Říjen 2007

Jak by Čína řešila americké dilema

Ota Ulč

Amerika, země neomezených možností, není schopna zjistit, kolik milionů nevítaných cizinců se vetřelo na její území. Demokratická tradice brání zavedení jednotných průkazů totožnosti. Porovnejme s Čínou, nejstarším a zcela nejpočetnějším kolosem světa, tam kde už v dávnověku vymysleli sčítání a kontrolu obyvatelstva, která v éře kormidelníka Mao Ce-tunga dosáhla obludné dokonalosti: kdy i vstup do mimoměstského autobusu vyžadoval úřední povolení a v obytných domech na nástěnce visel seznam jmen nájemníků s informacemi o jejich pohlavním počínání a pověřené babky všudybylky zaznamenávaly měsíční cyklus žen v plodném věku. Posléze však, s kvapící modernizací a s pohybem mnoha milionů venkovanů do měst, se kontrola rozsypala a o nápravu se teď snaží mladým Číňanem zřízená firma na americké Floridě. Čili řešení dost surrealistické.

Číňané jsou národ tuze pracovitý a spořivý (v průměru 40% příjmu ušetří). Jsou největší exportérem všemožného zboží, mají již přebytek více než 500 miliard dolarů, docilují rekordní hospodářský rozmach, životní úroveň roste, jakož i roste vzdálenost mezi bohatými a chudými.

Takový pokrok má ovšem svá negativa: z 20 městských oblastí světa s nejvíc znečistěným ovzduším je 16 v Číně. Já tam tedy neviděl modrou oblohu ani jednou. Situace se nebude zlepšovat pokračující výstavbou uhelných elektráren a předpokládaným čtyřnásobným zmnožením počtu automobilů, prestižního cíle přemnoha o modernizaci usilujících občanů. Stát trpí nedostatkem zemědělské půdy, zdrojů energie a vody, jejíž tři čtvrtiny jsou natolik toxické, že je nepoužitelná pro lidskou spotřebu. A rok co rok, minimálně deset milionů lidí opouští zemědělské oblasti a stěhuje se do měst. Odhaduje se, že celkem již 150 milionů tak učinilo, aniž byli k tomu získali úřední povolení. Velký bratr ztratil přehled.

Z podrobné zprávy (China Enacting High-Tech Plan to Track People, The New York Times, 12. 8. 2007: A1) se dozvídáme o nynějších nápravných iniciativách. Prvním na řadě se stalo moderní novoměsto Shenzhen, nyní již s více obyvateli, než má celá Česká republika, a přitom až do konce sedmdesátých let to byla rurální končina s roztroušenými farmami, věnujícími se pěstování rýže a kachen. Teď každá osoba v Shenzhenu obdrží průkaz totožnosti, obsahující mocný čip s množstvím údajů: nejen jméno a adresa, datum a místo narození, etnická příslušnost, náboženství, dosažené vzdělání, kvalifikace a dosavadní zaměstnání, rodinný status, trestní rejstřík, zdravotní pojištění. V plánu je vylepšení s přidáním údajů o placení účtů, půjčkách v bance, plateb kreditními kartami, i způsob platby za používání metra.

Policie v Shenzhenu, blízkém sousedu Hongkongu a rovněž centru prosperujícího elektronického průmyslu, instaluje 20.000 pouličních kamer, které vbrzku obohatí ultramoderní program automatické identifikace občanů, kompjútr rozliší tvář poctivce a zlosyna. Policie se raduje a bloudy, strachující se o privátní občanská práva, není příliš slyšet.

O takový pokrok se zasloužila firma s jménem China Public Security Technology, adresou na americké Floridě. Založil ji Číňan Lin Jiang Huai, 38 roků, náruživý buddhista a amatérský zápasník. Nyní též multimilionář. Výtečně se mu spolupracuje s americkými kolosy I.B.M., Cisco a Hewlett-Packard a používá jejich servery pro své programy. A tento ambiciozní záměr co nejperfektnější kontroly se ze Shenzhenu bude zavádět v celé veliké čínské zemi.

Perfektním výsledkům však brání skutečnost, že Čína se svým rekordním množstvím 1,3 miliardy obyvatelstva má pro ně všeho všudy jen 100 jmen. To pak znamená, že tam žije 93 milionů Wangů, 92 milionů obtížně odlišitelných tvorů s příjmením Li (Lim, Lin). Procentuálně na tom bude horší snad jen Korea, s převážnou většinou jmen Kim nebo aspoň Park. Úřady uvažují o vylepšení - o novince pro novorozence, kterého třeba porodila matka Li a otcem je Wang, že by se tedy stal Liwang nebo Wangli. Porovnejme s přemnohými možnostmi české reality, s pestrobarevnostmi od Nejezchlebů ke Skočdopolům.

