Říjen 2007

O počmáraných městech

Eduard Vacek

Se zájmem sleduji marný boj soukromých majitelů domů, městských zastupitelstev, metra, dopravních podniků a dalších organizací, s fenoménem zvaným grafitti. V úžasu zůstávám stát nad stále znovu vymalovávaným podchodem pod městskou dálnicí, kterým přicházejí návštěvníci k Vrchnímu soudu, od metra Pražského povstání, přes náměstí Hrdinů. Situace je zralá k tomu, aby si zde někdo otevřel sázkovou kancelář s jediným předmětem sázek: jak dlouho vydrží čerstvý nátěr, než jej znehodnotí sprejeři svými výtvory? Den, dva dny, týden? Jako by zde soutěžili radní z nuselské radnice (neboť si nedovedu představit, kdo jiný by obnovu malby financoval) se skupinou mladých kluků, kteří se těší na to, až zase přijedou malíři a udělají jim novou plochu k tvorbě. Kdo bude první, kdo vytvoří největší a nejbarevnější tág (rozuměj šifru nebo podpis) sprejera.

Všechno to má ráz podivné hry, která začíná mít svá pravidla. Jinde to není jiné. Nové vozy metra, které stály slušnou sumu peněz, už nejsou jenom omalované barvou, ale „ten, který se umí podepsat", řečeno indiánským slangem, šel ještě mnohem dál, když ostrým diamantem vyryl do skla oken svoji značku. Mají tyto symboly nějakou společenskou hodnotu? Zcela jistě, cena takového výtvoru se rovná ceně skla a jeho výměně, cena výtvoru namalovaného barvou, ceně opravy za poškozenou plochu. Hodnota tágů je tedy poměrně vysoká. Čím historicky nebo materiálně je cennější místo, kam autor umístí svůj tág, čím obtížnější je reparace škody, tím dražší je takový výtvor a tím vyšší je jeho hodnota. Může se stát, že cena všech tágů dosáhne tak vysoké hodnoty, že si nebudeme moci dovolit je odstranit.

Myslíte, že přeháním? Dobře se kolem sebe rozhlédněte. I když se již náš zrak poněkud otupil pohledem na všechna pomalovaná a znehodnocená místa, nelze nevidět, že tágů za poslední léta značně přibylo. Důvody jsou různé, jedním z hlavních důvodů je však rozpačitý postoj k jejich autorům. Vždyť to jsou často děti vlivných a odpovědných osob, které revoltují proti nadvládě, nebo lhostejnosti svých rodičů a těmito činy jim dokazují svou nezávislost. Masové zneužívání drog mladými lidmi má zřejmě podobné příčiny. Totéž se zřejmě týká i dalších projevů uvolněné morálky.

Nejsem staromilec, ani zakyslá stará panna, musím však přiznat, že tyto jevy mají negativní vliv na kvalitu života nás všech. Znepokojivá otázka, kterou bych chtěl položit, zní: má na selhání rodinné výchovy doplácet celá společnost? Existují přece rodiny, kde výchova neselhala a kde se děti nepodílejí na devastaci hodnot. Přesto jsou tyto rodiny postiženy důsledky vandalismu stejně. Jak daleko bude muset situace dojít, než se někdo začne těmito záležitostmi opravdu vážně zabývat?

Chce se mi říci jedno. Problém sprejerů není jevem izolovaným, problém užívání tvrdých drog není jevem izolovaným a i další problémy, o nichž bych mohl dále hovořit, také nejsou izolovanými jevy, všechny tvoří jeden okruh. Jsou to projevy sociálně patologické, které zhoršují kvalitu života společnosti a jednotlivých lidí.

Začal-li jsem svoji úvahu tématem grafitti a jejich tvůrci, dokončím to. Grafitti bylo od samého počátku uměním sociálně patologickým. Není součástí evropské tradice, neboť přišlo do Evropy z USA prostřednictvím filmové tvorby, snímajících exteriéry slumů na periférii velkých měst. Pokud ponecháme naše epigony napodobovat tento stále se rozšiřující společenský fenomén bez patřičné odezvy z naší strany, vytváříme tím prostor pro vlastní sociální patologii, kde se budou cítit dobře především její protagonisté.

Jsem si jistý, že události budou mít události následující spád, učiníme-li toto. V určitém urbanistickém prostoru vyčleňme místo, kde ponecháme sprejery realizovat své představy bez jakéhokoli omezení. Pokud budou v okolí všechny ostatní exteriéry bez jejich poškození, dojde ke koncentraci všech osob se sociálně patologickými sklony právě zde. Zde se budou distribuovat a zneužívat drogy, zde se budou shromažďovat psychopati, zde se budou scházet radikálové a budou se zde statisticky nejčastěji odehrávat násilné jevy. Podaří se nám tak vytvořit ghetto, jemuž bude záhodno se vyhnout. Lhostejností společnosti, která rezignovala na sprejerskou tvorbu a proti jejím protagonistům vystupuje vlažně, se stávají takováto ghetta z celých městských čtvrtí, až – až nakonec pohltí celá města. Nazvěme proto věci pravými jmény. Tolerance a lhostejnost k postupnému budování ghett z našich měst je zločinem vůči společnosti, který bude mít v budoucnosti za následek postupné snižování kvality života. Proto bychom měli vyvíjet tlak na volené zástupce na radnicích a na instituce zabývající se prevencí sociální patologie, aby tyto projevy začali brát vážně.