Říjen 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

8

Nazdar, Jendo,

ptal ses mě, jestli se po roce 1918 pro nás něco (v novém státě) změnilo. Podle mých úvah se změnilo mnohé. Lidé si postavili osady, města, průmysl. Bylo to všechno jejich, fungovalo to a prosperovalo. Z hlediska obyvatelstva nebylo žádných změn zapotřebí. Mezi léty 1918 a 1938, tedy za pouhých dvacet let, přišlo do Němci obydlené části 400 tisíc Čechů. Nepřišli, aby se něco zlepšilo – a ono se také nic nezlepšilo. Český národ nebyl po hospodářské, politické ani kulturní stránce o nic lepší. Přišli provést změny ve prospěch Československa, šlo jim v podstatě o počeštění tohoto území. A ty se mě ptáš, jestli se něco změnilo?!

V roce 1910 měl Rumburk 16 397 obyvatel, z toho 62 Čechů, v roce 1921 to bylo 435 Čechů, v roce 1930 929 Čechů. To byly novým státem dosazené orgány na všechna důležitá veřejná místa až po strojvůdce.

Z hlediska domorodců je to obrovské nepochopení. Tuto otázku může položit člověk, který nemá schopnost se s druhým sžít nebo se aspoň trochu zamyslet. Možná, že se čeští Němci obávali jedné věci. Když se český národ dostane k moci, nespokojí se jenom s místem dirigenta a prvního houslisty, ale bude si dělat nároky na všechna důležitá místa v tom symfonickém orchestru a bude určovat, která symfonie se bude hrát. A všechno začalo 28. října 1918. Pro Němce, Slováky a Maďary zbyly ty nástroje a pořadí, které jim dirigent v dané situaci umožnil a určil. Ani to písemné oznámení na „koncertním programu", kde bylo uvedeno, že v českém orchestru hrají mimo Čechů také Němci, Slováci a Maďaři, nevyjadřovalo jejich postavení v „symfonickém" tělese. Na československých bankovkách byla hodnota kromě čísla vyjádřena i slovně, a to česky, německy, slovensky a maďarsky (pořadí jazyků jsem volil podle počtu obyvatel). To ale ještě neurčilo rovnoprávné postavení národů ve státě. Byla to slabá napodobenina situace ve Švýcarsku, kterou T. G. Masaryk přislíbil, ale nikdy k tornu nedošlo, aby národnostní menšiny měly stejné postavení, stejné jako mají např. dodnes nepočetní Italové a Francouzi, i když nejsou ve Švýcarsku v postavení menšin de iure. Už národnostně neutrální název Švýcarsko – Schweiz, Suisse, Svizzera, Svizra – neindikuje nadřazenost nebo podřazenost, nýbrž rovnoprávnost všech čtyř národů. Nechceš mi, Jendo, prozradit, proč se moji Deutsch-Böhme měli cítit jako Čechoslováci, když jim byl jejich oficiální název vyjadřující poslední vztah či pouto k názvu země, k Böhmen, úředně zakázán? To prostě nebylo možné. Český „symfonický orchestr" by určitě byl ve světě mezi top ten (tj. mezi prvními deseti) a „neplácal" by se jako dneska někde mezi třicátým až padesátým místem, i když jsou někteří jednotlivci ve svých oborech světovou špičkou nebo jsou jednotlivé produkty české výroby oceňovány. Ta šance je ale navždy promarněna.

Čeští Němci vyhlásili 30. 10.1918 založení samosprávné župy podle švýcarského vzoru. Odvolali se přitom na již zmiňovanou čtrnáctibodovou dohodu mezi Wilsonem a Masarykem. Pojali tam ta území, kde žila převážná část německého obyvatelstva, celkem 3,5 milionu. Po jejich vojenském obsazení za pomoci vracejících se legionářů byly v prosinci (Liberec 16. 12. a Opava 18. 12.) župy násilně rozpuštěny. Ze sudetoněmecké strany nebyl kladen žádný odpor, přesto se v Moravské Třebové do demonstrantů střílelo. Zemřeli dva žáci tamních škol a tři ženy. Dne 4. 3. 1919 sociální demokraté demonstrovali za sebeurčení v nově založeném státě. Československé vojsko zastřelilo 54 demonstranty a přes 100 jich zranilo. Smlouvou z Versailles (z 28.6. 1919) a Saint Germain (z 10. 9. 1919) byly oblasti obydlené Němci připojeny k Československu. Začala česká nadvláda nad ostatními národy v republice.

