Říjen 2007

Můj neúspěšný pokus stát se estébáckým fízlem

Ota Ulč

Od nejednoho čtenáře se mi již dostalo přemíry lichotek: že jsem komunista, fašista, rasista, antisemita, ale též židomil. Jako bývalý bolševický soudce podílející se na justičních vraždách a mučitel politických vězňů jsem koncem padesátých let v rámci Akce Klín z konce osmdesátých let byl poslán komunisty na Západ, abych za peníze kapitalistů vystudoval a podvracel pilíře demokracie. Nyní chci přispět přiznáním o svém pokusu vetřít se do estébáckých služeb.

V dávném již roce 1970 jsem se v Los Angeles podílel přednáškou na kongresu A.A.A.S.S. (American Association for the Advancement of Slavic Studies). Mezi posluchači na mě upřeně hleděl muž, k němuž jsem se po produkci přiblížil. Na saku měl jmenovku VACLAV KRALIK, FIRST SECRETARY, CZECHOSLOVAK MISSION, UNITED NATIONS, NEW YORK. Hele, diplomat, jenž je zejména něčím jiným než diplomatem. Přece socialistický stát neměl valuty na vyhazování peněz k výletům přes kontinent, jen tak poslouchat, co si nějací mudrcové povídají. Přistoupil jsem, vřele promluvil a soudruha pozval na večer na sklínku.

Soudruh okamžitě přijal pozvání a místo sklínky to byly láhve a místo večera hned ono odpoledne. Ke mně do pokoje v Hiltonu Králík přispěchal se šampaňským – tekutinou, kterou já nerad, zejména v růžovém provedení. U našeho prvního dýchánku jsme se k ničemu podstatnějšímu nedostali. První tajemník ČSSR u OSN totiž šumivý nápoj nasával příliš spěšně, udělalo se mu nevolno a on se mi tam zcela nediplomaticky pozvracel. Na chlupatý koberec Conrada Hiltona.

„To mám z Indonésie, tam jsem si zkazil játro,“ opakovaně se omlouval. Játro – nikoliv játra. Bodejť, cirrhóza, nemoc z povolání v takových službách. „Ale to nic – to se může stát každýmu,“ konejšil jsem potřísněného provinilce.

Kongres trval pár dní. Od západního pobřeží jsme se oba vraceli k východnímu. On do New York City, já do Binghamtonu, 200 mil dál na sever do bezpečné vzdálenosti od oné Sodomy a Gomorry. Doma jsem kontaktoval kamaráda u FBI (Federal Bureau of Investigation), aby mi krajana s chorým játrem prokádroval.

Diagnóza vyzněla takto: nejenže estébák, ale jejich šéf v této velké Americe. („Proč ho ze země nevykážete jako personu non grata?“, zeptal jsem se. Na tuto hloupou otázku jsem dostal logickou odpověď, proč že by to dělali a tak si přidělávali práci se zjišťováním totožnosti jeho nástupce.)

Co že mám dělat, jak si počínat? Prý abych pokračoval se svou vřelostí.

S šéfem Králíkem jsme uskutečnili několik značně dlouhých telefonátů. Přijel pak za mnou za okolností, připomínajících málo originální grotesku. Odpoledne jsem měl na starost seminář s tématikou Soviet Foreign Policy a zrovna jsme probírali metody bolševické špionáže, když o přestávce přišla sekretářka se sdělením, že mě tam hledal nějaký pán. Jméno neřekl, ale anglicky mluvil s ještě tvrdším slovanským přízvukem než já. Popsala Slovana, byl to náš Králík. Takže jsem okamžitě žactvu mohl k teorii přidat pár slov z praxe. Komenský by mě pochválil.

Králík se usídlil v motelu nedaleko campusu a k nám domů se dostavil se standardními českými dary: becherovka, Jelínkova slivovice a české broušené sklo. Má čínsko-švýcarská manželka se revanšovala vepřovou, knedlíky a zelím. S FBI jsem měl dohodnuto předstírat porozumění pro zahraniční potřeby československého státu v boji za světový mír. Inzerovat se jako reziduální patriot – krev není voda, že ano - leckdo se ledajak pomýlil, však do nepřátelského zahraničí i Stalinovi upláchlo vlastní dítě. Tedy osoba trochu kajícná, ochotná ke spolupráci, dobrovolný špionek, ovšem jen na oko, tedy onen tzv. double spy.

