Říjen 2007

Mé utíkání

Ota Ulč

Už jsem v Americe víc než stokrát odpovídal na otázku, proč jsem utekl a jak jsem utekl. Též jsem mohl dodat, kdy že jsem se rozhodl zmizet ze země mého narození. Věděl jsem to totiž přesně: květen 1945, památná doba osvobození. Osvobodila mě totiž v Plzni americká armáda, Pattonovi hoši. Týž týden jsem měl příležitost obhlédnout si jednotku rudoarmějců. Oslavovali, nabírali do plechovek pivo z konve, až ke dnu ponořili ruku nemytou snad už od Stalingradu. Velící major si pak šel ulevit na záchod, poprvé v životě spatřil cosi splachovacího. Napřed se v míse umyl, po poučení správně použil a výsledek hlučně zaháněl šavlí. Hned po návratu domů jsem se podíval na mapu, ocenil tvrdou realitu teritoriálního rozpoložení, v jakém se tu ocitáme sousedství, a řekl jsem si: “Tady nebud”. Tehdy mi bylo patnáct roků.

Závazek jsem dodržel, ale ne hned. Místo abych zmizel do dálav, tak jsem si doma pěkně namáhal mozkovici latinou a klasickou řečtinou na neméně klasickém gymnáziu. Přišel Vítězný únor a rok poté vítězná maturita. Měl jsem zájem o literární vědu, o niž se ale nezajímali budovatelé zářných zítřků. Šoupli mě na práva – za stalinismu, za čistek. Třetinu studentů časem povyházeli, mnohdy se trefili špatně, v mém případě se netrefili vůbec.

Jak já to tam všechno nenáviděl! Nejlepší mladá léta života a člověk se ze zoufalé mizerné doby málem udusil. O prázdninách nás poslali na dřevorubeckou brigádu. Lokali jsme zdravý vzduch na Tachovsku, tři kilometry od hranice třídně rozděleného světa. V noci jsem sebou cukal, marně házel, uvažoval o založení mocného požáru, že bych v chaosu vykličkoval do nepřátelské ciziny. Ale kdepak, jelo se pokorně schlíple zpátky absolvovat poslední ročník oněch pseudostudií, univerzitního, univerzálního paskvilu.

V březnu 1953 Stalin zemřel, konečně prokázal, že přece jenom to byl člověk. Jen jsme se vzpamatovali z oslavné opice, do pekel ho následoval jeho žák, náš první dělnický a též syfilitický prezident Gottwald. Závěrečné zkoušky ze stalinistické jurisprudence proběhly přesně v týž týden, kdy došlo k odhalení Beriji, dalšího to lidumila. Kádrovák na právnické fakultě úřadoval v montérkách. Zažádal jsem o umístěnku mezi advokáty. Buržoazní to tehdy ještě branže, téměř na vymření, ale aspoň nebudu lidi zavírat. Kádrovák ale rozhodl jinak, přidělil mě do obce soudců, pěkně děkuji.

Vojenská služba. K černým baronům mě dali, na cimře jsem se pak potkal s bývalými zákazníky trestní mašinerie státu. A také s oněmi trest si odsedivšími pokusníky o odsun za kopečky. Po více než dvou letech služby jsem se od politicky nespolehlivých vrátil k justici mezi spolehlivé. Strčili mě do Stříbra. Aspoň, že mně přidělili resort civilního práva, utěšoval jsem se. Jistě lepší než lifrovat klienty na šibenici, ale i tak: i pitomý rozvod se někdy rozdmychal do pořádných politických dimenzí, z rodičovské pračky o nezletilce se nezřídka stal politický dynamit.

Jestliže se dva sousedé prali o jednu kozu, mohl jsem vyhovět jen jednomu. Ten druhý nezřídka poslal anonymní dopis, že soudce je nepřítelem lidovědemokratického zřízení. Státní bezpečnost nic nevyhodila, neopominula, ale vyšetřovala, pasti nastražovala. Tolik pro poklidnou justiční selanku.

Soudruzi z prokuratury mi vytkli, proč že jsem ještě nevyvinul dostatečnou iniciativu a nestal se členem rodné strany. Buď se zblázním, nebo mě zavřou, nebo obojí. V patnácti letech jsem se rozhodl tady nebýt a pořád tu čučím, trýzním se víc a víc. A ta klec spadla, ty pitomo, jak myslíš, že se teď dostaneš ven?

