Říjen 2007

Odhalen pomník německým obětem krnovských táborů

Starostka města Krnova Renata Ramazanová: „Ať stud za chyby minulé je pro nás všechny i generace příští dostatečným varováním před opomenutím tak důležitých a přitom prostých hodnot jako je humanita a úcta k cennosti a jedinečnosti každého lidského života.“

Včera (10. 09. 2007 - pozn. red. CS-magazínu) se na městském hřbitově v Krnově shromáždili účastníci 13. ročníku Německo-českého týdne, vedení města Krnova – starostka Renata Ramazanová, místostarostka Alena Krušinová, místostarosta Bedřich Marek a další hosté. Předseda Sdružení vyhnanců domovského okresu Krnov (Jägerndorf) prof. Kurt Schmidt společně se starostkou Renatou Ramazanovou odhalili pomník německým občanům Krnovska, kteří zahynuli v krnovských táborech v letech 1945 – 1946. Pomník, který zde byl umístěn se souhlasem krnovské městské rady, následně vysvětili krnovský římskokatolický děkan Karel Sliva a evangelický diakon Horst Kaller.

Text proslovu starostky Krnova, paní Renaty Ramazanové:

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte také mně, abych k tomuto pietnímu setkání přispěla několika slovy, svěřila se vám s pocity, které v této chvíli prožívám. Setkání živých u místa odpočinku těch, kdo již s námi nejsou, je vždy záležitostí vážnou a emotivně nasycenou. Setkání u hromadného hrobu nese s sebou výrazně tragický podtext. A my navíc nyní stojíme u hromadného hrobu, který čekal více jak 60 let na svůj náhrobní kámen. Věřím, že stejně jako mě i vám nyní hlavou běží myšlenky mnohokrát násobené emocemi. Narodila jsem se po světové válce. Patřím ke generaci, které od dětství místo dávných příběhů a pohádek byly vyprávěny příběhy hrůz, kterými prošla předešlá generace. Od nejranějšího mládí si tedy kladu otázky, na které, přiznám, se těžko hledají odpovědi hodné důstojnosti, kterou lidé svému živočišnému druhu od pradávna přisuzují. Nenávidím příběhy 20. století, bylo to století kruté a prokleté pro všechny, bez ohledu na jejich národnost nebo kontinent, na kterém žili. Tato chvíle mi znovu připomíná to neblahé nedávno minulé století. Svírá mě tragickými stíny minulosti. Musím říci, že jsem schopna vstřebat faktické informace. Jsem schopna si uspořádat ve svém vnímání řetězce historických příčin a důsledků. Jsem schopna vnímat podstaty mocenských cílů a přisluhujících ideologií. Nemohu se však s nimi ztotožnit.

Co však nejsem schopna a ani nechci pochopit, jsou skutečnosti jako nenávist a pomsta a to u žádné ze znepřátelených stran. Stejně nejsem schopna pochopit ani smrt v době, kdy bojiště již dávno ztichla a vítězi i poražení se dočkali míru. Nerozumím také hrobům, které měly být zapomenuty. Proto je tato chvíle velmi těžká a bolestná. Vypovídá o osudech a událostech, před připomínkou kterých jsme se příliš dlouho chtěli skrýt či najít jim vysvětlení a marnou obhajobu.

Na druhé straně musíme my všichni ocenit skutečnost, že dnes zde stojíme vedle sebe po dlouhých desetiletích, které nás dělí od událostí, na něž vzpomínáme. Přišli jsme společně na toto smutné místo, abychom vzdali úctu občanům Krnova časů minulých. Není to tak dávno, co by podobnou situaci každý z nás považoval za nemožnou. Za cílem překonání stínů minulosti jsme ušli společně pěkný kus cesty a já jsem přesvědčena, že směr jsme zvolili správný a příkladný.

Proto využiji příležitosti našeho setkání. Využiji ji k poděkování vám všem, že jste tomuto hrobu krnovských občanů dnes dali důstojnost, kterou si zaslouží. Pokloním se hluboce spolu s vámi zde pohřbeným a poprosím je o smíření. Ať stud za chyby minulé je pro nás všechny i generace příští dostatečným varováním před opomenutím tak důležitých a přitom prostých hodnot jako je humanita a úcta k cennosti a jedinečnosti každého lidského života.

Sehr verehrte Damen, sehr geehrte Herren,

Erlauben Sie mir, bitte, daß ich zu diesem Pietätsakt mit ein paar Worten beitrage. Ich möchte hier meine Gefühle äußern, die ich in dieser Weile empfinde.

Das Treffen der Lebenden an der letzten Ruhestätte deren, die nicht mehr unter uns verweilen, ist immer ein ernstes und emotionell starker Moment. Das Treffen bei dem Massengrab bedeutet immer einen espressiv tragischen Hintergrund. Und dazu stehen wir hier am Grab, das mehr als 60 Jahre auf seinen Grabstein wartete.

Ich glaube, daß genauso wie es bei mir ist, laufen auch in Ihrem Kopf die vielmals wiederholten Gedanken. Ich selbst wurde erst nach dem Krieg geboren. Ich gehöre zu der Generation, der seit Kindheit, statt Märchen die grausamen Kriegsgeschichten erzählt wurden. Ich stellte mich immer die Fragen, wie das alles möglich war. Aber es wird nur schwer die Antwort gesucht, die der Menschenwürde wert wäre. Ich hasse diese Geschichten des 20. Jahrhunderts, es war das Jahrhundert, das für alle grausam war, abgesehen von der Nationalität oder Land, in dem sie wohnten.

Diese Weile erinnert mich wieder an das verhängnisvolle vergangene Jahrhundert. Die tragischen Schatten der Vergangenheit umklammern mich. Ich bin fähig, die Fakten zu resorbieren. Ich bin fähig, die historischen Ursachen und Folgerungen zu ordnen. Ich bin fähig, die Gründe der Ziele der Mächtigen dieser Welt und deren Ideologie wahrzunehmen. Ich kann mich aber nicht damit identifizieren. Womit ich aber nicht einverstanden bin, ist die Tatsache, dass man mit Hass und Rache an beiden feindlichen Seiten rechnet. Genauso kann ich nicht begreifen, warum man sterben musste, als die Schlachtfelder schon längst still waren und alle – Sieger und Besiegten – den Frieden genossen haben.

Ich verstehe nicht, warum auch die Gräber vergessen werden sollten. Deshalb ist diese Weile so schwierig und schmerzhaft. Sie erinnert an die Schicksale und Ereignisse, die vergessen werden sollten. Vor dieser Erinnerung wollten wir uns zu lange verbergen oder für diese Ereignisse eine andere Erklärung und Verteidigung zu finden.

Auf anderer Seite, müssen wir alle die Wirklichkeit schätzen, dass wir hier heute gemeinsam nebeneinander stehen, und zwar nach vielen Jahrzehnten, die uns von den Ereignissen trennen, an die wir erinnern. Wir sind gemeinsam an diesen traurigen Ort gekommen, um die den Bürgern des alten Jägerndorfs zu erweisen. Es ist nicht so lange her, damals wäre diese Veranstalltung gar nicht möglich. Wir haben gemeinsam ein hübsches Stück Weges zurückgelegt, um die Schatten der Vergangenheit zu überwinden. Ich bin überzeugt, dass wir die richtige und vorbildliche Richtung gewählt haben.

Deshalb möchte ich diese Gelegenheit ausnützen, um mich bei Ihnen allen zu bedanken. Meinen besten Dank dafür, dass Sie diesem Grabmal der Jägerndorfer Bürger die Ehre erwiesen haben, die es sich verdient. Ich verbeuge mich tief gemeinsam mit Ihnen vor den hier beerdigten Menschen und werde um Versöhnung bitten. Möge die Scham für die Fehler der Vergangenheit für uns und die kommenden Generationen die ausreichende Warnung sein, denn die Ehrfurcht vor der Einzigartigkeit jedes menschlichen Lebens darf nicht unterlassen werden.

(Překlad: Ludmila Čajanová)