Listopad 2007

Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli aneb Filipika proti českým

Tomáš Krystlík

Přepracovaný článek z původního pod podobným názvem z CS-magazínu 03/2003 pro čtenáře revue Prostor č. 75/2007, kde byla zveřejněna jen jeho značně zkrácená verze. Zcela výjimečně se bude vyskytovat v každém vydání CS-magazínu až do 20. prosince 2007.

Motto:

Dějiny nemají žádný vyšší smysl a také nikam nesměřují. Jsou výsledkem prakticky nepřehledného množství silokřivek lidských zájmů a tužeb, civilizačních střetů i přírodních podmínek [Nálevka].

Soudobé dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou (Arthur Schopenhauer).

Pokřešťanštění „slovanští” věrozvěstové

V roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů. O patnáct let později si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, Istanbul). Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. Do té doby žily pohanské kmeny v podstatě ze dne na den. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod duchovní vládou římskou se latina stala dorozumívacím prostředkem, pojem organizace zprostředkovávala církev [Rádl].

Na druhé straně byla nová víra prosazována velmi barbarskými prostředky – krev tekla proudem, celé kraje byly pustošeny, kmeny hubeny. Věrozvěstové vybíjeli nejen muže, nýbrž i ženy a děti. Mnohé slovanské kmeny byly přitom téměř vybity. Příklad. Mezi pomořanskými Slovany šířil křesťanství polský kníže Boleslav III. Dobyv zemi rozhodl, že buď její obyvatelé křesťanství přijmou, nebo je vyhubí. Předtím celou zemi zpustošil a pobil tolik lidí, že pozůstalí ještě tři roky poté ukazovali hory kostí nepohřbených lidí. Ve Štětíně nechal zabít 18 tisíc vojáků a osm tisíc právě pokřtěných mužů, žen a dětí prodal obratem do otroctví [Rádl]. Křesťanství tedy nešířili násilnou formou jen „Němci”, jak se traduje.

Výraz Němci uvádím v uvozovkách, protože není přesný – byli to Germáni. Rozdíly mezi germánskými kmeny byly tehdy značné, včetně jejich dialektů. Z některých z nich (zhruba na území budoucího Německa a přilehlých oblastí) vznikl v 19. století německý národ. Stejná situace byla tehdy u kmenů slovanských, ze kterých se v témž století vyvinuly naopak samostatné slovanské národy. Zabýváme-li se dějinami, je vhodnější do 19. století hovořit o Germánech a Slovanech a o poddaných jednotlivých vladařů. Pokud se bude v dalším textu jednat o Germány/Slovany, o přídavné jméno germánský/slovanský v případě, je-li zažité označení Němec/Čech, německý/český, bude nesprávné pojmenování uváděno v uvozovkách. Přídavná jména český/německý naopak nebudou v uvozovkách, budou-li užity ve smyslu zemském, i když jsem si vědom nesprávnosti územní projekce Německa z roku 1871 do minulosti.

Začátky středověku byly vůbec nesmírně surové. Příčinou ukrutností bylo asi to, že se křesťanství šířilo za okrajem tehdejšího vzdělaného světa, v místech, kde vládla dosud ničím nespoutaná lidská zvůle. V křesťanství tehdy nešlo o evangelium, nýbrž o ideál posmrtného života, jemuž se cizí život lehce obětovával [Rádl].

Cyril a Metoděj byli Řekové, nikoliv Slované. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové, kteří podporovali nacionální aspirace „Čechů” proti „Němcům”, kteří se k nám tlačili od západu - přinášejíce s sebou křesťanství - je český nacionální mýtus. Tehdy se jednalo o církevní rozkol mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím a hlavně o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně dnešní Maďarsko a část Chorvatska na pravém břehu Dunaje), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (pojato zemsky, nikoli národnostně) biskupů, jmenoval Metoděje arcibiskupem. Katolické vlivy na pokřesťanštělé Slovany byly zprostředkovávány hlavně z Bavor a latinským liturgickým jazykem, pravoslavné Cyrilem a Metodějem a liturgickým jazykem slovanským. Je jasné, že bohoslužby ve slovanském dialektu vyvolávaly mezi prostým lidem, který slovanským slovům rozuměl, větší mystickou náladu než bohoslužby v latině. „Slovanští” věrozvěstové neměli jiný zájem, než šířit sympatie k pravoslaví a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili - společně s tvrzením, že čeština (neexistovala, byl to slovanský dialekt) se tehdy vyrovnala latině - podsunout až čeští vlastenci v 19. století [Rádl]. Zdařilo se jim to.

Němečtí biskupové (nemuseli být Germány, znalost místního jazyka se nevyžadovala) nebojovali za práva jednoho nebo druhého germánského dialektu; katolictví uznávalo, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli „slovanští” věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl také doslova tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky”. Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanštinu za liturgický jazyk, ale zakázal ji, jakmile ohrozila jednotu církve. Cyril a Metoděj prohráli a pravoslaví, kulturně slabé, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho pravoslavní následovníci vypovězeni ze země [Rádl]. Že se na jejich počest v Česku slaví státní svátek, je důkazem, že se Češi dodnes z nacionálního mýtu o boji „slovanských” věrozvěstů proti „Němcům” nevymanili.

První biskupové v Čechách

V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, začaly se ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale již uplatňujících čím dál více svou vlastní - světskou. Germánské feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, kdežto vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak národy. Jen německý filozof Johannes Gottfried Herder líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve (národní) stát, jakožto nejvyšší meta národa, což mělo mít počínaje 20. stoletím nedozírné následky.

Pokřtění většiny obyvatel Česka se dělo hlavně od Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru jako v celé Evropě latinsky, nebo přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, kam měli misionáři odejít. Misionáři nepřinášeli jen víru a kulturu, vzdělanost Západu, ale také znalosti v pěstování ovocných stromů a v používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, na denním pořádku byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí [Rádl]. Jaké mravy musel mít potom prostý lid?

