Říjen 2007 O celebritách a odpovědnostiLuděk FrýbortHerci, režiséři, zpěváci. Jsem asi trochu podivín, když těmto významným osobnostem nepřikládám obzvláštní váhu, ba dokonce znám sotva každého dvacátého jménem. Ale chápu, že většině lidstva mohou znamenat víc, pročež bych si dovolil být tak smělý a vymezit okruh jejich kvalifikace. V jednom kuse se totiž dočítám, co si tuhleten herec myslí o poměrech v Iráku nebo jak se vyjádřila tamhleta zpěvačka ke sporům o globální oteplení; a ve všech případech zní podtón takové zprávy - vidíte? Na tom už přece něco musí být, když to říká sám René Valnoha, kytarista proslulé skupiny The Maniacs! Ne, prosím. Není zaručeno, že vynikající hudebník je zároveň všemi dary ducha nadaný myslitel. Může být autoritou ve svém povolání, v ostatních oborech činností lidských však úplný osel; to se nikterak nevylučuje a zhusta tomu tak bývá. Tušíte možná, kam tím úvodem mířím: ovšemže k aféře kolem brdského radaru, co jí jsou už tolik týdnů plné noviny. Komu ten projekt nevoní, zlobí se a volá po referendu, kteroužto muziku nedávno přitvrdil, slyšte, slyšte, i velký počet celebrit z oblasti populární hudby, filmu a jiných kulturních oborů. Haha, zajásali odpůrci raketové obrany: co tomu teď říkáte, přisluhovači imperialismu? Když i tito přeslavní a vysoce charismatičtí miláčkové národa jsou proti, to už je pravda nad vší pochybnost na naší straně! Nuže, rád uznám, že některé dámy a pánové umějí pěkně zpívat, jiní zase dovedou točit zábavné filmy. To je ale také všechno. Nemělo by být důvodu, proč je pokládat za kvalifikovanější než zbytek lidstva i v otázce referend a radarů. Jenže skutečnost je bohužel jiná: prostší části občanstva nebývá v takových věcech vodítkem něčí znalost, nýbrž iracionální sympatie. Tu je populární, z obrazovky známý umělec velice ve výhodě před kvalifikovanými odborníky. O to větší je také - hle, druhá strana mince - jeho odpovědnost. Pekař nebo instalatér hloupými řečmi běh dějin neovlivní; oblíbený bavič ano. Pročež by si měl třikrát rozmyslet, než se jme pouštět z úst plod svých duševních pochodů; a třicetkrát rozmyslet, než se za tím účelem sdruží v nátlakové bratrstvo. Má-li takové nutkání, měl by se ohlédnout, co propagovala a zač se bila téměř celá umělecká fronta předválečného času: až na výjimky to bylo krajní levičáctví, ne-li přímo stalinský komunismus. Co nám tím vykoledovala, o tom se snad netřeba dlouze rozepisovat. I byl bych zdrženlivější s těmi referendy. Svět jevišť a mikrofonů by mohl být užitečnější, kdyby váhou své popularity podpořil ne jedno referendum k jednomu úzce ohraničenému problému, v jehož účinku se může šeredně zmýlit, nýbrž princip referenda jakožto takový. Můžeme očekávat, že i nadále bude řečí o referendech jako kvítí pokaždé, když si někdo nebude vědět rady nebo si spočítá, že by na tom mohl vydělat, ale to je, račte dovolit, pro kočku. Lidové hlasování, nemá-li být vějičkou na hlupáčky, musí být zakotveno v zákoně: za těch a těch okolností budiž ze zásady rozhodnuto referendem, ať se předpokládaný výsledek někomu hodí nebo nehodí. Jedině tak se totiž tento prvek přímé demokracie stává tím, nač se nezmůže demokracie partajní: školou občanské odpovědnosti. Odhlasuje-li svrchovaný lid, že od zejtřka bude pivo zadarmo, nemůže si pak ukazovat palcem za záda a žalovat - to oni, to ti tam nahoře, až pivovary přestanou vařit a jemu vyschne v hubě. Pochopí, že se tak stalo vinou jeho vlastní prostoduchosti, a napříště bude hlasovat více s rozmyslem. Zatím ve zmíněné škole spíš propadáme; zvykli jsme si nezávazně remcat a odpovědnost nechávat na politických profesionálech. Zde by umělecké celebrity mohly vykonat kus užitečného díla, ale obávám se, že nevykonají. Pochopitelně. Je snazší jít cestou Vítězslava Nezvala a S. K. Neumanna, ovlivňovat veřejnost samolibým tlacháním a o výsledek se nestarat. Zpátky |