Říjen 2007

Prezident versus ústavní soud

Bohumil Doležal

Vlekoucí se politický spor mezi prezidentem Klausem a Ústavním soudem ČR je pěkným a výrazným příkladem Klausova úporného zápasu se soudní mocí. Je s podivem, že ÚS dosud vzdoruje, ačkoli na jeho složení má podstatný vliv prezident – a ovšem taky Senát, nyní ovládaný ODS.

Zde je stručná rekapitulace řetězu událostí, jehož posledním článkem je středeční (12. 09. 2007 - pozn. red. CS-magazínu) rozhodnutí ÚS ohledně dr. Bureše: Ústavní soud nejprve zrušil prezidentovo rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové (Ústava prezidentovi takovou pravomoc nedává). Nato prezident jmenoval soudcem Jaroslava Bureše (v tom mu nikdo nemůže bránit). Ministr spravedlnosti pak dr. Bureše přidělil k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Klaus se nenechal odradit a jmenoval s odvoláním na ústavu Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, ačkoli nebyl soudcem Nejvyššího soudu. ÚS nyní i toto rozhodnutí zrušil. Ústavní soud nebyl zcela jednotný, předseda Rychetský a další tři soudci nesouhlasili, místopředsedkyně Wagnerová vyjádřila částečný nesouhlas.

Případ je právně komplikovaný: v ústavě se hovoří o místopředsedech NS, v zákonu o soudech a soudcích o místopředsedovi (tato funkce je už obsazena).

Na nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu reagoval prezident krajně podrážděně: „Jsem výrokem ÚS šokován… Myslím, že je v rozporu s ústavou ČR.“ Není to prý tak, že by „paní soudkyně“ (rozuměj předsedkyně NS Brožová) „porazila prezidenta republiky“, nýbrž ze „občané ČR prohrávají s naší soudní mocí“.

Nejde mi o formální detaily, ale o podstatu prezidentova vyjádření a o princip. Říká se, že demokracie je vláda lidu a jejím smyslem je prosazení vůle většiny. Většina ovšem nepotřebuje demokracii, aby prosadila svou vůli, stačí jí prosté pěstní právo. Demokracie je vláda spravedlnosti. Další krůček ve vývoji, v němž exekutiva rezignuje na část své všemohoucnosti, zavazuje se řídit určitými pravidly a nad dodržováním pravidel bdí na exekutivě nezávislí občané. Jen tak se může zaručit, aby slabší nebyli utiskováni silnějšími, menšina většinou, jedinec smečkou. Je to spravedlivé a zároveň šikovné, protože správné věci bývají často napřed v menšině a prosazují se ztuha. Z toho hlediska je soudní moc (mimo jiné) i poslední a nejvyšší instancí demokratického státu, k níž se může občan odvolat, když předtím všechno selhalo. Nebo – buďme realisté – měla by být.

Takže zpět k prezidentovu výroku: prezident nedostal přes nos od dr. Brožové, ale od Ústavního soudu. Neprohrávají „občané“, ale jeden ctižádostivý politik s autokratickými sklony, který se naneštěstí těší velké oblibě ve veřejnosti.

(www.bohumildolezal.cz)