Říjen 2007

Pod vládou ČEZ

Marek Švehla, Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Nejúspěšnější podnik ve střední Evropě. Jedna ze čtyřky nejrychleji se rozvíjejících evropských energetických firem. Zisky v řádu desítek miliard korun.

Podivný vztah politiků a manažerů ČEZ se rodil už na samém začátku 90. let. Desetinásobná cena akcií za posledních pět let. Investice v zahraničí. To je dnes společnost ČEZ v hodnocení médií, makléřů, obchodníků i politiků. Existuje ale i další pohled: firma, kterou i ministři označují za mocnější než samotná vláda. Firma, jejíž šéf má jen na ročních odměnách víc, než je rozpočet dvou největších politických stran. Firma, která drží v šachu celou ekonomiku a z pozice protežovaného monopolisty ve velkém vyváží české životní prostředí. A konečně firma, o jejímž napojení na stranické kasy se vyprávějí legendy. Zkrátka je načase podívat se zblízka, jak funguje nejmocnější český podnik, kdo jej vlastně řídí a co z toho mají občané téhle země.

To nikdo nečekal

Léto 2007. V osmém patře jednoho z nejluxusnějších pražských hotelů Palace probíhá tiskovka ČEZ. Návštěvníci dostávají jako dárek úspornou žárovku a v pohodlných křeslech pak naslouchají proslovům firemního vedení. Stát nemá strategii, co od firmy chce. Tak si ČEZ určuje strategii sám. Pochopitelně slyšíme slova o úspěších: v elektrárnách pokračuje modernizace, jednání o nových zahraničních investicích jsou v plném proudu. Vše korunuje informace, že za první pololetí vykázal podnik čistý zisk ve výši skoro dvaceti dvou miliard korun. Potom padne pár povšechných otázek a následuje nájezd přítomných novinářů na sendviče a kávu. „ČEZ vykázal další rekordní zisk,“ dočteme se druhý den v médiích.

Výborně. Co se ale pod tímto úspěchem skrývá? Jak je možné, že z firmy, která se na přelomu tisíciletí potácela v problémech, se stal zlatý důl? Vláda Miloše Zemana chtěla v roce 2000 ČEZ privatizovat, ale nepodařilo se. Zhruba dvě stě miliard, které tehdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr požadoval za státní podíl (jde o 67 %), se zdálo všem světovým energetickým hráčům příliš a nabízeli zhruba polovinu. Dnes má podnik podle ceny akcií na burze hodnotu asi 600 miliard korun. Podle analytiků by dnes zájemce o privatizaci státního podílu zaplatil aspoň čtyři stovky miliard. Jak to, že si manažeři firem, jako je francouzská EdF nebo německá E.ON, nedokázali před sedmi lety spočítat, kolik se dá na českém elektrárenském Klondiku vydělat?

Nedokázali a ani nemohli. Nikdo totiž nečekal, že vláda půjde společnosti ČEZ tak neuvěřitelným způsobem na ruku.

Dobro pro ČEZ = dobro pro Česko

Základy byly položené už na začátku 90. let. Tehdy přitom stačilo jen trochu pustit průvan a ČEZ by dávno neexistoval, nebo alespoň ne v dnešní podobě. Stačilo, aby ministři první polistopadové Pithartovy vlády zastavili stavbu Temelína, jak chtěli. Pak by ČEZ v původní podobě ztratil smysl, vláda by jej rozdělila a jednotlivé elektrárny prodala. Už tehdy se ale ukázalo, kdo proti politikům stojí: silně motivovaná lobby těsně propojená s ministerskými úředníky (všichni chodili na jednu jadernou fakultu). Navíc vybavená jednoduchou, ale průraznou rovnicí: zastavení Temelína rovná se v blízké budoucnosti nedostatku proudu a krachu všeho kolem.

Jinak řečeno – vedení ČEZ tehdy pochopilo, že na Temelínu závisí jeho přežití. „Musím přiznat, že při našem rozhodování jsme byli hodně pod vlivem energetické lobby, měli jsme pocit, že když padne ČEZ, padne celý průmysl, který bude muset kupovat energii za vyšší ceny u sousedů,“ vzpomíná někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý. A další resortní ministr Karel Kühnl dodává: „ČEZ byl zadlužený. Zastavení dostavby Temelína by mohlo zkomplikovat rozvoj české ekonomiky. Taková čísla jsme měli z ČEZ a věřili jsme jim.“

