Říjen 2007

Hillary versus Obama - černé na bílém

Ota Ulč

V příštím roce 2008 se bude konat volba prezidenta jak v USA, tak v České republice. Na rozdíl od americké, již značně probíhající kampaně, která stojí hrůzu peněz - každý z kandidátů aby utratil odhadovaných aspoň 400 milionů dolarů, je české řešení daleko jednodušší, nenáročné v úsilí, v mrhání časem a penězi. Bez obtěžování voličů jejich jménem úkol zastanou reprezentanti zákonodárci, událost to třeba bude poklidná, nedramatická, kdoví zda se najde kloudný protikandidát, schopný ohrozit dosavadního držitele trůnu.

V USA o nastěhování do Bílého domu jak mezi Republikány, tak mezi Demokraty je zájemců už téměř tucet. O každých volbách se během kampaně bombasticky tvrdí, že to jsou ty zdaleka nejdůležitější, co paměť sahá. Tentokrát takové tvrzení je dost legitimní – že poprvé v historii se třeba podaří zvolit Hillary Rodhamovou Clintonovou, první ženu, nebo Baracka Husseina Obamu, prvního černocha (či přesněji, poločernocha). Tito dva jsou prozatím v čele peletonu o získání trofeje nominace Demokratickou stranou na kandidáta kýženého prezidentství. (Volbě budou předcházet primárky ve všech padesáti státech. Taková je ale prapodivná americká tradice, že k prvním dvěma primárkám dojde v Iowě a New Hampshire, dvou státech s relativně malým počtem obyvatelstva a rovněž s nevelkou ekonomickou váhou, ale právě kvůli jejich brzkému časování s velkým politickým dopadem. Proto někteří kandidáti se rozhodli utratit spoustu času a peněz na těchto dvou kolbištích a takový je prozatím předpoklad, že mezi Demokraty nejúspěšnějším tam bude populistický milionář John Edwards a mezi Republikány mormon Mit Romney.)

Největší mediální pozornosti se těší Hillary, bývalá první dáma země, nynější senátorka reprezentující stát New York (s nímž až do svého zvolení neměla vůbec nic společného) a Barack Obama (jehož middle name Hussein, v národě ne zrovna příliš populární, se však pomíjí). Střet ženy bělošky a muže poločernocha, z hlediska politické korektnosti obsahuje značně třeskutý potenciál – jak s obviněním z mužského šovinismu, tak z rasismu, hříchu ještě smrtelnějšího. Na takovém poli s mnohými nášlapnými minami nutno se pohybovat obzvlášť obezřetně.

Kandidáti ve svých vystoupeních se vůči sobě chovají korektně, ohleduplně. K první zřetelné disonanci došlo při televizní, celonárodně vysílané debatě, při odpovědi na otázku, zda v případě zvolení by byli nynější kandidáti ochotni vyjednávat s mimořádně odpornými osobnostmi typu íránského či severokorejského prezidenta. Zatímco paní Hillary takovou iniciativu odmítla, Obama ji naopak přivítal, s vysvětlením, že nevidí důvod, proč nevejít v osobní styk s jakkoliv neatraktivními předáky.

Obama se navíc odlišil od všech ostatních kandidátů otevřeností dotknout se ještě háklivějšího tématu, totiž ochoty zmocnit se Usámy bin Ládina, ukrývajícího se se svými Al-Kájda-kádry na pákistánském území, a to i bez souhlasu pákistánského prezidenta Mušarafa, bez vyrozumění pákistánských úřadů a tamější vojenské moci, v jejichž řadách je stále dostatek těch, kteří by bin Ládina včas varovali. Taková iniciativa by ovšem byla porušením suverenity jiného státu, oficiálně spřáteleného, a tím by ještě víc utrpěla již beztoho prekérní popularita tamějšího prezidenta. (Opačně by se ale dalo argumentovat s odkazem na mezinárodní právo, že stát nechotný či neschopný zabránit aktivitám cizích jednotek na svém území, namířených proti jinému státu, tak legitimizuje práva ohroženého státu porušit suverenitu takového území, tam vtrhnout a příslušně zareagovat.)

Zcela všichni kandidáti, pokud jsem měl možnost sledovat, se jeví jako zdatní řečníci, schopní se s otázkami vypořádat a ani Hillary či Obama, prozatímní favoriti v táboře Demokratů, nejsou výjimkou. Hillary zdůrazňuje svou ZKUŠENOST, kdežto pro novice Obamu je to ZMĚNA, kterou on byl chtěl prosazovat. Na posluchače působí jako někdo víc bezprostřední, samozřejmější, sebevědomý, aniž však dělá dojem za každou cenu se co nejvýš vzhůru ženoucího kariéristy – což tedy je rozdíl od Hillary, která vzdor svým stále častěji rozdávaným úsměvům působí strojeně, příliš jakoby naprogramovaná a odtažitá a po moci příliš bažící.

Každý týden nás zavalují nové průzkumy, kdo od koho a z jakých důvodů se těší kolika procentům sympatií. Prozatím mezi Demokraty suverénně vede tato bývalá první dáma, mnohanásobně šálená manželka Billa Clintona, majitele rekordně nepokojného poklopce. Těší se podstatné podpoře, přesahující 40 procent, a není to pouze zásluhou sympatií ženských voliček, dychtících, aby jejich reprezentantka dosáhla té nejvyšší mety. Je značné procento příslušnic něžného pohlaví, jež tuto favoritku má ve značné nelásce. Víc podpory se jí dostává od černošské menšiny, nepochybně zásluhou popularity jejího manžela Billa v těchto kruzích. Básnířka Toni Morrisonová přece o něm psala jako o „prvním černošském prezidentovi.“

Obama se prozatím drží na druhém místě, ale s podporou nedosahující 30 procent. Fandí mu Hollywood, též intelektuálové a podstatná část mládeže, která teď poprvé půjde volit. Mezi černochy se ale ozývají námitky, že Obama nedostatečně sdílel jejich zkušenost (jako by ji snad byla sdílela Hillary), že zkrátka není jeden z nich.

On totiž Obama svou rasovou identitu nezdůrazňuje, nepokládá ji za něco primárně důležitého, dominantním tématem přestalo být lpění na dávno pominutém otroctví, už přece národ pokročil hodně dál. Tím ovšem bere vítr z plachet staré gardě oněch černochů z povolání, velebníčků jako jsou Jesse Jackson či Al Sharpton, s jejich snahou neustále zdůrazňovat jak hrozně rasistická je tato země a proto oni jsou tak potřební, nepostradatelní přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, bělochů, historie, za vlastní počínání - ať už je to zločinnost, zejména ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajících bez otce.

Liberální Susan Estrich, někdejší poradkyně neúspěšného prezidentského kandidáta Dukakise, posléze profesorka na výtečné kalifornské univerzitě ve Stanfordu, napsala (Newsmax, srpen 2007: 36): „Obama dělá něco až neuvěřitelně důležitého, což žadný jiný kandidát nedělá – mluví otevřeně k černošskému společenství o problémech, které je trýzní.“ Je to ono sebedestruktivní počínání, které pokládá snahu vyniknout ve vzdělání jako jakousi zradu („acting white“ – napodobovat bělochy a tím s nimi kolaborovat).

Rozumné hlasy bylo možné zaslechnout už dřív. Snad úplně první se proti proudu sebedestruktivní politické korektnosti, vyjádřené všeobjímající výmluvou na victimhood - vždy za všech okolností až do skonání světa se pokládat za oběť, se statečně ozval černošský hollywoodský herec Bill Cosby, okamžitý pak terč nenávisti nejen profesionálních černochů, ale i jejich ultraliberálních humanistických bělošských podpůrců. Reverend Jesse Lee Peterson, si na adresu Jesse Jacksona troufl vyjádřit názor, že je pyšný být Američanem a nikoliv zůstat zastrčen a strádat někde v Africe. Mnoho velkých měst má černošské starosty, černošské šéfy policie, ale pořád by se všechno mělo svádět na bělochy (Newsmax, květen 2005: 50). Roy Innis, předseda organizace CORE (Congress of Racial Equality) se vyjadřuje podobně a pokládá za ironické, když radikálové se zbavují svých křesťanských jmen a dávají přednost jménům muslimských otrokářů. Pořádně z vlastních řad se ozval publicista Juan Williams knihou s řízným titulem Enough (Dost), zatracujícím onu sebedestruktivní mentalitu populární v mnoha černošských řadách opovrhovat dosažením výtečného školního prospěchu, ale zato pobyt v kriminále, to je ta správná známka, dosažení bobříka černošské jinošské zdatnosti. A těmto rozumným, tolik potřebným hlasům se teď dostává váhy zásluhou Obamy, kandidáta na úřad prezidenta.

Pramalé podpory se mu ale dostává od oněch Hispanics či Latinos, španělsky mluvících, katolicky ze značně rozmnožujících přistěhovalců legálních i ilegálních, nyní té již nejpočetnější etnické menšiny v zemi. Zmohutněli zejména v Kalifornii a značně též pronikli do států původní jižanské konfederace – tradičního dějiště konfliktu mezi bělochy a černochy. To se tam ale změnilo zásluhou hospodářského rozmachu, na němž se značnou měrou začali podílet zejména mexičtí přistěhovalci ve stavebnictví, v němž černochy převyšují v poměru pěti k jedné. Důkladně se rozplynula chiméra o duhové koalici (rainbow coalition) velebníčka Jesse Jacksona kráčet v jednom šiku a převálcovat bělošské údajné utlačovatele. Hispánci se stěhují do chudších, značně černošských čtvrtí, čímž je pak o napětí s potenciálem občasného výbuchu postaráno.

Tématem se podrobně zabývá britský vlivný The Economist, (4. 8. 2007). V oblasti Los Angeles, v případě konfliktů s rasovou motivací, sedmdesáti procentní podíl je těchto Latinos. Předpokládaná aliance s černochy se přece nemohla povést: těm šlo v předchozích generacích o dosažení rovnoprávnosti, nyní tuze viditelné ve skutečnosti, kolik kde sedí a vládne černošských starostů a policajtů. Že by se teď historická zkušenost mínila opakovat v trošku pozměněném provedení? V městě Comptonu, jižně od Los Angeles, Hispánci tvoří většinu (58%) obyvatelstva, ale starosta a všichni páni radní do jednoho jsou černoši. Přibývá na tlaku dosáhnout nápravy a výsledky v sousedství jsou povzbudivé. V nedalekém městě Lynchwood, Hispánci se již dostali k moci, rozprášivše černošskou politickou mašinerii. Pro španělsky mluvící etnikum se teď stává akutním dosáhnout proporcionálního zastoupení v řadách policistů, požárníků, úředníků, přemíry sekretářek značně tmavé pleti. Za této situace, není obtížné pochopit dosavadní deficit podpory pro Obamu.

Jeden z dřívějších textů, zabývajících se tématikou amerických voleb, jsem uzavřel zmínkou o tzv. Broderově zákonu: zkušený moudrý publicista David Broder kdysi napsal, že zájem stát se americkým prezidentem je sám o sobě symptomem mentální poruchy, což by každého kandidáta mělo předem automaticky diskvalifikovat. Tentokrát bych to rozkošatil doporučením jiného veterána komentátora (Andy Rooney, CBS-TV, 60 Minutes, 5. 8. 2007). Spousta voličů nedá hlas kandidátovi nejvíc oblíbenému, neboť taková osoba neexistuje. Hlasuje se ne pro někoho, ale proti někomu, aby ten určitě nemohl vyhrát. Například značným handicapem v čele peletonu se prozatím řítivší kandidátky Hillary Clintonové je značné procento veřejnosti na ni alergické. Rooney tedy doporučuje zavedení rubriky na volebním lístku pro kandidáta nejméně nenáviděného – a ten pak bude zvolen, s velkou slávou do Bílého domu uveden.