Říjen 2007

Posametová demokracie

Čestmír Hofhanzl

Motto: „Bůh není, morálka, odpovědnost – zapomenuté pojmy premediální historie. Máme ještě naději se vyhnout nárazu do zdi?“

Sametoví „revolucionáři“ byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi“ i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů“ nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl. Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.

Slogan „nejsme jako oni“ neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl“. Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „Nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme.“ Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie“.

Slogan „lidských práv“ neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé.“ Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie“.

„Kontinuita právního systému“ neznamenala „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat“, jak „tvůrci kontinuity“ v ten čas argumentovali. Slibovali: „budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit.“ Politický slogan „kontinuity právního systému“ byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace – podle potřeby a v zájmu silnějšího.“ Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily, a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou“. Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.

Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody“ revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti. Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.

Za „legálního komunismu“ ještě bylo možno obsah pojmu „morálka“ vnímat. Společnost se dělila na „my a oni“. Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni“, mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.

Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni“ a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad – z nás se stali „oni“. Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky. Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem. Staronová „elita“ posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu“ se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých“. Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru. ¨

V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou“. Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.

Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.

(kráceno)