Říjen 2007

Co se nedá za pár minut stihnout

Ota Ulč

Zvonil mi doma v Americe telefon a na drátě se ozvala Česká televize s dotazem, zda bych se chtěl zúčastnit pořadu Dobré ráno v den šestého výročí úspěšného zničení mrakodrapů WTC (World Trade Center) v New Yorku. Vysílání to bude v nehorázně brzkou šestou hodinu ráno s prý značnou sledovaností, takže nutno rozhovor uskutečnit těsně po půlnoci předchozího dne našeho času. Zejména se soustředit na otázku oprávněnosti Bushova tvrzení, že tento střet s islámských terorismem je válka, a pak na ono v pokrokovém světě tolik populární tvrzení, že si to Amerika vlastně zavinila sama.

Přikývl jsem, na papír napsal pár bodů, vědom, že za pouhých deset minut, které všeho všudy budou k dispozici, se podaří vychrlit jen zlomeček potřebného sdělení, jak se to stalo.

Začal jsem s přiznáním, že těžko mohu být objektivní: jedenáct studentů, graduantů z naší univerzity, tam onoho 9. září 2001 zahynulo, poznal jsem některé jejich rodiny. Vzdor skutečnosti, že mĺuvčí al-Kájdy, ba i sám Usáma bin Ládin se k tomuto náramně destruktivnímu dílu (způsobivšímu ztrátu více lidských životů než japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941) hrdě hlásí, se značné popularitě těší interpretace, již jsem letos také několikrát v Praze slyšel, že si to Američané sami zorganizovali a zničení realizovali.

Jediná zbylá supervelmoc, světový policajt a hasič, v roli, po níž pramálo bažil. Statisíce jejích synů ztratilo život na evropských bojištích za první a pak druhé světové války, značnou zásluhou Ameriky se podařilo vyhrát studenou válku bez jediného výstřelu, a koncem dvacátého století, nenáviděná Amerika musela zasáhnout na Balkáně a vyřešit to, co Evropa na svém kontinentě nebyla schopna či ochotna sama zvládnout. Amerika nebaží po koloniích, však sama kolonií bývala. Když někde zasáhne, je to zatracováno jako imperialistické vměšování. Když nezasáhne (třeba Haiti, Rwanda), je to důkaz neméně imperialistické arogance, sobectví. Žádný jiný stát nevydal víc peněz na zahraniční pomoc a nepřijal víc lidí na vlastní území. Nicméně, Amerika zůstává tolik nenáviděná - a zároveň ovšem záviděná. Však nikde jinde není stále tak velký nával zájemců se tam vtlačit.

Jde o „válku“ s islámským terorismem, tak jak to Bush označil? Jak jinak ale konflikt nazvat? Tuto válku takovým slovem vyhlásila al-Kájda a činy se stále snaží prokazovat. Už v roce 1998, bin Ládin vyhlásil fatwu, s příkazem každému muslimovi zabít každého Američana včetně nemluvňat, to vše k velké potěše Alláha. A na nevěřící psy jiných národů časem rovněž dojde. Unikátním na tomto střetu, který nabývá globálních dimenzí, je anonymita nepřítele, bez adresy, specifického území, s vizionářskou ambicí vytvořit světový kalifát a k dosažení tak kýženého cíle vítat i vlastní smrt.

Další báječnou výhodou nepřítele s podporou humanistických užitečných idiotů, o jejichž zničení je rovněž usilováno, je opakovaný důraz na senzitivitu muslimů, strachujících se, že islám je ohrožen a proto destruktivní, sebevražedné, jakkoliv krvavé akce jsou morálně oprávněnou defenzivní reakcí. Kde teď dochází ke stavbě mešit a kolik křesťanských kostelů vzniká v muslimském světě? Ne všichni muslimové jsou teroristé, ale převážná většina teroristů muslimové jsou. Jestliže celosvětový počet následovníků Mohameda se odhaduje na 1,2 až 1,5 miliardy, kdyby pouhé jedno procento se vrhlo směrem k tak nihilistickému radikalismu, ona pochmurná Huntingtonova vize střetu civilizací nám už pořádně buší na dveře.

Ajatolláh Chomejní nebyl první ani poslední, kdo označil USA jako největšího satana, svůdce, hrozbu v podstatě středověkým hodnotám. Až někdy do 13. století islám obdařoval svět vědci, obohacujícími myšlením. Poté již jen zbýval odkaz na někdejší slávu. To ovšem není důvod k pýše jako spíš k přiznání vlastní potupy v porovnání s nynějším stavem věcí. Frustrovaní nepřátelé západní civilizace se ji snažit zničit jejími nástroji. Kolika vynálezy obohatili islamisté svět, vyskytl se mezi nimi myslitel obdařený Nobelovou cenou? Dočítám se, že se jim nepodařilo vymyslet ani šroubovák. To třeba je jen poťouchlá hyperbola, na rozdíl od solidní důkladné studie OSN z roku 2002, hodnotící výkony všech regionů světa. Došla k tristnímu závěru, že ten islámský svět, 22 arabských států, vzdor obrovskému ropnému bohatství, docílil nejmíň, je v podstatě tzv. disfunctional, s chudobou, obrovskými socioekonomickými rozdíly, negramotností zejména žen, nezřídka s údělem tažného dobytka.

A máme Irák a válku, v níž se do měsíce podařilo brilantně potřít Saddámovu armádu, a od té doby se za téměř pět let nepodařilo vyhrát mír. Tato ošidnost získává na intenzitě s blížícími se americkými prezidentskými volbami v příštím roce.

Proč tedy k útoku vůbec došlo? Bushova vláda se potýkala s dilematem, zda jednat či nejednat. Měl nebo neměl Saddám zbraně hromadného ničení, nebo si je Bush zlomyslně vymyslel? Saddám je ovšem měl, však je použil jednak ve válce s Íránem a jednak i proti Kurdům, vlastnímu obyvatelstvu. Zpravodajské služby – nejen Američané, ale i Britové, Francouzi, Němci, Egypťané – přicházely se zprávami o jejich existenci a Saddámově ochotě je použít.

Za oprávněnější kritiku Bushova rozhodnutí zatroubit k útoku pokládám jeho předpoklad, že lidé kdekoliv přece dají přednost demokracii, svobodě a prosperitě před současným stavem té které tyranie. Zdánlivě logická premisa pozbyde své váhy v prostředí, kde jedinec žije v tradici kmenové sounáležitosti, bez břemena svobody za vlastní rozhodování, v prostředí, kde nikdy nedominoval zákon nad vládou tyranů, a pocit národní sounáležitosti neexistoval: však Irák byl umělý, po první světové válce Británií a Francií sflastrovaný útvar. Bush usiloval vytvořit v Iráku funkční demokracii, jež by byla popudem k tolik potřebným změnám v celé arabské oblasti. A místo kýženého osvíceného pluralismu tam teď řádí krvežíznivá občanská válka, tak komplikovaná, že se v ní lze jen s velkými obtížemi vyznat. Po krku si jdou nejen sunnité versus šíité, ale i šíité, prozatím se projevující ve třech vzájemně se vraždících verzích.

Takže se to, aspoň prozatím, Bushovi nepovedlo – s jednou výjimkou a tou je Kurdistán, oáza míru na severu válkou zmítané země, kde ani jeden americký voják neztratil život. Kurdové, 20 procent všeho obyvatelstva vlastní kultury a řeči, si žijí autonomně, mírově, univerzity jsou v provozu, kultura kypí, hrnou se tam zahraniční investoři, probíhá velký rozmach výstavby, včetně hotelů, do nichž za pocitem slasti poklidného života k osvěžení přijíždějí hosté z méně šťastných částí Iráku, který se dosud úplně nerozpadl.

Kurdistán je tou optimistickou výjimkou z převažujícího pravidla neúspěchů irácké války a proto zůstává mediálně pomíjen, k potvrzení mnohokrát již ověřované zkušenosti, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. A když toho nelze docílit, dojde aspoň k trestu mlčením, neviděním, neslyšením, k vytvoření dojmu o jeho neexistenci.

Tolik a ještě víc jsem mínil vychrlit a v oněch pár televizních minutách pramálo se podařilo.