Říjen 2007

Potěmkinovy vesnice: stavba povolena!

Štěpán Filípek

Ta čísla berou dech, nafukují se k prasknutí jak balonek z pouti. Počet nových bytů a domů roste, říká se tomu stavební boom. Ani dočasný nedostatek cihel, malty nebo dlaždiček ho nezastaví. Bydlím, bydlíš, bydlíme.

Je to však život jako za fasádou Potěmkinových satelitních vesnic. Za nadšením z toho, jak stavební průmysl prosperuje, se skrývá důmyslné mučení těch, kdo touží po stěhování. Do pasti zákazník spadne už na začátku. Rozhodovat se jen podle názvu projektu bez pořádné inspekce je cesta do pekla. Stačí kdejaká souška v okolí, a hned je z toho rezidenční bydlení Pod Bukem, Zelený Háj nebo Sluneční Zahrady. Ze zanedbaného rybníku divže prospekty neudělají Jezerní kotlinu, ne-li rovnou Modrou lagunu. Skutečnost? Spíš U Dálnice, Za Letištěm nebo Mezi Poli.

Kývněte, zaplaťte zálohu, domluvte si splátkový harmonogram, nasmlouvejte úvěr nebo hypotéku – a už není krok zpátky. Obchodním zástupcům mizí úsměv z tváře, jejich telefony umlkají. Vnitřní vybavení bytů je nehorázně předražené, ve standardech je to nejhorší, aby si klient musel připlatit. Stejně tak za jakoukoli, byť minimální změnu. Adrenalin utěšeně stoupá návštěvou na nové adrese. Následující příhody se opravdu staly, jsou na to svědci. Jedněm v bytě chyběla zeď, a tak si mohli 2+kk vydělit dvěma. U druhých tam, kde měla být ložnice, zívala díra pro digestoř. Další dělníci nastavili odpad tak, že trubky omotali ponožkou. Později to prasklo, a nikoli na ně, ale na partaj i sousedy. V zimě se ukáže, že radiátory buď netopí vůbec, nebo pořád. Kabely s elektřinou jsou vedeny tak, aby se ušetřilo na metrech, vítězí heslo „sádrokarton skryje vše“. Pro opravdové dobrodruhy jsou byty pod střechou – je otázkou času, kdy si začnou číst v mapách na stropě.

Práce nekvalifikovaných nádeníků umožní vzrušující hledání zjevných či ještě lépe skrytých závad. Oprava zpravidla znamená příslib další návštěvy nějaké party hic, a tak i intelektuál v sobě objeví netušené schopnosti kutila – nic jiného mu ostatně nezbývá. Schůze společenství vlastníků se pak mění v seance s terapeutickým účinkem. Náramně to sbližuje lidi: navzájem si postěžují a rozcházejí se uklidněni, že někdo je na tom ještě hůř.

To je realita realit. Ale co s ní? Na místě je donutit lajdácké firmy, aby řádně dokončily jeden projekt, a nespěchaly o kus dál, jen aby co nejvíc vydělaly. Došlápnout si na stavební odbory, které s nimi bývají jedna ruka, rozbít tyhle malé mafie slepené maltou. Přimět je k tomu, aby kolaudace nebyla formalitou, ale pečlivou prohlídkou staveb. Zlepšit ochranu zákazníků zpřísněním zákona o ochraně spotřebitele, zajistit dodržování lhůt k vyřízení reklamací.

To vše je třeba změnit, dokud nebude pozdě. Než nový dům udělá – bum.

(MFDNES)