Říjen 2007

Líheň talentů i donašečů

Zuzana Janečková

Divadlo Semafor bylo v šedesátých letech symbolem svobody, ač o to nijak zvlášť neusilovalo a politicky se neangažovalo. To v 70. letech tu zavládla stejná normalizace jako všude jinde. Doba, kdy kolega donášel na kolegu a to i intimnosti. Šedesátá léta, to byla ještě krásná doba, kdy si herci v Divadle Semafor mohli z StB dělat legraci. To o pár let později už bylo hůř.

Zažil to příslušník Státní bezpečnosti Martínek, kterého jeho organizace vyslala na jaře 1964 se souborem na zájezd do Holandska. Jel v přestrojení za dopisovatele agentury ČTK. Skončilo to však takovým fiaskem, že odjel předčasně. „Při pobytu v Berlíně se někdo ze souboru zeptal stálého dopisovatele ČTK v Berlíně, zda Martínka zná. Ten sdělil, že ne,“ stojí ve zprávě. „A kolegové si z něj pak dělali srandu,“ vzpomíná Jiří Suchý.

Nepomohlo ani to, že se Martínek podle záznamů skutečně pokoušel posílat do agentury zprávy. Státní bezpečnost ho odvolala a Suchý musel StB slíbit, že ji bude o chování souboru informovat sám. „Napsal jsem krátkou zprávu, že se soubor choval, jak je hodno socialistického umělce,“ vzpomíná. Když se Martínek vrátil domů, popsal StB počínání souboru jinak. „Došlo k závadám v chování některých členů divadla,“ napsal. Herci podle něho pili, sháněli se po západních autech. A Karel Gott dokonce zfalšoval propustku do Západního Berlína.

Pak uběhlo pár let. V dobách normalizace, za prezidenta Gustava Husáka, si chodili lidé do Semaforu zavzpomínat na sladká šedesátá léta. Jenže i když Suchý a spol. předváděli i v sedmdesátých letech pořád tutéž nezávaznou legraci, uvnitř souboru už vládla stejně dusivá normalizace jako za branou divadla. Proti sobě tu stály tři umělecké skupiny. A kontakty na tajnou policii a komunistické papaláše byly hlavním nástrojem ve hře kdo s koho.

Podle svazku Egoista, který si „tajní“ vedli na Jiřího Suchého, dostávali Císler s Fialou od StB přímo úkoly, co mají zjistit a na co se svých kolegů ptát. MF DNES se pokoušela s Pavlem Fialou spojit, aby se vyjádřil, ale nebyl k zastižení. Jiří Suchý měl štěstí, že nad ním držel ochrannou ruku sám prominent tehdejšího režimu a předseda vlády Lubomír Štrougal, jemuž se líbily jeho hry.

Když v polovině 70. let nastoupil z Ústí do Semaforu Pavel Fiala, byl Suchý v rozpacích. „Divil jsem se, co tam dělá,“ vzpomíná Suchý. Napadlo ho: nenasadila mi ho sem Státní bezpečnost? Režim Fialovo ústecké Kladivadlo zavřel a on dlouho nemohl sehnat práci. „Bydlel nějakou dobu u mě na chalupě, pak jsme spolu ztratili kontakt,“ vzpomíná Suchý. Přitom to byl právě Fiala, kdo zásoboval Státní bezpečnost peprnými drby ze života souboru včetně detailů z mimomanželského života členů divadla. Lepší kompromitující materiál si StB ani nemohla přát.

Jiří Císler zase věděl (a povídal) o tom, jak Suchý válčí s komunistickým režimem. „Suchý pramenu dále sdělil, že už má toho všeho pomalu dost, že už v poslední době prakticky nemůže nic dělat a že si to nenechá jenom pro sebe a promluví si o tom s Biľakem,“ popsal StB rozhovor s kolegou Jiří Císler.

Ve skutečnosti měl Suchý s režimem poněkud komplikovaný vztah. V polovině sedmdesátých let mu příslušník StB nabídl, ať vycestuje. To Suchý odmítl. Pak přišel návrh, aby vyrazil na náklady Státní bezpečnosti do USA a přivezl odtamtud informace o tom, jak se daří emigrantům. „Řekl jsem, že se mi dělá špatně v letadle,“ vzpomíná Suchý.

Od roku 1981 se ho StB snažila přesvědčit o oboustranné prospěšnosti spolupráce. Suchý jim nic nepodepsal, ale se známým příslušníkem StB Rudolfem Kotálem se občas sešel v hotelu Internacionál. „Vždycky jsem jim říkal, že budu nejraději udávat sám sebe,“ vzpomíná Suchý. Jeho spis z té doby se však nezachoval.

(MFDNES)