Říjen 2007

Vaše peníze, naše značka

Tomáš Pavlíček

Pražští úředníci proměnili obyčejnou registraci auta v tajuplnou bojovou hru. Příliš je přitom nezajímá, že se nikdo z „hráčů“ nebaví. V Česku se najdou města, kde má čas občanů větší hodnotu.

Je to malá plechová cedulka s písmeny a čísly, kterou si tady každý řidič musí přišroubovat na přední a zadní nárazník auta. Bez nich nelze jezdit, ale získat je není jednoduché. Třeba v Praze musí každý zájemce napřed podstoupit složitou, týdny trvající operaci.

Cesta metrem z pražského centra do periferní stanice Stodůlky trvá slabých třicet minut. Na nástupišti i před východem z podzemky pátrá zájemce o přihlášení auta marně po ukazatelích k úřadu, který si pro ten účel někde v okolí zřídila radnice hlavního města. Až místní trafikantka sdělí, že se tam dá dostat jedině autobusem, který tu staví jednou za půl hodiny. Další žena v autobuse, znalá místních poměrů, pak cestovatele naviguje na správnou zastávku, odkud se jde ještě 300 metrů v sevření čtyřproudé silnice a betonové stěny až k bílé budově obklopené řadou topolů a označené cedulí s nápisem „Odloučené pracoviště magistrátu“. Dva muži v černých tričkách právě scházejí po schodech s potištěnými plechy v podpaží. „Tak hoďku a půl,“ říká jeden z nich na otázku, jak dlouho se uvnitř čeká na úřední přijetí. Tihle dva patří ovšem mezi ty šťastlivce, kteří si koupili auto v Česku; v tom případě totiž většinou stačí jedna výprava do Stodůlek. Kdo si ale vůz doveze z ciziny, musí se vyzbrojit trpělivostí.

Za den nebo za měsíc

Pan K. koupil v Německu Volkswagen Golf a vyřídil v Česku všechny technické a administrativní kontroly. Uhradil necelé tři tisíce poplatku, vystál frontu a předal vyplněnou žádost. Tím skončilo první dějství. „Za dva týdny jsem zase zabil odpoledne cestou do Stodůlek jenom kvůli tomu, abych podepsal rozhodnutí,“ říká. „Čekal jsem, že aspoň podruhé dostanu rovnou na místě i značku, ale dali mi ji až za další dva týdny. Mezitím jsem auto nutně potřeboval, ale stálo jenom kvůli téhle formalitě. Nechápu, co tam ten měsíc dělají.“

Úředníci neprohlížejí samotné auto, jestli fungují brzdy nebo zda číslo motoru odpovídá údaji v technickém průkazu: to všechno už za ně udělali technici jinde. Ve Stodůlkách jenom prohlédnou doklady a zapíší je do seznamu. Oficiální řečí ovšem náplň jejich práce zní dramatičtěji. „Pracovník vyhodnocuje všechny podklady, zapisuje záznam do elektronické evidence žádostí, potvrdí výsledek svého rozhodnutí do spisové dokumentace a provede další záznamy do registru o schválení vozidla,“ vypočítává Václav Krouský z dopravně správního oddělení magistrátu. Taková operace ovšem v sousedním Německu trvá jen 40 minut. Podle pražských úředníků však lze Česko s Německem jen těžko srovnávat: protože Němci prý zdaleka tak často jako Češi nedovážejí automobily ze zahraničí, není tam takový nápor na příslušné úřady.

Přesto se i v Česku najdou velká města, která žádost o registraci auta vybavují hbitěji než Praha. V Olomouci to trvá tři dny až týden, v Brně dokonce jeden jediný den. „Prostě jsme na tu agendu dali víc úředníků,“ vysvětluje úspěch šéf dopravního odboru tamní radnice Petr Konopka. Praha touhle cestou jít nechce. Kdyby se prý rozrostl počet žádostí, stačí stávajícím kádrům ubrat jinou práci a poslat je výhradně na odbavování.

Čas jsou peníze

Spolehlivým indikátorem vstřícnosti a rychlosti úřadů může být i to, kolik se kolem dané agendy rojí firem slibujících bleskové vyřízení formalit. V Praze jich internet vyplivne řadu: všechny slibují, že za dva až tři tisíce korun (kromě oficiálního poplatku) zařídí značky i do dvou dnů. V čem tkví tajemství jejich úspěchu, když běžnému smrtelníkovi trvá stejná operace měsíc? „To netuším, musíte se obrátit na ně,“ krčí rameny odpovědný úředník magistrátu Václav Krouský. Firmy nechtějí své „know-how“ prozradit, ale znalci situace mluví o korupci. Vodítkem, kdo má pravdu, může být například zápis firem do obchodního rejstříku. Tam až donedávna panovala podobná situace jako při přidělování značek: věc se táhla řadu měsíců, personál se před veřejností uklidil za zamřížované dveře, a kdo chtěl mít zápis v obchodním rejstříku dřív, musel zaplatit zprostředkovatelům, kteří žádost protlačili přes „spřízněné lidi“. Nové vedení soudu ovšem tyhle pracovníky propustilo, zápisy se začaly vyřizovat na přístupnějším místě a rychleji. Firmy „šetřící váš čas“ pak přestaly mít smysl.

(Respekt, www.respekt.cz)