Přes dráty, to je jen pro sebevrahy. Pohodlně s pasem ven byla v té době vzácnost mimo dosah. Zbývalo jakési řešení mezi - ne přímo, ale oklikou, přes jinačí lidodemo. Pokusil jsem se třikrát, vždy v létě.

První pokus v roce 1957, do Rumunska, do Constanty, tam v přístavu měla dlít libanonská loď, o níž jsem se z problematicky spolehlivého pramene dozvěděl, že ta by za úplatek ve valutách či vzácných kovech dovezla černého pasažéra do Turecka. Valuty jsem neměl, posbíral jsem tedy pár zděděných rodinných vzácností a vydal se na Balkán. Nic z toho nebylo. Čedokářský vlak se buď dlouho toulal přes Karpaty, nebo libanonský kapitán zvedl kotvy předčasně.

Druhý pokus v roce 1958. Tehdy jsem se domluvil s kamarádem lékařem Milošem, že to zkusíme ve dvou. Doba jako by nám přála, Čedok zrovna inzeroval zájezd do stanového městečka v Řecku, hnedky přímo za železnou oponu! Jen co přejedeme dráty, na Řecko se vykašleme, z vlaku vystoupíme, o azyl požádáme a fofrem půjdem budovat kapitalismus.

Tak jsme se dušovali, ale mocní neznámí rozhodli jinak. V předvečer odjezdu Miloš obdržel telegram, že nelze, není ve státním zájmu, atakdále. Já ale telegram nedostal a ráno se dostavil na peron hlavního nádraží pražského. Skupina asi třiceti definitivně prokádrovaných nervozně přešlapovala. Posléze nastoupila do vagonu. Vlak se ale nerozjel. Dostavilo se totiž estébácké duo se zvěstí: “Soudruzi, právě jsme obdrželi zprávu o mimořádných vedrech v Řecku, takže se rozhodlo, že místo toho se pojede do klimaticky značně příznivějšího Sovětského svazu.”

Viděl jsem černě, v těch okamžicích jsem už dlel na mentálních obláčcích v onom kýženém, stále nedosaženém světě. Za mnou zavzlykl ženský hlas, mužský hlas utrousil: “Last chance!” Hned nato slyším: “Honzo, prosím tě, buď zticha, nebo nás...” Ozvali se dva muži, že jsou lékaři a o skupinu se ve vedrech kompetentně postarají. Kdepak, marné volání, buď sojuz, nebo nic s refundací.

Volil jsem nic, z šoku se pomalu vzpamatoval, dojel k překvapenému Milošovi, že tedy jsme si kvit, osud nám stejně naložil. Začali jsme připravovat novou strategii do třetice všeho dobrého, a jestliže to dobré stále nebude, pak se vzdáme, vykašleme se na chiméry, prchající život si takhle stále nemůžeme přece odkládat: rezignujeme, dáme se na kondelíkovství, nebo ty mi namícháš utrejch, přikazoval jsem odborníkovi, a já to spolknu.

Třetí a poslední pokus v roce 1959. Na tak vysokou kartu, jako byla ta řecká s pohodlným odvozem až k nepřátelům, jsme odmítli sázet. Ne, budeme skromnější, zkusíme to přes východní Německo. Tehdy ještě v Berlíně neztopořili Zeď míru, tudy bychom se pokusili. Čedokářské zájezdy k Baltu byla rutinní záležitost, žádné vysazování z vlaku na poslední chvíli.

K úkolu jsme přistoupili přeopatrně. Nebudeme se hlásit na první turnus v půli června, to by mohlo vypadat podezřele, že tolik dychtíme stát se baltskými sledi ve studených vodách. Jenže kdybychom si to odložili až na některý z posledních turnusů, co když je zruší v reakci na eventuální již úprky v této sezoně? Tak dobrá, kompromis – složili jsme zálohu na zájezd č. 2, v posledním týdnu června.

Alibi, alibi, to jsme potřebovali pro případ, že nás lapí. Abychom se mohli vymlouvat, vytáčet, tvrdit, že jde o absurdní nedorozumění. Vrhli jsme tenata několika směry. Miloš se přihlásil na jednoroční brigádu do Karlových Varů, tam léčili veličiny tábora míru, třeba tam zavadí a skamarádí se se správnou veličinou. Že ta by totiž pro pány doktory (MUDr. JUDr. teda) inspekci velice zajímavého špitálu Charité, zajímavého hlavně proto, že se z něho dalo téměř doplivnout do britské okupační zóny.

