Říjen 2007

Sto let skautingu... a jak dál?

Luděk Frýbort

Většina slavných výročí mi jen tak proletí kolem nosu; ale že je tomu právě sto let, co táborem na ostrově u jižního britského pobřeží započala historie skautingu, o tom bych věděl, i kdyby noviny nebyly plné Foglara, hochů od Bobří řeky a podobných úkazů. A chci hned říci, že mám-li být čemu v životě vděčný, není to ani tak moje česká vlast, od které jsem se, upřímně řečeno, máločeho dobrého dočkal, nýbrž právě tento klukovsko-holčičí spolek. Našel jsem v něm většinu svých nejlepších přátel, prožil jsem v něm nejkrásnější chvíle svého mládí, dal mi základ životního způsobu a názoru, z nějž čerpám podnes. Komunistický režim mi ovšem kvůli skautingu zle zatápěl; že jsem skončil u lopaty a cesta k výšinám vzdělání mi zůstala uzavřena, bylo z velké části následkem mé paličatosti, s níž jsem odmítal vzít na vědomí jeho zákaz. Snášel jsem však komunistické šikanování s veškerou hrdostí, jíž je schopno mládí; a třebaže mě zkušenost přivedla k zásadnímu odmítnutí jakýchkoli ideologií, u skautingu z toho ochotně činím výjimku. Říkám si dokonce, jestli Baden-Powell neudělal před těmi sto lety chybu, když založil skautské hnutí jen jako dětský spolek; kdyby býval dokázal jeho zásady rozšířit i na dospělou společnost, možná by svět byl dnes mnohem útěšnějším místem k životu. Ze srdce přeji všem skautíkům a skautečkám hodně zdaru a dobrý start do dalšího století.

Ledaže nedokáži potlačit jistou obavu. Skauting stojí na dvou pilířích: jedním je kamarádství, čest, obětavost, krátce to, co bychom mohli nadneseně zvát čistotou mysli (ne náhodou kdejaký pán pochybného charakteru volá k své obhajobě: Já nejsem žádný Mirek Dušín!). Ale dobré skutky, čestné chování, to nabízí i ledakdo jiný; skauting je výjimečný svým druhým pilířem: intimním poměrem k přírodě. Rozumět přírodě, žít v přírodě, cítit s přírodou... ba ne, to je něco víc než mudrování o životním prostředí, jež se stalo módou dneška. Aby člověk získal k přírodě skutečně niterný vztah, musí ... inu to, co jsme tak svobodně dělávali my: přespat za kouzelné měsíční noci pod hvězdami, naslouchat tajemným zvukům lesa, posedět v přátelském kruhu u ohně. Jenže jak otevřít duši signálům přírody, když je to, k čertu, zakázané? Kdepak si dnes někde v koutu lesa postavit stan, kdepak, ó hrůzo, rozdělat skromný ohníček; krádeže milionů projdou sítem zákona, ale takovýto zločin ne. Životní prostředí... jím může být i šedivý panelák, benzinová pumpa. Příroda nám ale bývala vyšší školou života, za niž není náhrady. Její ubohý zbyteček v podobě přísně vymezené naučné stezky už není záležitostí srdce, ale chladným muzeem, do nějž se vejde, prohlédnou se exponáty a zase se druhými dveřmi vyjde. Poučení... možná. Ne však zážitek, ne základ, na němž lze postavit pozitivní vztah k lidem a světu. Tak teprve se člověk opravdu stává tím, zač ho pokřivené pojetí ochrany přírody ze zásady pokládá: jejím lhostejným škůdcem. A mladý člověk ... k čemu vlastně potřebuje přírodu, na niž je dovoleno pouze zírat zvenčí. To diskotéka s drogami a kořalkou je mu mnohem bližší. Nevím, čemu se všichni pořád diví.

Komunisté nám počátkem padesátých let zakázali skauting, ale ještě je nenapadlo nám zakázat přírodu. Bývalo obtížné se k ní dostat, kolikrát nás esenbáci vytáhli z vlaku nebo sebrali ze silnice, zkoumajíce, nejsme-li náhodou špioni imperialistických mocností. I ve vyšetřovací base jsem si takto občas poseděl, ó jejej. Ale jakmile se za námi zavřel les, vystoupali jsme do hor, byli jsme svobodní. Tak svobodní, jak žádný z dnešních mladých lidí dávno není. Svoboda je šíře možností; a těch nám dávala zákazy nesešněrovaná příroda mírou vrchovatou. Je to paradox: bývala padesátá léta časem krutého, obludného útlaku. Ale mám je v paměti i jako čas volnosti, za jakou musím dnes jezdit až někam do severní Skandinávie nebo do Kanady. Bližších krajin se zmocnila ochráncovská byrokracie, nedovedoucí nic než zakazovat, zabraňovat, vyhánět člověka z jeho přirozeného prostředí. Mohu dnes, ve svém už dosti pokročilém věku, účtovat: jsem navzdory všem nedobrým zkušenostem celkem spokojený mužský, nikomu nepotřebuji závidět, vše, co mě v životě potkalo, mě svým způsobem obohatilo. To ale nepřišlo samo sebou, k tomu mi dopomohl skauting. A léta volnosti v horách a lesích, o niž mě ani komunista nedokázal obrat. Popřál jsem dnešním skautům zdar; chtěl bych na závěr své přání ještě upřesnit. Ať se nikdy nemusí se svým skautováním uchylovat do ilegality, jak se to dělo nám; ale hlavně ať se jim znovu vrátí aspoň kus té svobody, jíž naší skautské generaci dopřávala příroda, neukrytá za tabulemi zákazů. Jestli ne, jestli skautingu zůstane už jen dobročinnost a občas náhražkové tábornictví v úředně zkolaudovaných chatičkách... nevím, bude-li ještě proč jej tak nazývat.