Říjen 2007

Pan Podracký nacionálním socialistou?

Tomáš Krystlík

Poslal jsem panu Podrackému svou kritiku (tento článek) k nahlédnutí. Přišla mi zpět s jeho vpisky. K rozlišení oddílů textu bude použito „Původní text:“, „Podracký:“- jako uvození jeho odpovědí a „Krystlík:“ - pro repliky k některým jeho připomínkám.

Nejdříve pan Podracký vsunul pod původní nadpis článku nový: „Tomáš Krystlík německým nacistou“

Původní text: Čta páně Podrackého článek Nepotrestání zločinů - největší zločin, musí čtenáře nenárodovce udeřit do očí jeho argumentace jako vystřižená ze sloganů národních socialistů. Ale pan Vlastimil Podracký je členem předsednictva Konzervativní strany. Podivuhodné! Pan Podracký píše (celý jeho článek viz níže):

Podracký: Pan Krystlík si plete pojmy, neví co to je národní socializmus a co je to konzervatizmus.

Původní text: „Nacistické Německo nadělalo obrovské zločiny... Snad jen připomenu zapomenuté zločiny v Rusku – obléhání Leningradu za účelem vyhladovění a likvidace obyvatelstva hladomorem.“ Je známo, že Stalin, když bylo jasné, že wehrmacht pravděpodobně Leningrad oblehne, nechal na poslední chvíli vyvézt z oblasti veškeré zásoby potravin v několika vlacích. Pan Podracký ovšem vinu za hladomor a lidojedství připisuje nacionálně socialistickému Německu.

Podracký: Typická obhajoba německých zločinů. Ono přece neobléhali Leningrad! Oni přece nic neudělali! Oni jsou nevinní!

Původní text: „Po válce Německo nikdy reparace nezaplatilo...“ Německo platilo, tedy SRN, a reparace skončily teprve v roce 1962, Československo dostalo celkem z celkového objemu reparací pro všech 18 států (vyjma Polska a SSSR) 4,23% místo 4,57% jemu smluvně přiznaných pařížskou konferencí. (Polsko a SSSR bylo uspokojeno až na výjimky pouze ze sovětské okupační zóny.) Čili ČSR dostala cca 93% jí přiznaných reparačních nároků.

Podracký: Kdyby mělo Německo zaplatit všechny zločiny a všechno nahradit, tak by to byl dnes velmi chudý stát.

Původní text: „Plošné zabavení majetku byla sice zástava na německé reparace, ale reparace se nekonaly...“ Ustanovení Postupimské konference o reparacích bylo pro Československo dvojsečné. Stanovilo, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“ (celkem 18 států s výjimkou Polska a SSSR), mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Kvůli zkonfiskovanému sudetoněmeckému majetku tedy vážně hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního „věřitele“ v „dlužníka“, tj. že by mohlo z obrovského zabaveného sudetoněmeckého majetku uspokojovat reparační nároky jiných spojeneckých států. ČSR, kromě dvou jiných opatření, bezostyšně zalhala - v čs. memorandu pařížské reparační konferenci nebyl pod položkou „německý zahraniční majetek na čs. území“ onen konfiskovaný sudetoněmecký vůbec zahrnut.

Podracký: To jim spolkli? Divné.

Krystlík: Jednoduchá rada: když o tom nic nevíte, tak o tom nepište!

Původní text: V článku Český vzdor a úloha Masaryka se vyskytují další nepravdy:

Původní text: „V posledku bylo od bitvy na Bílé hoře germanizováno v Čechách území Žatecka a dílu západních Čech na západ od Plzně a část Českolipska a Litoměřicka. Na Moravě potom jižní Morava, která předtím vůbec německá nebyla a ve Slezsku území Opavska.“ Nebylo germanizováno, jen bylo nutno odešlé České bratry nahradit jiným obyvatelstvem. Kde ale přitom brát Čechy v jazykovém smyslu, že?

Podracký: Takže přistěhování Němců a odnárodnění zbytku Čechů nebyla germanizace? Asi zavedeme nové pojmy, nejlépe podle pana Krystlíka.

Původní text: „Většina obcí, o kterých dnes mluvíme, že v nich žili před válkou Němci, byla ještě na začátku osmnáctého století česká, měla vždy svůj český název a později i po germanizaci obvykle i početnou českou menšinu složenou z lidí jaksi přirozeně odolnou germanizaci, zvanou Hraničáři.“ To neodpovídá pravdě, původní obyvatelstvo českého pohraničí nebylo slovanské, nýbrž germánské. Původní názvy obcí a měst byly německé. Města v Česku byla pouze německá, tj. založená Germány podle německých městských práv (proč tomu tak bylo, nemohu zde kvůli rozsahu článku rozebírat). Slované (Češi) se do nich přistěhovávali a byli přijímáni bez odporu.

