Říjen 2007

Co kdyby

Silja Schultheis

„Vždyť to je naprosto hrozné,“ bouří se kamarádka z Německa, která je zrovna na návštěvě v Praze. „Takové arogantní chování jsem už dlouho nezažila.“ Stojíme spolu na přechodu pro chodce a čekáme. Vedle nás dvě ženy s kočárkem a další lidé. Všichni bezmocně pozorují, jak kolem sviští jedno auto za druhým, a žádný z řidičů se nás nechystá pustit. Zkrátka situace, která se na českých přechodech opakuje pořád dokola a která je pouze malou částí velkého problému jménem autodoprava – ten podle některých pozorovatelů názorně ilustruje, jak česká společnost zachází sama se sebou.

Vím, že nemá smysl kamarádce vysvětlovat, že status chodců v Čechách byl ještě nedávno mnohem horší, že zavedením přednosti na přechodech a bodovým systémem se počet takových situaci, jakou právě teď zažíváme, značně zredukoval. Na podstatě věci se totiž nic nezměnilo: čeští řidiči jsou bezpochyby hrozní, bezohlední vůči chodcům a cyklistům a počet mrtvých při dopravních nehodách je vyšší než jinde v Evropě. Minulé pondělí poprvé po dvou měsících na českých cestách nikdo nezemřel, hlásila zdejší tisková agentura. Docela cynická dobrá zpráva.

„Máš pravdu,“ říkám. „Je to hrozné. Bezesporu.“ V jistém smyslu mi tohle dokonce přijde jako symbol chování Čechů ve veřejném prostoru – lhostejnost, nezodpovědnost. Nic, co není v mém vlastním bytě, mě nezajímá. Ale to je jenom jedna strana mince. „Víš, co mě na tom přece jen zaráží?“ ptám se kamarádky. „Že tenhle motošovinismus je v nějakém divném rozporu se spíše zdrženlivým a ohleduplným chováním Čechů ve spoustě jiných situací. Dám ti příklad: Tady je naprosto běžné uvolnit místo, když do tramvaje přistoupí starší člověk či těhotná žena. V Německu jsem něco podobného zažila málokdy, a už vůbec ne u mladých lidí. Anebo: Když tady jezdíš veřejnou dopravou s dítětem, vždycky se najde někdo, kdo ti pomůže s kočárkem. V takových situacích Češi jsou velice ohleduplní.“

„No dobře,“ namítá mrzutě kamarádka (stále stojíme u přechodu), „ted‘ ale mluvíme o autech a silnicích. A tady zrovna pozoruji pravý opak: bezohlednost první třídy.“

Nedokáži jí odpovědět. Čím to, že jakmile zdejší usednou za volant, hodí přes palubu morální zásady? Jako kdyby zapomněli, že chodci i ostatní řidiči jsou také lidé. Přitom by ve vedlejších autech klidně mohli sedět i známí, či dokonce kamarádi nebo příbuzní. Kdo by tak šíleně šlapal na plyn, kdyby věděl, že v autě před ním sedí jeho matka, že na přechodu, který míjí, čeká jeho dítě? Možná by pomohlo, kdyby si každý řidič tuto otázku čas od času položil.

(Respekt, www.respekt.cz)