Říjen 2007

Rasa je zavádějící pojem

Silvie Blechová, Ondřej Nezbeda

S genetikem Danielem Vaňkem o Přemyslovcích, chimérách a Bosně. Daniel Vaněk (1965) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Nejprve krátce pracoval v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd, kde se zabýval membránovým transportem aminokyselin u kvasinek. Akademii věd vyměnil počátkem devadesátých let za Kriminalistický ústav, kde zůstal jako vedoucí Forenzní DNA laboratoře deset let. Po odchodu od policie víc než dva roky pracoval v Bosně a Hercegovině pro Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby na identifikaci obětí z masových hrobů. Po návratu do Česka si založil vlastní firmu Forenzní DNA servis. Dnes je naplno zaměstnaný projektem Archeosteon – analýzou DNA z kostí Přemyslovců pochovaných na Pražském hradě.

Nechal jste si už udělat analýzu vlastní DNA?

Pracoval jsem deset let v laboratoři Kriminalistického ústavu v Praze, takže to byla dokonce nutnost. Jenom tak jsem mohl zjistit, jestli jsem nějaký vzorek nekontaminoval vlastní DNA – jestli jsem někam neprsknul, nespadly mi lupy, vlasy a podobně – a neoznačil jsem sám sebe za neznámého pachatele. Stejně tak by měli mít udělanou analýzu DNA všichni kriminalisté a technici, kteří vyšetřují místo činu.

Co jste při zkoumání své DNA zjistil?

Vy se mě ptáte podobně jako jeden klient: Pane doktore, co vy jste vůbec zač? Ale dobře. Zjistil jsem, že mám anglosaský haplotyp I1a.

Co je to haplotyp?

Specifická sada genetických znaků na pohlavním chromozomu Y, který se dědí jen po mužské linii, a je tak pro daného člověka a jeho předky charakteristická. Y chromozom totiž nemá – po tom, co dojde ke spojení pohlavních buněk – rovnocenného partnera, se kterým by si mohl vyměňovat genetické části. Nahrává se tu tedy trvalý historický záznam všech změn, které se na DNA v dané mužské linii objevily. A nás forenzní, tedy soudní genetiky zajímá z hlediska identifikace osob především asi sedmnáct konkrétních oblastí, ve kterých se lidé liší – tomu říkáme haplotyp. Když jsou určité znaky haplotypů typické pro větší počet příbuzných osob, mluvíme o haploskupinách.

Kde se ve vaší DNA vzaly anglosaské znaky?

Musel jsem se trochu zavrtat do rodinné historie, abych to alespoň přibližně odhalil: dědeček byl policejním komisařem a pak okresním hejtmanem ve Slaném na Kladensku, tam žádné zajímavé vodítko nebylo. Potom jsem se ale dostal k pradědečkovi, který pocházel z Perštejna, kde za třicetileté války sídlila vojska švédského krále Gustava II. Adolfa. A byl jsem doma. Podobných haploskupin se v naší republice najde samozřejmě mnohem víc, pracuje se dokonce na jejich české mapě – třeba R1b může odkazovat na geografický původ z jižní Francie a severního Španělska, R1a z Ukrajiny a podobně. Takto zjištěný geografický původ ale poukazuje třeba na dobu po poslední době ledové.

Mají podobné mapy i jiné země? A dá se z nich něco obecného vyčíst?

Samozřejmě. Například ve Spojených státech prožívá testování DNA naprostý boom, protože Američané pomocí téhle metody rádi pátrají v minulosti svého rodu. Vznikla například i velmi zajímavá kniha popisující genetickou skladbu mužů na Britských ostrovech v historických souvislostech. Podobá se to vlastně takové procházce do historie, kdy můžeme odhadovat, jak se která etnika míchala a přesouvala kontinenty, a porovnávat to s historickými materiály.

Poslední dobou se o vás mluví v souvislosti s projektem Archeosteon, v jehož rámci geneticky zkoumáte kostry Přemyslovců – jak daleko do historie se můžete skrze záznam DNA vrátit?