Já začal kultivovat freundschaft s justičními soudruhy v přístavním městě Rostock. U plzeňského krajského soudu jsem začal hauzírovat svou obstojnou němčinou a vymámil jakýsi mandát k navázání družby. Rostock sice není v Berlíně, ale počítal jsem s tím, že bych snad u družebních soudruhů vyškemral povolení k návštěvě exkoncentráku Oranienburg v berlínském předměstí, odkud by už se dalo dojet do centra. Začal jsem poslouchat přátelský zahraniční rozhlas z Dederonie. Jednou žvanil ministr propagandy Eisler. Hned jsem mu poslal dopis plný díků a obdivu. Hle, soudruh odpověděl – že ho to potěšilo, pozdrav, podpis. Dopis vezmeme s sebou. Ještě několik falešných karet jsme měli k dispozici (včetně dodání dárku východoberlínské televizní herečce). Musíme se zasichrovat, nemít u sebe nic, co by mohlo vzbudit podezření. Jestliže jedu mrznout k Baltu, nemohu si přece sebou vézt plán Berlína. (Opatřil jsem si ho v Informační službě DDR v Praze a začal se ho učit nazpaměť.) Privátní majetek jsem nerozprodával, naopak kupoval. Na poslední chvíli jsem si koupil gramorádio. Necelý rok jsem vlastnil novou fiatku, tehdy dost prestižní záležitost. “Ale soudruzi, to přece nemyslíte vážně? Že bych chtěl utéci a tohle nové auto tu nechal?”

Pátek, tři hodiny odpoledne, odložil jsem talár a odjel. Večer sraz s konspirátorem Milošem, plácli jsme si a vydali se na nádraží. Sličná dívka od Čedoku prstem ukazovala, kam si máme vlézt. Ještě chvíli couráme po nástupišti, okukujeme budoucí spolucestovatele a snažíme se rozpoznat, která z vizáží patří těm, co s námi jedou, aby nás hlídali. Diagnóza se nám nedařila, naštěstí, neboť jsem dostal vynikající nápad, jak se ukázalo: “Hele, co kdybysme předstírali, že my jsme ti od estébé“, povídám. Zaskočil jsem ke kiosku, nakoupil stranický tisk, viditelně podržel v podpaží a dal se do pochodu po peronu s hovězím výrazem moci, tak jak jsem to znal z jiných shromáždění a jak jsem předpokládal, že okolní se dovtípí. Zapředl jsem pokrokový rozhovor se soudružkou průvodkyní, očividně si oddychla zjištěním, jakou zřetelnou veš jí tentokráte nasadili do kožichu. Pronesl jsem několik zhovadilostí, role se mi líbila.

Vlak se rozjel po soumraku, před půlnocí jsme dorazili do Děčína. Turisté pochrupávají na dřevěných pryčnách, mně nebylo do spánku, natož do smíchu. Oficiální plán byl tento: náš vagon, připojený k regulérnímu vlaku Vídeň-Berlín v Drážďanech odpojí, abychom se tak vyhnuli nebezpečí imperialistických tenat a připojí nás k jiné soupravě, která nás dlouhou, ale bezpečnou mírovou oklikou via Mecklenburg dotransportuje k mrazivým plážím.

Klímání mě přece jen přemohlo.

Koukám po rozbřesku.... to je divné, to snad není možné, nebo přece jenom?

Inu, stalo se. Socialističtí Němci polevili ve své tüchtigkeit, i z nich marx-leninismus udělal lajdáky, bordeláře. Oni nás zapomněli odpojit, my teď míříme k Berlínu! Tedy, jestliže my teď přímo dorazíme do centra, třeba se naskytne neplánovaná příležitost, odpadají varianty s Charité-špitálem, nebudeme je potřebovat.Větší šance, ale větší riziko – zdalipak si troufneme? Vydali jsme se k naší průvodkyni, dosud nevědoucí, kam že nás vede. Zatřásl jsem jí ramenem, vzbudil, přednesl. Něco se musí udělat, včas iniciativně zajistit. Zavolali jsme tučnou konduktérku, ta zalistovala a zjistila, že my tedy dorazíme v osm ráno na Ostbahnhof, ale dál k Baltu se může pokračoat až v jednu odpoledne z Lichtenberger Bahnhofu, několik kilometrů vzdáleného. “To znamená ovšem bezpečnostní problém,” přísně jsem se obrátil k ničím se neprovinivší soudružce.

