Říjen 2007

Český vzdor a úloha Masaryka

Vlastimil Podracký

Před sedmdesáti lety 14. září 1937 zemřel velký český myslitel a prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Masaryk dokončil velkou myšlenku samostatnosti českého státu a zároveň tomuto státu a českému, potažmo slovenskému národu dal ideu. Dovolím si zde několika odstavci reagovat na tuto velkou osobnost na pozadí celého paradigmatu složité české historie.

Národ, který si vyvzdoroval existenci

Podíváme-li se na národnostní mapu z předválečné doby, ještě před odsunem německého obyvatelstva z českých zemí a západního polského území, uvidíme jakýsi zbyteček slovanského obyvatelstva vyplňující ústřední části českých zemí, obklopený ze tří stran německým osídlením. Je to český národ, zbytek kdysi rozsáhlého slovanského osídlení zasahujícího původně až k řece Labi v Německu (tedy na západ od Berlína) a přimykající se od severu k řece Dunaji v dnešním Rakousku. Ostatní západoslovanské kmeny úplně zmizely (až na ubohý zbytek Lužických Srbů, dnes už téměř neexistujících). Češi, okleštění ze všech stran odmítli následovat osud svých bratří a zůstali trčet v německém obklíčení.

Poslední germanizační počin skončil počátkem devatenáctého století. Potom se již Češi spíše šířili. V posledku bylo od bitvy na Bílé hoře germanizováno v Čechách území Žatecka a dílu západních Čech na západ od Plzně a část Českolipska a Litoměřicka. Na Moravě potom jižní Morava, která předtím vůbec německá nebyla a ve Slezsku území Opavska. Většina obcí, o kterých dnes mluvíme, že v nich žili před válkou Němci, byla ještě na začátku osmnáctého století česká, měla vždy svůj český název a později i po germanizaci obvykle i početnou českou menšinu složenou z lidí jaksi přirozeně odolnou germanizaci, zvanou Hraničáři.

Germanizační tlak trval celá staletí prakticky od vzniku Francké říše. Slovanské národy podlehly mocenskému tlaku Němců, stali se obvykle součástí německých států a tam podlehli jazykově a kulturně. Moravané a Češi to odmítli.

Počátek vzdoru

Na začátku byl vzdor moravských knížat Rostislava a Svatopluka nepodřídit se Francké říši a založit vlastní stát. Rostislav to dokonce korunoval pozváním věrozvěstů Konstantina a Metoděje z Byzance. Tyto snahy podpořil papež a povýšil Metoděje na arcibiskupa. Nebyla to jen slovanská liturgie samotná, ale i to, že spisovný slovanský jazyk měl obrovský kulturní vliv. Člověku té doby stačilo se naučit písmenka cyrilské abecedy a mohl číst velký soubor knih přeložených z řečtiny. Mohl dokonce psát vlastní texty. Nemusel se učit cizí jazyk, třeba latinu, jako lidé v tehdejším Německu, aby si vůbec něco přečetl. Kněží se snadno rekrutovali z domácího obyvatelstva, protože naučit se číst bylo snadné. Zpětný přechod k latině už nemohl být nikdy úplný, jak říkají Číňané: Vařená rýže se již nikdy nestane syrovou. Prostě i latinští kněží z domácího prostředí používali staroslověnštinu jako praktickou pomůcku. „Vyšumění“ staroslověnštiny mohlo nastat až se objevila spisovná čeština.

Český stát se nemusel bát v prostředí rozdrobené feudální Evropy nějakého zániku nebo indoktrinace a postupně se české šlechtě a královskému rodu podařilo prosadit v rámci Říše suverenitu a mnohdy i vůdčí postavení. Zdá se mi přirozené, že německá menšina ve městech přistěhovaná v 11. a 12. století se spíše mírně počešťovala, přičemž domácí hnutí podporující českou identitu (husitství) k tomu přispívala.

Vzdor nebyl jen národnostní, i když tento podtext byl vždy přítomen. Byl to též vzdor náboženský. Husovo vystoupení bylo takovým vzdorem. Husité byli sice ničiteli kulturních statků, protože přehnali vizi skromného křesťanského života, ale také zvítězili nad čtyřmi křížovými výpravami, což jistě přispělo k národní hrdosti, zvláště však zachránilo český národ před vyhlazením. Desítky let trvající spor o přijímání podobojí, byl vzdorem přímo příkladným, na první pohled šlo vlastně o prkotinu. Jenže drobnost to nebyla. Byl to symbol, symbol odlišnosti od ostatních Evropanů – „my jsme jiní!“

Po bitvě na Bílé hoře r. 1620 musela opustit vlast převážná část české šlechty, která dělala svým vzdorem potíže císaři i papeži už od husitských válek. Konečně zmizela a aktéři se možná domnívali, že zmizí i český vzdor. Nezmizel. Po zrušení nevolnictví se probudil český lid a nastolil svůj další vzdor. Odmítl germanizaci a ve svobodném prostředí po josefínských reformách k údivu celého světa vstal z hrobu a nastolil svoji existenci jako moderního národa.

Vzdor a odmítání, jako podstatná vlastnost

Jaký je to národ, který si vyvzdoroval existenci? Vzdor musel být prvořadou vlastností národa, když ztratil svoji šlechtu. Byl vzdorem plebejce. Vzdor tedy v sobě zahrnoval nejenom neloajalitu ke svému feudálnímu pánovi, obvykle cizímu aristokratovi, ale i vzdor národnostní. Konfliktní linie nebyla jen třídní, ale i nacionální. Když se vytvořila česká buržoazie z prostého lidu, byla to hrdost vyrostlá z vědomí svých schopností. Český národ se takto velmi podobal americkému, také vzniklému z prostých přistěhovalců a vyděděnců všeho druhu, kteří si museli vydobýt blahobyt z divočiny. Češi si jej museli vydobýt na převažujících německých mocipánech. Nebylo to snadné, avšak zásluhou svobodného prostředí po josefínských reformách, možné.

Česká povaha vznikla fenoménem Bílé hory, byla formována převážně na základě vzdoru k cizím aristokratům a ke vnucené katolické církvi. Jenže vařená rýže se již nikdy nestane syrovou, také kalvínský evangelík se nikdy nestane katolíkem. Přitom lidé byli převážně věřící a do katolických kostelů chodili. Byli ve vnitřní opozici ke katolické církvi přesto, že se mohli k evangelické konfesi vrátit, neudělali to. Situace ovšem vedla k jakési „osobní víře“ a usnadňovala bezvěrství. Rekatolizace má tedy hlavní podíl na tom, že Češi jsou dnes nejméně konfesně zakotvený národ Evropy a zároveň plebejský. To neznamená, že musí být nejméně věřící. Češi se tím liší od Poláků, Maďarů a Slováků, kteří jsou více zakotveni v církvi. Češi vlastně mají svoje národní církve (českobratrskou, husitskou, možná i pravoslavnou) menšinové. Je to zvláštní situace, která vede k jakémusi „přehlížení náboženských konfesí“ a toleranci.

Masaryk, velký ideový sjednotitel

Vůdci českého národa v době R-U monarchie (Dobrovský, Jungman, Palacký, Rieger atd.) sjednocovali národ na základě jazykové a kulturní identity. Ale teprve Masaryk dal jasnou ideologii, vyhovující situaci národa a zohledňující celý složitý historický vývoj včetně všech náboženských úskalí.

Masaryk nebyl nevěřící, jak mnohdy tvrdí jeho odpůrci. Vyzýval k víře a k náboženskému myšlení. Vzhledem ke špatným historickým zkušenostem odmítal nadvládu církevních organizací a jejich propagandistický vliv. Cítil, že katolická církev, mající mocenské sídlo v zahraničí a světové zájmy, se může stát nepřítelem českých národních zájmů, pokud to bude potřebovat (někdy byla papežská stolice českému národu příznivá, jindy ne). Masaryk byl programový evangelík kalvínského typu a tím byl blízký americkému myšlení. Uvědomil si, že s americkým národem spojuje Čechy nejen plebejský původ, ale také kalvínská náboženská a ideová tradice. Američané dokončili kalvínskou reformaci, tedy to co bylo Čechům odepřeno po Bílé hoře. Proto mohli být vzorem Čechům pro dodatečné dokončení svojí reformace. V podstatě to znamenalo osobní víru, odmítnutí nadvlády náboženských organizací a náboženskou toleranci v rámci křesťanství (nikoliv snad k islámu a podobně). Nad všemi náboženskými konfesemi měl být národní humanismus, což byla Masarykova ústřední idea. Češi měli být sjednoceni na základě humanitních idejí zahrnujících původní křesťanské ideje bez transcendentních částí. Také uznával všechny tradice, které vzešly z křesťanství a celou křesťanskou morálku. Mládež vyzýval k morálce.

Podstatou reformace kalvínského typu, tedy to co začalo již Husem, je odmítnutí nadřazenosti institucí, ale nadvláda zákona. Pro Husa byla podstatná pravda a biblický zákon. Odmítal světské i náboženské instituce, které se biblickým zákonem neřídili; úloha institucí byla pro něj jen k realizaci zákona. V tom spočívala jeho reformace, která byla potom vzorem pro všechny další evropské reformátory. Totéž je podstatné pro protestantskou Ameriku. Tím zákonem byla původně Bible, s příchodem humanismu světský zákon, na kterém se lidé demokraticky shodli. Základní biblické zásady ovšem zůstaly a morálka se odvíjela z křesťanských základů.

Masarykova genialita je v tom, že udeřil hřebíček na hlavičku – dal Čechům to, co potřebovali a co je jim vlastní – kalvínský zákon, protestantskou ideologii. Neuznávání institucí a vrchnosti vůbec, jejich zesměšňování (viz Švejk), jako plebejská vlastnost, se s kalvínským uznáváním jediné autority Zákona spojila v kauzální jednotu a tím dala Čechům konečně ideologii, která jim byla vlastní. To je geniální Masarykův počin.

Masaryk vysvětluje proč jeho humanismus je národní, nikoliv všelidský, takto: Veškeré lidství se soustřeďuje v národě. Lidstvo není nic, lidstvo nic neznamená, je to prázdný pojem. Za celosvětové lidství nelze bojovat, protože boj vyžaduje nepřítele nebo alespoň konkurenta, ale celosvětové lidství nepřítele nemá. Z kosmu nás nikdo neohrožuje ani nesoutěžíme s nějakou jinou kosmickou civilizací. Masaryk vysvětluje, v souladu s americkými konzervativními myšlenkami a českou obrozeneckou zkušeností, že každý národ má mít svobodu a suverenitu. Víc nepotřebuje. Svůj blahobyt si musí vybudovat sám. Pojem nějakého univerzálního lidství by byl antitezí národní svobody, znamenal by vnější zasahování do vnitřního života národů.

Demokracie, jakmile se stane všelidovou, automaticky směřuje k sociální otázce. Chudí lidé, tvořící většinu národa, jsou voliči. Nelze od nich chtít, aby volili vládu, která není schopna jim dát nějakou naději na lepší život. Proto se objevují sociální teorie a nemohou zůstat jen na papíře. Masaryk je si toho vědom. Ale jeho řešení není z těch, které cloumají v té době s Evropou: rovnostářství založené na přerozdělování bohatství. Jeho řešení je shodné s americkým konzervatismem, v podstatě to, které realizoval Baťa. Řešení je v práci. Každý si musí vydobýt blahobyt sám. Ale musí se mu dát příležitost.

Zde ovšem něco selhává. Přichází hospodářská krize a práce není. Stát si neví rady. Masaryk také ne. A tehdy se připravují totalitní ideologie. Masaryk umírá na počátku nové doby, doby totalitních idejí a morálních porážek. Jeho smrt symbolizuje dočasný ústup demokracie a konzervativních myšlenek, které jsou ovšem tak silné, že nakonec zvítězí. Jenže Češi jim po pádu komunismu už nerozumějí.

Den po nihilismu

Totalitní ideologie posílily plebejské české myšlení, protože plebejství oslavovaly. Protože Češi jsou plebejský národ, bylo jim těžko prohlédnout tuto prohnanou taktiku. Český ohnutý plebejský hřbet zafixovaný již po Bílé hoře dosti nízko a jen mírně narovnaný v době obrozenecké a za první republiky se zohnul ještě více, aby lidé přežili pod vládou tupé ideologie poskytující svobodnou realizaci jen na chalupách a rodinných domcích. V podstatě to byla báječná léta, protože mysleli jiní, a plebejec nemusel mít žádnou zodpovědnost. Zafixoval se stav, že vrchnost je špatná, ale všechno vyřeší. Lidé se uzavřeli do svých domovů a dřívější angažovanost, tak pracně vydupaná v plebejcích v době obrozenecké, se vytratila a dosud nevrátila. Občan toho dnešního absurdistánu se dodnes doma chová s největší disciplínou, ale jakmile vyjde na ulici je z něho nedisciplinovaný a nevšímavý mechanismus. Protože je obtížné to změnit, zvláště když vládnoucí oligarchii to tak vyhovuje, občan ztrácí motivaci za změnu bojovat. Přitom byla zpochybněna křesťanská morálka. Zapomnělo se na to, že křesťanská morálka neznamená automaticky se podřizovat církevním pravidlům.

Dnes, pokud je nějaká angažovanost, potom bezideová. Prostě, lidé nevědí, co chtějí, vědí jen co nechtějí. Již několik lidí se neshodne téměř na ničem. Schůze jsou přehlídky narcisů, kteří se předvádějí v řečnění a při sebemenším nesouhlasu uraženě odchází. Chybí hospodáři a zodpovědní lidé. Přitom si nemyslím, že všichni jsou zloději. Prostě plebejci si neumějí vládnout a sklouznutí k osobnímu prospěchu je jediným východiskem, když chybí idea a jakákoliv vyšší hodnota.

Češi potřebují obnovit kalvínské prostředí. Nadvládu zákona. Češi potřebují ideologii, kterou by přijali a podle které by vytvořili normativy života. Současný stav jakési demokracie, která je jednak omezená a jednak dovoluje cokoliv, nemůže nic dobrého přinést národu, který neuznává instituce a neumí si sám vládnout pomocí institucí. Smysluplná ideologie je potřebná jako sůl, jedině ta je schopna lidi sjednotit, určit hranice chování a nasměrovat angažovanost.

Přitom ideu máme. Je to Masarykova idea. Je to ona idea před kolapsem demokracie ve třicátých letech. Je to národní humanismus založený na křesťanské morálce bez nadvlády církví. Samozřejmě, že mnoho věcí se na Masarykovi musí inovovat. Ale nám nic jiného nezbývá.

Lichá řešení

Ze zahraničí nám stále někdo radí. Jsou to mnohdy i emigranti usazení v jiných zemích, tam přizpůsobení, ale dosud se cítící Čechy. Mnozí by rádi z nás měli Američany, jiní Němce. My jsme prostě takoví jací jsme, nejsme ani ti ani oni. Jsme Češi. Pouze jsme ztratili ideologii, kterou bychom se řídili. Kalvínské a zároveň plebejské myšlení chce zákon, chce ideologii, ovšem konzervativní, historicky prověřenou (nikoliv konstruktivistické utopie typu komunismu).

Není jiná cesta, než ta, kterou ověřili obrozenci a Masaryk. Nemůžeme se nikdy stát katolickým národem, přesto se musíme vrátit ke křesťanskému humanismu. Nemůžeme se nikdy stát ani národem komunistickým, ani multikulturalistickým. Nikdy jsme neměli kolonie, abychom cítili nějaký dluh k jiným národům. Nikdy jsme neutlačovali indiány a černochy ani jiná odlišná etnika, abychom jim museli dělat afirmační akce. Byli jsme vždy přiměřeně konzervativní, a navzdory odmítání konfesí, zakotvení v křesťanských hodnotách, abychom nemuseli přijímat levicově liberální výstřelky typu genderového feminismu, rovnosti sexuálních orientací a výchovu dítěte k neposlušnosti učitelům.

Přesto potřebujeme spojence v ostatních národech, třeba v konzervativních Polácích.

Vlastimil Podracký

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz