Říjen 2007

CIA na skřipci

Ota Ulč

V záplavě knih k dispozici, čtenář, který není přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti, aby si důkladně vybíral. V mém případě to rozhodně není poezie, romantické románky, též bestsellery, momentální trháky, tedy ani jeden Harry Potter. Zejména mě zajímá literatura faktu, díla, zabývající se světem kolem nás, historií pokud možno tou nejsoučasnější, memoáry zajímavých tvorů, resort špionáže, takových pletich.

Americká Central Intelligence Agency - Ústřední zpravodajská agentura – zloduchů v žoldu Wall Streetu má hodně hanebnou pověst. Však už v padesátých letech minulého století se snažila podvracet českou zemi mandelinkou bramborovou. Reputaci tak zkázonosné, leč nezasloužené, věřily nejen prosté duše. Například Evan Thomas, autor knihy The Very Best Men: The Daring Early Years of the C.I.A., se zmiňuje o rozhovoru Čou En-laje s Henry Kissingerem, v němž i tento vysoce vzdělaný čínský premiér zmíněnému špionážnímu podniku přisuzoval téměř nadpřirozené vlastnosti, jako by byl v pozadí kterékoliv zásadní události ve světě. „Je to sice lichotivé, ale vůbec si to nezaslouží,“ odvětil Kissinger.

Publicista Thomas se v této souvislosti zmiňuje (NYT Book Review, 22. 7. 2007 : 11) o zklamání, ba i urážce, pociťované íránskými revolucionáři, kteří v Teheránu v roce 1979 přepadli americké velvyslanectví, zmocnili se všeho personálu, načež zjistili, že tamější CIA šéf William Doherty vůbec nemával celým Středním východem, ale byl to nedávno se dostavivší novic, neschopen se persky domluvit a o místní kultuře měl pramalé ponětí.

Začněme od podlahy: kádry C.I.A. nejsou nijak početné – odhaduje se, že někdejší KGB a nynější postsovětská nástupkyně jich má desetkrát tolik. Rovněž rozpočet na veškeré své počínání dosahuje necelou čtvrtinu peněz, jimiž disponuje NSA (National Security Agency), věnující se provozu satelitů a odposlechů, co kde se děje ve světě. C.I.A. je jen jednou ze špionážních organizací, jichž Američané mají víc než deset. (Po mém ilegální úprku do imperialistické náruče, si mě do parády vzala a větší část roku zpovídala úplně jiná složka než C.I.A, o kterou jsem tehdy ve Frankfurtu vůbec nezavadil. Třikrát si mě prozkoumávali na lžidetektoru, v marném úsilí dopátrat se mých předpokládaných bolševických buněk.)

Leitmotivem podstatné části tohoto literárního žánru je soustředění na nemorálnost špionážního počínání. Teď ale vyšla kniha s názvem Legacy of Ashes: The History of the CIA (Doubleday, 2007), kterou napsal veterán žurnalista Tim Weiner, ohodnocený prestižní Pulitzerovou cenou. Již šedesátiletou historií této organizace se zabýval řadu roků, prostudoval všemožné materiály, zpovídal pamětníky a vzniklo důkladné dílo o 514 stranách a k tomu dalších 155 stran poznámek, referencí, odkazů na zdroje. Viděl jsem hodinové televizní interview, v němž vysvětlil titul knihy, proč tento „odkaz, dědictví popele.“ Tak totiž někdejší prezident Dwight Eisenhower rezignovaně melancholicky hodnotil výkon C.I.A. tváří v tvář jejímu tehdejšímu šéfu Allanu Dullesovi (kdysi v mých očích značný titán, zde ale Weinerem zdevalvován na domýšlivého lenocha).

Weiner se nesoustřeďuje na ctnostné aspekty špionážní činnosti, od níž se přece nedá předpokládat mravní čistota světců, ale na prohřešek jménem incompetence, ineptitute – neschopnost. Zlatá éra někdejších údajných veleúspěchů měla málo společného s realitou a rozhodně neprospěly zásahy prezidenta Jimmy Cartera, znovuzrozeného křesťana. Ten výzvědnou službu důkladně zdecimoval s přesvědčením, že agenty v terénu nahradí satelity. Ovšem, ani jednomu technologickému zázraku se nepodaří zjistit, co kde který předák má za lubem.