Roku 1920 byl ustanoven jazykový zákon, že všichni státní zaměstnanci (tedy i v německých oblastech) musí ovládat český jazyk. To mělo za následek propuštění 31,5 % německých úředníků a jejich nahrazení úředníky českými. K ustanovení žup tedy nedošlo, pro všechna území osídlená kompaktně českými Němci byl zaveden název Sudety a pro tamní obyvatele název sudetští Němci. Nejstarší výskyt názvu Sudet jsem našel z doby markomanských válek (v letech 166-180).

Když jsme, Jendo, jednou zastavili na cestě z pláže do našeho sicilského obydlí v malé hospůdce, kde byla sympatická obsluha ženského pohlaví (a sedávali jsme tam skoro pravidelně – ovšemže ne kvůli té obsluze, co s ní taky v našem věku, nýbrž pochopitelně kvůli tornu vínu, co nám chutnalo), zeptal ses mě, jestli Němci v Čechách po založení ČSR nějak trpěli. Po pravdě řečeno nevím. Dnes už nikdo z mých příbuzných, kterých bych se mohl zeptat, nežije. Když jsem měl ještě možnost zeptat se dědy, tak mně to ještě moc nezajímalo a spíš jsem přemýšlel, jak se dostat z Československa pryč. Myslím, že u obyčejných lidí (např. na Rumbursku) to nehrálo žádnou podstatnou roli. Něco jiného bylo určitě ve výrobních podnicích, které nedostávaly státní zakázky třeba na stavbu veřejných budov, silnic, dráhy atd. Jak to bylo v Praze, to skutečně nevím. (Že Franz Kafka získal místo v pojišťovně až po zásahu vlivného přítele, se ví. Proto se o tom také píše. Nemohu ovšem s jistotou říci, jestli to přímo souvisí s tvou otázkou.) Možná, že se lidé lekli, když dostali najednou cizí (tj. československé) občanství. Umím si dobře představit, že nebyli zrovna nadšeni. Vždyť byli odjakživa Němci a také zcela svými páni. Jendo, dnes máme výhodu, že se můžeme nad takovou situací objektivně zamyslet. Vždyť nejde o to dávat někomu vinu nebo vyslovovat něčí nevinu, nýbrž dojít společně k tornu, jaké to mělo potom následky. Prostě to nebyl náš stát – to si dovolím říci, když se snažím do toho vžít. Dovolím si také říci, že my, sudetští Němci, jsme nebyli bezprávní a utiskovaní. A na druhé straně ČSR nebyla zas tak příkladnou demokracií, jak o sobě s oblibou tvrdí.

Nebýt Hitlera, nebylo by ani toho tělocvikáře Henleina. V roce 1935 založil sudetoněmeckou stranu. Ta se po volbách stala nejsilnější stranou v republice. Podle demokratických zásad měla nárok na sestavení vlády, ale tenhle nárok jí byl upřen. Pochopitelně by k tomu nakonec stejně nedošlo, protože by se jistě nenašel koaliční partner, vždyť měl Henlein v poslanecké sněmovně jen jednu třetinu křesel. Přesto to asi dost Němců považovalo za křivdu. Nacistické Německo, resp. jeho (vnitřní) politika, dělalo snad na určitou část sudetoněmeckého obyvatelstva oslňující dojem. Události tzv. Křišťálové noci (pogrom 1933) jim měly být náležitou výstrahou! Ale koho v této době v Evropě zajímali Židé? Ostatně i v Československu nebyly vzácné antisemitské nálady, nemluvě už ani o Francii nebo Rakousku.

Když slíbíš široké mase národa práci, byt, sociální zajištění, rovnost a hlavně něco řekneš a dokonce uděláš proti inteligenci, tak ti za babku prodají i vlastní babičku. (To se odehrávalo s nemalou částí inteligence ostatně i v Československu v letech 1948 až 1968.)

Začal osudný rok 1938. V březnu Hitler připojil k říši Rakousko a masa lidu zase jednou jásala. Vezmi si teď, Jendo, mapu a podívej se, kde leží Československo. Po anšlusu Rakouska leželo málem uprostřed Hitlerovy „velkoříše", neboli tímto aktem byla Československá republika německým nacistickým státem zcela obklíčená. Bylo jen otázkou času, kdy bude ČSR další Hitlerovou obětí. Sudetská otázka byla určitě jen pouhou záminkou pro získání času. Mnichovská konference mu na to dala rok. Pro tvou informaci – sudetští Němci v Mnichově nijak zastoupeni nebyli, zase se jich nikdo na nic neptal. Domnívám se, že kdyby nedošlo k tomuto řešení, bylo by Československo přímo napadeno už před Polskem. Určitě víš, že Hitler používal k prosazení svých cílů všech prostředků, které měl k dispozici. Příklady snad nemusím uvádět. Umíš si, Jendo, představit, že by naše Praha (píši naše) skončila v troskách jako třeba Rotterdam?

A tak už za měsíc po anšlusu Rakouska (22. 4. 1938) začal Hitler plánovat vojenské obsazení Československa. Nevím, jestli k tomu potřeboval Henleina a Sudety, on byl rozhodnut obsadit ČSR (viz plán Grün) ještě před útokem na Polsko (a bez „Mnichova") tak či tak. Přineslo by mu to sice pár nevýhod, ale to by toho cvoka jistě neodradilo. Mnichovská dohoda mu přinesla tu výhodu, že Čechy zůstaly nepoškozené a až do konce dubna 1945 průmyslová výroba zbrojila pro wermacht. Získal zdarma přibližně jeden milion dobře vycvičených vojáků a celý vojenský materiál ČSR a nestálo ho to ani jedinou kulku. Jasnou nevýhodou pro Hitlera bylo, že se vystavil nebezpečí zásahu Francie a Velké Británie. Důsledky mnichovské dohody a ustanovení „Protektorátu Čechy a Morava" poskytly Benešovi vůbec tu poválečnou možnost schválení odsunu „zrádných" sudetských Němců. Vojenské obsazení ČSR válečným aktem by znamenalo nepochybně značné poškození země, jaké postihlo např. Polsko, Belgii, Nizozemí.

Jendo, nezlob se. To, co teď píši, je pouze má hypotéza a nic víc. Všechno by bylo jiné, kdyby Masaryk postupoval při založení ČSR v letech 1918-1919 podle Wilsonových čtrnácti bodů; kdyby např. došlo k ustanovení národní samosprávy (žup nebo kantonů podle švýcarského vzoru), zrovnoprávnění jazyků, vytvoření neutrálních státních symbolů od státní vlajky po název „Grossböhmen", Velké Bohemium. Ale už 1. června 1920 prohlásil v prvním zvoleném parlamentě: „O teritoriální autonomii nemůžeme a nebudeme vyjednávat." A tak, Jendo, jak víme, dějiny šly svou cestou.

Vracím se k dějinné zkušenosti. Dnešní stav v Čechách, Jendo, zavinil nepochybně Hitler a Beneš to dodělal. Nás sudetských Němců se nikdo v roce 1918 na nic neptal a v roce 1938 jsme Hitlerovi posloužili jen jako záminka. My jsme ho v roce 1933 nevolili. Dokážu pochopit zklamanou masu lidí, když ho v roce 1938 vítala ve velkém davu jako svého osvoboditele, a přesto s tím nikdy nemohu souhlasit. Nesouhlasil jsem s nacisty ani s komunisty. Jendo, 21. 1. 2002 jsem seděl s jedním literárním historikem a s jedním archeologem v restauraci Jizera a krátce jsme diskutovali o Zemanově vyjádření „na naše téma", o němž referovali téhož dne v MF Dnes. Já to nebral tak vážně, je přece známo, že ze Saula se může stát z různých důvodů i Paulus. Cituji ze Zemanova rozhovoru s redaktorem: ,,...Neměli bychom zapomenout, že sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou, když zničili jediný ostrůvek demokracie v Evropě – a může někdo požadovat usmíření se zrádci?" A dále: „Ale nezapomeňte na to, že tito sudetští Němci byli před vpádem Hitlera československými občany. Podle československých zákonů se dopustili zrady, zločinu, který se mnohdy trestal smrtí. Dokonce i v mírových dobách. Když byli vyhnáni a odsunuti, byl to mírnější trest."

Většina Čechů je ochotna odsoudit události, které se odehrály při odsunu sudetských Němců. Tyto excesy jsou přičítány Rudým gardám. Základní věta argumentace pro odsun ovšem stále platí: „Vy jste zradili v roce 1938 československý stát".

Jsem přesvědčen, že velká část německého národa nepovažovala za nutné Hitlerův pamflet Mein Kampf ani číst. Vyčítám to dodnes hlavně „vzdělaným kruhům". Já jsem tu sílu a vytrvalost měl, abych si to přečetl. Hitler tam jasně a nedvojznačně prohlásil, že Evropa bude zcela germanizována. Jednu perličku ti musím napsat. Tvrdí tam také, že poněmčení USA nebude nijak problematické, protože při zakládání Spojených států zvítězila angličtina jako úřední jazyk o pouhý jeden hlas před němčinou (což je pravda) – přesto se stal tenhle demagog v Německu führerem. V březnu 1938 připojil Hitler Rakousko k říši.

Vracím se k tomu výroku: „zradili jste ČSR". Pokusil jsem se vylíčit v kostce tehdejší situaci. Pokud většina Němců nečetla Mein Kampf, pak sudetští Němci už vůbec ne. Ti brali připojení k říši jako uskutečnění požadovaného práva na sebeurčení, které bylo dohodnuto ve čtrnáctibodovém programu podepsaném Wilsonem a Masarykem. Tento program však nebyl nikdy splněn. Mám, Jendo, provokativní otázku: Můžeš zradit stát, který jsi vůbec nechtěl? Komunisté (a takoví ti tzv. republikáni) rafinovaně vytvořili a udržují dodnes mýtus, že sudetští Němci Československou republiku zradili. Dnešní demokratické strany nemají odvahu říci, že to tak nebylo. Uvědomují si názor většiny, a proto z taktických důvodů neříkají opak. Stále i po roce 1990 se v Čechách praktikuje do velké míry oportunismus. Zde se opět hodí vložit jednu perličku: náš Liberec byl určitě velkým střediskem německého nacionalismu té doby. A proto vedla první Hitlerova cesta právě tam. Po velkém projevu a nadšení se vydal se svou suitou do Frýdlantu na zámek Valdštejn. – Bylo to v době, kdy Hitler považoval takovéto styky za důležité. – Ale brána zámku zůstala zavřená. Sluha poslední majitelky hraběnky Clam-Galasové z cimbuří zavolal: „Paní hraběnka pana Hitlera nepřijme." A nic se nestalo, kolona se otočila a odjela. Kuriozní na celé věci je osud paní hraběnky, která byla v roce 1945 vyhnána a zemřela v padesátých letech bez potomků ve Vídni.

Sám Zeman ví lépe než já, že jsme občany Československa být nechtěli. Zeman je příliš inteligentní nato, aby věřil tomu, co říkal. „Nejkrásnější" je reakce v Německu: televize ARD – nic, televize ZDF – nic, nejprodávanější týdeník Spiegel – nic. Co psaly jednotlivé plátky, nevím, ale ta tři největší a nejdůležitější media vůbec nereagovala. Škoda, že český státník není brán vážně, to si jeho národ určitě nezaslouží.

Nemohu přejít rok 1938 bez připomenutí jedné důležité okolnosti, o niž se čeští historikové dosud nezajímali, že by snad proto, že by mohla být pro československé občany německé národnosti jakousi „polehčující okolností"? Ostatně němečtí historikové také ne. Že by to pro ně nebylo dostatečně zajímavé téma?

Všem je znám dlouhodobý a hluboký vztah českých zemí k Rakousku, a to ve všech sférách: společný vývoj hospodářský, kulturní, sociální i politický probíhal přes různost českého a německého jazyka nepřerušeně až do roku 1918. Tato vazba k Rakousku trvala pak u českých Němců i nadále, a to nejenom z pouhé tradice. Naopak jazykové spojení se ještě prohloubilo. Pro české Němce znamenala po zavedení českého jazyka jako jazyka úředního tato vazba na Rakousko poslední spojení s minulostí, s normálním národním životem. Lingvisticky je rakouská němčina přibližně stejná jako řeč českých Němců, a to nejen na jihu Čech a Moravy, nýbrž i v severočeských oblastech. To jsem si ověřil sám na sobě v roce 1965 po svém příchodu do Německa. Nepochybná je i blízkost mentální: barevné, teplejší, katolické Rakousko je nám, „sudeťákům", bližší než puritánské, chladné, protestantské Německo. Naši rodiče chodili do školy, kde visel obraz Františka Josefa a rok 1918 jevil se v roce 1938 jako by byl vlastně teprve předevčírem. Po anšlusu Rakouska na jaře 1938 musel být chápán anšlus Sudet na podzim téhož roku jako návrat k onomu normálnímu stavu národního života českých Němců. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, se ukázalo celkem brzy: nešlo o opětovné připojení k domovu, nýbrž k cizí, Německé říši. Za těch 60 až 80% českých Němců, kteří v tu chvíli nadšeně hajlovali, se skutečně stydím, ale řekl bych, že se to dá vysvětlit. A opakuji: škoda, že se tímto aspektem v rakousko-sudetoněmeckých vztazích historikové dosud nezabývali.

(pokračování)