Říjen 2007

Druhý největší bolehlav Ameriky

Ota Ulč

Momentálně tím největším je ovšem Irák a způsob, jak se z té žhavé pouštní výhně vyprostit. Onou druhou starostí jsou na domácí frontě přítomné hordy přemnohých milionů ilegálních imigrantů, zejména z Mexika.

V roce 1965 tehdejší prezident L. B. Johnson podepsal nový zákon (Immigration and Naturalization Act), jímž došlo ke zrušení rasových a etnických kvót ve prospěch jiných kritérií, zejména rodinných vztahů. Dveře se tak otevřely všemožnému příbuzenstvu. Z končin zápolících s ekonomickými potížemi, hlavně ze sousedního Mexika, příliv zájemců legálních a ilegálních tuze zmohutněl. Jejich porodnost je rekordní, USA, na rozdíl od jiných průmyslově vyspělých států, se tak značně rozrůstá: demografové odhadují, že do 40 let tam už bude 400 milionů obyvatel (v porovnání s nedávno dosaženými 300 miliony), po Číně a Indii třetí nejlidnatější stát světa.

Podle odhadu Pew Hispanic Center, v roce 2005 v zemi žilo 11 milionů osob ilegálně – a naprostá většina (přes 80%) tam pronikla z Latinské Ameriky. Nejvíc – 8,7% všeho obyvatelstva – je jich v Arizoně.

Census Bureau neuvádí tyto španělsky mluvící, převážně monolinguální Hispanics jako speciální rasovou kategorii. Jejich příliv do země ale způsobil, že dřívější dvoutřetinová početní převaha anglicky mluvících bělochů se snížila na pouhou polovinu a již se stali menšinou v Kalifornii, Texasu, Novém Mexiku a též ve Washingtonu, D.C., hlavním městě země. V USA je všeho všudy 3.100 tzv. counties (okresů, krajů, regionů). V téměř jedné třetině těch nejvíc osídlených oblastí v zemi, ony menšiny (černoši, oficiálně přejmenovaní na African-Americans, Asiaté, Hispánci), již tvoří většinu.

Harvardský vědec Samuel Huntington, jméno v České republice nikoliv neznámé, v knize s názvem Kdo jsme? (Who Are We? The Challenges to America’s Identity, 2004) dokumentuje, že Hispánci, a mezi nimi zejména Mexičané, jsou mimořádně odolní vůči asimilaci - onomu americkému cíli tavícího hrnce (melting pot) – což se projevuje ve vysokém procentu (40%) její mládeže, nedokončivší povinnou školní docházku, jejích pozdějších existenčních neúspěchů a spoléhání na podporu jak ze státních, tak z privátní charitativních zdrojů. (Po truchlivé informaci jedna povzbudivější: zatímco většina mexických imigrantů dává přednost mluvit doma španělsky, ve třetí generaci už jen 17% jich dovede mluvit španělsky plynně. U.S. News and World Report, 23. 4. 2007).

Neznám nikoho, kdo by současný stav zákonodárství o imigraci velebil. Dosavadní situace je taková, že do země se lze zejména dostat buď porušením zákona (ilegálním přechodem přes neuhlídatelnou dlouhou hranici), nepotismem (téměř dvě třetiny víz s oprávněním k trvalému pobytu se vydává příbuzenstvu) nebo náhodou (onen nesmyslný systém visa lottery, stále ještě v platnosti.) Marné je dosud volání po odměňování podle zásluh, poskytovat body (tak jak je tomu v jiných zemích včetně Kanady, severních sousedů USA), podle kritérií jako jsou věk, zdravotní stav, vzdělání, znalost anglického jazyka, uplatnitelnost povolání, specializace, přivezeného umu, že přednost se dá inženýru v oboru elektroniky před pouličním kazatelem estetiky.

Mortimer B. Zuckerman, šéfredaktror již zmíněného zdroje (USNWR) uvádí 4. 6. 2007 tyto údaje: pouhých 13% víz obdrželi žadatelé na základě své profesionální uplatnitelnosti a mezi nimi pouhých 37.000 osob v kategorii s vysokou kvalifikací (high-piority skills). Jejich mimořádně vítaný přínos ekonomickému rozvoji země dokazuje skutečnost, že za posledních deset let zhruba jedna třetina všech nových firem v proslulém kalifornském Silicon Valley zabývajícím se nejmodernějšími technologiemi, vznikla zásluhou imigrantů z Indie a Číny.

Zuckerman rovněž vyvrací mýtus o imigrantech jako zdroji nekalé konkurence ke škodě domácího proletariátu. Zásluhou již delší dobu trvající hospodářské prosperity, nezaměstnanost v zemi je minimální, a nejmenší je právě ve státech s největším přívalem ilegálů (New York, Kalifornie, Illinois, Texas, Florida a Arizona). V Kalifornii si našlo zaměstnání 90% ilegálů ve věkové hranici od 18 do 64 roků. Noví příchozí, ať legitimní nebo nikoliv, totiž nekonkurují s místním obyvatelstvem o získání téhož druhu obživy. Zastávají práce vesměs nekvalifikované, o něž rodilí Američané nemají zájem, lopotí se v zemědělství, v pomocných službách, ve stavebnictví, v továrnách u běžícího pásu škubat a kuchat drůbež.

Jenže v Kongresu se nepodařilo odhlasovat tolik potřebný zákon, který předložili dva politicky si vzdálení senátoři, Demokrat Edward Kennedy a Republikán John McCain, a přitom i s podporou prezidenta Bushe. Pro levici, navrhovaná reforma byla málo, pro pravici jí bylo přespříliš. Kongres odjel na letní prázdniny, vakuum tedy trvá.

Poněvadž jsme federací padesáti států, které se už od nepaměti sváří o rozsahu svých pravomocí, jestliže Washington se nemá k činu, jednotlivé státy započnou s vlastními iniciativami. Takže se dozvídáme (The New York Times, 6. 8. 2007), že zákonodárné sbory států tento rok už projednávaly 1404 návrhů, zabývajících se imigrací a 170 z nich se již stalo zákonem. Týkají se zejména snahy zobtížnit možnosti zaměstnávání ilegálů a získávání průkazů totožnosti, zejména řidičských průkazů, které v zemi bez občanské legitimace jsou téměř nezbytností.

Hodně obtížné bude pro ilegála získat řidičský průkaz v Indianě, Kansasu, Kentucky, Montaně a Nevadě, a nejpřísnější to bude v Louisianě. Patnáct států produkovalo zákony trestně postihující pašeráky se značnou přísností v případech záměru dovážet pracovnice z resortu sexuálních služeb. V Arizoně guvernérka Janet Napolitano podepsala zákon tvrdě postihující zaměstnavatele, který poskytne jakoukoliv práci osobě, aniž si její legální status napřed ověří ve federální imigrační databázi známé jako Basic Pilot. Jedenáct států odhlasovalo zákony, odmítající poskytovat materiální podporu ilegálům a v pravidelně hodně pokrokovém státu Minnesotě též odmítají bezplatnou lékařskou pomoc.

Takové trendy však nejsou jednoznačné. Ve státě Illinois (s metropolí Chicago) zákonodárci poručili svým státním orgánům nevyžadovat od zaměstnavatelů povinnost kontroly správnosti údajů žadatelů o práci kontaktem s federální bází onoho Basic Pilot systému.

Abychom si to ještě víc zkomplikovali: některé města jako Hazleton v Pennsylvanii vydala své vlastní přísné předpisy k postihu a pokud možno i vypuzení ilegálně přítomných živlů, zatím co v městě New Haven, adrese slovutné univerzity Yale, došlo k prosazení opačné iniciativy, totiž k automatickému vydávání identifikačních průkazů každému zájemci, což ho pak opravňuje k získání řidičského průkazu, otevření bankovního konta, k zahájení všejakých kroků i pohybné legitimity.

Načež začátkem srpna 2007 v Newarku ve státu New Jersey, sousedícím s New Yorkem, došlo k trojnásobné vraždě černošské mládeže. Lupiči je přinutili kleknout a každý dostal kulku do hlavy. Podařilo se lapit trojici pachatelů, původem z Peru, Kolumbie a Nikaraguy. Jména dvou patnáctiletých nebyla zveřejněna, ten hlavní vrah José Lachira Carranza, věk 28, v zemi již řadu roků přítomný ilegál u soudu odpovídal jen španělsky, a dodatečně se zjistilo, že se již dřív dopustil několika ošklivých kriminálních deliktů, aniž se někdo byl obtěžoval ho zavřít nebo deportovat ze země.

Mnoho teď žluklého másla na federálních hlavách. Michael Chertoff, šéf úřadu National Security Council prozadím zareagoval iniciativou, či snad jen její hrozbou, konečně postihnout zaměstnavatele, kteří se proviňují nedbáním delší dobu již platných, ale vesměs ignorovaných příkazů zjišťovat skutečnou identitu žadatelů o práci.

Zajímalo by mě, zda totéž opatření dodatečně postihne mexického ilegála, věk 33 roků, který v Bronxu v New Yorku pracoval na stavbě, spadl z lešení a zranil se. Soud mu přiznal náhradu škody ve výši 4 milionů dolarů. Média však nezveřejnila jméno dotyčného obdarovaného, který se zřejmě právem obával, že tím by vystavil své příbuzné v Mexiku nebezpečí únosu a vymáhání výkupného podílet se na tak značné pomlázce (Newsmax, duben, 2005: 51).