Hned na první stránce knihy, autor zdůrazňuje svůj záměr prezentovat tristní stav věcí nejmocnějšího státu v dějinách západní civilizace, který nebyl schopen si zřídit prvotřídní zpravodajskou službu. Obrovský potenciál znalců cizích jazyků a cizího způsobu života zůstává vesměs nevyužit a v současné době polovina všeho C.I.A. personálu má míň než pětiletou zkušenost v oboru – čili učedníci, elévové v záběhu. Tohle uváděl Weiner ve zmíněném televizním interview. Na otázku, kterou že službu hodnotí nejpříznivěji, první cenu dal Britům - k mému notnému překvapení (pamětliv katastrof s jmény jako Kim Philby či George Blake). Reputaci Mossadu pokládá za poněkud přeceňovanou a dodává, že Izrael má jiné priority – přežití státu, vlastní existence. O KGB se nevyjádřil s nadšením: že sice vynikala svou početní mohutností, efektivně si dovedla počínat na domácím poli, ale méně se jí dařilo v zahraničí. A rovněž dost početní dezertéři z vlastních řad za sebou nechávali stopu s dopadem značné Achillovy paty.

Selhání C.I.A. byla častá a značná: 1949, nepředvídán výbuch atomové bomby v SSSR; pramálo úspěchu s proniknutím do čínského vládního vedení; 1950, nepředvídána invaze Jižní Koreje; 1956, totéž v případě sovětského vpádu do Maďarska; 1962, dovoz sovětských raket na Kubu; 1967, válka izraelsko-arabská; totéž v roce 1973; 1979, revoluce v Íránu a rovněž sovětská invaze v Afghánistánu; 1989, historický kolaps komunismu; a z hlediska USA neméně historický zrod al-Kájdy, útok 11. září 2001 a válka v Iráku.

Schopnost předvídat a svou vládu včas informovat se tedy příliš nedařila. Úspěšnější byly iniciativy s vměšováním a ovlivňováním vývinu událostí v zahraničí. Což nemusely být zavrženíhodné podvratnosti, ale kroky ve prospěch udržení demokracie, což se podařilo v Japonsku, též v Itálii a Francii koncem čtyřicátých let, kdy s podporou C.I.A. se podařilo finančně ovlivnit zdárný výsledek voleb. C.I.A. se podílela na vojenských převratech v Jižní Vietnamu, Chile, Indonésii, podporovala převraty v Guatemale, Íránu, Sýrii a též v Iráku, kde se podařilo prosadit sekulární stranu Baas, s níž pak po letech Američané měli a dosud mají plno starostí.

Ve vedení C.I.A. se za oněch šest desetiletí vystřídala celá řada osobností. Relativně příznivě v autorově hodnocení dopadl profesionál Richard Helms (1966-1973), jemuž ale vytýkal, že i on obtížně odolával říci prezidentům to, co od něho chtěli slyšet.

Předpokládal jsem, ale nedočkal se laskavějšího hodnocení, jež si snad byl zasloužil William Casey (1981-1987), který vedl organizaci v době, kdy prezidentem byl Ronald Reagan. Casey, veterán-zpravodajec z doby 2. světové války, se pak úspěšně podílel na rozkladu sovětské říše – podporou polské Solidarity, osobním vlivem na saúdského krále, jehož se podařilo přemluvit ke zvýšení produkce ropy, tím dosáhnout snížení její ceny na světových trzích a tak způsobit miliardové škody sovětskému, podle pětiletého plánu fungujícího a pak již méně fungujícího hospodářství.

Méně a pak už vůbec nijak se dařilo zpravodajské počínání v SSSR, kde někdejší přeběhlíci z řad KGB a GRU hynuli jeden za druhým, poněvadž je prozradil peněz lačný C.I.A. alkoholik Aldrich Ames (jenž nepopraven teď doživotně dlí ve věznici v Coloradu.)

V devadesátých letech za Clintonova prezidentství, zpravodajská služba se netěšila nijaké prioritě, šéfové James Woolsey a po něm John Deutch, se údajně s Clintonem viděli jen dvakrát do roka. Po nich funkci převzal George Tenet, o němž jsem se domníval, že je řeckého, ale dodatečně dozvěděl, že albánského původu. Tenet se s malým úspěchem snažil alarmovat Bílý dům o rostoucím nebezpečí v podobě al-Kájdy a jejího islámského fundamentalismu. Clinton se ale příliš nezajímal, pro něho mezinárodní terorismus byla záležitost policejní a soudní, a rovněž nikdy nevydal jednoznačný souhlas k vypátrání a likvidaci Usámy bin Ládina jakýmikoliv prostředky.

Tenet, druhý nejdéle sloužící ředitel C.I.A., ve funkci pokračoval i za George W. Bushe.

Nedávno (21. 8. 2007) C.I.A. pod tlakem Kongresu, zejména senátora Jay Rockefellera, vydala souhrn (19 stran) dosud tajného detailního vyhodnocení o několika set stranách o nedostatcích, jichž se agentura dopustila v období, předcházejícím útoku 11. 9. 2001. Tehdy nedocenila, dostatečně nepochopila vůdčí roli Chalída Šejka Mohammeda, hlavního architekta akce. Ne méně než 50 až 60 činitelů C.I.A. vědělo o přítomnosti dvou jeho lidí na území USA, aniž se obtěžovalo informovat k vyšetřování příslušnou F.B.I. Rovněž spolupráce s N.S.A. (National Security Agency) vázla do té míry, že C.I.A. neměla přístup k zachycené komunikaci teroristů a Tenet pramálo udělal na odstranění zbytečné meziresortní rozmíšky. Tzv. inspector general v čele týmu, odpovědného za vypracování kritické zprávy, doporučil, aby vedoucí činitelé včetně Teneta, nesli příslušnou odpovědnost. Ten obvinění rezolutně odmítl, s tvrzením, že jeho snaha jít po al-Kájdě nebyla oceňována v Clintonově a pak ani v Bushově Bílém domě. Tenet v roce 2004 rezignoval, rok poté byl Bushem dekorován za své mimořádné zásluhy, načež napsal své memoáry, jež ho honoráři obohatily o několik milionů dolarů.

Přemnohé by se ještě dalo poznamenat, jako například mystérie zbraní hromadného ničení, jež Saddám Hussajn měl, však v minulosti je použil i proti vlastním lidem, a zpravodajské služby nejednoho státu byly přesvědčeny o jejich existenci.

Uzavřu otázkou, zda lze vůbec v demokracii, otevřené společnosti, vybudovat efektivní tajnou službu. Leckdo o takovém výkonu pochybuje.

V rejstříku Weinerovy knihy, tak důkladně podrobné, jsem našel pouhé dva odkazy o naší rodné zemi. První se týká doby krátce po Vítězném únoru 1948, kdy Charles Katek, tehdejší šéf organizace (C.I.A. station chief) v Praze zařídil bezpečný přesun třiceti osob – agentů a jejich rodin – do Mnichova. Mezi vypašovanými byl též šéf československé výzvědné služby, kterého ale autor nejmenuje. (Snad František Moravec.) Druhá je pak zmínka o době ze sedmdesátých let, o snaze dodávat do znormalizované ČSSR politicky závadné tiskoviny.

Nikde v knize ale ani slovo o Karlu Koecherovi, poslední dobou v pražských médiích značně zviditelňovaném, až do té míry, že v některých tiskovinách se mu dostalo ohodnocení jako nejvýznamnějšího špiona, kterému se kdy podařilo proniknout do služeb C.I.A.

Nehorázná to hyperbola, aureola. Koecher se do centra C.I.A. jako regulérní zaměstnanec nikdy nedostal: buď mu odepřeli dostatečně vysokou security clearance nebo ho tam nepotřebovali. Po dobu asi dvou roků pracoval v překladatelském oddělení slovanských jazyků. Někdy kolem roku 1976 ho vyhodili a jak si stěžoval svému (a též mému) příteli ve Washingtonu, důvodem byl malér povahy sexuální. Koecher měl totiž oprávněnou, záviděníhodnou pověst sexuálního přeborníka, na množství nehleďte. A tehdy začínala doba politické korektnosti, obviňování ze sexuálního harašení, k němuž tak znamenitý postelový šampión snadno mohl přijít.

Třeba napíše své intimní memoáry a víc se dozvíme. Došlo ke zrodu pamětí v knižní podobě od přeběhlíků opačným, tím západním směrem. (Vím o čtyřech - František August, Ladislav Bittman, Josef Frolík, Jan Šejna – a nějaký článek o nich ještě napíši.)

Dočkáme se písemného zpracování svědectví estébáckých rozvědčíků? Kapitán, pak plukovník Minařík, dodatečný inženýr a snad i kandidát věd, něco slovensky vydal v Bratislavě. Zajímavější by nepochybně mohly být paměti Aloize Lorence, autentického Slováka, svého času estébáka toho nejvrcholnějšího.