1968 bylo už na rozchod s komunismem pozdě. Taky je jistě pravda, že lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu, mají nárok, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním. Přiměřenost však znamená, že jsou za své případné politické blbnutí po roce 1989 kritizovatelní jako každý jiný.

Referenda o radaru v Brdech už místní obyvatelstvo tolik netáhnou. Na poslední (v Bohutíně) přišlo jen 38% voličů. Propagandistická ofenzíva KSČM a jejího pravého křídla, ČSSD, zdá se, poněkud ztrácí dech. Davovou hysterii je nutno neustále živit, jinak velmi rychle chcípne.

LN otiskly dnes velmi pozoruhodnou chronologickou tabulku sporů v policii ČR, které se točily kolem Kubiceho a ÚOOZ. Vyplývá z ní, že odbor a jeho šéf byli ve velmi zoufalé situaci. Veřejné vystoupení na půdě PS pár dní před volbami byla ovšem chyba, ale připadá mi lehce pokrytecké dnes tvrdit, že Kubice policii zpolitizoval. Ta byla, jak vidno, zpolitizovaná už dávno před tím, a dnešní tažení proti Kubicemu je jen pokračování této politizace. Policie by měla být schopná politikům vzdorovat. Minulé problémy pana Kubiceho vyplynuly z toho, že toho schopná nebyla, a dnešní problémy plynou z toho, že toho není schopná ani dnes. Nejde přece o to přikrčit se, aby nám politici dali pokoj, protože jim vzhledem ke své „neutralitě“ nemůžeme způsobit žádnou nepříjemnost.

Úterý 4. září

Ministr financí předložil vládě návrh státního rozpočtu. Hlas odborníků zní unisono: není to nic moc, ale mohlo by to být ještě horší. To je nadějné: pořád ještě jsme se nedopracovali do stadia „horší to už být nemůže“. Nebuďme maximalisté a važme si toho.

Vláda zahájila rozsáhlou akci na finanční pomoc vzpurnému Pobrdí. Snahu místní starostovské Koziny uplatit odmítá, je však velmi obtížné jí to uvěřit. Teď by se odbojní starostové měli projevit jako charakteři a prohlásit: strčte si vaše peníze někam, nás vedou naše svaté zásady a nedáme se uplatit. Poté by bylo možno plánovanou sumu rozdělit mezi ty, s nimiž se dá mluvit.

Český velvyslanec v USA Petr Kolář řekl dnes Právu na téma Rusko mj.: „Není to nepřítel. Přes všechny výhrady je třeba na Rusko pohlížet jako na spojence a partnera, jako na součást našeho hodnotového systému a civilizačního prostoru. Myslím, že je jen otázkou času, kdy uzná, že máme povinnost společně bránit civilizaci proti šílencům.“ Je pozoruhodné, jak se pan Kolář v tomto jednom případě zjevně shodne s mluvčím iniciativy Ne základnám Májíčkem. Myslím si naopak, že Rusko je partner, na něhož je třeba si především dávat velký pozor. Součástí jeho hodnotového systému bylo, je a bude „co se dost nehýbe a dost rychle neutíká, sežer“, a vzhledem k chování české veřejnosti je jen otázkou času, kdy se o tom znovu přesvědčíme na vlastní kůži.

Taktéž Právo přineslo anketu, v níž se dotazovalo opozičních lídrů, co se ministrům Topolánkovy vlády za rok podařilo a co ne. Je přirozené, že opozice vládu chválit nebude, nemá to v popisu práce. Postoje dotázaných se však příznačně liší. Zatímco podle dr. Ratha je jako vždycky úplně všechno špatně a na první otázku ve skutečnosti neodpověděl, brněnský primátor a stínový ministr dopravy Onderka vyjmenoval, co jeho konkurent v ministerském křesle udělal dobře, a na otázku po chybách neodpověděl: „Vzhledem k příliš krátké době, ve které je ve funkci, by to byla ode mne podpásovka“. Vůbec nechci říci, že takhle měli odpovídat všichni: je právem opozice tvrdě kritizovat. Ale před panem primátorem smekám, projevil rytířského ducha, což je na naší politické scéně a zvlášť v téhle nenávistí nabité době něco naprosto neslýchaného.

Rusko je prý jedinou velmocí, která je pro rozdělení Kosova. V zásadě má pravdu, problém je jen v tom, že by se pak musela rozdělit i Bosna, Makedonie a Černá Hora. Zdá se bohužel, že doba, kdy se měla bývalá Jugoslávie jak se patří rozdělit, je už dávno promeškána.

Středa 5. září

Primátor Bém s předsedou českého olympijského výboru Jiráskem slavnostně a oficiálně vyhlásili, že se Praha bude ucházet o uspořádání letní olympiády v roce 2016. Premiéra Topolánka se dotklo, že ho k vyhlášení nepřizvali. Ať je rád, že se na tom megalomanském projektu nepodílí. Ostatně, možná, že jde ze strany pana primátora o docela pragmatický kalkul: dnes mu to udělá politicky dobře (lid miluje megalomanské projekty). Pak při troše štěstí Praha ve své kandidatuře neuspěje a pan Bém bude z obliga. Ostatně, kdo ví, kde bude pan Bém v roce 2016. A kde budeme my všichni.

Václav Havel o sobě dal zase jednou razantním způsobem vědět: důrazně doporučil Polákům, ať koukají uspořádat co nejrychleji předčasné volby a přizvat si k nim mezinárodní pozorovatele. S touto zprávou volně souvisí další: Na základě návrhu europoslanců se Havel dostal do seznamu patnácti osobností, podle nichž mají být pojmenovány právě dokončované části komplexu budov Evropského parlamentu. Být Havlem, velmi by mne to znepokojilo. Jak známo, veřejné lokality se v civilizovaných zemích pojmenovávají pouze po mrtvých.