V osm jsme tedy dorazili. Počínal jsem si co nejiniciativněji. Pomáhal jsem s kufry. “Soudruzi, nerozcházet, nerozcházet!“ jsem dirigoval. Čedokářka sklesle přikyvovala, ti správní pověření bezpečnostní soudruzi nikde. Rozhorlen přisvojenou si funkcí, vůbec jsem na ně nepomyslel. Čedokářka šla s Milošem telefonovat k místním turistickým funkcionářům o pomoc. Za půlhodinku se dostavili a oznámili, že se velmi omlouvají za dočasné nedostatky růstu, že na účet prvního dělnického a rolnického státu Německa budeme na místě pohoštěni snídaní a čas před odjezdem z jiného nádraží vyplníme návštěvou hřbitova rudoarmějců.

Usedli jsme v hale, servírující jakousi teutonskou meltu. Špitám Milošovi, aby šel telefonovat onomu spřátelenému expacientovi, ministru školství Dahlemovi, zda by mohl narychlo zařídit onu inspekci špitálu místo hřbitova. Moc se mu nechtělo, že prý nemá feniky. Ať si je tedy s někým vyhandluje. Učinil a za chvíli byl zpátky, výraz jeho tváře temný. Ministra se tedy dovolal, jenže on panu doktorovi vynadal, proč ho budí. To nám to teda pěkně začíná. Schlíple jsme se tedy postavili do fronty odložit kufry do úschovny, neb se pojede na pohřebiště.

Teď se to stalo: “Pane doktore, neviděl jste tu paní s asi desetiletým dítětem, přistoupili k nám v Ústí. Oni tu nikde nejsou – já si myslím, že utekli,” ponuré sdělení státní průvodkyně.

Vynikající, právě tohle potřebujeme. ”Ale prosím vás,” obořil jsem se, “kdo by dneska, když přece každému je jasné, kam zahnívající kapitalismus spěje, že by...”, takovýmito kaskádami jsem peskoval malověrnou, ale konejšivě jsem uzavřel: ”Poslyšte, hrozně rád bych s vámi jel – samozřejmě - ale prestiž naší vlasti je to nejdůležitější, ne kdepak, jen mi neděkujte, to je přece moje povinnost. Já se po ní půjdu porozhlédnout, kontaktuji policii, nevěřím, že by... a tadyhle doktor zůstane se mnou, abychom to...” a tak dále, nepříliš plynně, ale s autoritou.

Čedokářce se ulevilo, děkovala, my ještě chvíli posečkali, legitimní estébáčkové se nijak neprojevili. Tak a teď chvilku myslet a nepromarnit vynikající šanci útěku a rovněž zasichrování alibi.

Vydali jsme se k nádražní policii. Pozdravili jsme se, předložili naše papíry a přednesli případ zatoulání, či dokonce zrádného útěku občanky spolu s desetiletým pionýrkem. Nadiktoval jsem generálie a popis, aby mohli dát do nádražního rozhlasu. “Možná už ale odejeli na to druhé nádraží, takže bychom se tam teď měli podívat. Ovšem my se tu nevyznáme, kdybychom náhodou zabloudili, kdybyste si tadyhle napsali jména, dokumenty, prosím...” Když nás lapí, bude výmluva, račte se, soudruzi, spojit s vašimi soudruhy na Ostbahnhofu.

“To my od vás nemůžeme chtít, to my s vámi někoho pošleme...” bránili se holobrádci.

Sakramente, taková dávka freundschaftu by mohla být smrtelná. “Kdepak, soudruzi volksgenossen, to od vás nemůžeme chtít, takhle zneužívat vašeho pohostinství, však my to zvládneme...”

Inu, ukecali jsme je, v rámci freundschaftu jim zanechali dvě krabičky československých cigaret a s alibi odešli.

Pár mincí, co Miloš získal u překupníka, nám stačilo k nákupu jízdenek na S-Bahn. Místo ale na ono druhé nádraží my se vydáme jinam.Teď mi útrapy s memorováním berlínské mapy měly přijít k dobru. Tímto směrem sedm stanic na východě, osmá pak už na té správné straně.

Léta, nespočetněkrát jsem se snažil představit si, jaké to bude, pokud k tomu někdy dojde, až tedy ten osud se bude rozhodovat. Rozklepu, roztřesu se k neutišení, dostanu infarkt? Naprosto naopak, ovládl mě zvláštní totální klid – díval jsem se na sebe jako na jakéhosi účastníka ve zrovna probíhajícím dramatu, někde ve filmu, něco, co se mě dotýkalo jen nepřímo. S-Bahn se hnala, já klidně, nezúčastněně počítal stanice, oba jsme mlčeli. Dojeli jsme na tu poslední východní, socialistickou stanici. Tak a teď se to rozhodne. Buď - anebo. Ostatní pasažéři se zvedli a odešli, my dva jediní zůstali sedět. Jenže nestalo se ani jedno, ani druhé, vlak nepokračoval směrem ke svobodě a rovněž se nedostavili volkspolicisté, aby nám nasadili klepeta. Stalo se cosi třetího, námi neočekávaného – vlak se hnul, ale zpět. Šok, facka, osud se nám právě vysmál, co vy si, mravenečkové, myslíte, že lze močit proti mocnému větru mocnosti?

Zapomněl jsem své mapy, strategie, alibi, vyskočili jsme na první zpáteční stanici, popleteně splašeně jsme se rozhlíželi, každý trošku vidomý se musel dovtípit, co jsme to za individua. Pár vlaků přijelo a odjelo, do jednoho jsme pak vlezli, s instinktem, že jedeme ve správném směru. To už jsme si počínali s vervou karbaníka, který v Las Vegas vsadí všechno své jmění na jednu kartu. Zastávka, vidím kiosk, barevné časopisy, pomeranče, banány. „Miloši, jsme tady, ven!“ Nevěřil. Jelo se tedy dál.

Další stanice, víc časopisů,víc banánů. Podařilo se mi ho vyvléci, což bylo dobře, moc dobře. Jak jsme pak zjistili, další zastávka už zas byla ve východním Berlíně. My jsme se zrovna šťastně ocitli v západní enklávě.

Tak jsme tady, bez haléře, bez zavazadel. Oddychujeme zhluboka. Je sobota, jedenáct dopoledne. Včera v pátek ve tři odpoledne jsem si sundával soudní talár. Po těch létech plánování se to povedlo za méně než čtyřiadvacet hodin. Co teď?

Američané v sobotu neúřadují a k Němcům jsme si netroufali. Sichr je sichr, vlezli jsme do kostela, pan farář nás určitě nevydá do bolševických spárů. Vyblekotali jsme naši ságu a asi jsme ho popletli, poněvadž tento katolík nás s pětimarkou posadil do autobusu a poslal na adresu útulku pro padlé protestantské dívky. Vesměs těhotné dívky. Tam jsme tedy přistáli mezi opuchlými čekankami, k obědu nám přistrčili mléčnou polévku se studeným bramborem, nemohli jsme polknout, to to teda pěkně začíná.

Pak už ale cesta jen k lepšímu. Za hodinku odjezd do uprchlického tábora v Marienfelde (1500 nových tam příchozích za onen víkend, my ale jediní Češi), v pondělí ráno si nás Američané odvezli do nenápadné vily a pak do Frankfurtu.

Posléze jsem se dozvěděl, že ona ústecká maminka s chlapcem neutekla, pouze se na nádraží zamotala cestou ze záchodku. Onu sobotu VoPo kontrolovala všechny vlaky S-Bahn, ale my měli vynikající štěstí, že jeden orgán si musel odskočit a druhý zvedal telefon, takže se na nás nedostalo. Mé kufry se vrátily do Plzně vykradené. Ministr spravedlnosti Václav Škoda řádil nad potupou v resortu a – jak mi po létech ve Švýcarsku řekla někdejší kolegyně – za trest zarazil veškeré zahraniční dovolené personálu. Postižení mě pak právem proklínali.

Soudruh jménem Buřič, pracovník Krajské správy StB v Plzni, oznámil, že jsem zradil v plné nahotě a s mým bratrem (nynější jeho adresa: Kalifornie) se vsadil, že si mě z Německa přinesou a exemplárně se mnou zatočí.

Uprchlické sny s návratem do klece, z níž pak nemohu ven, už dávno nemám. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval. Však teprve tady jsem začal existovat.

(Z ročenky curyšského Reportéra z roku 1989 Útěky železnou oponou. Text zkrácen redakcí Nového Polygonu a tamtéž přetištěn.)