Teď jsme dostali výsledky z doby bronzové. DNA se za dobrých podmínek uchová hrozně dlouho. Problém ale je, jak molekulu DNA z kostry odebrat a příliš ji nepoškodit. Na úspěšnou analýzu potřebuji dva zuby nebo pěticentimetrový úlomek. Takže musím vymyslet, jak to udělat co nejšetrněji, abychom třeba svatého Václava nerozdělili na kousky a nepřevedli ho do zkumavky uložené v posvěceném mrazáku. Zatím proto pracujeme s kosterním materiálem menší historické hodnoty.

Dala by se podle mapy haplotypů určit „národní“ DNA?

Už z toho genetického mixu, jehož jsem osobně svědkem, asi tušíte, že ne. Je v tom hrozný guláš, protože lidé v dávných dobách, stejně jako dnes, migrovali, míchali se. Já pořád čekám, až mezi Čechy narazím na nějakého potomka Čingischána s velmi specifickou C3 haploskupinou Y-chromozomu, protože jeho vojska přešla přes Moravu, když prchala z Polska. Připadá mi nepravděpodobné, že by tu někoho neznásilnili. Možná by se dal určit geografický typus a definovat ho kombinací různých haplotypů. To ale ještě neznamená, že se neobjevuje i v Rakousku, Německu, Polsku nebo na Ukrajině. A kdyby přece – jaké specifikum vybrat? Gen, který kóduje „enzym na trávení piva“? Národ se snad určuje příslušností lidí k určitému území a hlavně jazyku.

Objevují se ale přece výrazné odlišnosti mezi rasami nebo etniky: některé léky například účinkují silněji u černochů než u bělochů.

Asi narážíte na lék BiDil, který léčí kardiovaskulární nemoci a funguje u černochů, zatímco u bílých skoro vůbec. To není nic nového. Odjakživa se ví, že různá etnika jsou na stejné nemoci i léčivé látky různě citlivá, objevily se i studie, které vypovídají o geneticky specifických znacích pro kulturu sběračů nebo zemědělců. Použil jste ale slovo rasa – to je zavádějící pojem, který nepoužívá ani antropologie.

Proč?

Protože záleží na tom, z jakého hlediska chcete rasu posuzovat – podle frekvence různých krevních skupin? Podle barvy kůže? Vždycky vám z toho vyleze jiná systematika. Nedávno jsem se díval v televizi na reportáž o holohlavcích, kteří ve Vlašimi slavili „Den rasy“, a snil jsem o tom, že jim dělám analýzy DNA: ty jsi původem z Ukrajiny, ty máš židovské předky... Vzpomněl jsem si na případ, kdy nějaký zapřisáhlý skinhead zjistil, že má špatný rasový původ a spáchal sebevraždu – ten byl opravdu ortodoxní. Opravdu zajímavé na vytváření genetických profilů je samozřejmě něco úplně jiného – mohly by se podle nich třeba připravovat léky přesně na míru toho kterého člověka.

To je možné?

Ano, geneticky se určí zdravotní profil pacienta – třeba se zjistí, že mu nefunguje genetický úsek, který kóduje vznik enzymu rozkládajícího nějakou potenciálně škodlivou substanci – a bude se přesně vědět, na jakou látku bude ten člověk nejlépe reagovat a jaký lék mu dát. Bojím se ale, že výroba takových léčiv bude finančně dostupná jen pro malé množství lidí, vznikne hysterie a zakáže se používat. Přesto si myslím, že je to krok správným směrem.

A nebojíte se zneužití?

Docela ano, protože právě takovým způsobem uvažovaly pojišťovny v Americe. Zalíbila se jim idea profilování klientů – ti, kteří by byli náchylní k dlouhodobým nemocem, by platili vysokou pojistku nebo by je pojišťovna nepojistila vůbec.

Je pravda, že u nás prudce roste zájem o testování otcovství pomocí DNA? Kolik to stojí?

Od pěti tisíc do patnácti tisíc korun. Záleží na tom, kolik si laboratoř účtuje.

Kolik zájemců ročně se přihlásí?

Nevím. Pořád to roste. Já se ale o přesné statistiky pochybujících otců nezajímám, a pokud se nejedná o speciální případy, kdy se třeba matka snaží zjistit pravého biologického otce svého potomka, nebo se jedná o paternitní spor projednávaný soudem, snažím se to každému spíš rozmluvit.

Proč?

Protože je mojí povinností informovat klienty o možných důsledcích. Ženy často při hádkách použijí argument typu „to dítě stejně není tvoje“, v chudáku manželovi to hlodá a on se přesto, že má své dítě velmi rád, rozhodne test podstoupit. Už si ale vůbec nepoloží otázku, co bude dělat s výsledkem. A i když mu potvrdíme, že je na 99,999 procent biologickým otcem, tak už to není ten stejně milující otec, jakým byl předtím. Rodina už je narušená.

Takže rostoucí zájem o testy paternity může změnit podobu vztahů v rodině?

Už se to děje. Třeba mi sem přišla mladá těhotná paní, která je klidně ochotná podstoupit odběr plodové vody jenom proto, aby její manžel byl klidný, že dítě je jeho. To mi přijde zrůdné. Nebo sem přišla téměř šílená matka v šestinedělí, kterou přítel donutil, aby si nechala udělat test paternity. V laboratoři jí sdělili, že otec je sice jistý, ale ona že není matkou. První, co ji napadlo, bylo, že jí dítě v porodnici vyměnili. Říkal jsem jí, že to je velmi málo pravděpodobné – to by její muž měl dítě s jinou matkou, která by rodila ve stejnou dobu ve stejné porodnici jako ona. V té „jejich“ laboratoři zkrátka museli zaměnit vzorky. Existují ale ještě bizarnější příklady – těším se, až se dostanu k nějakému případu opravdového chimérismu.

Co to je?

Zvláštní fenomén, ke kterému dochází, když v děloze splynou dvě nebo více embryí během jejich zárodečného vývoje. Jedno se vyvíjí jako normální plod, druhé je ale pohlceno organismem svého sourozence a vyvíjí se uvnitř něho jako tkáň nebo orgán. Tak jsem se dočetl o ženě, která porodila dceru, o níž zjistila, že není po genetické stránce její – narodila se totiž z buněk sesterského embrya, které se v ní vyvinulo ve vaječníky.

Kolik chimér mezi námi chodí?

Vlastně hrozně moc. Několik tisíc. Když to přeženu, tak každý člověk po transplantaci kostní dřeně je chimérou, protože produkuje leukocyty svého dárce, zatímco ostatní buňky v jeho těle mají původní genetický kód. Jsem zvědavý, kdy se nějaký takhle zamotaný případ objeví v kriminalistice.

Jak vlastně využívají analýzu DNA čeští policisté? Už je pro ně běžnou metodou?

Už ano. Pamatuji si na první případ před nějakými patnácti lety, který jsem s její pomocí pomohl vyřešit. Byla to vražda osmnáctileté dívky z jižních Čech. V den jejích narozenin ji zabili a spálili v lese. Podařilo se mi určit její totožnost a pomocí DNA testu byl usvědčen i pachatel.

Co všechno jde vlastně pro kriminalistiku z DNA vyčíst?

Třeba jen z pár nanogramů DNA na nedopalku cigarety lze poznat, jakou měl pachatel barvu vlasů, pohlaví, odhadneme jeho geografický původ a predispozice k některým chorobám. Velmi důležitý je pro nás už zmíněný mužský pohlavní chromozom Y, protože devadesát procent trestných činů páchají muži. Existují ale samozřejmě i další oblasti na nepohlavních chromozomech – běžně jich analyzujeme 15 až 17 – které můžeme použít.

Jak se lidem srovnávací vzorky DNA odebírají?

V praxi je to jednoduché: tamponem, který vypadá jako špejle na čištění uší, se podrbe ústní sliznice, z jejíchž buněk se pak DNA separuje. Teoreticky je tu problém: v Česku totiž chybí právní norma, která by jasně definovala, za jakým účelem se smí odběr DNA provádět, jak musí být odborník provádějící analýzu DNA kvalifikovaný, jaká kritéria musí laboratoř splňovat, jak nakládat se vzorky z místa činu, čí vzorek může být v databázi založený, na jak dlouho a jak ho z databáze při prokázání neviny dostat. Jsme snad jediná země v Evropě, kde ta právní norma chybí.

Máme zákon o ochraně osobních údajů.

Jenže ten ošetřuje jen velmi malou část případů, které jsem právě jmenoval. Policie například od roku 2002 má speciální databázi, pro kterou se odebraly vzorky DNA všem třiceti tisícům vězňů ve zdejších věznicích. A v druhém paragrafu trestního zákona se píše, že DNA je citlivý osobní údaj a k tomu, aby s ním mohl někdo nakládat, musí dostat od jeho nositele informovaný souhlas.

Má tedy policie souhlas k odebrání vzorků od vězňů, nebo ne?

Stačí se zeptat na kompetentních místech, já o tom velmi pochybuji. Vězni mi ale vadí nejmíň, byli odsouzeni za nějaký čin a je jasné, že policie takovou databázi mít musí. V té databázi jsou ale zařazení i lidé, kteří by tam být neměli, a jejich vzorky nejsou vyřazené. Mluvím o méně závažných případech, kdy se podezřelým nebo obviněným osobám odebírají vzorky DNA, ale neexistuje důkladná zpětná vazba, která by zabezpečila, že se v databázi objeví pouze poté, co byli právoplatně odsouzeni. Česká policie je v pozici, pro kterou platí latinské: Sed quis custodiet ipsos custodes? Ale kdo ohlídá hlídače?

Myslíte, že v policejní databázi mohly zůstat třeba záznamy DNA sedmi set mužů z Kmetiněvsi, které se odebíraly kvůli vraždě třináctileté dívky?

Pevně věřím, že vzorky i DNA záznamy se zničily. Jsou tu ale další sbírky biologického materiálu. Pokud jsou vedeny u vědeckých či lékařských institucí, nelze proti tomu nic závažného namítat, bohužel se ale objevují ryze komerční subjekty, které mají jak databáze, tak fyzické vzorky osob třeba právě díky testům paternity.

Proč čekáte na zásah shora a nezaložíte asociaci, která by udělovala odborné akreditace a pomáhala by připravit potřebný zákon?

Už jsme ji založili. Jmenuje se Československá společnost pro forenzní genetiku a právě připravujeme zákon, který by výše zmíněné námitky ošetřil. Jsme ve fázi dolaďování a čeká nás lobbing. Chceme ten návrh protlačit přes některé osvícené a rozumně uvažující poslance, kteří si uvědomí, že DNA je apolitická, není ani černá, červená, modrá, zelená či oranžová. Stejně už je to ale ostudně pozdě. Třeba na Slovensku to funguje mnohem lépe než u nás.

Podle čeho soudíte?

Působil jsem tam téměř rok a půl jako expert v rámci programu Evropské unie PHARE. Školil jsem policisty-genetiky, kriminalistické techniky, státní zástupce i soudce, jak a za jakých podmínek DNA odebírat, kdy je možné ji uchovávat a podobně. Dokonce se nám tam podařilo spustit i provoz specializované laboratoře na identifikaci kosterních pozůstatků. Zákon upravující používání DNA databáze tam už existuje.

Proč jste vůbec odešel od policie?

Nechci to rozebírat konkrétně, ale v principu jsem si chtěl být vlastním pánem. A když jsem dokončil svoji práci na přestavbě DNA laboratoří Kriminalistického ústavu a spustila se Národní databáze DNA, přišla možnost pracovat na projektu identifikací masových hrobů v Bosně. To byla obrovská výzva a impuls.

