Říjen 2007

Polámaný mechanismus spravovat nebo zahodit?

Ota Ulč

Začátkem srpna 2007 vypukla v Číně velká sláva s ohňostroji, neboť přesně za rok započne olympiáda v jejich zemi, té ze všech na světě nejpočetnější a ekonomicky též nejčilejší. Jacques Rogge, prezident olympijského výboru, pochválil pořadatele za jejich mimořádné úsilí. Vzrůstá hlavní stadion v atraktivně modernistické podobě a Evropský výzkumný ústav odhaduje, že cenou za uspořádání tak prestižní události dojde v hlavním městě Beijingu k přestěhování, vypuzení jednoho a půl milionu lidí z jejich domovů. Dočítám se (The New York Times, 9. 8. 2007) o ulici, jejíž všechny domy zmizí a nahradí je alej stromů, aby se lépe dýchalo účastníkům maratonského běhu, poněvadž tudy povede trasa závodu. Prozatím se odvážila bránit jen jedna rodina, jejíž předkové ve čtyřicátých letech devatenáctého století tam otevřeli pekařství a mezi zákazníky byl i tehdejší císař. (Vzdor všemu úsilí však možná ze zdravotních důvodů dojde k přesunu maratonu a dalších úmorných běhů na delší vzdálenosti jakož i cyklistických závodů, do jiných oblastí, nepostižených hektickou modernizací, tak jak jsou poznamenána všechna velká města. Já tam tedy modrou oblohu nepostřehl ani jednou.)

Přibylo ukazatelů s cizojazyčnými informacemi, jak kde najít veřejné záchodky – novinka donedávna nepředstavitelná. Převýchovná osvěta nabádá obyvatelstvo nepředbíhat ve frontě do autobusů, nestrkat se, dokonce ani nechrchlat, neplivat – pravidelný to úkaz, samozřejmost, když pak chrchel letí a uvízne na něčí nohavici či botě, nezřídka to návštěvníka, bílého ďábla.

Snaha státu o dosažení maximální prestiže má i blahodárný mezinárodní dopad. Donedávna Čína, ten největší investor a zahraniční hospodářský partner Súdánu, ochraňoval tamější hanebné vládce před snahou mezinárodního společenství konečně něco užitečného podniknout a zabránit dalšímu genociálnímu běsnění v Dárfúru. Poté co se začaly ozývat hlasy, že dosavadní situace by mohla vést k bojkotu olympiády, tak jak se událo v Moskvě roku 1980, tehdy v reakci na sovětskou agresi v Afghánistánu, čínské vedení se rozhodlo v OSN nevetovat snahu OSN o vyslání vojenských jednotek do Dárfúru. Súdánští vládci v Chartúmu se podvolili, avšak s podmínkou, že takové jednotky s modrými helmami musejí pocházet z výlučně afrického kontinentu. Američané již poskytli 2,7 miliardy dolarů na potřebné výlohy.

Otázka: V kterém státu světa se podařilo nejhanobněji zničit, zprasit hospodářství dřív prosperující země, někdejší pýchy Afriky?

Odpověď: Je to Zimbabwe diktátora Roberta Mugabeho, na oslavu jehož narozenin se utratila třetina národního rozpočtu a předáci z řad opozice končí buď v kriminálech nebo v nemocnicích s rozbitou lebkou. Inflace již překročila 3.700 procent a milion obyvatel ze země uprchlo a domů posílá podporu, aby tam zůstavší rodiny nezahynuly. Státníci v Africké unii (nástupkyni zdiskreditované, akce neschopné Organizace africké jednoty) s Mugabem sympatizují a domáhají se jeho účasti na vrcholné konferenci Evropské unie v prosinci v Portugalsku.

Otázka: Koho pověřila Organizace spojených národů předsednictvím výboru, který má na starost hospodářský vývoj ve světě?

Odpověď: Funkcí pověřila reprezentanta Mugabeho státu.

Otázka: Reprezentant kterého státu předsedal Ženevské filiálce OSN, pečující o lidská práva?

Odpověď: Reprezentant Libye.

Otázka: V kterých zemích se projevuje péče o lidská práva se odsouhlasením rezolucí zatracujících stav nesvobody?

Odpověď: V USA a Izraeli, samozřejmě.

Na výdaje jednotek OSN přispívá Washington sumou téměř půl miliardy dolarů ročně. Výsledky to nebývají vždy chvalitebné. Michelle Malkinová, výtečná žurnalistka filipínského původu, informuje (Newsmax, březen 2005), že tito střežitelé světového míru v modrých helmách spolu s civilními činiteli OSN teď čelí 150 obviněním znásilnění a sexuálního vykořisťování v Kongu. Francouz Didier Bourguet, vysoký činitel OSN, byl přistižen v akci znásilnit dvanáctiletou dívenku. Jeho právník na obranu svého klienta uvedl, že taková byla běžná praxe zacházet s nezletilými v Kongu a Centrální africké republice. Personál OSN se tam postaral o zplození stovek dětí. Vyšetřovatelé pídí o důkazech k podpoře obvinění, že slovutnou světovou mezinárodní organizaci infiltrovala organizace pedofilů. Mluvčí skupin ochránců lidských práv obviňují vedení OSN, že o těchto praktikách vědělo a mlčelo po řadu roků.

O počínání OSN již vyšla dlouhá řada knih. Zmíním se jen o dvou. Autorem jedné je Pedro A. Sanjuan, baskického původu, který víc než deset roků pracoval ve vysokých funkcích v generálním sekretariátu OSN. Kniha má název, jemuž lze rozumět i bez znalosti angličtiny, totiž The UN Gang – A Memoir of Incompetence, Corruption, Antisemitism and Islamic Extremism at the UN Secretariat (Doubleday, 2005). Organizaci, v níž reprezentanti zejména ze zemí třetího světa se netají svou nenávistí vůči USA a Izraeli, autor charakterizoval jako dokonale prolezlou agenty KGB, antisemitsky zaměřenou (citován je Vjačeslav Ustinov, zástupce generálního tajemníka), s byrokracií přebujelou činností totožnou ve víc než jednom oddělení, s personálem, jemuž nehrozí nebezpečí z přepracování. Korupce ovšem obrovská, jak například potvrdil oil-for-food skandál, který se vzdor snaze nepodařilo ututlat. Jiné nepravosti však probíhaly a dá se předpokládat, že i nadále se jim daří bez postihu. V garážích pod areálem OSN v New Yorku (kde jsem kdysi mohl rovněž párkrát parkovat) autor uvádí svou zkušenost, jak jednou byl svědkem transakce s drogami: dvě limuzíny zaparkovaly vedle sebe, jejich kufry otevřené, z jednoho ven peníze, z druhého drogy. Ovšem, americká policie, ať městská, státní i federální, by nemohla zasáhnout, je to suverenní území mimo jurisdikci USA. Sanjuan rezignovaně uzavírá, že vzhledem k nynější své struktuře je OSN beyond repair - něco neopravitelného, nezachranitelného.

Autorem druhé knihy s názvem The U.N. Exposed (OSN odhalená, demaskovaná) (Penguin Press, 2006) je žurnalista Eric Shawn, který řadu let se zabýval touto mezinárodní organizací, již charakterizoval jako něco, „co existuje pouze v představách lidí, kteří tam jsou zaměstnaní a kde turističtí průvodci prodávají OSN fantazie ve třinácti jazycích.“ Výčet tamějších hříchů je podrobnější a celkový závěr ještě nevlídnější.

Roční rozpočet tohoto podniku dosahuje 1,3 miliardy dolarů, po něhož nenávidění Američané přispívají největším podílem (22%). Jiní dávají míň – Německo (9,82%), Francie (6,5%), Velká Británie (5,57%), Kanada (2,57%).

Toto tedy kdysi byla „nejlepší naděje lidstva“. Po takových jeremiádách začíná převládat pocit člověka, jenž byl svědkem utopení vlastního dítěte. O to víc pak potěší pozitivní zpráva, jakkoliv málo obvyklá, že se něco užitečného přece jen podařilo. Takovým výsledkem je zdárné úsilí na Haiti, v západní hemisféře té druhé nejstarší a prozatím nejbídněji si počínající nezávislé republiky. Byl jsem tam kdysi jen jednou – ještě za vlády zlověstného diktátora Duvaliera - což ve mně potlačilo nutkání se tam vbrzku vrátit.

Po vypuzení prezidenta Aristida v únoru 2004, OSN se pokusila zavést jakýsi pořádek v zemi. Nejvíc výloh platila Amerika (samozřejmě) a kupodivu se podílela i Francie. Většina vojska v modrých přilbách pochází z Latinské Ameriky, pod komandem brazilského generála. Podařilo se dokonce zavést jakýsi pořádek v hlavním městě, ve slumech Cité Soleil, v bázi vraždících gangů. V roce 2006 zvolený prezident René Préval již získal reputaci kompetentně si počínajícího předáka. Ač země dosud postrádá fungující civilní správu, již ubylo násilí, jsou jakési náznaky hospodářského zmrtvýchvstání.

Musíme ovšem vycházet z realizace, že svět je jaký je a ne takový, jaký bychom ho chtěli mít. Například ona tolik často citovaná Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 vůbec není všeobecná. Systém „jeden stát = jeden hlas“, bez ohledu na skutečnost, že celkový počet obyvatelstva v jednom státu je menší než je jeho každodenní vzrůst v jiném státě, s výsledkem, že lze ve Valném shromáždění dosáhnout absolutní většinu hlasy států s méně než deseti procenty všeho lidstva, vytváří surrealistické, groteskní disproporce.