Podracký: Naprostá většina sídel v celém obrovském území východního Německa má původní slovanská jména. Samozřejmě, že i v českém pohraničí. Sídla byla tedy původně Česká. Němci možná přistěhováním změnily charakter sídel, vznikla města, ale nová města založili Němci jen výjimečně.

Krystlík: Měl byste se smířit s faktem, že na území dnešní ČR nebylo původních českých měst, všechna byla založena Germány podle různých německých (zemsky) městských právních kodexů. Že jste se o tom ve škole neučil, že Vám to nikdo z příbuzných neřekl, je irelevantní. Měl jste si před psaním opatřit informace.

Původní text: Tzv. hraničáři „neodolávali germanizaci“, nýbrž jejich úkolem bylo německé obyvatelstvo počešťovať. Německé obyvatelstvo bylo ale vůči počešťování kvůli převaze německé kultury velmi imunní. Podíl Čechů v německy osídlených územích byl před první světovou válkou jen asi 5%. Kde tedy pan Podracký takový nesmysl sebral, netuším. Je to typický nársoc žvást.

Podracký: V pohraničí, které Hitler zabral, bylo milion Čechů. To snad bylo těch 5%? Asi by se měl pan Krystlík naučit počítat.

Krystlík: Pokud tam žil milion Čechů, tak z toho bylo nejméně tři sta tisíc Němců počínaje sčítáním lidu od roku 1921 (220 tisíc) za Čechy se vydávajících (kvůli nátlaku a různým výhodám). V této souvislosti neodolám lákání popíchnout Váš český šovinismus, promiňte! Je vám známo, že ve wehrmachtu sloužilo více Čechů než v československých zahraničních armádách dohromady? K oněm Vámi vytýkaným 5%. Váš text v širší souvislosti: „Většina obcí, o kterých dnes mluvíme, že v nich žili před válkou Němci, byla ještě na začátku osmnáctého století česká, měla vždy svůj český název a později i po germanizaci obvykle i početnou českou menšinu složenou z lidí jaksi přirozeně odolnou germanizaci, zvanou Hraničáři.“ Z Vašeho textu („po germanizaci“, „odolnou germanizaci“) plyne, že se nejednalo o rok 1938, nýbrž nejpozději o rok 1918. Už za Rakouska-Uherska a zejména později za první republiky probíhala silná čechizace německých sídelních území (nikoliv germanizace!), také prostřednictvím tzv. hraničářů. V roce 1918 na více než 3 miliony Němců v jejich sídelních územích připadalo 150 000 tam usedlých Čechů (tj. oněch cca. 5%).

Původní text: „Na začátku byl vzdor moravských knížat Rostislava a Svatopluka nepodřídit se Francké říši a založit vlastní stát. Rostislav to dokonce korunoval pozváním věrozvěstů Konstantina a Metoděje z Byzance. Tyto snahy podpořil papež a povýšil Metoděje na arcibiskupa. Nebyla to jen slovanská liturgie samotná, ale i to, že spisovný slovanský jazyk měl obrovský kulturní vliv. Člověku té doby stačilo se naučit písmenka cyrilské abecedy a mohl číst velký soubor knih přeložených z řečtiny. Mohl dokonce psát vlastní texty.“ Pan Podracký si neuvědomuje, že psát a číst tehdy a po několik století později dovedli pouze mniši, jen číst nikoliv psát jen někteří šlechtici a král, prostý lid byl zcela negramotný ještě po mnohá staletí!

Původní text: „,Vyšumění´ staroslověnštiny mohlo nastat, až se objevila spisovná čeština.“ Spisovná čeština se objevila až v druhé polovině 19. století. Co je to za nesmysl?

Podracký: Cha, cha – opět německý nacionalizmus. Jakým jazykem snad psal Hus? Jakým jazykem byla napsána Bible Kralická? Snad německy?

Krystlík: Přirozeně, že česky, leč se nedá hovořit o kodifikovaném, tedy o spisovném jazyku, který zmiňujete. Navíc do druhé poloviny 19. století nebylo ani obrozencům vůbec jasné, zda čeština není jen jedním z dialektů slovanštiny.

Původní text: „Český stát se nemusel bát v prostředí rozdrobené feudální Evropy nějakého zániku nebo indoktrinace a postupně se české šlechtě a královskému rodu podařilo prosadit v rámci Říše suverenitu a mnohdy i vůdčí postavení.“ Vůdčí postavení možná měl český stát vlivem českých králů, kteří současně byli i císaři Říše římské národa německého, ale v dobách, kdy jimi čeští králové nebyli, musel se český stát spokojit se skromnějším postavením (český král byl jen jedním z kurfiřtů).

Původní text: „Zdá se mi přirozené, že německá menšina ve městech přistěhovaná v 11. a 12. století se spíše mírně počešťovala, přičemž domácí hnutí podporující českou identitu (husitství) k tomu přispívala. Vzdor nebyl jen národnostní, i když tento podtext byl vždy přítomen.“ To určitě ne. Kultura masových vrahů, kterými husité byli, se nepřejímá. O národnostní vzdor se tehdy nemohlo jednat, neb národy tehdy neexistovaly, jen poddaní, zemská šlechta a církev.