Vedle strašení krachem průmyslu tehdy vedení ČEZ tvrdilo, že na dostavbu Temelína stačí dvacet miliard. Čas ukázal, že vše to byla lež jako věž. Proudu Česko mělo a má i bez Temelína dost a z dvaceti miliard na dostavbu se nakonec stalo miliard osmdesát. Vláda si ale nenechala udělat žádné nezávislé analýzy. Tahle vzpomínka je důležitá zejména proto, že právě tehdy se kuly zvláštní vztahy mezi ministry a manažery ČEZ, v nichž nebylo a není jasné, kdo koho vlastně řídí. Společnosti ČEZ a dostavbě jejího Temelína se totiž přizpůsobovalo kdeco. Třeba atomový zákon, v němž vzal prakticky všechna rizika spojená s jadernými elektrárnami na sebe stát. Stát ručí i za likvidaci jaderného odpadu, což do budoucna může znamenat těžko odhadnutelné náklady pro státní kasu. Nebo další věc – stavbu Temelína bylo třeba obhájit růstem spotřeby elektřiny, ale protože spotřeba nerostla, stát dal šest miliard na podporu elektrického vytápění domácností. Byl to podraz, protože jakmile si lidé přímotopy koupili a zapojili, stát s dotacemi skončil. A rovněž k užitku firmy ČEZ vláda ignorovala investice do úspor, přitom Česko spotřebovalo na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu dvakrát víc energie než státy evropské patnáctky.

Míl na scéně

Přes tuhle pomoc byl ale osud ČEZ i na konci 90. let na vážkách. Cena akcií stála na šedesáti korunách, investoři firmě nevěřili, manažeři se střídali jako na běžícím pásu. ČEZ si sice dokázal při jednání s politiky prosadit, co chtěl, pokud ale politikům došla trpělivost, dokázali zase oni naopak jednat velice rázně: koncem 90. let vystřídali v ČEZ šest generálních ředitelů.

Zlom přišel v roce 2000. V dostavěném Temelíně byla spuštěna první štěpná reakce. Od té chvíle – viděno očima ekonoma – provázely ČEZ prakticky jen šťastné chvíle. Vláda sáhla do vedení úspěšné Elektrárny Opatovice a vytáhla odsud ředitele Jaroslava Míla. Pod jeho řízením ČEZ zvýšil produktivitu a celkově se modernizoval. Míl ale především přesvědčil Zemanovu vládu, aby ČEZ neprodávala pod cenou a raději z něj vytvořila firmu schopnou přežít tlak německých a dalších energetických gigantů. Právě tohle byl prazáklad dnešních hvězdných zisků.

Zadarmo to však nebylo. Pokud se do té doby Česko v energetice pomalu, ale jistě sunulo ke konkurenčnímu prostředí (byli tu samostatní regionální distributoři, byli tu Němci a Britové), tak plánem Míla udělala česká energetika čelem vzad směrem k monopolu. Ve snaze vytvořit „super ČEZ“ prodala vláda Mílem řízené firmě státní podíly v regionálních distributorech, navíc hluboko pod cenou. Podle ekonoma Miroslava Zajíčka mohl stát vydělat prodejem ve veřejné soutěži až o dvacet miliard korun víc. ČEZ zbytněl a odstavil zahraniční konkurenci, která se na český trh lopotně dostávala právě prostřednictvím regionálních sítí. Ekonomům i pravici tehdy připadal nápad na vznik „super ČEZ“ ekonomicky naprosto bláznivý, nakonec se ale stal skutečností. „Ministra Grégra energetika bavila kvůli Temelínu a ministr financí Rusnok byl ekonom, který si uvědomoval, jaké jsou možnosti ČEZ,“ odpovídá Jaroslav Míl na otázku, jak se mu povedlo ministry přesvědčit.

Vyrábějící Temelín sice stále čekal na kolaudaci, to byl ale pro sebevědomé energetiky nepodstatný detail, který si měl do budoucna nějak vyřešit stát. Štěpná reakce, byť s odstávkami, běžela a proud začal jít na export. Míl pak připravil další plán, nad nímž ekonomové nechápavě kroutili hlavami – privatizaci Severočeských dolů opět do lůna ČEZ, který si tím měl zajistit dostatek suroviny.

V té době už je ale u moci Špidlova vláda. Jejím ministrům se Mílův nápad s uhlím nezdá a taky mají pocit, že jim sebevědomý a úspěšný ředitel přerůstá přes hlavu. Míla proto odvolali a vybrali si mladého ředitele Škody Plzeň Martina Romana. Až pod jeho vedením ČEZ Severočeské uhlí – opět pod cenou – kupuje. Transakci totiž prosazuje i mladý náměstek ministra průmyslu Martin Pecina, sám člen vedení ČEZ. A aby symbióza ČEZ a státní správy byla dokonalá, sám Pecina pak už z pozice šéfa antimonopolního úřadu považuje spojení ČEZ a Severočeského uhlí za bezproblémové.

