Říjen 2007

Svéráz ruské demokracie

Tomáš Vlach

Režim pevné ruky, který povstal z chudoby, už historie zažila. Poslední vývoj v Rusku přináší jedno překvapení za druhým. Zhruba ve dvoutýdenních intervalech přichází vedení země s další novinkou, která má demonstrovat sílu ztracenou s pádem sovětské říše. V červenci to bylo odstoupení od smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě, v srpnu prezident Vladimir Putin oznámil, že ruské jaderné bombardéry obnoví pravidelné hlídkování. Patroly, jichž jsme se stali svědky v uplynulých dnech, kdy se ruská letadla vydala do světa a vystartovaly proti nim americké i britské stíhačky, byly běžnou praxí v dobách studené války. A pak je tu nedávná triumfální ponorková expedice do vod severního pólu.

Podtrženo a sečteno, Rusko mění svou tvář. Kam směřuje, si zatím nikdo netroufá předpovědět. Jak vyznívá jeho současný charakter ve srovnání s totalitními režimy, především komunistickým Sovětským svazem nebo nacistickým Německem? Není to zbytečná otázka: Německo začátku třicátých let i Rusko na přelomu tisíciletí byly demokratické státy, zmítající se však v bídě a chaosu. Do toho přišel režim pevné ruky, který se snažil pozvednout ekonomiku a dát vnějšímu světu najevo sílu...

Tajné komando Gazpromu

Mnohé lze vyčíst z toho, co se děje uvnitř země. Těžební giganty Gazprom a Transněft se ozbrojují – zprávy o tom se objevily začátkem března, když se příslušný zákon dostal do Státní dumy. S iniciativou zřídit ozbrojenou ochranku dvou největších firem, pilířů ruské ekonomiky (Gazprom kontroluje těžbu plynu, Transněft ropy), přišel Kreml. Příslušné novely zákonů pak prošly velmi hladce, prakticky bez diskuse. Když se poslanec Genaddij Gudkov snažil přednést námitky, nikdo ho neposlouchal a po chvíli mu vypnuli mikrofon.

Nikdo přitom pořádně nevysvětlil, k čemu by měly oběma firmám soukromé armády vlastně sloužit. Gazprom poukázal na nutnost „zvýšit spolehlivost ochrany jednotného zásobovacího systému plynu“. Argumentuje se též existencí obdobných bezpečnostních služeb ve světě.

V Rusku je zaregistrováno asi dvacet tisíc soukromých bezpečnostních služeb. Šestnáct resortů disponuje svými vlastními ochrannými složkami a součástí ministerstva vnitra je odbor takzvané mimoresortní ochrany. Tento útvar, v němž slouží policisté, poskytuje služby vybraným institucím na komerční bázi – jednotka chrání mimo jiné právě ropovody a plynovody. Kromě ní jsou tu i speciální zásahová komanda Federální bezpečnostní služby (FSB, následkyně KGB), určená rovněž k ochraně energetické infrastruktury.

Ze statistik přitom vyplývá velmi překvapivá skutečnost: kolem 90 % infrastruktury v současné době stráží ochranné služby Gazpromu a Rosněftu. Jinými slovy, firemní armády dvou těžebních gigantů už existují, jen potřebovaly získat zvláštní status. Ten jim dává prakticky stejná práva jako policistům z mimoresortní ochrany. Od ministerstva vnitra také získají automatické zbraně. Použít je mohou i tehdy, dojde-li k pouhé „koncentraci většího množství osob ohrožujícího chráněné objekty“.

Firemní hlavička má i další výhodu: Gazprom ani Transněft nechtějí o svých jednotkách sdělit žádné podrobnosti, dokonce ani počet příslušníků těchto oddílů a jejich vybavení. Když redaktoři listu Novaja gazeta protestovali, že takové údaje netají ani policie, dostalo se jim svérázné odpovědi: „Policie je placená z peněz daňových poplatníků, ale my jako obchodní společnost nemusíme říkat vůbec nic.“

Vlídný stát tajných služeb

Liberální a nezávislý list Novaja gazeta nicméně zůstává nohama na zemi a konstatuje, že jde o legitimní snahu obou firem udržet si kontrolu nad svým lukrativním byznysem. Například v Čečensku lze vytěžit ropu z jen několika metrů hlubokých jam a pak ji zpracovat v místních rafineriích. Armáda ani bezpečnostní složky přitom naleziště nijak nechránily, místo toho se samy snažily ropu těžit a prodávat. List ale naznačuje ještě další důvod k existenci soukromých armád. Jde o to, aby si administrativa prezidenta Putina udržela v obou společnostech svůj vliv, tedy aby ji někdo z managementu nepřevezl a neprovedl něco, co by vzhledem k obrovské ekonomické a politické síle těchto gigantů mohlo vyústit i ve svržení režimu. Pro Kreml je výhodné mít zde silné bezpečnostní služby, které může snadno kontrolovat tím, že si do nich dosadí své lidi.

K nacistickým armádám SS a SA, založeným na ideologii, je odtud ještě daleko. Současné ruské vedení žádnou ideologii nemá, je ale pravděpodobné, že se tímto způsobem snaží vytvořit loajální ozbrojenou složku, která navíc co do počtů nepodléhá žádné kontrole. O armádu ani policii se Kreml stoprocentně opřít nemůže, více spoléhá na tajnou službu FSB a další z následnických organizací KGB, kremelskou ochranku FSO.

Dostáváme se tak k podobnosti s komunistickými režimy. Analýza americké nevládní organizace American Enterprise Institute (AEI) ukazuje, že celá čtvrtina z 1016 nejdůležitějších politiků země sloužila v KGB nebo v jejích následnických organizacích. Vinen je tím paradoxně Putinův předchůdce Boris Jelcin, protože rezignoval na hlubší reformu KGB a kromě formálního rozdělení ji nechal prakticky v původní podobě. Praktiky ruských tajných služeb se příliš nezměnily, podle AEI o tom svědčí například 27 podezřelých vražd exponovaných osobností. Sice není prokázáno, že za nimi vždy stáli agenti ruských tajných služeb, silné podezření tu ale bylo v několika případech, třeba u žurnalistky Anny Politkovské nebo přeběhlíka Alexandra Litviněnka. Analytička Olga Christanovskaja tvrdí, že Putin má dokonce volnější ruce než někdejší sovětský vůdce Jurij Andropov: ten totiž „musel všechno konzultovat s politbyrem, kde měl každý rovným dílem jeden hlas. Teď v Rusku rozhoduje pětice lidí: Putin a jeho někdejší kolegové z tajných služeb Igor Ivanov, Sergej Ivanov, Igor Sečin a Nikolaj Patrušev,“ říká Christanovskaja. Sovětské politbyro přitom mělo přes deset členů. Christanovskaja ovšem zároveň dodává, že valné většině Rusů, kteří veřejně neprojevují nesouhlas s režimem, současný stav vlastně nevadí: „Režim se navenek tváří přátelsky a lidé tu stále vyznávají tradiční víru v božského cara.“

Padesát procent dobrých zpráv

Velké možnosti dává Putinovu režimu ekonomický boom, který Rusko nyní zažívá. Nejde jen o pověstné zisky z ropy a plynu. Do země přiteklo rekordní množství investic, firmy přijímají pracovníky a posílají jim výplaty včas, což dříve nebývalo zvykem. Rusové mohou cestovat po světě, létat na turecké i španělské pláže, do Prahy i Paříže. Důchody už dosahují takové výše, že za ně lze žít, přinejmenším s výjimkou Moskvy. To vše posiluje pozici Putinova systému – podobně jako začátkem třicátých let posiloval Hitlerův režim.

I když tendence v současném Rusku s nacistickými zvěrstvy srovnávat nelze, rysy autoritativního systému teď vystupují do popředí víc než kdy jindy. Například xenofobie vůči cizincům – vláda nedávno změnila migrační zákony a cizincům mimo jiné zakázala prodávat na trzích, kde přitom skoro nikdo jiný než přistěhovalci ze Střední Asie nebo Kavkazu nepracoval. Nebo postoj vůči kritikům režimu: opoziční demonstrace jsou poměrně razantně potlačovány policií, předákovi Garrimu Kasparovovi hrozí obvinění z extremismu jen za to, že organizuje opoziční hnutí. Nevládní organizace registrují případ dvou novinářů, kteří byli, dle oblíbené praxe v dobách SSSR, proti své vůli hospitalizováni na psychiatrii: Andrej Novikov kvůli psaní o Čečensku a Larisa Arapová za článek o zacházení s dětmi v léčebnách.

Právě žurnalistika je indikátorem každého režimu. Peter Reichel v knize Svůdný klam Třetí říše popisuje, jak se Adolf Hitler s hlavním propagandistou Josephem Goebbelsem velmi systematicky snažil kontrolovat rozhlasové vysílání a technicky prosadit vysílání televizní (v tom ho však zbrzdila válka), noviny ho už ale tolik nezajímaly. Podobnou strategii je možné pozorovat i v Rusku. Tisk a internet, které sleduje jen nepatrné procento lidí, zatím nechává Putinova administrativa celkem na pokoji. Od začátku se ale snažila podřídit si tři celoplošné televizní kanály. První program a druhý kanál jsou státní, televizi NTV koupil a po neúspěšné televizní revoltě žurnalistů na jaře 2001 ovládl, jako mnoho dalších médií, Gazprom. Petrohradská banka s vazbami na Putina nedávno převzala další frekventovaný kanál Ren-TV.

Cenzura obvyklá v dobách nacismu nebo komunismu v Rusku neexistuje. Ovlivňování obsahu přes nastrčené manažery však ano. Například rádio Služba novostěj se sedmi miliony posluchačů bylo do letošního dubna jedním z mála dosud nezávislých médií, pak ale majitelé přijali dva nové manažery a ti žurnalistům vysvětlili, jak dělat zprávy – způsobem známým z temnějších období minulého století: do vysílání nesmí nikdo z opozice, Spojené státy by měly být portrétovány jako nepřítel a alespoň polovina zpráv o Rusku musí ukazovat dění v pozitivním světle.

(Respekt, www.respekt.cz)