Jenže se to jaksi nepovedlo. Buď mě zkušený Králík (u nás pil střídmě) prokoukl, nebo to mé vábení vetovaly vyšší šarže v Praze.

Víc jsem se dozvěděl až po letech, po kolapsu hanebného režimu, návštěvou Pardubic a tam nahlédnutím do příslušného estébáckého svazku. Svazek ovšem hýřil nepřesnostmi. Profesor Bušek nikoliv Václav ale Vratislav, nebyl jsem svědkem na jeho svatbě, ale on na mé svatbě. Moje manželka není Japonka a na rozdíl ode mne si nepotrpí na alkohol. Porodila syna a nikoliv dceru. Z Egypta mi nepsal Pavel Šmok, ale Ladislav Smoček.

Zvěsti typu jedna paní povídala: V Plzni agent s krycím jménem Turek povídal řídícímu orgánu, nadstrážmistru Slavíkovi, předloženo náčelníku 3. oddělení mjr.Matasovi a zasláno 26. odboru k využití, že „Ulč byl povolán do kanceláře amerického prezidenta a byl jmenován členem poradního sboru pro otázky národní bezpečnosti.“ To určitě! S čím já bych jim asi mohl radit?

Bez udání pramene, pplk. F. Krajíček, pověřený náčelník 17. odboru 1. S-SNB, cestou 1. ZN 1. S-SNB plk. ing. Š. Viedenského 1. října 1986 oznamuje odboru 31, že jsem osobním přítelem bývalého poradce prezidenta Cartera, aktivním funkcionářem a spolupracovníkem Hlasu Ameriky. „V červenci 1986 odjel ULČ do ČLR, kde působí jako expert při náboru čínských studentů a stážistů do USA. ULČ udržuje v ČLR styky s některými důležitými vládními činiteli a s pracovníky Rádia Peking.“

Ve svazku mě překvapila zpráva o konferenci STADEPU (chvíli mi trvalo rozluštit toto české označení State Departmentu) v říjnu 1982, čili velmi krátce před smrtí Leonida Brežněva. Pramen s krycím jménem Michelin (jehož identitu se mi podařilo zjistit až po roce 1989: toť funkcionář významné exilové organizace) podal zprávu, zpřesněnou lichotivým adjektivem, že hodnověrná: „Na konferenci byla podána řada návrhů na postup proti ZSS. Jeden z nich předložil i ULČ. Podstatou jeho návrhu byl prý systém pravidelného zasílání magnetofonových kazet s aktuálními informacemi do ČSSR. Představitelé STADEPU však všechny podobné návrhy odmítali jako provokaci.“

Takovéhle světoborné drby o ideologické diverzi. Posuňme se od amatérů k profesionálům. Za zprávy pplk. Čecha, náčelníka oblastního odboru 1. SMV: „Na základě uvedených skutečností byl na jmenovaného v r. 1960 zaveden pozorovací svazek a to z těch důvodů, že ze soustředěných poznatků bylo podezření, že byl získán cizí zpravodajskou službou ke špionážní činnosti. K prověření činnosti Ulče v NSR byla provedena kombinace za použití spol. KARLA, avšak prověrka dopadla negativně.“ Zpráva Brodského předaná Knotkovi: „Hodnocení. V osobě Ulče se může jednat o člověka, který řízen CIA je úkolován ke styku s čs. občany, kteří přijíždějí do USA. Jeho činnost bude sledována pomocí spolupr.“

Estébácký žargon, snad kágébácké rusismy, komunikace v podivné češtině: „Americké podstavy byly vytvořeny s dlouhodobou perspektivou, byly jemně dělány a také nám dávaly efektivní informace.“ Takto doslova. Tato „podstava“ se vyskytuje několikrát a třeba se tím myslí proniknutí nepřátelské rozvědky do vlastních řad. Také několikrát je použito substantivum „proval“, jímž se asi míní „odhalení.“ „Nedoporučujeme tudíž násilné unikání.“ Unikání?

Matku češtinu též obohacuje či przní výraz „fotokamufl“. (Měl jsem být skrytě fotografován se záměrem kompromitace a nějak se jim to zhatilo.) Jednu svou zprávu Králík končil doporučením „Poslat LK v říjnu vhodný kamufl – pokusíme se dokumentovat jeho styk se mnou a vhodnou techniku, abych mohl alespoň něco z rozhovoru dokumentovat.“

Králíkovy zprávy byly obšírné. Tu do Prahy o cestě k nám do Binghamtonu (9 stran plus přílohy) začal takto: „23. 11. jsem odešel trasou jako do práce; na kontrole jsem sedl do taxíka, kterého jsem ještě 2x změnil a odejel přímo na autobusové nádraží na 9. Ave., odkud jsem za 10 min. odejel linkou N.Y. – Binghamton v 10,45 hod. Ve 14 hod. jsem již byl v B., odkud jsem odejel taxíkem k SUNY (State University of New York) a ubytoval se na poněkud zkomolené jméno a adresu v Holiday In přímo proti SUNY. Podezřelé okolnosti a sledování jsem nezjistil; možnost kontroly byla tentokrát velmi dobrá.“

Králík, který své podrobné zprávy podepisoval jménem Kareš, byl zkušený profesionál: aniž si dělal poznámky či by měl v kapse magnetofon, si pamatoval řadu detailů, které jsem mu bez zábran vyklopil. Polichotil mi tvrzením, že prý jsem „pohotový, bystrý, zajímá se o kulturu, muziku, ví o tom dost. Hovoří bez zábran, dost pije. Na některých momentech jsem se přesvědčil, že hovoří pravdu (protože znám dobře kraj Plzeň, který jsem z ÚV dělal).“ Králík předložil návrh na další postup: „Důvody zatím nemůžeme s jistotou určit. Musíme počítat se vším - je to čisté, možný podstav a pod.“

Svazek obsahuje řadu návrhů, co si se mnou počít. Zřejmě neměli zájem mě lapit a žalářovat, ale užitečně použít. Králík pak formuloval své „Závěry:

1. U. je již určitým zdrojem informací z prostředí emigrace, o které máme zájem; jeho možnosti nejsou zatím zdaleka využity.

2. Nevíme ještě úplně přesně co je jeho motivem zájmu styku se mnou; ve styku chce pokračovat.

3. Musíme počítat s tím, že U. tuší, že jsem pracovníkem rozvědky.

4. Počítat s tím, že pokud už s Američany nedělá, že se do toho v určité době mohou vložit. S tím při dalším rozpracování musíme počítat, hlavně z hlediska úkolování, ověřování informací a pod.

5. Předpokládám, že zatím v tomto stadiu i v tom, co plánujeme, nehrozí pro mne přímé nebezpečí ze strany U.S. orgánů.“

Do Králíkovy zprávy nadřízené orgány připisovaly své reakce k jednotlivým bodům. „Správně!“ – „Prověřovali jsme? Provést!“ – „Ihned provést! Důkladně kontrolovat!“ – „To znamená, že FBI o styku jistě ví!“ – „Vše svědčí o tom, že U. je se vší pravděpodobností agentem FBI!“

Na rozdíl od Králíka-Kareše, soudruzi v pražské centrále se vyjadřovali s menší profesionalitou, u emigrace neopomíjeli zdůrazňovat, že je zrádná, projevovali sklony k verbální úplavici a vnitropodnikovému žargonu.

A neměli v tom příliš jednoty. Pplk. František Resler, náčelník 2.odboru 1. správy B ve sdělení nazvaném „JUDr. Otto ULČ – rozpracování na domácí bázi“ Oblastnímu odboru 1. správy MV uvedl: „ Cestou naší rezidentury jsme získali poznatky k jmenovanému a jeho postavení formou osobního styku našeho KP, který navázal pod vhodnou legendou a je předpoklad, že z osobního styku by bylo možno přejít na styk důvěrný.“ Leč v komunikaci, tentokrát od pplk. Čecha, náčelníka oblastního odboru 1. správy MV, adresované ministerstvu vnitra 1. správa – B, 2. odbor, se dozvídáme, že „Při projednávání pracovního plánu našeho odboru po linii B/2 bylo nám sděleno, že vzhledem k vývoji ve styku s JUDr. Otto Ulčem nebude jeho rozpracování nadále aktivně prováděno.“

Králík profesionál se zajistil těmito slovy: „Rozhodně by se mi nechtělo natlouct si na něm čumák. Na druhé straně však, když risk bude únosný, měli bychom toho využít.“

Pak se v tom všem vyznejte. Tak či onak, odepřena mi byla zmínka v Cibulkových seznamech a nárok jsem snad na ni měl.