Říjen 2007

Ta naše zlodějna česká

Luděk Frýbort

Sotva trochu utichl rozruch kolem osvoboditelského památníku v Brně, co z něj jistý neuctivec vyradýroval znamení srpu a kladiva, už tu máme další malér téhož typu, tentokrát na Olšanských hřitovech v Praze. Ledaže jej nezpůsobil žádný idealista, jemuž nevoněly bolševické symboly, nýbrž obyčejný zloděj. Co také jiného se dalo očekávat, že ano. Ty zkřížené prapory a samopaly, co z nich na rudoarmějských náhrobcích zbyly jen díry po šroubech, byly odlity z bronzu; to je, uznáte, za dnešních podmínek holý nerozum. Kdybychom zase měli v zemích českých pohřbívat nějaké osvoboditele, nalepme jim na náhrobní kameny vojenské nářadí z bakelitu, za ten se ve sběrnách neplatí.

Laudo, laudas, laudare, chválím, chválíš, časuje se po latinsku. Katala, katalat, katalta - zabíjím, zabíjíš (nevymýšlím si), se učí studenti arabštiny; a měl jsem v ruce učebnici jistého jazyka, jehož jméno je nevhodno vyslovovat, jež užívala slovesného vzoru čórďav, krást. Každý holt časuje podle hlasu srdce svého, není-liž pravda. Čeština ... v mé staré mluvnici stojí nějaké nesu, neseš, nese... ale kdepak, holenkové. Copak už dneska kdo nosí, že. Kradu, kradeš, krademe, tak by mnohem výstižněji zněl vzor časování v novodobé české gramatice. Kradou se emblémy z rudoarmějských pomníků, kradou se mříže z kanálů, hřbitovní urny, měděné kabely, okapy a celé střechy ... už je pomalu únavné vypočítávat všechno, co se krade v království českém, jelikož za to sběrny starého kovu vysolí nějakou tu pětku. To už není výstřelek, temný pozůstatek pokřivené morálky totalitního času, ale nový a vzmáhající se rys národní povahy. Pomalu si Čechové získávají pověst nejzlodějštějšího národa Evropy; ještě maličko a předstihneme v té popularitě i kosovské Albánce. Dá se s tím ještě něco dělat?

Od velkého vola učí se orati malý, praví latinské přísloví, ale pro tu chvíli nechme úvah, jakým příkladem působí na poddaný lid jeho političtí vůdcové, a zůstaňme u kovové zlodějny. Možná že slavná policie loupežníky z Olšanských hřbitovů polapí a předá k potrestání; co se tím změní na celkové situaci? Dohromady nic. I kdyby se zavřeli všici, vstanou noví zlodějíci, marné všechno snažení, rybník řešetem nabíraný, kapka na rozpálené plotně, neboť drobný chmaták je až posledním článkem zločineckého řetězu. Je mi trapné znovu a znovu o tom psát, ale je asi nutné určité zjevnosti opakovat, aby někoho trkly.

Chceme-li se zbavit komárů, nepomůže jednoho po druhém vychytávat, nýbrž musíme vysušit louži, v níž se líhnou. Nepomáhá strčit tu a tam jednoho zloděje do kriminálu; je třeba vyhubit zlodějské podhoubí. Jím je beze vší pochybnosti rozsáhlá, navzájem propletená překupnická síť: zastavárny, bazary, výkupny použitých automobilových dílů, sběrny kovů. Zatím jaksi nikoho nenapadá, že by měl být spolu se zlodějem pohnán k zodpovědnosti i překupník. Že přinese-li kdo k výkupu hřbitovní urnu s jménem nebožtíka, mosaznou pamětní tabuli s celým textem, bronzový rudoarmějský emblém, neměl by jej výkupce jen tak zvážit, hodit na hromadu a vyplatit dvacet kaček, ale pojmout podezření, zvednout telefon a zavolat policajty. Neučiní-li tak, lze se důvodně domnívat, že je se zlodějem spřažen. To by mělo a mohlo být podstatou trestného činu ... což o to, třeba i je. Ale důsledně stíháno, jako je tomu v celém civilizovaném i polocivilizovaném světě, v Česku překupnictví není. Ostuda? Špatná vizitka v Evropské unii a jednou, kdoví, třeba i důvod k vyloučení? Nevadí, hlavně že to sype. Je otázka, jestli jen překupníkům.

Co ale naděláme. Přišla kdysi pražská policie s nesmělým návrhem zavést pro překupnická hnízda aspoň nějakou zavírací dobu, aby zloděj nemohl pětkrát za noc přijít a zpeněžit kořist, ale sám vysoce vážený a národem ctěný pan prezident zavrhl tu ideu, řka, že by takový zákon znamenal omezení svobodného podnikání. Inu, z jakého podnikání postkomunismus vzešel, takovým se udržuje, inšalláh. Co k tomu staromódní, poctivý občánek ... asi emigrovat, jak mi napsal jeden zoufalý čtenář, opakovaně navštěvovaný zlodějskou pakáží. Jenže ani to už nefunguje. Kdepak, Čechové, už za nás nikdo želízko z ohně tahat nebude, sami-li se od pakáže neosvobodíme, nikdo to za nás neudělá. Ostatně je otázkou, jaký emblém by měl být umístěn na hrob takového osvoboditele, kdyby ho něco potrefilo. Asi zkřížené šperháky, ale proboha, jenom ne z barevných kovů! Zůstávej s Pánembohem, vlasti milená.