V Mladé frontě Dnes se pozastavují nad pošetilostí britské policie, která po dlouhé roky podezírala George Orwella z toho, že má silně levicové názory. Každý, kdo si jen trochu pozorně přečetl Farmu zvířat a 1984, nemůže přehlédnout, že Orwell sice prošel velkou deziluzí, ale leccos z jeho někdejšího komunistického (trockistického, ale Trockij byl taky komunista, i když, jak by řekl Jan Hanč, s trochu jinak vybarvenými brky na ocase než jeho kamarád a vrah Stalin) přesvědčení mu zůstalo. Zejména ve Farmě zvířat je to velmi patrné: myšlenka byla vznešená, bohužel se jí chopili darebáci. Darebáci se chápou jen takových myšlenek, které se k darebáctví hodí.

Podle mínění většiny Britů je válka v Iráku prohraná, zní titulek v Právu. Válka není prohraná tím, že si to myslí hodně lidí. Ale to, že si hodně lidí myslí o válce, že je prohraná, velmi přispívá k porážce. Říká se tomu defétismus.

Městská rada v Praze – Štěrboholích rozhodla, že pojmenuje jednu ulici po rakouském generálu Ernstu Gideonu Laudonovi. Předpokládám, že budou následovat ohnivé protesty Bojovníků za svobodu a Společnosti dr. Edvarda Beneše.

Jiří Paroubek poskytl interview Mladé frontě Dnes. Rodinné zázemí pana předsedy a hlavně svérázný způsob, jakým je sám interpretuje, poskytlo paní Jílkové možnost uplatnit celou škálu praktických zkušeností, jichž nabyla při moderování nováckého Kotle. Pan Paroubek byl neustále na odchodu (nebo na útěku?) a věru by byl udělal nejlíp, kdyby byl opravdu utekl, vlivem tématu a moderátorce neměl moc šancí. Z rozhovoru ještě víc vysvitlo, že Paroubkovo rozvodové premiantství se opírá jen a jen o výpovědi jeho manželky (což paní Jílková jako zkušená novinářská nechci říci hyena, to bych ji urazil, ale dejme tomu slídilka, bez námahy vyhmátla). Na to se zeptejte manželky, zněla stereotypní odpověď pana předsedy pokaždé, když se ocitl v koutě. Nevím, proč se mi v té souvislosti pořád vnucuje výrok prokurátorky Brožové-Polednové: vždyť ona se sama přiznala! V životě bych si nedovolil kritizovat pana Paroubka za to, že se rozvádí. Kdo jsi bez viny… Ale za pokrytecký tyátr, který kolem toho dělá, si bohatě zaslouží to, co s ním paní Jílková v MfD prováděla.

Jan Jandourek se v MfD věnuje výsledkům průzkumu veřejného mínění, podle nichž 53% lidí u nás práce baví, i když se většinou cítí finančně podhodnoceni. Dělá z toho optimistický závěr, že „Češi, vzdor mýtům, ve skutečnosti o práci stojí“. Bylo by snad dobré do toho vnést trochu realismu a „mýty“ tak rychle nepohřbívat. Jistojisté je jen toto: jak z průzkumu plyne, 53% lidí dobře vědí, že není vhodné a slušné říkat „práce mne nebaví, raději bych ležel na břiše a plácal se po…“ Přitom nepochybně nemalou část z těch 53% práce skutečně baví. Jak je ta část veliká, o tom lze jen spekulovat.

Čtvrtek 6. září

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká se v rádiu Impuls ohradila vůči tomu, jak odpověděl předseda ČSSD Paroubek v rozhovoru pro Právo ohledně jejího setrvání ve funkci. Záleží prý na tom, jak se paní Vesecká bude teď chovat. Kdyby byl pan Paroubek předsedou vlády, určitě by záleželo na tom, jakou jí dá známku z chování. Teď na tom ještě naštěstí nezáleží. (Tím nijak neobhajuji rozhodnutí nejvyššího státního zastupitelství ve věci Čunek, jen si dovoluji kritizovat nehorázná prohlášení předsedy ČSSD pro média).

Naše malá vlast už dýchá na záda USA! Zatím jen v žebříčku demokracie, který pravidelně sestavuje britské vydavatelství The Economist. Dle toho jsou nejdemokratičtější skandinávské země, z postkomunistických zemí patří mezi „úplné demokracie“ kromě ČR už jen Slovinsko, zatímco např. Slovensko je demokracií neúplnou. Sestavování podobných žebříčků je stejná zhovadilost jako vyjmenovávání nových deseti divů světa. Když člověk státy světa jeden po druhém objektivně zhodnotí, pozná sice, že je jistý rozdíl mezi USA a ČR (v dotyčné anketě lehce zastřený) a na druhé straně mezi oběma těmi zeměmi a Běloruskem, ale samo objektivní zhodnocení jednotlivých zemí... Ovšem, když nebudou žebříčky, nebudou se mít komu dmout prsa (což platí hlavně o malých a ušlápnutých). Jde ale o to, abychom byli demokratičtí. Vůbec ne o to, abychom byli první.

Rakouský ministr obrany má téma, které mu možná k našemu štěstí na čas zabrání zabývat se problémem brdského radaru. Pár opilých rakouských záklaďáků se v největších rakouských kasárnách, posilněno alkoholem, cvičilo v hajlování. Kdyby ta věc neměla přídech zakázaného ovoce, nejspíš by je to nenapadlo. Kdyby zpívali Internacionálu s rukama vztyčenýma a zaťatýma v pěst, bylo by to OK. Ve skutečnosti takové gesto odkazuje k srovnatelnému dějinnému svinstvu, jenže se to smí, proto to nikdo nedělá, a pokud to někdo dělá, není z toho skandál, což zase na štěstí spoustu lidí odradí od toho, aby to dělali.

Pátek 7. září

Podle agentury Median si koalice pořád udržuje malý náskok nad opozicí (v přepočtu n a mandáty by dosáhla 104 hlasů, ODS vede nad ČSSD o 3,5%). Vypadá to, jako kdyby si lidé říkali: nynější vláda a její premiér sice nejsou nic moc, ale opozice a Paroubek jsou ještě horší. Je v tom naštěstí pořád ještě kus realismu.