Původní text: „Husité... také zvítězili nad čtyřmi křížovými výpravami, což jistě přispělo k národní hrdosti, zvláště však zachránilo český národ před vyhlazením.“ Co je tohle za nesmysl, pane Podracký?

Podracký: Kataři v jižní Francii byli vyhlazeni, také to byli kacíři.

Krystlík: Pokud vím, tak to byli husité, kteří vybili třetinu obyvatel českých zemí.

Původní text: „Po bitvě na Bílé hoře r. 1620 musela opustit vlast převážná část české šlechty, která dělala svým vzdorem potíže císaři i papeži už od husitských válek.“ Většina české šlechty v zemi zůstala.

Podracký: Ne, převážná část šlechty odešla. Zbylá česká šlechta zabrala jejich statky a přišlo mnoho cizinců. Kde se asi vzali Lichensteinové, Schwanzenbergové?

Krystlík: Vaše první věta se nezakládá na pravdě. K druhé a třetí větě. Šlechta přicházela do země stále, tedy i před Bílou horou. U šlechty a církve se dá hovořit jen o zemské příslušnosti - šlechta se sídlem v českých zemí se stala eo ipso šlechtou českou. Když adorujete „dobu temna“ tak si spočítejte za domácí úkol, kolik českých pánů popravených na Staroměstském náměstní dovedlo alespoň trochu žbleptnout česky!

Původní text: „Jaký je to národ, který si vyvzdoroval existenci? Vzdor musel být prvořadou vlastností národa, když ztratil svoji šlechtu.“ Neztratil, pane Podracký!

Původní text: „Byl vzdorem plebejce. Vzdor tedy v sobě zahrnoval nejenom neloajalitu ke svému feudálnímu pánovi, obvykle cizímu aristokratovi, ale i vzdor národnostní.“ Vzdor národnostní neexistoval - to jsou Jiráskovy mýty - národů tehdy nebylo.

Původní text: „Konfliktní linie nebyla jen třídní, ale i nacionální.“ To už vůbec ne. Ať žije marx-leninská filozofie, že pane Podracký? Nejste absolventem VUMLu?

Podracký: Vůbec ne, ale přesto existovaly třídy. Podléháte stigmatizaci komunizmem.

Původní text: „Rekatolizace má tedy hlavní podíl na tom, že Češi jsou dnes nejméně konfesně zakotvený národ Evropy a zároveň plebejský. To neznamená, že musí být nejméně věřící. Češi se tím liší od Poláků, Maďarů a Slováků, kteří jsou více zakotveni v církvi. Češi vlastně mají svoje národní církve (českobratrskou, husitskou, možná i pravoslavnou) menšinové. Je to zvláštní situace, která vede k jakémusi přehlížení náboženských konfesí´ a toleranci.“ Tolerantnost je právě vlastnost, která Čechům zoufale schází.

Podracký: Ale ne náboženská.

Krystlík: Jak tedy vysvětlíte, že posloupnost české nenávisti se odvíjí (shora dolů): Němci – šlechta – církev - emigranti?

Původní text: „Ale jeho řešení“ (Masarykovo) „není z těch, které cloumají v té době s Evropou: rovnostářství založené na přerozdělování bohatství. Jeho řešení je shodné s americkým konzervatismem, v podstatě to, které realizoval Baťa. Řešení je v práci. Každý si musí vydobýt blahobyt sám. Ale musí se mu dát příležitost.“ Nevšiml jsem si, že by Masaryk byl něco jiného než velký socialista.

Podracký: To si všímáte velmi málo. V době, kdy většina lidí měla bídu, nebylo možno si nevšímat sociálních otázek. Je ovšem rozdíl komunistické řešení a Masarykovo řešení překonání bídy prací. Což se samozřejmě později na Západě stalo. Blahobyt byl vybudován prací, přesně podle Masaryka.

Původní text: „Jeho smrt“ (Masaryka) „symbolizuje dočasný ústup demokracie a konzervativních myšlenek, které jsou ovšem tak silné, že nakonec zvítězí. Jenže Češi jim po pádu komunismu už nerozumějí.“ První republika nebyl demokratický stát (důkazy se vymykají rozsahu tohoto článku), konzervativní myšlenky v ní nemohly převládat, když jak TGM, tak Beneš byli velcí socialisté.

Podracký: První republika byl demokratický stát, alespoň relativně oproti ostatním. Nebo snad bylo demokratičtější Německo v té době?

Původní text: „Není jiná cesta, než ta, kterou ověřili obrozenci a Masaryk.“ Musí být, protože nastoupená vede Čechy do naprosté izolace v Evropě podobně jako Srby.