Čínská dřív drasticky dodržovaná politika jednoho dítěte sice zemi ušetřila povinnosti živit odhadovaných 300 milionů nenarozenců, ale s dopadem málo či nikterak nepředvídaným. Nejen že došlo k ochuzení jazyka – však zmizela potřeba pro slova „bratr, sestra, sourozenci, strýc, teta“ - ale s podstatnou redukcí počtu obyvatelstva, které by teď již dosáhlo produktivního věku, budou chybět ti, kteří by svou prací přispívali v průměru stárnoucímu obyvatelstvu. Někteří pesimisté se začínají obávat, že společnost napřed příliš zestárne, než se jí podaří zbohatnout.

Politika limitu jednoho dítěte pořádně zacloumala s demografickou strukturou společnosti. Taková přece byla tradice, že holčičku doprovázelo ohodnocení „tisíc uncí zlata“, kdežto v případě chlapečka bylo těch uncí deset tisíc. Když pak takovým nevhodným, jednou za život úředně povoleným zrozením vzniklo manko devíti tisíc uncí, nezřídka je vyřešila infanticida příslušnic něžného pohlaví, nebo se jejich zrození předešlo včasným potratem. Léta pak plynula až se konečně zjistilo, že chybí desítky milionů nevěst, po nichž aby marně bažili dospěvší zájemci, jedináčkové. Tento početní zádrhel způsobil zrod druhu dřív neznámé nekalé činnosti, totiž únosů na objednávku. Neoženitelní zájemci kontaktovali zprostředkovatele, kteří pak unesli vyhlédnutou oběť a dodali objednateli. Šlo zpravidla o dodávky do velkých vzdáleností, z provincie do provincie, a dočetl jsem se, že tehdejší trestní sazba byla maximum pěti roků ve vězení. Stejná taxa jako v případě odcizení dobytčete.

Kvapící modernizace rovněž způsobila jinou změnu ve vztahu mezi pohlavími. Tradiční konfuciánské principy vyžadovaly poslušnost a službu ctnostné ženy jejímu vládci, panu manželovi. Rozvod byl synonymem potupy. To již značně pominulo: v období let 2000 a 2005, počet rozvodů v zemi se zvýšil o dvě třetiny (Time, 6. 11. 2006) a ve velkoměstech jako Šanghaj je jejich popularita daleko podstatnější. Životní úroveň roste, vracejí se obyčeje bývalých časů, že mnozí manželé si mohou finančně dovolit milenku, pořizují si konkubíny. Naprostou většinu žádostí o rozvod podávají ženy. Vláda v roce 2003 vyšla vstříc zjednodušením procedury, že kýžený rozvod lze teď získat za záviděníhodnou pouhou čtvrthodinku.

Záviděna ale nebude podivná praxe, dost morbidní obyčej, o němž informuje solidní spolehlivý zdroj The Economist (28. 7. 2007) - o tzv. ghost marriages (s českým překladem mám potíže – asi tedy „svatby duchů“). Tenhle problém neexistoval v době tuhé komunistické kontroly, přikazující kremace všech nebožtíků. S všeobecnou oblevou se obnovilo pohřbívání do země a s ním i tradice, aby se manžel odebral k věčnému spánku vedle své celoživotní družky. Jenže co si počít v případě starých mládenců, kteří se oženit nechtěli nebo nemohli z nedostatku příležitosti, kterou měla na svědomí politika jednoho dítěte? A tak – jako v případě kvetoucího byznysu unášet a dodávat nevěsty – se zrodila ona morbidní aktivita zmocňovat se ženských mrtvol – v márnicích, pohřebních ústavech, kdekoliv, nebo je i z hrobů vyhrabat a dodat v roli oněch posmrtných nevěst, pohřbít jako partnerku osamělého nebožtíka. Čerstvá taková mrtvola přijde až na 40.000 yuanů (4.000 USD). Starší zboží je podstatně lacinější.

Kruh se tedy uzavírá – od pravěku do novověku a zpět, od nejmodernějších nástrojů kontroly obyvatelstva k vyhrabání a kšeftování s mrtvolami ženského pohlaví, zatímco v Americe se budou zavedení jednotných průkazů totožnosti nadále tvrdošíjně bránit.