V této fázi už ČEZ směřuje k astronomickým ziskům a stát mu k nim stále sofistikovanějším způsobem dláždí cestu. Kolaudaci Temelína schvaluje za krajně podezřelých okolností (řízení proběhlo velmi rychle a nevzalo v úvahu řadu námitek). Podobně podezření na vážné nedodržení technologického postupu v Temelíně naopak zametá pod koberec. To je obzvlášť zajímavý moment: před inspektory Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vypovídal svědek, podle něhož bylo potrubí u reaktoru svařeno nadvakrát. To předpisy striktně zakazují. Při vyšetřování se pak zjistilo, že odpovědná svářečská firma ztratila svářečský deník (jen podle něho šlo postup zkontrolovat). SÚJB ovšem celý případ z nejasných důvodů přerušil a nechce se k němu vyjadřovat. To přerušení je důležité, úřad totiž v tom případě nemusí ukazovat kontrolní protokol tak, jak by musel v případě ukončení kontroly. Tenhle přístup je z jedné strany šokující (vzhledem k riziku), z druhé strany cynicky vzato pochopitelný (pokud by firma ČEZ musela potrubí předělat, přišla by o obrovské peníze).

Volejte Vojířovi

Čeho jsme tedy dnes svědky? Stát si vypěstoval a zvláštní péčí nadále hýčká monopolní elektrárenskou firmu, která díky nízkým nákladům starých, dávno splacených uhelných elektráren, vysokým cenám na trhu s elektřinou a masivnímu exportu vydělává desítky miliard ročně. To na první poslech nezní špatně, je tu však řada problémů.

V energetice stejně jako v pečení rohlíků platí, že konkurenční prostředí nabízí nižší ceny a lepší služby. Těmi může být třeba vstřícnost k zákazníkům, stavba elektráren s vysokou účinností a nízkými emisemi, nabídka zeleného proudu nebo propagační akce typu rozdávání úsporných žárovek. O tohle jsou zákazníci na českém monopolním trhu připraveni a ČEZ nikdo nenutí, aby se snažil. Měl by jej k tomu nutit stát jako majoritní akcionář. Jenže ministr financí Miroslav Kalousek nedávno prohlásil, že „ČEZ je vládní agentura mocnější než vláda“. Sám Kalousek se dnes ke svému výroku nechce vracet. Jak to tedy s tou mocí je?

K politice orientované víc na zájmy spotřebitelů a méně na kumulaci zisku by měli ČEZ nutit delegáti státu, kteří zasedají v dozorčí radě – jde o zástupce politických stran a ministerské úředníky. Jenže bližší pohled na jejich odměňování ukazuje, že motivace těchto mužů je přesně opačná než nutit ČEZ do úspor a modernizačních investic. Od roku 2001 jsou totiž členové dozorčí rady stejně jako celé vedení firmy zapojeni do motivačního programu, v jehož rámci mají opci na akcie. To znamená – čím víc porostou ceny akcií, tím víc vydělají. Naproti tomu nutit vedení ČEZ méně zdražovat a méně pronikat na východní trhy znamená snižovat jeho zisky, ceny akcií, a tedy i vlastní příjmy. Přitom nejde o drobné: například poslanec ODS Oldřich Vojíř si v opčním programu dozorčí rady ČEZ podle zpráv z novin přišel na patnáct milionů korun. Jako celkem pochopitelný bonus pak zní zpráva, že ve sněmovně působil jako zpravodaj k zákonům, které firmě ČEZ přihrávaly další peníze.

Nejde však jen o peníze. Dohled státu nad firmou ČEZ zajišťují i lidé úzce personálně propojení, například šéf odboru energetiky a náměstek na ministerstvu průmyslu Tomáš Hüner, který tam přišel vloni z pozice manažera ČEZ.

Jak je vidět na příkladech poslance Vojíře a náměstka Hünera, členové dozorčí rady jsou motivováni k hájení zájmů firmy ČEZ víc než spotřebitelů. A zájmem ČEZ je maximalizovat zisk. Na tom by ještě také nemuselo být automaticky nic špatného, kdyby ovšem stát jasně deklaroval, co chce se získanými penězi udělat. Správa státního akcionářského balíku totiž znamená, že se politici jako reprezentanti voličů dohodnou, proč akcie ČEZ vlastně drží. Těžko dnes mohou jako v 90. letech říkat, že to je kvůli strachu z nedostatku elektřiny nebo snaze dostavět Temelín. To už je za námi. I dnes ovšem existují důvody, zvlášť pokud ČEZ vydělává tak velké peníze.