Zdeněk Škromach pokračuje v atacích na svého předsedu: připustil, že bude proti němu kandidovat na předsednickou funkci, pokud bude předseda volen všemi členy strany. Na otázku v rozhovoru pro Frekvenci 1, zda je na svého předsedu hrdý, odpověděl, že je hrdý na svoji zemi (s otázkou je těžké si něco počít, ale odpověď mohla znít diplomatičtěji). Paroubek se mu odvděčil upozorněním, že na funkce místopředsedů je velký nával mladých schopných lidí a Škromach bude mít co dělat, aby si své křeslo udržel. Vypadá to, že Škomach buď cítí slabost předsedovy pozice, nebo bojuje o politické přežití.

Václav Klaus se chystá do New Yorku, aby tam na jakési konferenci, kterou organizuje generální tajemník OSN, přednesl projev o tom, že globální oteplování neexistuje. Zde je vidět rozdíl mezi ním a Václavem Havlem: ten pronášel projevy na téma, že globální odpovědnost existuje. Vycházel vstříc tomu, co by od něho rádi slyšeli, a snažil se brát věci pozitivně. To mu dělalo dobře v zahraničí. Klaus se snaží zabedněným cizozemcům napravovat hlavy. To mu dělá dobře doma: náš prezident je chlapík, každému to natře. Je to pragmatičtější přístup: podpora doma je pro politika užitečnější. Havel je obětí své disidentské minulosti: tehdy mu nezbylo než hledat podporu venku (což nemyslím nijak ironicky).

Soudce Sládek, tolik kritizovaný za rozhodnutí poslat malou Terezku na psychiatrickou kliniku, prohlásil v rozhovoru pro Právo na otázku, zda mladý věk není u soudce na závadu: „Čím vyšší bude věková hranice, tím je pravděpodobnější, že do justice budou chodit ti, co neuspěli nikde jinde, protože ti dobří už budou zavedení ve svých advokátních kancelářích a nebudou mít důvod jít do horšího.“ Což je nepochybně pravda.

V neuvěřitelném článku z dnešní MfD píše Blanka Hančilová mimo jiné: „To, co jedni vidí jako efektivní využití svěřených prostředků, je trnem v oku mnohým státům na východ od našich hranic, zvláště pak Ruské federaci. Ta v minulosti OBSE ostře kritizovala za přehnaný zájem o bývalé sovětské republiky. Také proto v posledních několika letech OBSE stále častěji jezdí pozorovat volby do zemí západní Evropy a Severní Ameriky. A nachází tam řadu nedokonalostí ve volební legislativě či v její aplikaci, ale především tím dává najevo, že je organizací všech 56 účastnických zemí a že má zájem měřit všem, velkým i malým, starým demokraciím i státům, které mají k opravdové demokracii předaleko, stejným metrem. A to je dobře.“ Paní Hančilová se mýlí, dává tím najevo, že si nechá od Rusů diktovat, o co se má starat a o co ne. Což vůbec není dobře.

Podle průzkumu americké nadace German Marshall Fund (informují o něm Lidové noviny) 47% Američanů připouštějí útok, jako poslední možnost řešení konfliktu s Íránem. V Evropě je pro to jen 18% lidí. Američané se nejvíce obávají energetické závislosti, Evropané globálního oteplování. 71% Evropanů je pro vyvážení demokracie, v USA jen 37%. Většina Evropanů se domnívá, že hlavním úkolem EU ve světě by mělo být rozdávání humanitární pomoci a operace k udržení míru. Zdá se, že Američané jsou navzdory povrchním dojmům daleko větší realisté než Evropané.

Sobota 8. září

Společné jednání lidovců, sociálních demokratů a zelených vnáší do soutěže o prezidentský post nový prvek. Rozhodující bude, zda se dokáží dohodnout na společném kandidátovi s komunisty. Není třeba zdůrazňovat, že volba Václava Klause je sice špatná možnost, ale tato dohoda ještě daleko horší.

Vedení Odborového sdružení železničářů pozastavilo svému předsedovi Duškovi výkon funkce. Důvodem má být mj. údajné Duškovo příliš nezávislé nakládání s odborářskými hotelovými zařízeními. Je příznačné, že se Duškovi soudruzi na svého šéfa domluvili po sarajevsku v době jeho nepřítomnosti. Vydrží jim jejich elán i po jeho návratu? Odchod pana Duška by samozřejmě české odborové scéně prospěl, pokud za něj nepřijde někdo stejný nebo ještě horší, což je dost pravděpodobné. Obrat k dobrému nezakládá skutečnost, že někdo odejde, ale že někdo přijde.

Polský Sejm odhlasoval drtivou většinou mimořádné volby. Zdá se, že po nich PiS nezbude než spolupracovat s Občanskou platformou, protože dvě ostudné malé strany se do parlamentu zjevně nedostanou. I pokud bude PO dosavadní nejsilnější stranu jen korigovat, bude to proti dosavadnímu stavu, kdy ji korigovaly Sebeobrana a Liga polských rodin, nejspíš dost velká změna k lepšímu.

Primátor a první místopředseda ODS Bém v rozhovoru pro MfD tvrdí, že pokud nebude Klaus znovu zvolen prezidentem, vláda padne. Skoro se mi místo „tvrdí“ chtělo napsat „vyhrožuje“. Viliam Buchert, který rozhovor pořídil, se nad tím pozastavil a Bém to nijak nevysvětlil ani nerozvedl. Znamenalo by to snad, že se ODS rozpadne? A chtěla by snad pak jedna část spolupracovat s ČSSD, a protože to by k vládnutí nestačilo, veřejně nebo skrytě taky s komunisty? Nebo jednotná ODS nedokáže už vládnout se zrádnými zelenými a lidovci a sama se dobrovolně odřekne moci? No to chci vidět.

Pondělí 10. září

Jiří Paroubek se rozhodl, že „riskne“ volební boj o místo hejtmana v Ústeckém kraji, ale prý jen tenkrát, pokud sociologické průzkumy neukáží „dostatek známých a populárních osobností na Ústecku“. Co tím má být řečeno, není jasné. Zjevné je jen, že se pan Paroubek snaží skloubit vědecký přístup (sociologické průzkumy) s dobrodružným (bojovný hazard). Dříve panovníci obraceli na věštce a proroky, dnes na to mají jejich nástupci sociologii. Rizika se pan Paroubek nebojí: „Ostatně celé to mé dvouapůlleté angažmá ve vysoké politice je jedna riskantní operace.“ To tedy ano. Bohužel nikoli jen pro samotného pana Paroubka, postižených je u nás zhruba deset milionů.

„Pro radar jen třetina Čechů“, zní titulek z Práva: to je jedno, řekl bych škarohlídské, pojetí průzkumu americké Opinion Research Corporation. Relativně optimistická odvrácená stránka věci je, že oproti radaru je dosti slabá většina (51%). Průzkum dělala americká instituce, ovšem.

Pražská ODS kritizuje premiéra Topolánka, že nenechal své koaliční partnery při uzavírání koaliční smlouvy přísahat věrnost Klausovi. Topolánek to neudělal, protože koalice by jinak nevznikla, pro zelené je Klaus zásadně nepřijatelný. Nevidím žádný důvod k tomu, proč by se měla vládní koalice vázat na volbu prezidenta, který navíc má v ODS dnes už jen čestnou funkci. Místopředseda pražské ODS Janeček prohlásil: „Fakt, že se naši koaliční partneři opakovaně potajmu a spiklenecky scházejí se špičkami největší opoziční strany, aby nalezli společného kandidáta na post prezidenta republiky, ukazuje na politický nevkus, malost hraničící až s ubohostí těchto politických subjektů a jejich vrcholných představitelů“. Člověk by spíš řekl, že politickým nevkusem a malostí hraničící s ubohostí jsou takováhle nejapná prohlášení. Jaképak potajmu a spiklenecky, vždyť o tom referovaly všechny noviny, rozhlas i televize. Proč se nemohou koaliční strany scházet s opozičními, když to zrovna nejsou komunisté? Je snad opozice prašivá? Podle pana Janečka kolují „kusé zprávy“ že prý „dochází k mnohem širším dohodám, které v samém důsledku mohou ohrozit celou současnou vládu“. Vzniká zjevně jakési vlastizrádné spiklenecké centrum, někdo by měl zasáhnout, jenže, jak se zdá, zatím není kdo.

Komunisté jsou ochotni jednat o prezidentských kandidátech, které společně navrhují ČSSD, KDU-ČSL a zelení. Prohlásil to liberální místopředseda Dolejš.

Usáma bin Ládin vystoupil s dalším projevem. Byl daleko političtěji zaměřen než předešlé a jeho základem je zásadní požadavek, aby Američané přestoupili na islám. Některá média ho hodnotila jako „mírnější“ (Usáma mluvil politicky, nebyl v maskovací uniformě a neměl u sebe samopal). Jenže se politicky definoval a vyhlásil politický nárok na „ideové“ ovládnutí světa. Tedy stejně, jako to udělali před necelými sto lety ruští bolševici, vyhlásil imperiální ambice – ambice impéria, které zatím existuje jen virtuálně, ale aby mohlo vzniknout, potřebuje právě takovou ideologii. A pokud Západ zůstane v defenzívě, jak je jeho zvykem, určitě vznikne. To, že se islámský terorismus více politizuje, znamená, že jeho ambice rostou a stává se nebezpečnějším.

Úterý 11. září

Předseda izraelské konzervativní strany Šás a ministr izraelské vlády Jicchak Cohen vyzval své vládní kolegy, aby na protest proti zpochybňování holocaustu bojkotovali vozy Superb, které se izraelská vláda před časem rozhodla nakoupit. Důvod je, že Škoda patří k německému koncernu VW. Rozhodnutí mi nepřipadá dvakrát uvážené, zpochybňovačům holocaustu se v současné době nejlíp daří v islámském světě (Írán) a nejproslulejší evropský zpochybňovač je Angličan. Zpráva taky nejspíš nemá tu důležitost, jakou jí některé české listy (Právo) daly, když ji umístily na první stránce, pan ministr Cohen není izraelská vláda a žádné zásadní rozhodnutí v té věci zatím nepadlo. Co podle mého názoru důležitost má, je vlna nesmírně sprostého a ohavného antisemitismu, která se rozlila po internetových diskusích předních českých serverů. Protože většina příspěvků tohoto typu odporuje našim zákonům, byla provozovateli vzápětí likvidována. Možná, že by stálo zato je všechny sebrat do malé voňavé kytičky a dát je čtenářům k dispozici, aby poznali, jaký dobytek to mezi námi žije. Píší tak samozřejmě nejen o židech, ale o každém, kdo se jim nelíbí, o Topolánkovi, Paroubkovi, Klausovi, Havlovi, etc. etc. Tam se to ale bere za normál. Teprve v této poloze se jasně pozná, jaký normál to vlastně je.

Premiér Topolánek se rozhodl, že už nebude nadále novináře urážet, nýbrž působit na ně pedagogicky. První výsledky nejsou nijak oslňující (pedagogické působení je zatím urážkami prosyceno), ale berme v úvahu, že jde teprve o první krůčky. Pokus politika umravňovat ty, jejichž povinností je brát ho kriticky, je totéž, jako když spisovatel hájí své dílo před profesionálními posuzovateli a vysvětluje jim jeho nesmírnou krásu: totiž nestydatost.

KDU-ČSL se zatím nedokázala shodnout na žádném ze tří kandidátů, co vzešli ze schůzky lídrů dvou malých koaličních stran s ČSSD. Nedokázali se shodnout ani na Klausovi. Navíc si jednoho kandidáta, totiž Petra Pitharta, přidali. Je pravděpodobné, že se nedokáží shodnout na nikom. Z toho ovšem plyne, že při volbě se Klaus sotva může spoléhat na to, že by mezi lidovci (24 volitelů) sehnal potřebných 19 hlasů.

Ve vedení ODS zřejmě vzniká dojem, že předseda Topolánek význam prezidentské volby bagatelizuje. Topolánek totiž naznačil, že na otázce Klausova zvolení či nezvolení se podle jeho názoru nebude lámat koalice. Poté, co první místopředseda Bém pohrozil, že pokud nebude Klaus zvolen, dojde k rozštěpení ODS a vláda padne, přidali se s warningy i další místopředsedové, Bendl (pokud Klause nezvolí, bude Topolánek v podezření, že to nechtěl) a Nečas (nezvolení Klause by vedlo k velké destabilizaci ODS, a pád vlády by to sice způsobit nemuselo, ale mohlo). Pád vlády by znamenal buď předčasné volby (které bude ODS těžko prosazovat) nebo velkou koalici v situaci, kdy bude ODS otřesená, nejspíš taky rozštěpená a na Hradě nebude mít svého člověka. Už se pěkně zabydlili ve vládnutí, mají ho přes všechnu kritiku Topolánkovy údajné ústupčivosti pěkný krajíc. Budou chtít riskovat, že o ně přijdou?

Václav Pačes poskytl rozhovor Právu. Možná jsem ho podcenil, má nejspíš dobré, byť i zatím nejspíš neoficiální poradce a tváří se velmi odhodlaně. K jednání s komunisty mj. prohlásil: pokud je to demokratická politická strana, která ctí ústavu a má podle ní stanovy, tak proč ne. Když nějaká strana vyhovuje zákonu, vůbec to ještě neznamená, že je demokratická. V demokratickém systému se nezkoumá demokratičnost strany an sich, ale určité formální požadavky. Tím se liší od totalitního. V totalitním systému, jak víme a jak jsme zažili, smějí existovat jen a jen naprosto demokratické strany. (Tj. jen takové, které to o sobě hlasitě prohlašují).

Podle agentury Mori je nejpopulárnějším českým stranickým lídrem Jiří Čunek. Pokud jí lze věřit, je zajímavé, jak málo se popularita politika kryje s jeho mediálním obrazem.

Nezávislý komentátor Práva Jiří Paroubek obviňuje dnes vládu, že se pokouší uplatit občany Pobrdí, aby jim osladila americkou radarovou základnu, a píše v té souvislosti: „Tentokrát to má ovšem konečně reálný zápach korupce, ba možná financované ze zahraničí.“ Je hezké, že se Právo vrací ke svým pěkným předlistopadovým tradicím: američtí imperialisté se prostřednictvím zdejších zkrachovanců a zaprodanců pokoušejí uplatit naše poctivé pracující! Doufejme, že teď Pobrdí jedním hlasem řekne: o vaše špinavé dolary nestojíme. Nebo snad zvolí pragmatický postup, který má u nás tradici: peníze si rádi vezmeme, ale jinak nám můžete (dvě slova zcenzurována).

V souvislosti s rusko-americkým jednáním o protiraketové obraně prohlásil prezident Putin rozšafně: „Pokud jde o rozdílné názory, tak ty vždy byly a budou. Důležité je neřinčet zbraněmi a nevést věc ke konfrontaci. Je potřeba hledat kompromis a dohodnout se.“ Čili (abychom si to převedli na formulace důvěrně známé): Ideologický zápas bude pokračovat, ale je třeba zároveň dělat politiku mírového soužití. Jinak si nás nepřejte!

V souvislosti s tím je dobře, že máme (respektive Francouzi mají, ale to je taky EU) IFRI (Institut français des relations internationales). Všechno nám vysvětlí. Svět je na nejlepší cestě: USA ztrácejí nadvládu, kterou zdánlivě (!) získaly po pádu Sovětského svazu. Na vzestupu je Rusko, Čína, možná nakonec i Írán. Ale nebojme se: Ambicí ruských elit není podle ředitele instituce znovu dobýt sovětský prostor, ale obsadit dobře ohraničený ruský prostor a definovat vztahy k Západu. Otázkou je, co je ten dobře ohraničený ruský prostor: zjevné je jen, že Francie do něho (zatím) nepatří. Ty ostatní můžeme zanedbat (nejdřív Gruzii, pak Pobaltí, a pak malé středoevropské kverulanty, kteří už několikrát propásli dobrou příležitost mlčet). Pan výkonný ředitel Dominique David by si zasloužil cenu Edouarda Daladiera, škoda, že ji zatím nemáme.

Na rozdíl od rozpolcené ČR je Slovensko jednotné: Smer má 43% preferencí, Národná strana 11,5, HZDS 10,5. To je dohromady 65%. Je zjevné, že opozice (disponuje 30%) je celkem zbytečná. Nejsou Slováci náhodou jen o krok před námi? Česká vládní koalice velmi často působí dojmem, že k opozičnosti tohoto druhu sice nedobrovolně, ale zato dost rychle směřuje.

Václav Klaus si připravuje půdu pro rozhodné vystoupení proti ideologii globálního oteplování. To je téma, na němž se může vyprofilovat! Dobře ví, že se z toho nestřílí. Kdyby mluvil o nebezpečí islámského radikalismu a o obnově ruských imperiálních ambicí, bylo by to tak říkajíc o hubu. Přece jen mají oba naši polistopadoví prezidenti něco společného: volí si k boji slepé granáty - ty nadělají spoustu kraválu a čmoudu, ale mají tu výhodu, že ve válce vedené slepými granáty člověk většinou k úrazu nepřijde.

Středa 12. září

Kandidatuře Václava Pačese bude třeba věnovat zvláštní pozornost. Jiří Paroubek horlivě zdůrazňuje, že vůbec nejde o kandidáta ČSSD a ČSSD ho podporuje jen proto, že má největší šanci (zjevně se nikoli bezdůvodně obává, že nějaký překotný projev sympatií z jeho strany by kandidáta spíše poškodil; nepotřebuje kandidáta, jehož by ČSSD zpupně navrhla, ale kandidáta, na něhož by ČSSD v duchu kompromisu pokorně přistoupila, pak to bude dokonalé). Pan Pačes má být údajně kandidátem KDU-ČSL, ale KDU-ČSL přesvědčivě předvedla, že není schopna shodnout se na jednom kandidátovi a je velmi pravděpodobné, že jí to do (tajné) prezidentské volby vydrží. Včerejší rozhovor pana kandidáta pro Právo i dnešní pro LN svědčí o pečlivé a řekl bych týmové přípravě. Oba se nesou v duchu: strany jsou pro straníky, Pačes je pro všechny. Pana Pačese je třeba se bát.

Ukazuje se, že není úplně jedno, kdo bude v ČR od příštího roku prezidentem (ačkoli správně by to být jedno mělo). Zato je úplně jedno, jakou řeč pronese Václav Klaus v New Yorku. Spekulace, že to ohrozí naše členství v Radě bezpečnosti, protože Holandsko a Republika Fidži a atol Nauru dostanou strach, že je v důsledku Klausových řečí zaplaví voda, jsou přehnané a směšné. Svět potřebuje své humanistické krasoduchy (Václava Havla) i pateticky varující kverulanty (Václava Klause). Jsou jako svatí na Karlově mostě, jejichž vliv na průtok Vltavy je taky nulový.

Německá policie provedla rozsáhlou pátrací akci na americké základně ve Spangdahlemu poté, co Američanům anonymové telefonem vyhrožovali, že je vyhodí do vzduchu. Kdyby je chtěli opravdu vyhodit do vzduchu, nebudou jim to předem telefonovat. Mohammed Atta taky nikomu předem netelefonoval.

Když se Klause ptali na to, zda si myslí, že by jeho nezvolení způsobilo pád vlády, odpověděl: „Nedýchám tím, neprobouzím se v noci představou, kdo bude prezidentem a kdy půjdu navštívit který poslanecký klub.“ To za prvé není žádná odpověď, a za druhé, dovoluji si domnívat se, že pan prezident práší, aspoň pokud jde o to noční probouzení.

A nakonec dobrá zpráva ze společenské kroniky. Jiří Paroubek se šťastně rozvedl. Obřad trval pouhých dvacet minut. Gratulujeme.

Čtvrtek 13. září

Ústavní soud dal za pravdu předsedkyni nejvyššího soudu Brožové a zrušil Klausovo jmenování dr. Bureše místopředsedou NS. Klaus zuřivě protestuje.

Ministryně Kuchtová má problémy. Konstatuji to s jistým zlomyslným uspokojením, protože se pamatuji, jak jako „jihočeská matka“ brojila spolu se svými rakouskými přáteli (chtěl jsem původně napsat sponzory, ale protože to nemohu prokázat, odpustil jsem si to) proti Temelínu. To se to brojilo! Teď na ní leží tíha vládní odpovědnosti a brojí proti ní jiní. Myslím že je to pro budoucí brojení paní ministryně nedocenitelná zkušenost.

Předseda Odborového sdružení železničářů byl svými kolegy odvolán z funkce. Pan Dušek byl kdysi ztělesnění smělého kverulantství bez zábran a dosáhl významných úspěchů. Jeho start se podobal startu jeho (jak se nyní ukazuje) podstatně úspěšnějšího dvojčete dr. Ratha. Technika byla jednoduchá jako Kolumbovo vejce: zmáčkneme veřejnost, aby byla nucena nás podporovat. Je třeba s jistým zadostiučiněním konstatovat, že hvězda pana Duška zapadá. Pochybuji ovšem, že by to mělo nějaký širší dosah a že by to znamenalo opravdovou změnu k lepšímu (tj. ke korektnosti). Není důvodů předpokládat, že se nynější Duškovi odpůrci v OS železničářů od pana Duška nějak podstatně liší.

„My už Američanům nevěříme“, prohlásil Michail Gorbačov v rozhovoru pro Český rozhlas. Já zase na základě dlouholetých osobních zkušeností nevěřím Rusům, tj. přesněji řečeno ruským politikům. Jsou ovšem i výjimky. Kdysi, když byl pan Gorbačov ještě aktivním politikem (generálním tajemníkem KSSS), důvěřoval jsem v jeho počestné úmysly a dobře jsem udělal. Teď, když je pan Gorbačov v politickém důchodu, je totálně nedůvěryhodný, ale to už je vlastně jedno. Horší jsou ti (jako jeho předchůdce Nikita Chruščov), kteří byli nedůvěryhodní u kormidla a snažili se pak ze všech sil být důvěryhodní ve vynuceném důchodu.

Nad předsedou evropského parlamentu Potteringem se stahují černá mračna. Obul se do něho známý štrasburský superman Zahradil a jeho druzi, europoslanci ODS, za to, že se odvážil zúčastnit setkání Svazu německých vyhnanců a pronést tam proslov. Mám dojem, že pan Zahradil poněkud přeceňuje politickou nosnost svého nenávistného blbnutí, zabíralo to tak před deseti lety.

Tony Blaira jsem vždycky oceňoval, teď se ukazuje, že měl jeden podstatný nedostatek: neměl dobrý vztah ke kočkám (tedy buď on, nebo jeho choť). Proto vypudili Downing Street č. 10 stálého nájemníka, kocoura Humpreye, jehož tam usídlila Margaret Tatcherová. Protože je ovšem pan Blair anglický gentleman, nechal sice kocoura umístit do kočičího útulku, ale veškeré náklady na péči o něj se staly součástí britského vládního rozpočtu. Kocour Humprey zesnul loni v úctyhodném věku 18 let, obklopen dobře placenou péčí a láskou. Premiér Brown se ke kočkám staví vstřícněji a poskytl v premiérském bytě útočiště kočce Sybil. Její fotografii přináší dnešní Právo, vypadá důstojně a přitažlivě, podstatně sympatičtěji než např. pan Paroubek. Je to fajn, mám jen strach, aby to nebyla jediná přednost pana Browna vůči jeho předchůdci.

Ruští odborníci sestrojili cara-bombu (vakuovou). Je prý objemem větší než americká a má ničivější účinky. Jinak ovšem respektuje všechny požadavky na ochranu životního prostředí: teritorium, které zasáhne, nezamoří, jen tam do mrtě spálí všechno živé. Zelení celého světa budou mít nepochybně radost: zrodila se ekologická bomba! A ušlechtilé se pojí s užitečným: všechno živé zlikvidujeme, a nemovitosti pak můžeme, slušně řečeno, zkonfiskovat. Takového spojení humanismu s pragmatismem jsou tradičně schopni jen naši slovanští bratři z východu.

Prezidentský (skoro)kandidát Pačes poskytl rozhovor Právu. Řekl v něm mimo jiné: „V našem ústavním systému vlastně prezident není zapotřebí. Jeho pravomoci by se velice snadno oželely, mohly by se dát Senátu nebo nějak rozdělit. Ale prezident u nás má jeden význam: lidmi je vždy akceptován jako něco důvěryhodného.“ To není úplně nepřesný popis. Otázka je pouze: neexistuje tedy jiné řešení, než ji držet v této absurdní poloze? Např. to, že se role prezidenta buď zvěcní, zformalizuje a přitom se ukáže, že je přece jen k něčemu praktickému dobrá (proč by měli být lidmi i do budoucna darebáci potenciálně akceptováni jako důvěryhodní?), nebo prostě zruší?

Pátek 14. září

Dnes uplynulo sedmdesát let od smrti T. G. Masaryka.

S odvoláním na jednu a tutéž studii Petra Luňáka Plánování nemyslitelného vyšel v Právu článek s titulkem „Zda u nás byly jaderné hlavice stále nepotvrzeno“, kdežto v Mladé frontě Dnes s titulkem „Potvrzeno: Byly tu jaderné zbraně“. Jde buď o velmi pozoruhodnou publikaci, v níž autor zastává zároveň dvě zcela odlišná stanoviska (sichr je sichr) ale daleko spíš o další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“.

V rámci samostatné zahraniční politiky ČSSD si Jiří Paroubek sezval do Prahy sociálně demokratické politiky sousedních zemí (z Rakouska přijel kancléř Gusenbauer, z Německa předseda SPD Beck, ostatní země nejsou zastoupeny na tak vysoké úrovni). Cílem je společné odmítavé stanovisko k protiraketové obraně USA v Evropě, a v tom rámci také k americkému radaru v ČR. Pan Beck je pro společnou protiraketovou obranu USA – Evropa – Rusko, současné plány považuje za kontraproduktivní. Podle pana Paroubka je dobré mít v Rusku partnera, ale ne soupeře, a hned poznamenal: „Možná, že bych měl použít jiné slovo“. Ovšem, přítele na věčné časy a nikdy jinak, jak se říkalo za jeho mládí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Německo a ČR čeká v budoucí Evropě, postavené na bratrské spolupráci s Putinem, rozdílný osud: socialistické Německo se stane pro Rusy generálním distributorem jejich energetických zdrojů pro celý kontinent, kdežto ČR jako v minulosti chutným dlabancem. A opět za trpného souhlasu dezorientované české veřejnosti.

V souvislosti s návštěvou bavorského ministra vnitra a zřejmě i příštího ministerského předsedy Becksteina v Praze se bavorský tisk se pozastavuje nad Topolánkovým výrokem, že v Praze neexistuje jediná politická síla, která by mohla Benešovy dekrety coby právní základnu pro vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců postrádat (přesná citace zní: „Nicméně neexistuje v České republice politická reprezentace, která by, dejme tomu, vyjmutím Benešových dekretů z právního řádu České republiky, ohrozila dvaašedesátiletý vývoj, majetkový vývoj a majetková práva českých občanů“.) Označili to za ubohé. Ubohé to jistě je. Zároveň je to bohužel pravda v tom smyslu, že se toho nikdo neodváží. Topolánek se přitom vyjádřil poměrně zdrženlivě.

V té souvislosti se v tisku aktualizovala někdejší účast předsedy Evropského parlamentu Pötteringa na letním setkání Svazu vyhnaných a reakce europoslanců za ODS.

V českých médiích se rozšířila zpráva, že ministryně obrany Parkanová hodlá zrušit gladiátorský klub Dukla. Čeští sportovci zuřivě protestují (pan Šebrle dokonce ministryni vytkl, že si ho spletla s jeho kolegou Dvořákem, což je, jak jsem vyrozuměl, v jeho očích podobný prohřešek, jako když si někdo splete Goetha se Schillerem). Samozřejmě mne jako každého těší, když naši sportovci dosáhnou nějakého mezinárodního úspěchu, chápu, že k tomu potřebují nějaký background, protože sport je profesionální záležitost, že ten background něco stojí a že by byl nesmysl ho z principu odmítat. Považoval bych ale za naprosto neúnosné, kdyby ta podpora měla jít na úkor obranyschopnosti ČR (obranyschopnost se u nás tradičně podceňuje, protože jsme se v posledním století dvakrát octli v situaci, kdybychom se byli měli bránit, a pokaždé to zároveň ze zcela zjevných technických důvodů nebylo možné). Chtěl jsem se paní ministryně zastat a upozornit, že až se po našich luzích a v našich hájích budou zase projíždět ruské tanky (ruské uvádím jen jako příklad, protože s tím mám praktickou životní zkušenost; teoreticky to mohou být i jiné), budou nám oštěpy pana Železného a paní Špotákové k ničemu. Paní ministryně mi to ovšem neumožnila, protože zprávy o tomto záměru promptně dementovala.

Předseda ČSSD Paroubek se v rámci jeho třídního boje s vládní koalicí pustil zároveň do Klause za to, že chce pronést v New Yorku projev, které se nekryje s názory vlády, i do ministra Bursíka, že pozice ČR k otázce klimatických změn vzniká vlastně mimo vládu a bez jejího mandátu. I vláda je hodna opovržení a prezident na tom má podíl. Pan Paroubek se opírá o citát ze své autority, prezidenta Beneše: „Jsem ústavní prezident a mám názor, jaký má vláda“. Jak to má Klaus udělat, když podle Paroubka vláda vlastně žádný názor nemá? A k tomu citátu: je trochu zrelativizován tím, že prezident Beneš sdílel až do hořkého konce názor vlády Klementa Gottwalda. A to opravdu nejen nemusel, ale dokonce neměl.

Ruská vláda iniciuje další zásadní přehodnocení nových ruských dějin. Součástí jakési úřední brožury je i pokyn, aby byly uznány zásluhy J. V. Stalina, který je přirovnáván k Petru Velikému a k Otto von Bismarck (což je nepochybně nespravedlivé nejen vůči Bismarckovi, ale i vůči Petrovi a znamená to faktický návrat k brežněvovskému pojímání jednoho z největších masových vrahů lidských dějin). Takže: když se pan Paroubek raduje, že v Kremlu už nesedí Brežněv, raduje se předčasně.

