Říjen 2007

Češi očima Němců

Zita Senková

Napadlo vás někdy, co si o nás myslí Němci? Kniha jednoho německého novináře dává pár vodítek.

Hádejte, co tohle může být za lidi. Naschvál: který byste řekli, že je to národ? Jeho typickou vlastností je závist. Potrpí si na tituly, břímě rodiny nese žena, rodinným miláčkem je pes a volné chvíle patří kutilství, houbaření či nekonečným nákupům. Ti lidé rádi žijí i cestují na dluh. Mají rádi zdvořilost, ale často se na veřejnosti chovají obhrouble a dochvilnost rozhodně nepatří k jejich silným stránkám. Zřejmě oni vymysleli „akademickou čtvrthodinku“. Občané jsou revolučně naladěni hlavně v zimě, poněvadž v létě jezdí na své chalupy, a tudíž na nic jiného nemají čas.

Tak už je to asi jasné: houby a chalupy nás snadno prozradily. K většině toho ostatního bychom se asi hlásili opravdu neradi. Nedá se však nic dělat. Takhle nás prostě vidí Němci.

Hans-Jörg Schmidt, čtyřiapadesátiletý německý novinář, o tom napsal celou knížku. Jmenuje se Česko a nese podtitul Nauka o sousedech pro Němce. Pokud se Němci chtějí něco dozvědět o svých sousedech, samozřejmě se také dozvědí, že národním nápojem Čechů je pivo, ale to není to podstatné. Tahle kniha není ani učebnice dějepisu, ani průvodce po pamětihodnostech, nýbrž hlavně sonda do české duše. Tak se na tu duši podívejme zblízka německýma očima.

Homo chalupář

Jaký je vlastně typický Čech? „Kutil, který dokáže dopoledne v půl desáté do sebe obrátit půllitr piva, miluje mobil, žení se pozdě a má nanejvýš dvě děti.“ „Byt si koupí na půjčku a od ostatních Evropanů se liší pouze tím, že beze slova protestu už roky platí přemrštěné bankovní poplatky.“ „Je to,homo chalupář‘, pouze Švédové mají více letních domků. O víkendech houfně navštěvuje hyper či supermarkety nebo se vrtá v autě. To moje, s německou espézetkou, mi už nejednou,ojeli‘ korunou, proto jsem si také našel byt s garáží.“ „Mnoho Čechů pořád bydlí v panelácích ze socialistické éry, zejména mladé rodiny jsou odkázané na pomoc rodičů. Stagnující porodnost - podobně jako v Německu - mají rozhýbat nové štědré přídavky na děti,“ konstatuje autor, který v tom vidí podobnost mezi Čechy a Němci. Jedna odlišnost ho však udeřila do očí: role žen. Skutečně silným pohlavím v Čechách jsou právě ony. „Ačkoli se doba změnila, na české ženě - která je tvrdší než švédská ocel - nadále leží veškerá starost o rodinu.“ „Je pro ni přirozené, že ráno vypraví děti do školky či školy, pak sama pracuje, poté nakoupí, vyzvedne děti, doma vaří, uklidí, udělá s dětmi úkoly.“ „V době hotových jídel se čeští muži pouze neradi zříkají teplých večeří a je pod jejich úroveň pomoci manželce,“ píše Schmidt - ale to pořád není všechno.

Nejvíc ho udivilo, že se to ženám zřejmě líbí. „Většina takto,postižených‘ si vůbec nestěžuje, naopak, je na tento způsob zacházení hrdá a dokonce i své syny vychovává tak, aby z nich jednou byli podobní pašové, jako jsou jejich otcové.“ Muži se jim za to moc neodměňují. „Ženy, zejména ty mladé, jako potenciální matky nejenom hůře hledají práci, ale jsou také hůře placené. Přibývá však samostatných žen, které již neuspokojuje,české‘ postavení a rozvádějí se. Celkově v Česku končí u rozvodového soudu téměř každé druhé manželství hlavně kvůli nevěře a alkoholu.“