Těžko se na to ptá. Je velký rozdíl zkoumat tělo oběti jedné vraždy a masový hrob?

Genetické metody jsou v zásadě stejné a v mém případě se shodují i vnitřní pocity, i když v případě identifikování těl z masových hrobů jenom těžko dokáži do posudku napsat formuli „z těch a z těch důvodů se nepodařilo DNA analýzu provést“. Zásadně jiný je tu i význam výsledků. Pořád si říkám, jestli by nešlo vzorek zpracovat jiným způsobem, který by mě dovedl k věrohodnému výsledku, nebo jestli jsem něco neopominul či nepřehlédl. Pokud by se mi totiž nepodařilo identifikovat ostatky v policejním případu, unikl by vrah potrestání, zatímco v Bosně vždycky hrozí, že se tak pro nějakou rodinu nikdy neuzavře hrůzný příběh války.

Odebíral jste vzorky sám?

Většinou jsem je dostával do laboratoře, ale taky jsem objížděl místa masakrů, byl jsem v obrovských kostnicích, halách, kde leželo jedno tělo vedle druhého. Tedy už jen kosti, protože po těch deseti letech už na nich moc tkáně nezbylo.

Jak se pak srovnávací vzorky získávají?

DNA se nachází v každé buňce lidského těla, tedy i v kostech. Je ale poměrně složité DNA z kosterního materiálu dostat v potřebném množství a kvalitě. Kost nejprve musíme obrousit, chemicky očistit od kontaminující DNA – například antropologů –, rozemlít na jemný prášek, a ten pak zpracovat celou sérií roztoků, činidel a enzymů. To malé nic, co nám na konci procesu trvajícího mnoho dní až týdnů zbude ve zkumavce, je DNA, pomocí které můžeme zemřelého identifikovat.

U kolika těl se to podařilo?

Teď jsou vytvořené DNA profily ze třiceti tisíc kostí a víme, že dalších obětí je kolem šedesáti tisíc. U identifikovaných jsme našli asi dvanáct tisíc příbuzných. Celé to funguje tak, že odebíráme vzorky lidem, kteří hledají svoje příbuzné, a pak je porovnáváme s databází z masových hrobů. Jezdili jsme do uprchlických enkláv v Americe a ve Švédsku, kde žije spousta pozůstalých, abychom jim udělali srovnávací testy. U nás to ještě neproběhlo, i když si myslím, že tu několik tisíc uprchlíků žije. Někdy se to povede, ale když byla vyvražděna celá rodina a my nemáme s čím porovnávat.

Koho vůbec napadlo otevřít masové hroby a pokusit se identifikovat ty tisíce těl?

Bývalého prezidenta USA Billa Clintona, který založil organizaci ICMP – Mezinárodní komisi pro pohřešované osoby. Projekt ale platí víc donátorů – hodně agilní jsou třeba Holanďané, kteří se cítí vinni za Srebrenicu. Podobné akce už leckde probíhaly, ale docela určitě ne v takovém rozsahu jako v Bosně. Tím myslím nasazení genetiky na sto procent případů, ale i počet obětí. Ukázali jsme světu, že lze genetiku použít i jako humanitární nástroj, který dokáže svým způsobem částečně stabilizovat situaci v poválečné krajině.

Jak stabilizovat? Můžete to říct nějak konkrétněji?

Zkusím to. Stávalo se, že lidé věděli, kde masové hroby jsou, a chtěli být u exhumace. To bylo až podivné. Matka, která přišla o manžela a o tři syny, byla ráda, že aspoň jednoho má po identifikaci v hrobě, kam může nosit kytky. Říkala: Konečně ho budu mít doma. Nikdy bych nevěřil, jak jsou podobné věci důležité pro to, aby se lidi zbavili napětí. Bez toho se zkrátka pro pozůstalé příběh jejich blízkých nikdy neuzavře.

(Respekt, www.respekt.cz)