Sobota 15. září

Zdá se, že straničtí kolegové přitiskli premiéra Topolánka ke zdi. Včera v jakési internetové diskusi (informuje o ní dnes Právo) naznačil, že pokud budou lidovci a zelení dále vyjednávat se sociálními demokraty o prezidentském kandidátu, mohou mít v koalici problémy: chce o tom s nimi prý „důrazně mluvit“. „Případné nezvolení nemusí znamenat okamžitý pád vlády, ale fungování koalice nepochybně významně zkomplikuje. Toho si naši koaliční partneři jsou jistě vědomi.“ Zelení ovšem už před vstupem do koalice dávali najevo, že Klause volit nebudou, a situace, kdy koaliční partner umožní vítězství „opozičního“ kandidáta, není zase až tak nezvyklá (nynější maďarský prezident Sólyom byl zvolen zásluhou vládní SZDSZ). Snad by se k tomu problému mělo přistupovat „pragmaticky“, tj. ptát se, k čemu bude zvolení či nezvolení Klause dobré. Klaus bude „nemilované“ vládě nepochybně komplikovat situaci a plést se do věcí, do kterých by mu v zájmu bezproblémového výkonu moci v ČR nemělo nic být (ovlivňování zahraniční politiky vlády). Další kandidáti, jejichž jména zatím zazněla, jsou buď nevolitelní, nebo nevypočitatelní, nebo ještě horší než Klaus. Topolánek bohužel neudržel své neutrální stanovisko k problému prezidentské volby a dal tím opět najevo slabost. Od jeho vlády nemůže nikdo čekat zázraky: za „normálních“ okolností by to až tak nevadilo, jenže bohužel doba je zlá a zázraky by to buď už chtělo, nebo budou zapotřebí co nevidět.

Není úplně vyloučeno, že Klausovi při volbě znovu pomohou komunisté. Nechtějí stavět vlastního kandidáta (nemá šanci) a všechny návrhy druhých stran posoudí „z hlediska přijatelnosti pro KSČM“: hledisky jsou postoj k EU, názor na ekonomickou reformu a na možnost umístění cizích vojáků na území ČR. Pozoruhodné je, že vztah k Rusku komunisté explicitně nezmiňují, ačkoli je pro jejich politiku od roku 1921 určující. O Klausovi prohlásili, že „svým postojem k otázkám suverenity se blíží našemu názoru“ (rozumí se suverenity vzhledem k Bruselu), kdyby zohlednili i vztah k Rusku, zjistili by, že se jim prezident blíží i v něm.

Pod ministryní Kuchtovou se mohutně otřásá křeslo: údajně může vlivem její nepřipravenosti školství přijít o dotace v astronomické výši 130 miliard korun. Topolánek již běsní a Bursík si netroufne svou stranickou kolegyni nějak vehementně hájit. Bývalé protitemelínské aktivistce hrozí, že padne ve stejné době jako odborářský předák Dušek, který kdysi vyvíjel formou podobné aktivity jako ta temelínská v ještě podstatně větším rozsahu. Bylo by to skoro symbolické. Možná měl Klaus jmenovat Duška už v roce 1997, nebo kdy byla ta železniční stávka, ministrem dopravy. Byl by od něho už dávno pokoj.

Prahu navštívila delegace amerických kongresmanů (republikánů a demokratů) v souvislosti se sporem o radarovou základnu. Při té příležitosti se ukázalo, že rozpory mezi republikány a demokraty zdaleka nejsou zdaleka tak velké, jak se u nás tvrdilo: ba že jsou zanedbatelné. V téže věci se do ČR chystá ministr obrany Gates. Je vidět, že Američanům na základně velmi záleží. Prosazovat se u nás bude ovšem ztuha.

Je to vidět i na tom, že Paroubek pokračuje v paralelní a ofenzivní zahraniční politice ČSSD. Sezval si do Prahy představitele socialistických a sociálně demokratických stran našeho regionu a dohromady sepsali něco jako list záporožských kozáků Tureckému sultánovi. Prim přitom hráli předseda SPD Beck a rakouský spolkový kancléř Gusenbauer. Vadou na kráse je, že se k iniciativě nepřipojil místopředseda maďarské MSZP (a ministr obrany) Szekeres (Gyurcsány nepřijel, „byl omluven“, jak velkoryse prohlásil Paroubek, protože v Maďarsku je právě na oficiální návštěvě francouzský prezident Sarkozy).

Monika Zgustová cituje v MfD to, co řekl prezident Bush po své první schůzce s Putinem: „Viděl jsem Putinovou duši a je to člověk, který si zaslouží důvěru.“ To je dosti hrozivé a připomíná to slavný výrok Franklina D. Roosevelta o Stalinovi: myslím, že mne má rád. Jinak článek je dosti otřesný, protože v podstatě doporučuje, aby se Evropa emancipovala od ruského i amerického imperialismu a postavila se na vlastní nohy. Ten legrační a neefektivní cirkus, který se jmenuje EU, zatím vůbec nemá na to, aby se postavil na vlastní nohy, natož aby se bránil. Soustavným budováním sociálního státu pod ochranným americkým deštníkem jim za posledních šedesát let pořádně narostla panděra a zakrněly nožičky a ručičky. Aby nemuseli moc makat, pozvali si do země námezdní síly z třetího světa, hlavně muslimských zemí, a ti jim teď chtějí podřezat krky: nemají nejen na to, bránit se, ale ani na to, utéci. Ostatně kam? Typická pro Čechy je úporná snaha po suverenitě a nezávislosti od všech vlivů. Prosazují ji zuřivě v obdobích, kdy si to podle vlastního názoru mohou dovolit. A možná právě proto jsou období, kdy si to mohou dovolit, tak zoufale krátká. Člověk nemůže být suverénní pořád a ve všem. Člověk by měl být taky trochu skromný.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky