Říjen 2007

Nepříjemné kosovské otázky

Jacques Rupnik

Kosovo, poslední nedořešená otázka rozpadu bývalé Jugoslávie, ohrožuje stabilitu Balkánu, jednotu EU i její vztahy s Ruskem.

Ještě před rokem se zdálo, že kosovská otázka je v závěrečné fázi svého řešení. Jednání mezi představiteli Bělehradu a Prištiny sice nepřinášela nic nového, ale chystaný plán pověřence OSN Marttiho Ahtisaariho doporučoval nezávislost Kosova pod mezinárodním dohledem, zaručujícím mimo jiné bezpečnost a práva srbské menšiny. Nová rezoluce OSN měla pomoci přechodu Kosova ze stavu mezinárodního protektorátu k evropské integraci.

Nestalo se tak ze dvou důvodů: EU špatně přečetla srbskou i ruskou politiku. Srbská politika se totiž nedělí, jak si to od pádu Miloševiće myslí Západ, na autoritářské nacionalisty a proevropské demokraty, ale spíš na umírněné a radikální nacionalisty. Očekávání, že po desetiletí prohraných válek a zneužití kosovské otázky Miloševićem se srbská politika bude chtít soustředit na domácí reformy a perspektivu evropské integrace, prostě selhalo.

Stejně špatně v Bruselu i ve Washingtonu přečetli ruskou politiku. Čekalo se, že podpora Moskvy pro Ahtisaariho plán bude součástí globální dohody se Západem zahrnující Írán, energetické dodávky a „boj proti terorismu“. Místo toho Moskva jednoznačně podpořila srbskou pozici.

První obětí tohoto postoje může být pomalu vznikající společná zahraniční politika EU. Selhala na začátku 90. let v Bosně a léčila se přes poměrně úspěšnou správu Kosova od roku 1999. Dnes hrozí, že se znovu Evropané rozdělí: Řecko a Kypr, staří spojenci Srbů, to říkají naplno; Slovensko a Španělsko (v rámci boje proti separatismu) o něco opatrněji: bez dohody a rezoluce OSN odmítají nezávislost Kosova.

Možné důsledky

Hlavní následky však ponesou obyvatelé Balkánu a rizika nelze podceňovat, když zmíníme možné scénáře. Nejpravděpodobnější je, po neúspěšném jednání, jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova parlamentem v Prištině od 1. ledna 2008. Američané a většina členů EU ji uzná, ale bude to bez rezoluce OSN, za otevřeného odporu Moskvy a pokušení Bělehradu projekt zdiskreditovat vyvoláním nepokojů. Druhá možnost, ke které směřují zastánci „realismu“, je přistoupit na srbský záměr rozdělení Kosova a připojení severní enklávy kolem Mitrovice, kde žije polovina kosovských Srbů, k Srbsku. Necelých deset let po intervenci proti „etnickému čištění“ by mezinárodní společenství podpořilo vznik etnického mikrostátu. Co to může udělat se sousední Makedonií (25 % obyvatelstva jsou Albánci), není těžké domyslet. Třetí možnost je pokračování dnešního protektorátu: to pro změnu odmítají Albánci a lze předvídat, že by začali chystat povstání proti „koloniální“ situaci.

Stačí jen zmínit tyto scénáře, abychom se co nejrychleji vrátili k tomu původnímu předloženému Ahtisaarim. Srbové si musí uvědomit, že nemohou mít zároveň Prištinu a Brusel. Kosovští Albánci, že demokracie a záruka práv srbské menšiny jsou první podmínkou integrace do Evropské unie.

(Respekt, www.respekt.cz)