Piráti silnic

Pojďme na silnici. Tam se o sobě dozvíme to, co už víme. Možná si však nepřipouštíme, že si toho povšimly i jiné národy. „Ohleduplnost či ukázněnost není vždy silnou stránkou Čechů, zejména na silnicích. Ze statistiky nehodovosti vycházejí jako rowdies. Mačkat se na kapotu auta před sebou a troubit jako o život, to je národní sport!“ Největšími chudáky v silničním provozu jsou chodci. Přechodů je sice dostatek, ale devadesát procent řidičů je ignoruje. „Jet autem do centra Prahy je pouze pro otrlé. Musíte počítat nejen s dopravní zácpou, ale také s tím, že nenajdete parkoviště. Pokud ano, je předražené, což neznamená, že je bezpečné. Jít na policii, že vám něco ukradli, je nejenom nepříjemné, ale většinou i zbytečné,“ líčí Schmidt.

Druhé dítě - pes

Češi prožívají opičí lásku - ke svým čtyřnohým miláčkům, kteří jim často nahrazují dítě. Nejčastěji mají jezevčíky, v poslední době přibylo bojových psů. Ohledně lásky ke psům nelze nic namítnout, pokud to majitelé nepřehánějí. Většina z nich je totiž přesvědčena, že pes musí volně pobíhat, protože vodítko by mu mohlo způsobit újmu. V MHD naštěstí platí nařízení mít psa na řetězu. Musím říci, píše dále Schmidt, že za ta léta jsem se ještě nesetkal s tím, že by kvůli pár stanicím s náhubkem a na vodítku dostal pes infarkt. To, že psi neberou ohled na dětská hřiště, která navštěvují za jistým účelem, jim nelze zazlívat. To jejich páníčkové přehlížejí varovné cedule stejně jako bezplatné automaty s papírovými sáčky na „výsledek“ venčení.

Akademická čtvrthodinka

Nikdy nečekejte od Čecha jednoznačné ano či ne. Němečtí podnikatelé se nestačí divit schopnosti českého partnera neustále zpochybňovat to, co již dávno bylo odklepnuto. Češi to nemyslí špatně, je to pro ně prostě normální. Zakázku jsou schopni dokončit doslova v poslední minutě, a to jen díky jejich talentu improvizace. Zcela bezpečně se budete podivovat nad notorickou nedochvilností Čechů. „Takzvaná akademická čtvrthodinka by mohl být český vynález,“ vypráví Schmidt, který s nadsázkou tvrdí, že za 17 let ještě nezažil, aby český partner přišel na schůzku před ním.

Hospoda - opravdový obývák

„Půl desáté dopoledne je pro mnohé doba druhé snídaně - piva. V hospodě se vlastně ani neobjednává, půllitr přistane před nosem, sotva dosednete. Enormní konzumace alkoholu není ušetřen ani parlament. V roce 2003 poslanec Kott prošvihl několik důležitých hlasování, protože byl za bílého dne namol v restauraci Sněmovny. Alkohol hraje roli také ve volební kampani. U ČSSD je zadarmo pivo, rum a becherovka - s ní při každé příležitosti koketuje expremiér Zeman, ODS rozlévá whisky, křesťanští demokraté víno a slivovici, komunisté vodku. Ani zákaz prodeje alkoholu před jednacím sálem v parlamentu po skandálu s Kottem příliš nepomohl. V budově jsou ještě dvě restaurace a kromě toho se především v kancelářích poslanců bohatě becherovkuje. Primář z léčebny v Bohnicích Karel Nešpor se problémům s alkoholiky, jejichž léčba stojí stát ročně miliardy, nediví: „Vždyť ČR je jedinou zemí, kde je pivo levnější než limonáda.“

Pozor na návštěvě

Jste pozváni do české rodiny? ptá se Schmidt a radí: „Dejte si pozor na díry v ponožkách. V českých domácnostech je zvykem zout si boty přede dveřmi. V každém případě můžete počítat s velkou srdečností. Patří k dobrému vychování přinést paní domu květiny. Ty jsou v Čechách drahé, proto se nemusíte objevit s obrovským pugétem, to by vypadalo, že se jako prachatý Němec chcete vychloubat, a mohlo by to posílit komplexy méněcennosti vůči Němcům, kterými trpí mnoho Čechů. Průměrný Čech totiž ví, že jeho příjem nemůže konkurovat příjmu průměrného Němce. Přitom zapomíná, že Němec musí za mnohé věci zaplatit doma více než on v Česku. Závist Čechů vám může přinést řadu potíží. Sami Češi ji označují za svou nejhorší vlastnost.“

Jiný kraj, delší fronty

Schmidt popisuje zážitky své dcery Ireny, která přijela do Prahy ve čtrnácti a musela se rychle naučit česky. „První setkání s českým gymnáziem bylo nezapomenutelné. Nevěděli jsme, že se školáci přezouvají, a tak dcera chodila první den v ponožkách.“ Další překvapení přišlo na poště. „Je neuvěřitelné, jak v den inkasa, vždy patnáctého v měsíci, Češi poslušně stojí dlouhatánské fronty. Jsou dlouhé i pro mne - východního Němce. Nejdříve žasnete, že nekonečná fronta vede pouze k jednomu okénku, zatímco dámy u zbylých tří přepážek popíjejí kávu a pilují si nehty. Je také zajímavé zaposlouchat se do hovorů, z fronty se stává jakési společenské centrum, kde potkáte souseda a poklábosíte o ledasčem.“

Zlaté ručičky

Co vlastně ví průměrný Němec o Češích? „Patří mezi ně Gott, Herzigová, Šebrle, Čáslavská, Zátopek, Rosický, Hrabal, Janáček, Havel, Forman, ale i Dolly Buster. Milují knedlíky, pivo a becherovku a mají zlaté ručičky, které umí spravit každého,meďáka‘ patřícího už do šrotu,“ píše Schmidt. „Talent českých mechaniků je pověstný už z dob rakousko-uherské monarchie, jejíž průmyslově rozvinuté oblasti byly právě české země, kde vznikaly hodnoty, zatímco ve Vídni se vládlo a v Budapešti tančilo.“

„Existuje také klišé o Češích, které vzniklo po sametové revoluci. Tři delší reportáže o pražských taxikářích-podvodnících postačily na to, aby se toto téma objevilo ve všech turistických průvodcích. Čechy také vytáčí další negativní klišé - že jejich vlast je ráj pedofilů a prostituce. Je logické, že se pak Češi cítí kolektivně ponížení. Německým soukromým televizním stanicím, které si libují v natáčení polonahých děvčat v pohraničí, jde totiž ve skutečnosti pouze o kvóty sledovanosti. Nálepku rasisté zase přinesla Čechům,antiromská‘ zeď v ústecké Matiční ulici, díky které se o zemi psalo i tam, kde o existenci tohoto státu dosud neměli ani páru.“

Jak se ta země jmenuje?

S Čechy jsou problémy. Například si musíte dávat pozor, jak jejich zemi nazýváte, upozorňuje autor Němce. Ale faktem je, že Češi v tom také nemají zrovna jasno. „Když se Jaromír Jágr i Kateřina Neumannová objevili na zimní olympiádě v Turínu v dresech s označením Czech Team, nejenom jazykovědci kroutili hlavou. Oficiální název zní Česká republika, což v běžném životě málokdo používá. Neříkejte moc Čechy, zejména pokud mluvíte s Moravany a Slezany. Ti se názvem cítí diskriminováni, protože tohle jméno označuje nejenom celou republiku, ale tak,českou‘ část země.

V němčině je zase jiné tabu: říkat,Tschechei‘. Ačkoli tento pojem se objevil krátce po vzniku Československa v roce 1918, získal negativní zabarvení kvůli Hitlerovi, který po obsazení českého pohraničí německými vojsky pejorativně hovořil o,Resttschechei‘, tedy zbylém Česku,“ radí Schmidt.

A tak se vlastně skoro není co divit, že když Němci chtějí říci, že když něčemu nerozumějí, už několik staletí říkají, že je to pro ně „česká vesnice“...

(MFDNES)