Původní text: „Nikdy jsme neutlačovali Indiány a černochy ani jiná odlišná etnika, abychom jim museli dělat afirmační akce.“ Páně Podrackého antiamerikanismus se dere na povrch.

Podracký: Kritika afirmačních akcí není antiamerikanizmus.

Krystlík: Sama o sobě nikoliv, ale ve Vámi uvedených souvislostech (viz celý článek pana Podrackého níže) již ano.

Původní text: Je mi záhadou, proč pan Podracký uvádí zjevně nepravdivé argumenty ve svých článcích. V každém případě to jeho Konzervativní straně ubírá na věrohodnosti, užívá-li člen jejího předsednictva rétoriky národně socialistické.

Podracký: Žádnou nepravdu pan Krystlík neprokázal. S jeho nacistického hlediska je všechno národně socialistické.

Krystlík: Pletete si pojmy, vážený pane Podracký, kdybych zastával hledisko českého nacionálního socialismu (nacismu), vřele bych s Vašimi výroky souhlasil! Asi také zřejmě nevíte, že kolébkou nacionálního socialismu jsou Čechy, nikoliv Německo, že Němci nacionálně socialistickou myšlenku jen převzali (viz výroky a chlubení se Václava Klofáče). Snažte se nahlédnout, že Vaše protiargumenty, na které jsem nereagoval, jimi ve skutečnosti vůbec nejsou - jsou jen českými šovinistickými bludy a bláboly, které nestojí za to vyvracet.

(Výše uvedené připomínky pana Podrackého neprošly redakční korekturou.)

***

Nepotrestání zločinů – největší zločin

Vlastimil Podracký

Největším zločinem na lidstvu vždy bylo nepotrestání zločinů. V současné postmoderní době se to stalo téměř zákonem, že zločin není řádně potrestán, zločinec má práva přesahující do značné míry práva oběti. Navíc zločinec je ve vězení přítěží společnosti a tak je snaha jej co nejdříve propustit. Odčinění zločinu a upřímná lítost se nekoná.

Nechci zde rozebírat jednotlivé případy, které jsou vlastně jen slabým odleskem obrovských zločinů, které vykonaly státní mašinérie. Ale právě tam existují strhující příklady, jak se zločin vyplácí. Mám na mysli různé tlusté čáry za minulostí. A tam se projevuje nejvíce morální dopad nepotrestaných zločinů a zástupy poškozených, kteří se nemají kam obrátit.

V morálním myšlení panuje základní představa – nepotrestaný zločin není zločinem. Když společnost nepotrestala aktéry komunistického režimu, komunistický režim nebyl zločinný. Naopak, podle převažujícího myšlení, byli zločinní bratří Mašínové a Hučín.

Nastoupenou cestu „odpuštění“ potom apologetové „tlustých čar“ nemohou opustit, protože stále se vracející a naléhající oběti jsou stále přítomny a nutno je nějak odmítnout, nebo zaujmout nemorální stanovisko, že prostě nic nedostanou, a když snad ano, potom jen almužnu. K tomu, aby uspěla politika usmiřování, je dobrá i církev a její představitelé. Krásně to bylo vidět na pouti muklů na Hostýně 1. 9. 2007. Zde asistovali představitelé katolické církve u divadla, které požadovalo usmíření s viníkem, který se nikdy nekál, nic nenahradil a vinu nikdy nepřipustil. Přitom každý kněz požaduje u sebemenšího hříchu nějaké babičky v kostele odčinění a pokání. Zde to ovšem neplatí. Tady se má odpustit jen tak pro nic za nic. Přitom by mohlo být požadováno pouze přiznání a pokání.

Každé morální pochybení, tedy i nepotrestání zločinů, má následky hospodářské a nastavuje do budoucnosti spory a konflikty. Kdyby ve volbách v r. 1993 uspěl KAN, prosazoval by vyrovnání s komunistickým režimem. To znamená, že by komunističtí aktéři nebyli připuštěni do státních úřadů a dále by byli zdaněni určitou daní, aby se vyrovnaly jejich nezasloužené příjmy, a z této daně by bylo možno zaplatit odškodnění obětem. Jenže to odporovalo ideji tlusté čáry a proto částečné odškodnění, které bylo provedeno, museli zaplatit všichni občané, tedy především ti mladí, kteří se zločinů komunismu nezúčastnili. Takže tím vzniká další nemorálnost, občané platí za něco, co nezpůsobili, a skuteční aktéři se baví. Nicméně i občané si svůj závazek zvolili dobrovolně tím že nevolili KAN. Platí se i za blbost.

Tím to ovšem neskončilo. Mnozí emigranti chtějí zaplatit svoje nemovité majetky, které jim byly po útěku do emigrace zabaveny. Není z čeho je zaplatit. Rodina Jana Bati chce náhradu za svoje dědictví. Majetek ve Zlíně už byl privatizován. Kde se vezmou náklady, když vyhrají soud? Jsou jen nemorální řešení: buď nic nedostanou, nebo to opět zaplatí občané jako daň za komunisty. A tak se apologetové tlustých čar stále více zamotávají do nemorálností, napřed jedna, potom druhá. Přitom se stále volá po morálce. Nelze být morálním v nemorální společnosti! Za nemorálnost se platí a ne málo.

Nakonec idea tlusté čáry vyvinila viníky, ale zavádí spor mezi dvěma skupinami nevinných: Mezi současnými daňovými poplatníky, většinou mladými lidmi s rodinami, a poškozenými. Skuteční viníci se smějí.

Ale začněme od začátku. Když evropské západní mocnosti ustoupily nacismu a nedodržely svoje spojenecké závazky mnichovskou dohodou, vstoupily na šikmou plochu nemorálnosti. To samozřejmě platilo i pro Sovětský svaz, ale tam bychom ani nic jiného neočekávali. V podstatě se v té době morálně chovaly jen USA. Nacistické Německo nadělalo obrovské zločiny. Nemusím snad připomínat vyvraždění 6 milionů židů, Lidice a Ležáky. Snad jen připomenu zapomenuté zločiny v Rusku – obléhání Leningradu za účelem vyhladovění a likvidace obyvatelstva hladomorem. Zemřelo cca 800 000 lidí. Zničení veškerého průmyslu, i obytných částí měst. Vyvraždění partyzánských vesnic. Vraždění ruských zajatců. Jsou to desítky milionů lidí. Po válce Německo nikdy reparace nezaplatilo a Sovětský svaz se hojil na východním Německu, ale hlavně na ostatních vyspělých zemích, které se dostaly do jeho zóny. Německo se vyrovnalo sice s nacismem jen uvnitř, nikoliv navenek.

Odsun Sudetských Němců byl možná částečně trest pro ty, kteří se provinili, a těch byla většina, nicméně pro mnohé to byla spíše pomsta. Plošné zabavení majetku byla sice zástava na německé reparace, ale reparace se nekonaly a zástava se nevrátila. Opět žádná spravedlnost. Pokud by Německo reparace zaplatilo, bylo by možno vyplatit Sudetským Němcům majetek (tedy alespoň těm nevinným) a tím by nastalo opravdové smíření. Tlustá čára v rámci Českoněmecké smlouvy je další nemorálností, která odpouští Německu reparace, ale zároveň jasně říká, že Sudetští Němci nic nedostanou. Tato tlustá čára nastavuje do budoucnosti spory, protože Sudetští Němci se stále cítí poškozeni a budou stále žádat satisfakci po Češích. Toho stále zneužívají nacionalistické síly. Tlustá čára vytvořila základnu pro další spory a narůstající konfliktní situaci.

Tlustá čára opět vyvinila viníka zločinů – Německo, ale zavedla spor mezi dvěma skupinami nevinných, ve skutečnosti poškozených: Mezi Čechy a onou částí Sudetských Němců, kteří si odsun a zabavení majetku nezasloužili.

Odpuštění neodpustitelného je zločinem.

Vlastimil Podracký

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

***

Český vzdor a úloha Masaryka

Vlastimil Podracký

Před sedmdesáti lety 14. září 1937 zemřel velký český myslitel a prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Masaryk dokončil velkou myšlenku samostatnosti českého státu a zároveň tomuto státu a českému, potažmo slovenskému národu dal ideu. Dovolím si zde několika odstavci reagovat na tuto velkou osobnost na pozadí celého paradigmatu složité české historie.

Národ, který si vyvzdoroval existenci

Podíváme-li se na národnostní mapu z předválečné doby, ještě před odsunem německého obyvatelstva z českých zemí a západního polského území, uvidíme jakýsi zbyteček slovanského obyvatelstva vyplňující ústřední části českých zemí, obklopený ze tří stran německým osídlením. Je to český národ, zbytek kdysi rozsáhlého slovanského osídlení zasahujícího původně až k řece Labi v Německu (tedy na západ od Berlína) a přimykající se od severu k řece Dunaji v dnešním Rakousku. Ostatní západoslovanské kmeny úplně zmizely (až na ubohý zbytek Lužických Srbů, dnes už téměř neexistujících). Češi, okleštění ze všech stran odmítli následovat osud svých bratří a zůstali trčet v německém obklíčení.

Poslední germanizační počin skončil počátkem devatenáctého století. Potom se již Češi spíše šířili. V posledku bylo od bitvy na Bílé hoře germanizováno v Čechách území Žatecka a dílu západních Čech na západ od Plzně a část Českolipska a Litoměřicka. Na Moravě potom jižní Morava, která předtím vůbec německá nebyla a ve Slezsku území Opavska. Většina obcí, o kterých dnes mluvíme, že v nich žili před válkou Němci, byla ještě na začátku osmnáctého století česká, měla vždy svůj český název a později i po germanizaci obvykle i početnou českou menšinu složenou z lidí jaksi přirozeně odolnou germanizaci, zvanou Hraničáři.

Germanizační tlak trval celá staletí prakticky od vzniku Francké říše. Slovanské národy podlehly mocenskému tlaku Němců, stali se obvykle součástí německých států a tam podlehli jazykově a kulturně. Moravané a Češi to odmítli.

Počátek vzdoru

Na začátku byl vzdor moravských knížat Rostislava a Svatopluka nepodřídit se Francké říši a založit vlastní stát. Rostislav to dokonce korunoval pozváním věrozvěstů Konstantina a Metoděje z Byzance. Tyto snahy podpořil papež a povýšil Metoděje na arcibiskupa. Nebyla to jen slovanská liturgie samotná, ale i to, že spisovný slovanský jazyk měl obrovský kulturní vliv. Člověku té doby stačilo se naučit písmenka cyrilské abecedy a mohl číst velký soubor knih přeložených z řečtiny. Mohl dokonce psát vlastní texty. Nemusel se učit cizí jazyk, třeba latinu, jako lidé v tehdejším Německu, aby si vůbec něco přečetl. Kněží se snadno rekrutovali z domácího obyvatelstva, protože naučit se číst bylo snadné. Zpětný přechod k latině už nemohl být nikdy úplný, jak říkají Číňané: Vařená rýže se již nikdy nestane syrovou. Prostě i latinští kněží z domácího prostředí používali staroslověnštinu jako praktickou pomůcku. „Vyšumění“ staroslověnštiny mohlo nastat až se objevila spisovná čeština.

Český stát se nemusel bát v prostředí rozdrobené feudální Evropy nějakého zániku nebo indoktrinace a postupně se české šlechtě a královskému rodu podařilo prosadit v rámci Říše suverenitu a mnohdy i vůdčí postavení. Zdá se mi přirozené, že německá menšina ve městech přistěhovaná v 11. a 12. století se spíše mírně počešťovala, přičemž domácí hnutí podporující českou identitu (husitství) k tomu přispívala.

Vzdor nebyl jen národnostní, i když tento podtext byl vždy přítomen. Byl to též vzdor náboženský. Husovo vystoupení bylo takovým vzdorem. Husité byli sice ničiteli kulturních statků, protože přehnali vizi skromného křesťanského života, ale také zvítězili nad čtyřmi křížovými výpravami, což jistě přispělo k národní hrdosti, zvláště však zachránilo český národ před vyhlazením. Desítky let trvající spor o přijímání podobojí, byl vzdorem přímo příkladným, na první pohled šlo vlastně o prkotinu. Jenže drobnost to nebyla. Byl to symbol, symbol odlišnosti od ostatních Evropanů – „my jsme jiní!“

Po bitvě na Bílé hoře r. 1620 musela opustit vlast převážná část české šlechty, která dělala svým vzdorem potíže císaři i papeži už od husitských válek. Konečně zmizela a aktéři se možná domnívali, že zmizí i český vzdor. Nezmizel. Po zrušení nevolnictví se probudil český lid a nastolil svůj další vzdor. Odmítl germanizaci a ve svobodném prostředí po josefínských reformách k údivu celého světa vstal z hrobu a nastolil svoji existenci jako moderního národa.

Vzdor a odmítání, jako podstatná vlastnost

Jaký je to národ, který si vyvzdoroval existenci? Vzdor musel být prvořadou vlastností národa, když ztratil svoji šlechtu. Byl vzdorem plebejce. Vzdor tedy v sobě zahrnoval nejenom neloajalitu ke svému feudálnímu pánovi, obvykle cizímu aristokratovi, ale i vzdor národnostní. Konfliktní linie nebyla jen třídní, ale i nacionální. Když se vytvořila česká buržoazie z prostého lidu, byla to hrdost vyrostlá z vědomí svých schopností. Český národ se takto velmi podobal americkému, také vzniklému z prostých přistěhovalců a vyděděnců všeho druhu, kteří si museli vydobýt blahobyt z divočiny. Češi si jej museli vydobýt na převažujících německých mocipánech. Nebylo to snadné, avšak zásluhou svobodného prostředí po josefínských reformách, možné.

Česká povaha vznikla fenoménem Bílé hory, byla formována převážně na základě vzdoru k cizím aristokratům a ke vnucené katolické církvi. Jenže vařená rýže se již nikdy nestane syrovou, také kalvínský evangelík se nikdy nestane katolíkem. Přitom lidé byli převážně věřící a do katolických kostelů chodili. Byli ve vnitřní opozici ke katolické církvi přesto, že se mohli k evangelické konfesi vrátit, neudělali to. Situace ovšem vedla k jakési „osobní víře“ a usnadňovala bezvěrství. Rekatolizace má tedy hlavní podíl na tom, že Češi jsou dnes nejméně konfesně zakotvený národ Evropy a zároveň plebejský. To neznamená, že musí být nejméně věřící. Češi se tím liší od Poláků, Maďarů a Slováků, kteří jsou více zakotveni v církvi. Češi vlastně mají svoje národní církve (českobratrskou, husitskou, možná i pravoslavnou) menšinové. Je to zvláštní situace, která vede k jakémusi „přehlížení náboženských konfesí“ a toleranci.

Masaryk, velký ideový sjednotitel

Vůdci českého národa v době R-U monarchie (Dobrovský, Jungman, Palacký, Rieger atd.) sjednocovali národ na základě jazykové a kulturní identity. Ale teprve Masaryk dal jasnou ideologii, vyhovující situaci národa a zohledňující celý složitý historický vývoj včetně všech náboženských úskalí.

Masaryk nebyl nevěřící, jak mnohdy tvrdí jeho odpůrci. Vyzýval k víře a k náboženskému myšlení. Vzhledem ke špatným historickým zkušenostem odmítal nadvládu církevních organizací a jejich propagandistický vliv. Cítil, že katolická církev, mající mocenské sídlo v zahraničí a světové zájmy, se může stát nepřítelem českých národních zájmů, pokud to bude potřebovat (někdy byla papežská stolice českému národu příznivá, jindy ne). Masaryk byl programový evangelík kalvínského typu a tím byl blízký americkému myšlení. Uvědomil si, že s americkým národem spojuje Čechy nejen plebejský původ, ale také kalvínská náboženská a ideová tradice. Američané dokončili kalvínskou reformaci, tedy to co bylo Čechům odepřeno po Bílé hoře. Proto mohli být vzorem Čechům pro dodatečné dokončení svojí reformace. V podstatě to znamenalo osobní víru, odmítnutí nadvlády náboženských organizací a náboženskou toleranci v rámci křesťanství (nikoliv snad k islámu a podobně). Nad všemi náboženskými konfesemi měl být národní humanismus, což byla Masarykova ústřední idea. Češi měli být sjednoceni na základě humanitních idejí zahrnujících původní křesťanské ideje bez transcendentních částí. Také uznával všechny tradice, které vzešly z křesťanství a celou křesťanskou morálku. Mládež vyzýval k morálce.

Podstatou reformace kalvínského typu, tedy to co začalo již Husem, je odmítnutí nadřazenosti institucí, ale nadvláda zákona. Pro Husa byla podstatná pravda a biblický zákon. Odmítal světské i náboženské instituce, které se biblickým zákonem neřídili; úloha institucí byla pro něj jen k realizaci zákona. V tom spočívala jeho reformace, která byla potom vzorem pro všechny další evropské reformátory. Totéž je podstatné pro protestantskou Ameriku. Tím zákonem byla původně Bible, s příchodem humanismu světský zákon, na kterém se lidé demokraticky shodli. Základní biblické zásady ovšem zůstaly a morálka se odvíjela z křesťanských základů.

Masarykova genialita je v tom, že udeřil hřebíček na hlavičku – dal Čechům to, co potřebovali a co je jim vlastní – kalvínský zákon, protestantskou ideologii. Neuznávání institucí a vrchnosti vůbec, jejich zesměšňování (viz Švejk), jako plebejská vlastnost, se s kalvínským uznáváním jediné autority Zákona spojila v kauzální jednotu a tím dala Čechům konečně ideologii, která jim byla vlastní. To je geniální Masarykův počin.

Masaryk vysvětluje proč jeho humanismus je národní, nikoliv všelidský, takto: Veškeré lidství se soustřeďuje v národě. Lidstvo není nic, lidstvo nic neznamená, je to prázdný pojem. Za celosvětové lidství nelze bojovat, protože boj vyžaduje nepřítele nebo alespoň konkurenta, ale celosvětové lidství nepřítele nemá. Z kosmu nás nikdo neohrožuje ani nesoutěžíme s nějakou jinou kosmickou civilizací. Masaryk vysvětluje, v souladu s americkými konzervativními myšlenkami a českou obrozeneckou zkušeností, že každý národ má mít svobodu a suverenitu. Víc nepotřebuje. Svůj blahobyt si musí vybudovat sám. Pojem nějakého univerzálního lidství by byl antitezí národní svobody, znamenal by vnější zasahování do vnitřního života národů.

Demokracie, jakmile se stane všelidovou, automaticky směřuje k sociální otázce. Chudí lidé, tvořící většinu národa, jsou voliči. Nelze od nich chtít, aby volili vládu, která není schopna jim dát nějakou naději na lepší život. Proto se objevují sociální teorie a nemohou zůstat jen na papíře. Masaryk je si toho vědom. Ale jeho řešení není z těch, které cloumají v té době s Evropou: rovnostářství založené na přerozdělování bohatství. Jeho řešení je shodné s americkým konzervatismem, v podstatě to, které realizoval Baťa. Řešení je v práci. Každý si musí vydobýt blahobyt sám. Ale musí se mu dát příležitost.

