Říjen 2007

Mýtus, mýtus, mýtus…

Jan Kubalčík

Před sedmdesáti lety 14. září 1937 zemřel velký český myslitel a prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. To je snad jediné tvrzení z textu Český vzdor a úloha Masaryka, na kterém se s kolegou Podrackým (dále jen autor) plně shodnu. Rád bych na následujících řádcích krátce na jeho článek reagoval.

Josef II.

Pro autora bude úloha Josefa II. asi docela rozporuplná. Na jedné straně „germanizoval“, na straně druhé je Toleranční patent. Autor zjevně vnímá první akt záporně a druhý kladně. Ovšem do kontextu druhého, tedy do kontextu protikatolického tažení Josefa II., patří také podřízení církve státu a tím další rána možnosti kontroly světské moci mocí církevní, rušení řádů, v té souvislosti provedená rozsáhlá vyvlastňování (krádeže) církevního majetku, rozprášení Tovaryšstva Ježíšova – tedy jezuitů –, nositele a šiřitele vzdělanosti, včetně té české (Balbín), atd. atp.

Josef II. byl zkrátka absolutistický (a prý jaksi osvícený) monarcha, který nesnesl pocit, že by se i on mohl a měl někomu zodpovídat ze svého vládnutí. S touto jeho touhou byla pak plně v kontextu snaha o efektivnější ovládání říše – a k tomu pochopitelně byl dobrý jeden jazyk - proto jeho snahy nepramenily z nějaké úvahy o národnostním útlaku (germanizaci Čechů), ale z touhy po účelnosti bez ohledu na místní tradice, zvyky, včetně jazyka. Problém Josefa II. nespočíval v tom, že byl Němec (jednak tehdy žádní Němci neexistovali, jednak aristokracie i po konstituování moderních národů zůstala zcela nadnárodní), ale v tom, že byl „osvícenec“. Stejně tak netrval nějaký „germanizační tlak“ celá staletí. To je mýtus výkladu historie stvořený Palackým a právě Masarykem tvůrčím způsobem rozvinutý. Soudím, že Pekař tyto otázky viděl daleko jasněji a pravdivěji. Autor píše: „Po zrušení nevolnictví se probudil český lid a nastolil svůj další vzdor. Odmítl germanizaci a ve svobodném prostředí po josefínských reformách k údivu celého světa vstal z hrobu a nastolil svoji existenci jako moderního národa.“ Pokud „český lid“ něco nastolil, tak odpor k jakékoli autoritě. Takový odpor lze v různé míře nalézt u každého lidu – a ani lid, ani autorita v těchto případech nejsou nijak národnostně vymezeni. Pro tyto případy je lépe číst Alexise de Tocquevilla, který v Demokracii v Americe pečlivě váží důsledky okamžitého zrušení otroctví pro ty, kteří nejsou nijak uvyklí se svobodou nakládat (toto nechť prosím ale není chápáno jako obhajoba institutu otroctví).

Mýtus vzdoru a slovanské sounáležitosti

Na to navazuje moje druhá poznámka k autorově textu. Autor zcela opomíjí skutečnost, kterou jsem již uvedl, totiž že aristokracie byla (a je) prakticky nadnárodní. Nikoli „česká“ (dobrá) nebo „německá“ (zlá). A to již od počátku. Hrdá moravská knížata Rostislav a Svatopluk nedělala nic pro „národ“ (žádný neexistoval – existovali jen jejich poddaní a ti hovořili jistě různými jazyky a měli různé tradice), ale pro své mocenské postavení a pro své poddané, za které cítila odpovědnost. Že byli pozváni svatí věrozvěstové a díky nim byly Morava a česká kotlina christianizovány z východu, bylo krásné (a pro mne osobně cyrilometodějská tradice hodně znamená), ale v následných letech poněkud komplikující. Přesto se zde (naštěstí) západní (latinská) vzdělanost nakonec prosadila a také proto dnes přináležíme k Západu a ne k Východu s jeho tradicí caesaropapismu.

Je ale pravdou, že tento historicky zakořeněný svár občas vyplave na povrch personifikován těmi, kteří by se rádi přimykali k dubisku, po hříchu často právě za těch časů, kdy od dubiska přichází nejvíc mrazu. Nakonec, jak takové všeobjímající slovanství může také v praxi vypadat, je dobře vidět na vztazích Poláků a Rusů nebo Srbů a Chorvatů. Děkuji nechci – dívejme se na každého střízlivě a volme si partnery ne podle toho, zda jsou Slované, nýbrž podle toho, jak drží slovo.

Mýtus kalvinismu

Snad největšího faux pas se autor dopustil ve svých zmínkách o husitství. Dovolím si přitom oddělit Husa od hnutí, které se zaštiťovalo jeho jménem. Hus byl dobrý katolík, který reálně viděl řadu skutečných nešvarů a nebyl dost trpělivý a snad i pokorný na to, aby dokázal razit pomalou cestu postupné reformy – takových reforem (nikoli „reformací“) prodělala římskokatolická církev za dobu svého trvání řadu. I její největší kritici by jí jistě neupřeli schopnost vnitřně se obrodit. Hus jistě miloval Boha, miloval pravdu – jeho problémem snad bylo to, že pro tuto svoji velkou ctnost zapomněl na ty druhé, na trpělivost, smířlivost, mírnost (ale tohle bych rád nechal stranou – pro znalejší, povolanější). Následné (revoluční) hnutí však bylo katastrofou pro naše území i pro okolní země. To, že se jej nepodařilo včas pacifikovat, přineslo neblahé následky a z tehdejších událostí se dají vzít snad jen poznatky pro vojenské historiky (Žižka, veterán od Grunwaldu, byl skutečně velmi obratný voják) a právě onen mýtus o „národnostním vzepětí husitství“, na kterém se nakonec přiživili i komunisté (což, připouštím, je trošku argument pod pás, ale pravda to je). Nakonec, jak se ukázalo, úspěchy husitských vojsk na Martově poli neměly nic společného se záchranou existence českého národa (ještě pořád žádný neexistoval, existovali jen poddaní českého krále, kterým byl celou tu dobu zcela legitimně Zikmund Lucemburský, tak řečený Liška ryšavá) – vždyť po pacifikaci těch nejradikálnějších (zejména u Lipan) k ničemu takovému nedošlo. Právě Pekař oponoval tezi, kterou šířil Masaryk, že český národ má protestantské kořeny. Jeho rozhodným argumentem bylo, že kdyby tomu tak skutečně bylo, nepřežil by rekatolizaci.

Samostatnou kapitolou je pak právě doba pobělohorská. S jistou nadsázkou by se dalo dokonce říci – v naprostém rozporu s tvrzeními autora – že následná rekatolizace vůbec umožnila pozdější vznik českého národa. Jistě, my si v první řadě vybavíme J. A. Komenského, ale obrovské množství těch, kteří byli nuceni opustit svá obydlí a další majetky, mluvili jako svojí mateřštinou němčinou a v důsledku jejich odchodu byly celé oblasti následně počeštěny. I z těch 27 tzv. českých pánů popravených na Staroměstském náměstí jich česky uměl jen zlomek a těch „posledních 300“, kteří stáli u Obory, byli němečtí žoldnéři zaplacení moravskými penězi.

K tomuto tématu snad zbývá dodat jen to, že všemožným plamenným reformátorům můžeme poděkovat za to, že zatímco oni často velmi nepokorně a často velmi krutě trhali jednotu křesťanstva na kusy, Turci táhli středomořím – se všemi důsledky, které to pro nás mělo. A buďme fér, na roztržku jsou vždy (alespoň) dva: za mnohé z toho může i zbrklost a neochota naslouchat tehdejších vrcholných představitelů římskokatolické církve.

Mýtus podobnosti

Autor staví hodně svých závěrů na předpokladu, že nás (Čechy) spojuje s Američany plebejství a kalvínství. Dovolil bych si nesouhlasit, a to v obou bodech. Byli snad „otcové zakladatelé“, tvůrci americké ústavy, v nějakém smyslu plebejci? Stačí zalistovat v Listech federalistů, aby si člověk jasně odpověděl, že ani náhodou, ani omylem. A v druhém bodě – protestantská tradice naše a jejich jsou dost různé. Ta „jejich“ je spřízněna s anglikánskou církví, která je mezi protestantskými církvemi ve všem podstatném (teologie, liturgie) snad nejvíce podobná římskokatolické církvi. To pro důvod jejího vzniku – to se jen Jindřich potřeboval zase rozvést. On nechtěl zrušit kontrolu světské moci, on nechtěl „reformovat“, on se chtěl rozvést. Samozřejmě, že u toho nezůstalo, ale již od kořenů je ten „náš“ a ten „jejich“ protestantismus hodně jiný. A důsledky dnes? Např. naprosto jiný, historicky zakořeněný, pohled na rovnost. V určité míře se to netýká jen nás, ale i ostatních evropských národů. Ale abych neodbíhal, viz např. rozhovor s Jiřím Večerníkem „Jsme rovnostáři, ale už ne výjimeční“ v MFD z 27. srpna 2007 (http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=820110), nebo rozhovor s Michaelem Novakem „Socialisti potrebujú páchateľa“ ve slovenském týdeníku TREND 34/2007 z 23. srpna 2007 (http://www.konzervativizmus.sk/article.php?1597).

Mýtus Masaryk

Obávám se, že pravdivý pohled na TGM v Čechách bude možný ještě za nějakých 50 let. Po naprostém odmítání ze strany komunistů přišel opačný extrém – nekritická adorace. Přitom již počáteční lež o „československém národě“, ignorování Pittsburské dohody (čímž ukázal, co pro něj dohody znamenají, když už se „nehodí do krámu), jeho proticírkevní – a v tom se autor po mém soudu velmi mýlí – tažení (ano, pěkná slova, ale v praxi vyvlastňování, tedy krádeže majetku, stejně jako Josef II.) by měly stačit na to, abychom sundali růžové brýle. Nebo snad chceme nové Rukopisy, tentokrát v lidské podobě, paradoxně v podobě právě toho, kdo se podílel na vyvrácení falešného podvrhu, byť pro národovce tak přitažlivého? Masaryk patrně nebyl národovcem v hrubém slova smyslu. Asi nebyl nevěřící – tedy ve smyslu dnešního ateismu. Patrně skutečně byl humanista. Ale co to znamená? Takové označení by Albert Schweitzer, soudím, příkře odmítl.

Každý křesťan, tedy ten, kdo bere na vědomí: miluj svého Boha celým srdcem, celou duší!“ a zároveň: „miluj svého bližního jako sám sebe!“ je samozřejmě, díky druhému imperativu, humanistou. Dnešní „humanisté“ však první kolo tohoto bicyklu ignorují a podle toho také vypadá jejich jízda. Soudím, že mezi ně patřil i Masaryk. On nedal „Čechům to, co potřebovali a co je jim vlastní“, jak uvádí autor. Dal jim to, co mnozí z nich chtěli – pryč od Vídně, pryč od Říma, ale to v plebejských hlavách hlavně znamenalo pryč od závazků, pryč od odpovědnosti, pryč od autority, pryč, pryč… vždyť doba je těhotná činy, život je tak krátký a na východě vychází rudé slunce.

Ale nechtěli to všichni – vzpomeňme ten ohromný počet českých vojáků, kteří věrně sloužili svému císaři. V kontextu mýtu o tom, jak celý český národ netoužil po ničem jiném než po rozbití Rakouska–Uherska, se většinou na takové věci jaksi potichu zapomíná. Přitom antiteze může znít, že šlo o projekt lačných elit, kterým již nestačilo mít část moci ve Vídni a chtěli celou moc v Praze – císaři věrní byli demoralizováni porážkou, nacionalismus a plebejská masa vždy náchylná k nějaké té revoluci byla po ruce.

Nechci se na tomto místě pouštět do spekulací, kým vším ještě Marasyk byl či nebyl, to rád přenechám těm budoucím historikům, kteří snad za pár desítek let seberou odvahu a téma TGM kriticky otevřou (to bude vypadat asi jinak než v podání pana Zdeňka Mahlera). Rozhodně však nebyl velkým ideovým sjednotitelem, jak píše autor, a už vůbec bych jej nějak paušálně nespojoval s konzervativním politickým myšlením, vždyť on sám se často zaklínal socialismem.

Ano, potřebujeme těžit z toho dobrého v minulosti – z toho dobrého našeho, i z toho dobrého z ostatních nám civilizačně blízkých společenstev. Tradice první republiky, nebo chceme-li tradice masarykovská, do tohoto rezervoáru jistě patří, ale v žádném případě ne sama a v žádném případě ne paušálně. Nad nikoho se nepovyšujme, před nikým se neponižujme, nenechme se nedůstojně poučovat, ale na druhé straně dobře naslouchejme dobře míněné rady a nezapomeňme za ně upřímně poděkovat.

Závěrem snad jen povzdech: škoda legitimní monarchie, na jejíchž troskách byly rozpoutány vášně v 19. století podnícených nacionalismů.

Jan Kubalčík

místopředseda Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

***