Říjen 2007

Strašidelné příběhy ze stavebnictví

Tomáš Zahradníček

Ohlásili jsme pauzu na kafe a koláč od paní domácí. Vyhřadovali jsme se na sluníčku na hromadě čerstvě pořezaných trámů. Povídám, že v novinách, co na nich sedím, zrovna píší o hrůzách, jaké dneska zažívá člověk, který si zamluví byt v pražské novostavbě.

To je mi jasný, říká zedník. Vždyť to uplácaj za pár měsíců a utíkaj pryč. Jak taková práce může vypadat? Mistr nám v učení vždycky říkal, když chceš postavit dům nepříteli, postav ho za rok, když stavíš dům příteli, dělej na něm dva roky, a až budeš stavět pro sebe, stav aspoň tři roky. Jo, dneska se dějou věci. Od nás ze vsi staví v Praze chlap, kterej umí shánět kšefty, ale to je tak jediný, co umí. Má stavební firmu, inzeruje, že udělá úplně všechno. Vyučenej řemeslník je tam jenom takovej Lojza, zedník, kterýho dřív ve státním nechal stavitel nejvejš zdít příčky v kravíně. U soukromníka teď dělá parťáka a k sobě má pekaře, opraváře zemědělskejch strojů a ukrajinskýho učitele. Já bych si od nich nenechal ani nahodit stodolu, u Prahy zakládaj a izolujou nový domy. Dyť to všechno musí popadat.

Tohleto je děsný, povídá instalatér. Mně volal v zimě kamarád, že si nechal předělat topení a že mu to nechodí. Prohlížím radiátory na novým rozvodu v přízemí. Nikde nic. Vzal jsem majzlík, že se podívám do zdi. Trubky od radiátorů končily pod omítkou. Čtyřicet metrů nových měděných rozvodů měl jenom na faktuře.

Nejvíc se kradou izolace, povídá elektrikář. Firmy si myslí, že jsou lidi blbí, a voni taky většinou blbí jsou. Fakturuje se dvacet třicet centimetrů vlny nebo polystyrenu a dává se deset, pět, nebo taky nic. Dělal jsem tudle u mladýho kluka, právníka. Měl štěstí, že si jeho soused všim, že mu do obvodový zdi dávají izolaci jenom kolem oken a dveří. Jinak zazdívali prázdnou díru. Když přijel majitel firmy, odvedl ho domácí ke zdi a ptá se - takže tady všude je patnáct centimetrů izolace? Jo, povídá stavitel. Tak se na ni podíváme, řekl domácí, vzal krumpáč a začal mlátit do přizdívky. Když to viděli chlapi, co na lešení natahovali štuk, na nic nečekali, naskákali do aut a zmizeli.

Usrkáváme kafe a historka stíhá historku. O schodech do domu, které se v zimě pod majitelem rozpadly, protože do bednění místo betonu nalili maltu; o autu, které se před garáží zřítilo do žumpy, protože plastovou vložku dělníci jenom zaházeli hlínou; o armaturách, které za pár korun prodávají sběrny starých kovů všude, kde se v okolí stavějí dálnice (co v těch dálničních mostech vlastně je?); o nových střechách, do kterých teče, a o komínech, které netáhnou...

Po dvaceti minutách, během nichž se ke slovu dostanou všichni mistři, učňové a brigádníci jen poslouchají, zakrouží zedník, ten je nejstarší, hrnkem a vychrstne lógr na trávník. Všichni kroužíme hrnky a zvedáme se a protahujeme záda. Kdo je tu od rána, má za sebou jedenáct hodin práce. Do tmy ještě zbývají dvě. Vypravěči strašlivých příběhů se husím pochodem vracejí ke své práci, všechno šikovní a pracovití řemeslníci. Líčením historií z novin, televize a dálných staveb vyplňují chvilky odpočinku. Mnohokrát vyprávěné a vypointované příběhy se vždycky odehrávají kus za horizontem místního světa - nejčastěji v Praze, u Příbrami, pod Táborem, na Sázavě. Nikdy ne ve Voticích, ve Vožici nebo v Sedlci, kde mají všichni posluchači příbuzné a známé. Posloucháme se navzájem a ujišťujeme se, že žití v tom vzdáleném světě plném šizuňků a zlodějů, kde už o dobrého pracanta ani nezavadíš, musí být každodenní utrpení, které žádný z nás nemůže riskovat.

(MFDNES)