Zde ovšem něco selhává. Přichází hospodářská krize a práce není. Stát si neví rady. Masaryk také ne. A tehdy se připravují totalitní ideologie. Masaryk umírá na počátku nové doby, doby totalitních idejí a morálních porážek. Jeho smrt symbolizuje dočasný ústup demokracie a konzervativních myšlenek, které jsou ovšem tak silné, že nakonec zvítězí. Jenže Češi jim po pádu komunismu už nerozumějí.

Den po nihilismu

Totalitní ideologie posílily plebejské české myšlení, protože plebejství oslavovaly. Protože Češi jsou plebejský národ, bylo jim těžko prohlédnout tuto prohnanou taktiku. Český ohnutý plebejský hřbet zafixovaný již po Bílé hoře dosti nízko a jen mírně narovnaný v době obrozenecké a za první republiky se zohnul ještě více, aby lidé přežili pod vládou tupé ideologie poskytující svobodnou realizaci jen na chalupách a rodinných domcích. V podstatě to byla báječná léta, protože mysleli jiní, a plebejec nemusel mít žádnou zodpovědnost. Zafixoval se stav, že vrchnost je špatná, ale všechno vyřeší. Lidé se uzavřeli do svých domovů a dřívější angažovanost, tak pracně vydupaná v plebejcích v době obrozenecké, se vytratila a dosud nevrátila. Občan toho dnešního absurdistánu se dodnes doma chová s největší disciplínou, ale jakmile vyjde na ulici je z něho nedisciplinovaný a nevšímavý mechanismus. Protože je obtížné to změnit, zvláště když vládnoucí oligarchii to tak vyhovuje, občan ztrácí motivaci za změnu bojovat. Přitom byla zpochybněna křesťanská morálka. Zapomnělo se na to, že křesťanská morálka neznamená automaticky se podřizovat církevním pravidlům.

Dnes, pokud je nějaká angažovanost, potom bezideová. Prostě, lidé nevědí, co chtějí, vědí jen co nechtějí. Již několik lidí se neshodne téměř na ničem. Schůze jsou přehlídky narcisů, kteří se předvádějí v řečnění a při sebemenším nesouhlasu uraženě odchází. Chybí hospodáři a zodpovědní lidé. Přitom si nemyslím, že všichni jsou zloději. Prostě plebejci si neumějí vládnout a sklouznutí k osobnímu prospěchu je jediným východiskem, když chybí idea a jakákoliv vyšší hodnota.

Češi potřebují obnovit kalvínské prostředí. Nadvládu zákona. Češi potřebují ideologii, kterou by přijali a podle které by vytvořili normativy života. Současný stav jakési demokracie, která je jednak omezená a jednak dovoluje cokoliv, nemůže nic dobrého přinést národu, který neuznává instituce a neumí si sám vládnout pomocí institucí. Smysluplná ideologie je potřebná jako sůl, jedině ta je schopna lidi sjednotit, určit hranice chování a nasměrovat angažovanost.

Přitom ideu máme. Je to Masarykova idea. Je to ona idea před kolapsem demokracie ve třicátých letech. Je to národní humanismus založený na křesťanské morálce bez nadvlády církví. Samozřejmě, že mnoho věcí se na Masarykovi musí inovovat. Ale nám nic jiného nezbývá.

Lichá řešení

Ze zahraničí nám stále někdo radí. Jsou to mnohdy i emigranti usazení v jiných zemích, tam přizpůsobení, ale dosud se cítící Čechy. Mnozí by rádi z nás měli Američany, jiní Němce. My jsme prostě takoví jací jsme, nejsme ani ti ani oni. Jsme Češi. Pouze jsme ztratili ideologii, kterou bychom se řídili. Kalvínské a zároveň plebejské myšlení chce zákon, chce ideologii, ovšem konzervativní, historicky prověřenou (nikoliv konstruktivistické utopie typu komunismu).

Není jiná cesta, než ta, kterou ověřili obrozenci a Masaryk. Nemůžeme se nikdy stát katolickým národem, přesto se musíme vrátit ke křesťanskému humanismu. Nemůžeme se nikdy stát ani národem komunistickým, ani multikulturalistickým. Nikdy jsme neměli kolonie, abychom cítili nějaký dluh k jiným národům. Nikdy jsme neutlačovali indiány a černochy ani jiná odlišná etnika, abychom jim museli dělat afirmační akce. Byli jsme vždy přiměřeně konzervativní, a navzdory odmítání konfesí, zakotvení v křesťanských hodnotách, abychom nemuseli přijímat levicově liberální výstřelky typu genderového feminismu, rovnosti sexuálních orientací a výchovu dítěte k neposlušnosti učitelům.

Přesto potřebujeme spojence v ostatních národech, třeba v konzervativních Polácích.

Vlastimil Podracký

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz