Říjen 2007

Guantánamo - co s ním?

Ota Ulč

Pryč s ním, ale z jiných důvodů, než jak se vesměs dočítáme – že to je mučírna, zvěrstvo neodlišitelné od nacistických vyhlazovacích táborů, což ovšem notně škodí reputaci Ameriky ve světě, že snad už nemůže být horší. (Ač tedy, dle údajů imperialistického týdeníku Time, (16. 10. 2006:20), vězni dostávají stravu v denní normě 4.200 kalorií, což je o 1.200 kalorií víc, než kolik postačí k zachování původní váhy, s výsledkem, že v průměru každý zajatec tam získá 20 liber nadváhy, téměř deset kilogramů. Nejmohutnější tam je tvor dosáhnuvší 410 liber: když ho tam dopravili v roce 2002, tehdy vážil 195 liber.) Zajatcům se dostane oblečení v oranžové barvě, nikdo jim nevnucuje vepřové, k dispozici mají korán jakož i ukazatele směru, kterým je Mekka pro pravidelné modlení.

Porovnávání s iráckou věznicí Abú Ghraib, vyslovované jedním dechem, jaksi nesedí. Tamější nehoráznost byla úchylácká epizoda několika bachařů, na které měla dohlížet generálka s polským jménem, leč činila tak ledabyle, což ji stálo, jak jsem se někde dočetl, její generálskou kariéru.

Proč Guantánamo? Aby na mučení a mučitele nebylo vidět, být mimo dosah médií? Však ta si mohou cokoliv vymyslet podle potřeby. Enkláva na Kubě, ostrově svobody, pronajatý pozemek na základě stařičké smlouvy, jejíž platnost Fidél Castro neuznává a pravidelně placené nájemné v dolarech, jinak vždy vítaných, neméně pravidelně odmítá přijmout. Předpokládám, že stejně tak pokračuje jeho bratr Raúl, dočasný a případně i trvalý nástupce v roli vládce státu.

Ženevská konvence z roku 1949 o statusu válečných zajatců – P. O. W., Prisoners of War - stanoví pravidla, že na takový nárok má pouze člověk, který měl na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a nosil zbraň otevřeně. Když padl do zajetí, šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. V civilu či v přestrojení do nepřátelské uniformy je pokládán za špiona, nezřídka pak trestaným smrtí. (Například osud Němců dobrovolníků za druhé světové války, kteří na západní frontě se pokoušeli o diverzi v uniformách Američanů.) Partyzán v převlečení za sedláčka v černém pyžamu (Vietnam) je chráněn svou anonymitou, na rozdíl od nepřítele v uniformě, viditelného, zřetelného. Výhoda této anonymity je pak neblaze kompenzována rizikem trestu v případě zajetí.

Zásluhou tlaku ze třetího světa došlo k značnému zpolitizování těchto principů. Na fóru OSN se začala prosazovat beztrestnost podle druhu kauzy a jejího ideologického zhodnocení – beztrestnost bojovníků za dekolonizaci dnes již téměř neexistujících kolonií, ať už by jakkoliv jednali a mezinárodní právo sebevíc porušovali. A táž de facto imunita by se tedy měla vztahovat na džihádisty, islámské fundamentalisty. I když třeba uřezávají hlavy nevhodným civilistům, kladou výbušniny do restaurací či mateřských škol.

Dával bych přednost uplatňování tradičních praktik - pořádně si s takovým bojovníkem popovídat, pak postavit ke zdi a odstřelit. Dosud jsem ale neměl příležitost zvědět názory veteránů z války v Iráku či Afghánistánu, zda by si pochvalovali tak řízné řešení.

Wesley K. Clark, jeden z bývalých uchazečů o nominaci Demokratickou stranou na prezidentský úřad v roce 2004 a dřívější hlavní velitel jednotek NATO, jimž se podařilo vyřešit válku v Bosně, napsal zásadní článek (The New York Times, 8. 8. 2007) s názvem Why Terrorists Aren’t Soldiers - Proč teroristé si nezaslouží být pokládáni za vojáky. Rozdíl těchto dvou kategorií býval zřetelný, nezpochybitelný , ale od 11. 9. 2001 došlo z iniciativy Washingtonu k sémantické metamorfóze, mlžení s výsledkem, že příslušníci Al-Kájdy, všelijací džihádisté, místo aby se s nimi zacházelo jako se zločinci (criminals), jimiž ovšem jsou, se z nich stali tzv. unlawful combatants (nezákonití, neprávoplatní bojovníci). Clark oprávněně nesouhlasí se stanoviskem povyšovat teroristu na úroveň vojáka, dodržujícího zákony dovolená pravidla válečného konfliktu.

Velká Británie v srpnu 2007 požádala o vydání pěti svých nikoliv občanů, ale legálních rezidentů, momentálně dlících na Guantánamu. Zpráva potěšila Bushovu administrativu, jež se chce celé záležitosti mileráda zbavit.

Jestliže však nedošlo k původnímu spěšnému odstřelení teroristů hned po jejich zatčení, co teď s nimi? Někteří zarputilci pokračují vášnivě zdůrazňovat, že při první příležitosti znovu budou naplňovat vůli Alláha zabíjením co největšího množství Američanů kdekoliv jakkoliv. Již třicet takových propuštěnců se nemohlo nabažit a pokračovali s likvidací nevěřících psů. Jeden Pákistánec obklíčen a v nebezpečí nového zatčení raději volil sebevraždu a tuze třeskutě se odpálil na věčnost.

Již se vyskytly případy, že státy odmítají převzít taková svá kvítka. Co potom? Nechat je za mřížemi, hlídat a živit je na státní útraty ad infinitum?

Další zádrhel způsobují námitky obhájců, že v případě propuštění a deportace do vlasti, dotyčný osvobozený tam zažije nemilé příkoří. John G. Roberts, předseda Nejvyššího soudu ve Washingtonu, teď rozhoduje o žádosti Ahmeda Belbacha zabránit své deportaci do rodného Alžírska. Dotyčný tvrdí, že tam bude mučen a hrozí mu smrt v rukách státu, považující ho za teroristu. I kdyby k tomu nedošlo, rovněž se obává islámských radikálů, jak ti by s ním naložili, poněvadž kdysi sloužil v alžírské armádě.

Deportacím předchází požadavek z Washingtonu k vládám s pošramocenou pověstí, aby písemně poskytly záruky o ohleduplném zacházení. Shledávám výsostně pokryteckým, že morální rozhořčení z řad všelijakých obhájců lidských práv je namířeno proti Washingtonu a ne proti vládám v zemích, kde nevlídné zacházení je normou, a proto se nad ním nikdo nějak zvlášť nepohoršuje. Vzdor oprávněné reputaci lačných supů, ne méně než 57 advokátních firem nabízí bezplatné zastupování takových klientů. Tak dobročinné služby organizuje Centrum pro ústavní práva (U.S. News and World Report, 6. 2. 2006). Federální soud nevyhověl žádosti Libyjce jménem Abu Abdul Rauf Zalita nebýt deportován do péče Kaddáfího. Podařilo se ale vyvolat mediální poprask, několik kongresmanů poslalo dopisy s výsledkem, že dotyčný chovanec si dál může lebedit na Guantánamu.

V současné době tam drží 360 osob, záměrem je propustit jich 150, takže by zbývalo 210 islamistů, zralých buď postavit před soud jako válečné zločince nebo si je tedy dál držet – řešení nedostatečně uspokojivé. A vůbec by k takovým komplikacím nemuselo docházet při dodržování tradičních zřetelných pravidel, jak promptně postihnout provinilce, kteří se dopouštějí násilí, jednoznačného porušování zákonů války, aniž by byli příslušníky regulérní armády.