Politici nikdy neotevřeli debatu, co vlastně od silného ČEZ, který většinově ovládají, chtějí. Nikdo tady neřekl – investujte peníze raději do akvizic do ciziny než do modernizace zdejších elektráren. Nebo naopak: investujte do zahraničí, zdražujte elektřinu, ale my pak ten velký zisk použijeme na pokrytí nějakého veřejného statku, třeba modernizaci školství a vědy nebo na důchodovou reformu nebo na zlepšení životního prostředí. Stát nemá strategii, co od firmy ČEZ chce, a firma si tak strategii určuje sama. A tou je co největší a nejjednodušší zisk, který vzniká prostřednictvím dalších a dalších zdražování elektřiny. Zdražování, která ohrožují menší firmy, a škodí tak celé ekonomice. „Stát by měl chránit spotřebitele, přitom ve vztahu k ČEZ se stala jediným kritériem hodnota jeho akcií a to je špatně,“ říká ministr životního prostředí Martin Bursík. Podle něj by měl stát nutit ČEZ do investic do čistých technologií, které i u nových uhelných elektráren, které firma plánuje stavět, pořád zaostávají za tím, co se chystají stavět například Němci. Vláda teď podle Bursíka připravuje jakýsi ekologický audit, který by měl ukázat, kde všude ČEZ může investovat do čistých technologií. „Jestli pak prosadíme změnu? To opravdu nevím,“ uzavírá Bursík.

Vnímat ČEZ pouze jako stroj na peníze je podle ekonomů problematické i z dalšího důvodu – budoucí energetické bezpečnosti Česka. Investice do elektráren s větší účinností by totiž trvání zásob českého uhlí prodloužily o desítky let, protože dnes jej pálíme v zastaralých, neúčinných pecích.

Roman a psychologové

Finanční motivaci na výši zisků a růstu akcií vymyslela v roce 2001 pro manažery ČEZ vláda Miloše Zemana. Osmnáct členů vedení si tak může koupit akcie za cenu, kterou měly v den jejich nástupu do funkce. Tak třeba Martin Roman má opci na sedm set padesát tisíc akcií ČEZ, za každou dal (nebo dá, pokud je dosud nekoupil) 139 korun. Pokud by je zítra prodal, vydělá vzhledem k jejich dnešní ceně tři čtvrtě miliardy korun. Kdyby takto dalo pět členů představenstva peníze dohromady, dá to zhruba dvě miliardy korun vydělané za nějaké tři roky.

Obrovské peníze kolem ČEZ a politici se zákonitým zájmem něco si z toho nakynutého koláče uždíbnout vzbuzují podezření i v dalších ohledech. Firma v posledních letech výrazně zvýšila částky na vlastní propagaci a charitu provozovanou přes vlastní nadaci. Do jejího čela před časem dosadil premiér Stanislav Gross svoji tiskovou mluvčí, a tím stanovil kritéria, s nimiž se politici na tento zdroj peněz dívají. Dnes sedí v nadaci ČEZ například osobní tajemník Jiřího Paroubka Martin Vlasta, tajemník premiéra Topolánka Martin Ochvat nebo lidovecký komunální politik Jan Husák. Ani jeden z nich nechce říci, na čí doporučení tam je, co přesně dělá a jakou pro to má kvalifikaci.

Podezření navíc zesiluje zcela neprůhledné rozdělování peněz na dobročinnost a marketing (vloni šlo celkem o 330 milionů). Nadační projekty a hlavně útraty za marketing jsou přitom úplně ideální cestou, jak dávat peníze politickým stranám, aniž by se na to dalo z otevřených pramenů přijít. Novináři včetně těch z Respektu se tyhle údajné penězovody pokoušeli rozkrýt, zatím jsme ale zůstali u výčtu nastrčených delegátů stran nebo placení určitých kulturních či společenských akcí pro politiky. Za zmínku stojí i to, jak státem vlastněný ČEZ vyniká v mlžení, pokud jde o jakékoliv informace tohoto druhu. Příkladem je večírek pro politiky na posledním karlovarském festivalu, kde ČEZ nechtěl odpovědět na otázku, proč večírek dělal a za kolik.

Přitom se manažeři ČEZ podezření z nekalého kontaktu s politiky nijak nesnaží rozptýlit, spíš naopak. Martin Roman se s oblibou schází s politiky a oni s ním (pouze šéf zelených Bursík neformální schůzky odmítá). Roman přitom není muž, který by vymyslel zázračnou strategii podniku, vše podstatné se v tomto směru odehrálo už za Jaroslava Míla. Roman je vzděláním právník (čtveřici jeho kolegů ve vedení ČEZ tvoří vystudovaný zemědělec, absolvent ostravské báňské školy, psycholog a profesionální voják). V 90. letech prošel manažerskými kurzy a platí za typického muže marketingu, který nikomu neodporuje a se všemi se snaží dohodnout. Udržuje dobré vztahy jak s premiérem Topolánkem, tak se šéfem opozice Paroubkem. Nedávno daroval ze svých peněz sto milionů škole, jejímž ředitelem je syn Václava Klause.

Zatím bez dividend

Vedení společnosti letos v březnu rozhodlo, že na burze koupí 10% svých akcií. Podle expertů jde o běžnou operaci, při které soukromé firmy vyplácející nízké dividendy dávají svým akcionářům možnost vydělat prodejem svých podílů (zvýšená poptávka zvyšuje cenu akcií). ČEZ investuje při ceně akcií do operace možná až šedesát miliard korun. Podle zákona nesmí držet své akcie déle než rok. Co potom s nimi udělá? Jedna z možností je, že je prostě stáhne z oběhu, zruší jejich hodnotu. „Asi to tak dopadne,“ říká mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Jaký to má smysl? Oficiální odpovědí je, že ČEZ mění „neefektivní strukturu kapitálu“. „V teritoriích, kam bychom chtěli investovat, se zastavila privatizace, tak investujeme aspoň doma,“ vysvětluje v médiích Martin Roman. Na nákupu akcií samotnou firmou vydělají i manažeři s opcí na akcie – zvýšená poptávka po akciích zvedá jejich cenu.

Pravděpodobnějším vysvětlením obchodu je, že jde o dohodu manažerů s vládou. Ta se (také na jaře) rozhodla, že prodá sedm procent svých akcií a očekávaný minimální zisk třiceti pěti miliard korun utratí za stavbu dálnic. Tím, že ČEZ část akcií koupí a pak stáhne z trhu, neztratí stát v podniku svou rozhodující dvoutřetinovou většinu.

Co se ale ve skutečnosti děje, nedokáží vysvětlit ani renomovaní analytici. Jen upozorňují, že stát prodává oněch sedm procent neprůhledně. Podle ministra financí Miroslava Kalouska se nikdy nedozvíme, kdo akcie koupil (jestli to třeba neudělají přes prostředníky sami politici nebo manažeři ČEZ).

Těžko proto odhadovat, nakolik se nám nynější astronomické zisky ČEZ vyplatí. „Měl byste mít dobrý pocit z toho, že tu je úspěšná firma, která táhne odvětví a zaměstnává lidi,“ říká Jaroslav Míl na otázku, co běžný občan Česka z dnešního úspěchu ČEZ má. To samozřejmě nemusí být úplně přesvědčivé argumenty pro člověka, který vidí ČEZ jako neprůhledný podnik v těsném napojení na politiky, navíc vyvážející za babku životní prostředí.

ČEZ zatím nevyplácí dividendy a zisky utrácí za investice v zahraničí. Kromě toho slibuje v příštích letech za sto miliard modernizovat své uhelné elektrárny. Pro stát – a to je zatím jediná útěcha – firma funguje jako rezerva pro časy nouze. A ty přichází teď, kdy je třeba rozjet a minimálně stovkou miliard do začátku vyztužit penzijní reformu.

Na kontech není nic

Podle informací z ČEZ má firma momentálně nerozdělený zisk představující asi sto padesát miliard. Vláda si z těchto „uložených peněz“ může teoreticky nechat v pravý čas vyplatit dividendu a dát ji na důchodovou reformu. „Nejde o žádné peníze na kontech, jsou v jiných aktivech, třeba v akciích nebo investicích,“ upozorňuje finanční ředitel Petr Vobořil. Na otázku, kde tedy chce vláda vzít v ČEZ peníze na rozjezd slibované důchodové reformy, když „na účtech“ nic není, krčí rameny a dodává, že to je věc vlády jako majoritního majitele podniku.

Zjednodušeně řečeno, vláda se k penězům na reformu dostane, jen když ČEZ zase začne prodávat, do čeho v posledních letech investoval, nebo jeho další částečnou privatizací. „O privatizaci ČEZ se zatím neuvažuje,“ naznačuje v médiích Kalousek. A jeho kolega, ministr sociálních věcí Petr Nečas, dodává: „Důchodová reforma je teprve ve stadiu příprav, o jejím financování povedeme ještě spoustu diskusí. Že na ni použijeme peníze z ČEZ, je jedna z možností.“

(Respekt, www.respekt.cz)