První biskup v Praze byl Germán, z dnešního hlediska český „Němec” Ditmar (Dětmar) mluvící českým dialektem slovanštiny, druhý byl Slovan, svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm „Němců” a deset „Čechů”. Lid obecný byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy (jednomu z dialektů), pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by se nechumelilo. Kulturně nestálo proti sobě „Němectví” a Slovanství, nýbrž katolictví a pravoslaví. Historik František Palacký tehdejší spor katolicismu a pravoslaví zcela opomíjí, staví na politickém (a nacionálním) „stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím,” což je omyl. Pro zajímavost: slovanskou bohoslužbu nezlikvidovali „Němci”, nýbrž „Čech”, svatý Vojtěch. „Víru pravou zrušil a písmo slovanské zavrhl a místo toho ustanovil písmo latinské a pravé biskupy i kněze pobil a někde rozehnal,” psalo se o něm [Rádl].

Přistěhovalectví a jeho příčiny, vznik měst

Vlivem katolického křesťanství se Praha, střed nově vznikajícího státu, stala mezinárodním obchodním střediskem. Každý kupec zde mohl zkusit štěstí. Koncem 12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo ze sousedních říší do země: Bavory, Franky, Rakušany, Duryňany, Sasy, Slezany, Vestfálce, Porýňany, atd. [Rádl, Rogall]. Germáni přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově přišedší se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Na tom nebylo nic zvláštního, protože národnostního povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Germáni se v českých zemích za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával „Němce-cizince”, které neměl rád, od „domácích Němců” (poddaných českého krále). Navzdory tomu se v posledních dvou stoletích na rozporu mezi domácími obyvateli jazyka „českého” (dialektu slovanštiny) a přistěhovalci jazyka „německého” (germánských dialektů) konstruuje mylná filozofie českých dějin [Rádl].

Příchod hlavně Germánů trvající několik století do Čech byl procesem celoevropským, souvisejícím jak s přelidněním tzv. tehdejší kulturní Evropy, tak s expanzí kultury. Kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první byla kulturně podmaněna Svatá říše římská, která vznikla v 10. století z říše východofranské, z jejího území na východ od Rýna. Odtud pronikaly novoty do Čech, prostřednictvím přistěhovavších se Germánů. Ve 12. století přicházeli ze západu, z Bavor, Rakouska, později ze severu, z Frank, Durynska, Saska a nakonec ve století třináctém po germánské kolonizaci Slezska i z východu. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začalo používat jako tažných zvířat koní, zavedeny byly čtyřkolý vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy a brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. Tím vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla a s rostoucí potravinovou základnou se začal zvyšovat počet obyvatelstva. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středních polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů své kláštery proslavené mýcením lesů a přiváděly s sebou osadníky z „německých” zemí. Prvními premonstrátskými kláštery byly Doksany, Litomyšl, Teplá, Milevsko, Hradisko u Olomouce a pražský Strahov, cisterciáckými Sedlec, Nepomuk a Plasy. I dorost těchto klášterů přicházel z počátku výhradně z mateřských klášterů v „Německu” [Rogall].

Dalším důvodem byl spor mezi Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci, který vyústil do pozvání kolonistů do země. Vzhledem k zeměpisné blízkosti, to byli Germáni. V germánských zemích byl tehdy nadbytek obyvatelstva, hlavně ve městech. Zčásti byla města exportována do Čech kompletně jako zboží, včetně obyvatel a jejich („německých”) městských práv. Tato města vystřídala slovanské hrady a sídliště předměstského typu [Rádl, Rogall]. Týkalo se to Prahy, Brna, Olomouce, Opavy, Litoměřic, Hradce Králového a Znojma. Nová města se většinou zakládala poblíž starých sídlišť, která pak rychle ztrácela na významu, až postupně s městy splynula, například Plzeň, Frýdlant, Uničov [Rogall].

Germáni pocházeli i ze vzdálených oblastí, jako jsou Flandry a Porýní. Najímáni byli tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když dokázali území osídlit, dostali za odměnu většinou dědičný úřad rychtáře, výčepní právo a velký pozemek. Je to zachyceno v pohádce o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na Východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívají v místních jménech, například Kunzendorf (Kunčice), Heinrichsgrün (Jindřichovice), Hermannseifen (Rudník) [Rogall].

Města byla zakládána podle práva germánského, tedy podle importovaného právního rámce. To ovšem neznamenalo, že by mohli zakládat města pouze Germáni. Čeští panovníci však toto právo zaručovali pouze nově příchozím. Souviselo to s povinností domácího obyvatelstva odvádět dávky, kterých se panovníci nechtěli vzdát. Tak se stalo, že všechna města v Česku měla původní obyvatelstvo germánské [Rádl, Rogall]. Germánská civilizační převaha je uchránila před asimilací, i když zůstali ve českém slovanském prostředí menšinou [Podiven].

Pár příkladů týkajících se například Prahy. Na přelomu tisíciletí vzniká na místě Poříče (dnes v okolí ulice Na Poříčí) v Praze „německé“ sídliště, ve 12. století zakládají „němečtí“ mniši Strahovský klášter, ve století 13. vzniká „německé“ Stadt des Hl. Gallus (Město svatého Havla) a Přemysl Otakar II. povolává „Němce“ k výstavbě Malé Strany. Města na území Prahy byla spravována hlavně podle norimberského, švábského, magdeburského městského práva a jejich kombinacemi. Do husitských válek měli v nich „Němci“ převahu. V roce 1847 bylo na Malé Straně, Hradčanech, ve Starém a Novém Městě podíl německého obyvatelstva (kritérium: obcovací řeč) 57%, v celém teritoriu Prahy už jen 40% [Groulík].

Založení pražské univerzity

Kultura se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického hlediska postupně. Proto Slované v Česku byli civilizováni kulturou latinskou a křesťanskou hned po Germánech a jejich prostřednictvím. To je skutečnost bez ohledu na protiněmecké předsudky posledních dvou století [Rádl].

Kulturní pokrok si vždy žádá vzdělání. V roce 1294 čeští páni (míněno zemsky) zabránili Václavovi II. ze strachu před cizáckou vědou založit v Praze univerzitu. Měli obavy ze společenských změn vyvolávaných vzdělaností a nutností se jim přizpůsobit. Povolání učenců z ciziny vede k posílení vlády vzdělanců, tehdy duchovenstva, což jde vždy na úkor světských pánů. Pražská univerzita založená Karlem IV. se nevyvinula jako staré univerzity, pařížská, boloňská, oxfordská ze staré vědecké tradice udržované intenzivní duchovní prací a z institucí daných potřebou místa a kraje, nýbrž byla z vůle panovníka, na jeho příkaz zřízena podle cizího vzoru a bez domácího vědeckého zázemí. Karel IV. přenechal budoucnosti, jak se obyvatelstvo s existencí univerzity v Praze vyrovná. Pražská univerzita byla sice první ve střední Evropě, ale vytvořena bez společenské potřeby. Sluší se zmínit, že Praha byla tehdy nikoliv střed civilizovaného světa, jak si dodnes namlouvají Češi, nýbrž periférií evropské vzdělanosti, zeměpisně i vzdělanostně mimo oblast středověké kultury [Rádl].

Univerzitní národy a Dekret kutnohorský

Na středověkých univerzitách se vyskytovaly tzv. „univerzitní národy” s právem hlasovacím, což nebyly národy v dnešním slova smyslu, ani obyvatelé tehdejších politických celků, po nichž byly pojmenovány. Například „Češi” a „Němci” se na pařížské univerzitě počítali k Angličanům a po rozkvětu anglických univerzit, které odlákaly pařížské mnoho studentů z Anglie, tvořili většinu anglického univerzitního národa. Na pražské univerzitě byli studenti i profesoři rozděleni do čtyř „národů”: českého, polského, bavorského a saského a to podle politických celků v okolí univerzity, nikoli podle jazyka; univerzitní řečí byla stejně latina [Rádl].

Do „českého národa” patřili obyvatelé Čech se Žitavskem (dnes v Sasku a Polsku) a Kladskem (dnes v Polsku), Moravy, Uher a Sedmihradska (dnes v Rumunsku). Do „polského národa” se počítali studenti a profesoři Polska, Litvy, Lužice (dnes v Sasku a Braniborsku), Míšeňska (dnes v Sasku), Slezska, horního Saska. K „národu saskému” patřilo ostatní severní Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Livonsko (dnes Lotyšsko a Estonsko). K „bavorskému” kromě Bavor také Franky, Švábsko, Rakousy, Korutany (dnes v Rakousku), Kraňsko (nyní Slovinsko), Tyrolsko (dnes v Rakousku a v Itálii), Švýcarsko, Hesensko, Porýní, Vestfálsko, část Hannoverska, Nizozemí.

Ještě rektor univerzity Jesenius (Jesenský) si více než dvě stě let po Dekretu kutnohorském, než byl popraven jako český pán (pojato zemsky) na Staroměstském náměstí, stěžoval na utlačování univerzity od německých cizinců - ne tedy od českých „Němců” - sám Germán, který česky neuměl [Rádl].

Uvádím to podrobně s jistým záměrem - interpretace univerzitních národů je krátký, ale velmi spolehlivý test objektivity díla každého českého historika. Kdo nezdůrazní a ihned nevysvětlí toto pojetí při výkladu Dekretu kutnohorského, vykládá celé české dějiny zkresleně, nacionalisticky. Nahlédněte do historických děl ve svých knihovnách a podle tohoto jednoduchého klíče si zkontrolujte jejich objektivitu! Nebo je nevytahujte, rovnou vám prozradím výsledek: až na ojedinělé výjimky nikdo tak nečiní. Současní čeští historici by mohli projevit více objektivity, ale jaksi se k tomu nemají.

Od Dekretu kutnohorského to šlo pak s pražskou univerzitou s kopce. Skončilo to ztrátou věhlasu, neúctou veřejnosti a obdobím, kdy profesorů bývalo více než studentů. Nakonec byla v Praze založena univerzita druhá, jezuitská, na níž český (v zemském smyslu) univerzitní národ neměl ani jeden hlas [Rádl].

Husitství, Jan Nepomucký

Český stát se dodnes před Husem sklání, což je vyjádřeno státním svátkem. Položme si však otázku. Nebyl-li autoritou ve věci víry podle Husa papež, ani král, kdo pak jí měl být? Můžete se pustit do studia Husových spisů, ale odpověď zní: Hus necítil potřebu se touto věcí zabývat. Hlavní Husovou metodou bylo nemluvit k meritu věci, problém neformulovat a obcházet jej. Nikde není u něj zřetelná hranice mezi jeho názorem a názory jeho přátel, byl oddaným služebníkem cizího mínění. Trochu málo k jeho uctívání. Husa z důvodů ryze účelových vyzdvihl Tomáš Masaryk navzdory tomu, že Husův dějinný přínos byl přinejmenším sporný [Kučera, R., Rádl].

O husitské éře se vyjádřil Josef Jungmann takto: „Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě“ [citováno podle Groulíka]. Masaryk Husa a husitství glorifikoval - Masarykovo heslo „Tábor je náš program“ je dostatečně známé - ačkoliv husitské běsnění zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků budovaných pracně po několik století. Pár příkladů. V Chomutově táborité, které dává Čechům za příklad Masaryk, vyvraždili 2500 mužů (ušetřeno bylo jen třicet jedinců z veškeré mužské populace pro kopání hrobů), všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho na živu. Mnoho dalších měst zplundrovali a vypálili. Ve srovnání s jakoukoliv jednotlivou akcí táboritů si Lidice nezasluhují ani zmínky.

Odhaduje se, že husité zabili asi třetinu obyvatelstva českých zemí (ztráty v bitvách byly zanedbatelné). Celkem bylo v Čechách vypáleno přibližně 170 klášterů a několik stovek kostelů. Jen v Praze na Vyšehradě jich zničili čtrnáct a k tomu i královský palác [Groulík]. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních států - dolnobavorské město Deggendorf na Dunaji, má na ně „pěkné“ vzpomínky, husité je vypálili celkem třikrát. Masový vrah Jan Žižka se stal národním hrdinou a je s podivem, že Masaryk, který při každé příležitosti vyzdvihující humanismus, převzal nelidské husitství (táboritství) do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.

Jan Nepomucký, kapitulní vikář pražského arcibiskupství, mučedník, k němuž se jako českému „Němci” Češi hlásí (aniž to tuší), nebyl v roce 1393 z králova rozkazu utopen, protože odmítl prozradit králi obsah královniny zpovědi. To je pouze mýtus, tentokrát ne národní, nýbrž katolický. Důvod jeho utopení byl prozaičtější: postavil se proti záměru českého krále zřídit v západočeských Kladrubech nové biskupství pro králova protégé. Na jeho kanonizaci v roce 1729 lze pohlížet v lepším případě jako na omyl, v horším jako na podvod [Holý].

Absence rytířské morálky

Českému (v zemském smyslu) středověkému cítění s výjimkou některých panovníků scházelo rytířské pojetí morálky rozšířené v západní Evropě – individualistický a etický názor na vlastenectví (zemské) spojený s přesvědčením, že ve světě je třeba uskutečnit spravedlnost. Dodnes je Čechům (na rozdíl od Maďarů a Poláků) cizí. Češi se dovolávají vlastenectví podle německého filozofa Herdera (shodně jako Němci do konce druhé světové války), podle něhož nejde o vnitřní přesvědčení jedince, nýbrž o příslušnost k objektivně danému národu. Národ je podle Herdera kmen, který si svoji kmenovou jednotu uvědomil a aspiruje na politickou samostatnost. Instinkt sounáležitosti s kmenem-národem na jazykovém základě a s jeho kulturou a historií ukládá jedinci příkazy, které má slepě poslouchat. Tentýž instinkt přímo navozuje antipatii ke všemu, co je cizí rodem, zevnějškem či zvykem nebo zvláštností. Kategorie přátelství a nepřátelství jsou v tomto systému založeny na pudech, ne na ideálech. Ne že by se tyto podobné xenofobní tendence, založené na instinktech, nevyskytovaly v minulosti i u obyvatel západní Evropy. Byly však korigovány oním rytířským ideálem, který se tam vyskytoval - a v zemích svatováclavské koruny chyběl [Rádl].

Soužití obou zemských kmenů

Nebylo v českých zemích moci, která by odstranila antipatie mezi oběma hlavními zemskými germánskými kmeny a slovanského a sjednotila je na základě nějakého vyššího ideálu. Nikdo z českých panovníků se o to nepokusil. Slované a Germáni žili v zemi vedle sebe, nepodařilo se vytvořit jednotný politický (smluvní) národ z obou kmenů. Nezdařilo se to ani v případě rakouského národa ve smyslu všech státních příslušníků celého Rakouska-Uherska. Švýcaři německého, francouzského, italského a rétorománského jazyka, Belgičané holandského (vlámského), francouzského a německého jazyka také žijí vedle sebe, ale dohromady politický (smluvní) národ tvoří.

Čechy německého a českého jazyka spojovala věrnost ke společnému panovníkovi. Jakmile byla jeho autorita otřesena, trhalo se ono pouto, jež je vázalo. Upadá-li jednotící idea, vyvstávají rozpory a antipatie podmíněné rasou, kmenem, zvyky, předsudky [Kučera, R., Rádl]. „Antipatie rasová je vlastností všech kmenů” (v dnešní terminologii národů), „zvláště na nižším vývojovém stupni,” napsal Emanuel Rádl [Rádl]. Roztržka mezi Čechy obou jazyků nastala teprve v 19. století s nástupem idejí pangermanismu a panslavismu. Jako srovnání se nabízí chování Alsasanů, jejichž mateřským jazykem byla a je němčina (přesněji řečeno její dialekt), po připadnutí Alsaska k Německu v roce 1871. Jednoduše trvali (a dodnes trvají) na tom, že jsou Francouzi a ne Němci, bez ohledu na řeč, kterou mluví doma. Nakonec i holandština je jeden z německých dialektů, Holanďané a Vlámové se však Němci necítí. Tak se projevují národy politické (smluvní). Zákonitě vyvstává otázka, proč se Češi jazyka německého za první republiky nepovažovali za Čechoslováky. Odpověď je jednoduchá: nebyl vytvořen československý národ ve smyslu politickém (smluvním), nýbrž na základě kmenovém (jazykovém, organickém) a státotvorný národ Čechů (oficiálně v rámci státotvorného a zcela umělého národa československého) učinil snad vše, aby se v novém státě doma necítili.

První jazykový zákon

V roce 1615 čeští stavové vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky (slovanskému dialektu); že „česky” mluvící děti získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti „česky” se nenaučivší smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí „česky” a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad. Bylo to nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se „češtině” učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost „češtiny” a co už ne? Obyvatelé království českého germánských dialektů se tím ohroženi necítili, „němčina“ (germánské dialekty) byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, R., Rádl].

„Třistaletá poroba”

V době pobělohorské byla vládnoucí šlechta zemských úřadů pevně česká (ve smyslu zemském), jmenujme například Lobkovice, Valdštejny, Černíny, Slavaty, Martinice, Kinské, Kolowraty, Šternberky, kteří tvořili českou vládní elitu. Mezi bitvou na Bílé hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec nejdůležitější úřady v zemi: nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora. Kromě toho příslušníci české šlechty zastávali vysoké funkce v císařských radách ve Vídni; česká šlechta byla na rozdíl od uherské zčásti šlechtou dvorskou (uherská šlechta neměla zástupce u dvora). Tvrzení, že české země ovládla cizí šlechta, že Češi prožívali nejhorší období historie (pomineme-li rekatolizaci), je mýtus založený na tvrzení většiny českých historiků v čele s Palackým. Je pravda, že v té době cizí šlechta do českých zemí přišla, tak jako přicházela i předtím, ale nezískala politickou moc; česká šlechta ji z rukou nepustila, navzdory tomu, že se někteří císaři o to snažili [Kučera, R.].

Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou. Ona se svým sněmem byla nástrojem absolutismu v Čechách a ne šlechta cizí, jak namlouvá Čechům většina českých historiků. Je pravda, že se po bitvě na Bílé hoře části majetku po protestantské šlechtě zmocnili i cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si však přisvojila šlechta česká [Kučera, R.].

Pekař píše, že zkonfiskované statky po Bílé hoře skoupila většinou česká šlechta nebo je dostala darem. Historik Kamil Krofta dokázal, že úbytek české šlechty opuštěním vlasti kvůli náboženskému vyhnání byl kompenzován vyhnáním německé šlechty ze země ze stejných důvodů a jejich majetek v mnohých případech připadl šlechtě české. Pekař pak uzavírá: „Nečeská šlechta po Bílé hoře byla tatáž jako před Bílou horou“ [Groulík].

Němčina jako jazyk vzdělání

Období po bitvě na Bílé Hoře se dodnes v Česku vnímá jako tři sta let poroby, temna, germanizace a utrpení pod cizí nadvládou, z které se národ osvobodil až vytvořením Československé republiky. Jde o národní mýtus, o cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické kultury byl kladný a národu prospěšný, země byla rekatolizována. Vyšší školství nebylo ani před tímto „obdobím temna” „české” (slovanské). Bylo latinské. Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat v 18. století a postupovalo se severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo podmíněno tím, že zákony vycházely v národních jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. (Dodnes mají Češi v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie nejsou a jednojazyčné výkladové slovníky neexistují - k mání je jen zastaralý slovník spisovného jazyka českého. U encyklopedií se Češi vymlouvají na nacistickou a komunistickou nadvládu, ale u výkladových jednojazyčných slovníků, typu oxfordského nebo Dudenu, jejich výmluva neobstojí. Je to, prostě a jednoduše, ostudné.) V roce 1784 se zavedl na pražské univerzitě jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčina v již kodifikované formě. V češtině (a němčině) se vyučovala jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby, jinak si fakulta bohoslovecká a lékařská zachovala i nadále latinu jako vyučovací jazyk [Havránek]. Německá slovní zásoba obsahovala i názvosloví odborné. Tento požadavek čeština nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století, takže vznikla diskuse, vyvolaná Hubertem Gordonem Schauerem, žákem Tomáše Masaryka, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví, především odborné, vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. To si, chudák, dal. Výbuch hněvu vlastenců jej dohnal nakonec k sebevraždě. Latina měla obecně dlouhou výdrž – až do roku 1844 byla úřední řečí v Uhrách a jednací řečí uherského říšského sněmu.

I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně – tedy dokonale ji zvládnout. Nikdo však nebránil, aby se na pražské univerzitě přednášelo česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný. Dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze - zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů a v roce 1855 jen tři [Havránek]. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání a tedy i sociálního vzestupu. Teprve v roce 1882 bylo zavedení češtiny na pražskou univerzitu prosazeno politicky jejím rozdělením na část německou a českou.

Kmenové a smluvní pojetí národa

V době obrozenecké se začalo uplatňovat Herderovo pojetí národa. Německý filozof Johannes Gottfried Herder je také ideovým otcem nacionalismu, komunismu a - českého národa na jazykovém základě. Panslavismus, pangermanismus a jejich jednotlivé nacionalistické odnože, taktéž marxismus mají společnou základní myšlenku: víru v lid jakožto přírodní sílu a nedůvěru vůči individuu [Rádl]. Nejen tyto směry, nýbrž i nacionální socialismus (německý i český, pro zajímavost: český vznikl dříve než německý), fašismus staví celek nad jedince, což znamená, že vlastnost celku je vždy vyšší než souhrn vlastností všech jedinců (tzv. uplatnění synergického efektu).

Podle Herdera jsou nejcennějším na kmeni (národě) jeho zvyky a jazyk. Národ se stává mystickou silou, které se musí jednotlivec bez kritiky a výhrad podrobit. Národ předchází stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Národ či kmen se dá bez problémů nahradit proletariátem, třídou, korporací na základě jediné společné původní Herderovy myšlenky: nadřazeností celku jednotlivci.

Německý filozof Herder se tak stal apoštolem jak německého, tak i českého nacionalismu, ba co více: zachránil slovanské dialekty před vymřením. Jeho myšlenky čeští obrozenci přejali a český národ podle nich definovali na bázi jazykové (kmenové, organické). Tak se stal Herder eo ipso ideologickým otcem českého národa - ve smyslu „tschechisch“, tj. jazykovém, nikoliv „böhmisch“, tj. zemském (čeština to nerozlišuje: obé znamená „český“, nebo „česky“).

Učiňme malou odbočku. „Böhme“ a „Tscheche“je podle výše uvedeného německy „Čech“, ale „deutscher Böhme“ je „německý Čech“ a „tschechischer Böhme“ je „český Čech“, kde podstatné jméno Čech značí obyvatele českých zemí bez ohledu mateřský jazyk, kdežto přídavné jméno udává, jaká je jeho mateřština, „Tscheche“ je vždy jen česky mluvící Čech. I v jiných jazycích se to rozlišuje. Například M. R. Štefánik požadoval v 1. světové válce po Francouzích vznik „Royaume tschčque de Bohęme“, tedy „Království české Čech“. Nedokonalost českého jazyka v tomto smyslu je zřejmě zcela záměrná.

Herderovo pojetí národa se zakládá na „jazyku”, „dědictví po předcích” a stát na „duchu národa”. Vnější autoritu staví Herder proti individuální (vnitřní) bez ohledu na racionálnost, mravnost či praktičnost. Herderovy teze umožnily Čechům si vytvářet hesla jako: „Češství je produktem přírody”. „Český národ je samou přírodou daný”. „Násilný stát rakousko-uherský je umělý, protivící se přírodě”. „Češství je osudově oddělené od němectví.” „Jazyk je posvátným dědictvím po našich předcích.” Předci dokonce postavili do protikladu češství lidové proti češství vzdělanců, protože vzdělanci získali vyšší vzdělání - a to bylo tehdy německé [Kučera, R., Rádl].

Oproti tomuto organickému (jazykovému, kmenovému) pojetí národa a státu existuje i pojetí smluvní (politické) – že se jedinci, byť libovolných jazyků, dohodnou, že si pro sebe vytvoří státní útvar – příkladem budiž Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Belgie, USA. Národem (politickým, smluvním) se pak míní lid, zorganizovavší se pod jednou ústavou (Velká Británie však ústavu nemá), pod jednou státní svrchovaností. Hranicí mezi oběma pojetími národa a státu tvořil v Evropě Rýn.

Německo (jen SRN), Polsko, Maďarsko se po druhé světové válce pojetí národního státu, hlavně po nevábných zkušenostech s ním, vědomě vzdaly [Kučera, R.]. Češi, Slováci a další směrem na jihovýchod si jej dodnes pěstují, i když česká ústava se k němu již formálně nehlásí. Jinak tomu bylo za první republiky. V preambuli ústavy se pravilo: „My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa...“ na rozdíl od americké ústavy, ze které československá ústava opisovala: „My, lid Spojených států amerických, chtějíce prospět obecnému blahu všech občanů tohoto státu...” To byl obrovský významový rozdíl. Kde podle preambule čs. ústavy zůstaly nemalé národnostní menšiny?

Vydupat národ ze země

Obrození (původně probuzení), vztaženo k českému národu v 19. století, je holý nesmysl. Obrodit lze něco, co kdysi existovalo, ale z nějakých příčin nežilo plně. Jenže Češi v době „obrození“ sdíleli se svými dávnými předchůdci pouze jazyk ve formě zcela nepostačující potřebám tehdejší doby (chybělo výrazivo) a určitou společenskou vrstvu, sociální torzo. Z toho se musel národ nikoliv obrodit (nebylo co obrozovat), nýbrž znovu vytvořit. Český národ se definoval jako všichni, kteří mluví česky. Ukázalo se, že je to málo.

Novočeský svět, toť maloměsto s přilehlým venkovem. Zde nabývá český národ znalostí a zkušeností, s nimiž se pak pokouší řešit problémy, které mu předkládá svět skutečný. V něm si Češi nadlouho vedou jako děti ve světě dospělých, jinak ani nemohou. Ona blízkost či sousedskost, která nedá krajním protivám příliš se sobě vzdálit, bude pak často vydávána za „demokratičnost". Je to ale nedorozumění - demokracie je formou vlády, je způsobem uspořádání lidských vztahů, není výsadou určité vrstvy. Prvotní novočeskou společnost a její svět je tedy třeba popsat jinak. Máme-li na mysli její situovanost v sociální hierarchii, bude snad lépe hovořit o její „lidovosti". K popisu její vnitřní rozrůzněnosti nám poslouží označení „prostřednost". Budeme-li vážit její preferované hodnoty a zájmy, nevyhneme se výrazu „přízemnost". A budeme-li se ptát po míře její sociálně-psychologické zralosti, zjistíme „plebejství". Vznikající novočeská společnost tedy nebyla plně rozvinutou a rozrůzněnou strukturou, čímž se lišila od řady jiných národů, rovněž zakoušejících nacionalismus [Podiven].

Prvním bezděčným výkonem českého nacionalismu je dalekosáhlá redukce. Národ je omezen na národnost a ta na samozřejmou výbavu - mateřský jazyk. Česká společnost je proto redukována na česky mluvící obyvatelstvo, její struktura na svou nižší vrstvu, území starých Čech na oblast kolem jejich středu, nejvyšší hodnoty na „lásku k vlasti, k národu", české dějiny na několik svévolně vyložených příběhů. Stejně tak chtěně přehlíženou skutečností je naprostá odvozenost původní novočeské kultury od kultury německé. Čeští vzdělanci jsou německou kulturou odkojeni a zůstávají i nadále v jejím objetí. Česky psaná literatura konce osmnáctého a počátku devatenáctého století je pouhé „čtení pro lid", jakýsi sediment soudobého písemnictví. Zrod národního vědomí znamená i to, že se tříbí se folklórní formy, vytvářejí se české duplikáty toho, co vzniká jinde. Jde vlastně o plagiátorství. Hybné síly novočeského nacionalismu vyvolávaly potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu (Němcům), že Češi nejsou méněcenní a že se mu (jim) dokáží vyrovnat. Arbitrem českých činů má být a je „cizina", „Evropa", „civilizovaný svět", „dějiny". Jako když se nezralý jedinec řídí tím, co „řeknou lidé". Arbitrem v těchto dobách byli hlavně Němci, kteří měli o svébytnosti českého národa své pochybnosti. Tento typicky český fenomén trvá dodnes [Podiven].

Důsledkem rehabilitace češtiny a vyřazení Němců jako zprostředkovatelů způsobilo jistou izolovanost českého světa. Protože novočeská kultura postrádala tvůrčích duchů velkého formátu, nezbylo než pokračovat v dvojkolejnosti. To je však dodnes zamlčováno. Problémy, které hýbaly tehdejším světem, registrovali čeští vzdělanci německy a pro své soukmenovce je pouze popularizovali. Výhradně česky tvořili duchové druhořadí, kteří pak na domácí půdě snadno získali pověst originálních tvůrců, na slovo vzatých autorit. Obrozenecká literatura je plytká, kantorsky škrobená, dnes téměř již nečitelná. Vzdělanost byla jedinou cestou, jak překonat českou nerozvinutost. České pojetí vzdělanosti však skutečnou vzdělanost devalvovalo svou účelovostí a nivelizační tendencí. Byla to vzdělanost maloměstského formátu, osvětářská svým programem a komunální svým dosahem [Podiven].

Palčivý pocit méněcennosti, vyvolávaný konfrontací českých národních poměrů s okolním světem (zejména německým) potřeboval protiváhu, kompenzaci. Tou se stal panslavismus vysněný z díla J. G. Herdera. Slované se vydávají za jeden národ, Češi za jeden z jeho kmenů, čeština za jeden z dialektů mocného slovanského jazyka, hlaholícího od severních moří k jižním a až po asijské stepi. Zajímavé je, že kromě Slováků, žádný další slovanský kmen tuto představu nesdílel. Zejména realita vztahů polsko-ruských byla s tím v příkrém rozporu. Češi to vyřešili jednoduše: prohlásili Poláky za nedostatečně slovanské a přestali se o ně zajímat - ke své budoucí škodě.

Bylo třeba dokázat rovnocennost češtiny s němčinou, což zajistil Jungmannův slovník s četnými výpůjčkami výraziva z ostatních slovanských jazyků. Byl to prachsprostý podvod, leč výrazivo se vžilo, takže to z dnešního hlediska není vidět. Další berličkou národního sebevědomí měly být falzifikáty - Rukopis královédvorský a zelenohorský. Dobrovský okamžitě odhalil v Rukopisu zelenohorském falsum a vyslovil velké podezření i proti Rukopisu královéhradeckému, ale byl vlastenci ukřičen.

Touha po národní svébytnosti uvedla v život nejen odbornou filologii (v češtině scházelo odborné a současné výrazivo), nýbrž i historiografii. Ujal se jí František Palacký, evangelík, „otec národa“, nechávající své děti vychovávat katolicky, doma zásadně mluvící německy, přesvědčený o příkladném významu husitství a o pravosti Rukopisů. Jeho Dějiny národu českého rezignovaly na tehdy dostupnou historickou pravdu. Jeho svévolné interpretace a zámlky přešly do povědomí českého národa. Jeho dějiny vyzněly jako chvála slovanské mírumilovnosti a svobody. Skončil zřejmě záměrně nástupem Habsburků na český trůn a zabránil Čechům, aby si z dalšího historického vývoje vyvodili ponaučení. Jediný, kdo dodnes systematicky zpracoval české dějiny, byl Francouz Ernest Denis [Podiven].

Palackého posuzuje ještě příkřeji Karel Marx: „Hlavní bojovník za českou národnost profesor Palacký není nic jiného než učený Němec, který se zbláznil a jenž dokonce ani neumí mluvit správně a bez cizího přízvuku česky“ [Klimek 2003].

Stánek kultury, Národní divadlo, zdrobnělina vídeňské Opery, se vznosným akademismem budovy nad Vltavou s triumfálními trigami nad průčelím neodpovídá tomu, že kromě několika Smetanových oper nebylo čím rozehřát vnitřní prostory, neboť národ, který dosud neměl svůj román (nebylo a zatím ani nemohlo být společenského života, který by jej inspiroval), neměl ani své drama. Čechům chyběly nejen drama a román, nýbrž i hodnotná próza vůbec, filozofie, skutečná politika, tedy vesměs projevy duchovní integrity a sociální zralosti [Podiven].

Rozhodnutí pro „českou kulturu" jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo tedy okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla, klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti [Macura 1999, Rak].

Volalo se po jednotě, stmelenosti takřka unisonem. Politické jednoty se podařilo nadlouho dosáhnout, potlačování politické diferenciace se značně vymstilo. Je třeba konstatovat, že se Češi nedokázali ustavit jako politický národ, neosvojili si řád akceptovaných povinností a práv; nevytvořili si reprezentaci, jíž by svěřili moc a k níž by byli spontánně loajální; nevytvořili pravidla hry, která by upravovala možnost protestu vůči takové moci a možnost přijatý řád změnit. Pokud nastala naléhavá potřeba toho všeho, reagovali jako podrážděný dav. V roce 1861 dosáhli Češi v pražské městské radě většiny a okamžitě prosadili zrušení všech německých škol v metropoli dvojjazyčné země - vláda musela toto pošetilé usnesení sistovat [Podiven].

Český podíl v česko-německém soužití spočíval především v neochotě či v neschopnosti revidovat iracionalitu českého seberozumění, v jehož rámci byl Němec výslovně i mlčky označen za nepřítele číslo jedna a spolu se středověkým křižákem a protireformačním jezuitou vyplnil temné diabolické zákoutí českého mýtu. K revizi byla povolána česká kultura a intelektuálové především. Selhali vesměs velmi ochotně. Neřešitelnost domácího konfliktu česko-německého předurčila novočeské dějiny dvacátého století a měla pro národ osudné následky [Podiven].

Za emancipaci z německého duchovního područí se zaplatilo rezignací na porozumění velkému celku, který hrál ve střední Evropě prvořadou roli. To se krutě vymstilo ve století dvacátém. Novodobí Češi se nepohodli se žádným z nejbližších sousedů, což se opakovalo i za první republiky. Pokusili se to glorifikovat poukazem na své ctnosti - „jediný ostrůvek demokracie ve střední Evropě“, „nejobdivovanější národ v Evropě“ - a zcela zamlčeli svůj vydatný, ba převážný podíl na tomto stavu [Podiven]. V souladu s těmito mýty nemohla být čs. zahraniční politika 1. republiky úspěšná.

Čeští poslanci se v Říšské radě ve Vídni pateticky dovolávali humanistického odkazu evropské kultury, ale domů si vozili jako trofeje pulty ze sněmovních lavic, které při jednání rady vlastnoručně rozmlátili. Od té doby se začalo tradovat, že „Čech je buď lokaj, nebo neurvalec.“

C. a k. monarchie

Zejména za dlouhé vlády Franze Josefa byla neobyčejně stabilním právním státem, velmocí se zaručenými politickými svobodami a po vzniku Německa (1871) i stabilizačním faktorem mezi Ruskem a Německem. Po válce s Pruskem v roce 1866, kterou Rakousko prohrálo, hodlal pruský král, podporován svou královskou radou, přičlenit k Prusku území obydlená německým obyvatelstvem na severu a severozápadě českých zemí, tzv. Nordböhmen, Deutschböhmen a rakouského Slezska, s městy Cheb, Karlovy Vary, Liberec a Opava. Proti tomu se jako jediný ostře postavil pruský ministr zahraničí Otto von Bismarck, dokonce králi pohrozil svou demisí [Groulík]. Rakousko nakonec přišlo jen o Benátky. Dovedl si představit, že na území rakouské monarchie od Tyrol až po Bukovinu by mohla vzniknout celá řada nestabilních státních útvarů. Věděl, že by značné oslabení rakouské monarchie mohlo mít s velkou pravděpodobností fatální následky pro evropský mír, čehož Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska později vůbec nedbali. Že měl pravdu, se potvrdilo neslavným zánikem Československé republiky po dvaceti letech existence.

Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 chtěli Češi pro sebe totéž, ale jaksi zapomněli, že od roku 1863 ne nezúčastňují zasedání parlamentu (Říšské rady) ve Vídni, tedy že se již několik let zříkají podílu na politické práci a odpovědnosti, takže nemají na události potřebný vliv. Aby se čeští poslanci vrátili do Říšské rady, je ani nenapadlo, jejich obstrukce trvala celkem 16 let.

Thomas Johann Maszarik

Na smýšlení české veřejnosti měl značný vliv Tomáš Masaryk, v titulku jeho jméno citováno podle křestního listu, matka moravská Němka, otec spíše Maďar než Slovák z Horní Země (Slovenska). Podporoval národní racionalismus, měl velký vliv na prohloubení kultu Jana Husa, podporoval protikatolické hnutí, oslabil v Česku vliv marxismu, dějiny vykládal protestantsky a přinejmenším tendenčně, přispěl ke zmírnění protiněmeckého boje a hlavně se snažil posunoval české smýšlení od východního mýtu k západní iniciativní kritičnosti [Rádl]. Na posledním ztroskotal, neboť dodnes Češi věří spíše národním mýtům a zkresleným výkladům dějin než pravdivým faktům.

Podivuhodná byla i jeho vlastnost snášet se s cizími názory do okamžiku, kdy nastane nutnost je z praktických důvodů zavrhnout. To mělo za důsledek, že se za jeho názory vydávaly i názory jeho přátel [Rádl]. Tento jeho rys přispíval k získávání přízně v širokém okolí, ale byl nevhodný pro vůdce národa a předního politika.

Masaryk nevypracoval žádnou svou myšlenku systematicky v teoretické rovině, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě vlivem denní potřeby, většinou vlivem nějaké politické události. Z jeho díla je tedy většinou jasné, co mají Češi zavrhnout, čeho se vyvarovat, leč čím pozitivním to nahradit v nich většinou chybí.

Před první světovou válkou byl Masaryk postrachem vlastenců-nacionalistů, ale na druhé straně vyhrabal z rumiště vlasteneckých tirád Husa, domnělého nepřítele Němců a udělal z něj všelidského hrdinu; loupeživé, ničící a vraždící husity přiřadil v souladu s Palackého výkladem dějin zcela lživě ke světlým stránkám české historie.

Hledal všude člověka tam, kde ostatní viděli jen Čecha; hledal pravdu, kde jiní viděli jen vlasteneckou sílu; mluvil o mravnosti tam, kde okolí fantazírovalo o slávě. Víře v čisté lidství dal po příkladu Herderově jméno humanita, které se stalo bojovým protivlasteneckým heslem. Masarykova filozofie má nebezpečně blízko k ideologii pangermanismu a filozofiím totalitních režimů. Odlišuje se pouze detailem - Masaryk nad národ a stát staví ještě humanitu. Podle Masaryka je cílem státu zastřešení národa, nikoli jednotlivce. Ze stejného filozofického přístupu vycházejí i totalitní režimy, kde má národ, proletariát, korporace, prostě celek přednost před jedincem a jeho individuálními právy. Filozofie totalitních států se od pojetí Masarykova liší pouze absencí čistě teoretického (také Herderova) korektivu: humanitou [Rádl].

Masaryk a menšiny

Ve Světové revoluci psal Masaryk o tom, jak si představuje součinnost českých Němců [Masaryk 1925]: „V demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost.” To není smluvní pojetí státu a pokládání Němců za politickou stranu je holý nesmysl. Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání vládnoucí politické moci, nýbrž musejí být předem zaručena, například ústavou. Další Masarykův omyl spočívá v tom, že menšiny se nemají jen podílet na správě státu, nýbrž i na jeho organizaci. Práva menšin musejí být dostatečným způsobem zaručena, protože v zastupitelské demokracii není národnostní menšina se schopna prosadit proti většině, právě jen kvůli tomu, že je menšinou. A není-li zaručeno právo národnostních minorit na organizaci státu, postrádá stát oprávnění své existence [Rádl]. Na jiném místě Světové revoluce Masaryk ještě jednou potvrzuje, že to opravdu tak myslí: „rozumí se, že minority mají právo žádati svobodu národní a přiměřenou účast ve správě státu.” Opět ve správě, v administraci státu, nikoli v jeho organizaci.

Masaryk právo minorit na organizaci státu prostě neuznával, což jej jako demokrata suspenduje. Jeho názory Češi akceptovali a Československá republika se stala umělým, z hlediska menšin nedemokratickým státním útvarem. Bez radikální změny v přístupu ke svým menšinám byla od samého počátku odsouzena k zániku (viz nejen v letech 1938-39, nýbrž také v roce 1993). Československo se stalo malým Rakouskem-Uherskem bez jeho moci a vlivu. Ještě horší bylo, že zavedlo institut státního (československého) jazyka, který v c. a k. monarchii neexistoval. Češi, kteří se zavedení státního jazyka v Rakousku-Uhersku úporně bránili, objevili v novém státě hned naléhavou potřebnost jeho zavedení.

Masaryk si zřejmě uvědomoval, alespoň po určitou dobu, nebezpečí vyplývající z nerovnoprávnosti menšin ve státě, protože v rozhovoru s novinářem Saltenem skepticky podotkl: „Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouze horším vydáním starého Rakouska” [Lorenz 1987].

TGM v poselství Národnímu shromáždění z přijímací síně ministerského předsednictva na Hradě, 22. 12. 1918: „Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším... My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území“ [Kovtun]. Pro přesnost konstatujme, že v „německém území“ žilo tehdy přibližně jen pět procent Čechů. Zcela ignoroval, že to byli čeští panovníci, kteří je pozvali a poskytli jim právo domovské a v českých zemích se vyskytovali déle než první osadníci na území USA a běloši v Kapském Městě.

O den později, 23. 12. 1918 pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské, J. K. Tyla) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka. „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti... I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem - smím-li se tak vyjádřit - k velkému dramatu, jež bychom my a Němci naší společné vlasti mohli a směli sehrát“ [Kovtun]. Alespoň v jedné v obou svých řečech pronesených během 36 hodin musel tedy evidentně lhát.

Byla to slova politika, jehož mateřštinou byla němčina. Otec byl negramotný Slovák a Masaryk, když přišel do Prahy, mluvil spíše slovensky než česky [Zeman 1998], znal z dětství také maďarsky. V Čapkových Hovorech s TGM se Masaryk snažil německý původ své matky zastřít a v témž díle se mlčelo i o přesném datu svatby rodičů. Z okolností, že ženich byl o deset let mladší než nevěsta, že šlo o společenskou mesalianci (panská kuchařka a čeledín), že nevěsta slovensky nebo česky vůbec nerozuměla a nemluvila, že ženich znal jen pár německých slov, vyvstávají pochyby, zda prvorozený syn Tomáš byl vůbec manželského původu. Podle všeho měl Tomáš Masaryk vyznávat spíše zemský národní princip než jazykový.

Soužití s menšinami v praxi

Uvedené Masarykovy výroky spolu s formulací preambule ústavy potvrzují skutečnost, že ČSR byl národní stát založený na organickém pojetí národa a ve svém přístupu k menšinám se příčil demokratickým principům. Situace o to vážnější, že podle sčítání lidu v roce 1921 byla německá menšina v československém státě - 3 miliony 124 tisíc německy hovořících obyvatel proti 6 milionům 570 tisícům k Čechům (bez Slováků) - vůbec největší národnostní menšinou v Evropě [Rádl]. Od počtu Čechů nutno odečíst dobový přírůstek asi 220 tisíc českých Němců, hlavně z jazykových enkláv, kteří měli strach z hospodářských šikan, kdyby se hlásili se k německé národnosti, a prohlásili se tudíž raději za Čechy [Jaksch].

Masarykova Světová revoluce vyšla v roce 1925, kdy již několik let platila mezinárodní smlouva o ochraně menšin, kde se Československo zaručilo poskytnout svým občanům stejná občanská i politická práva, chránit jak práva jednotlivce, tak kolektivní práva národnostních skupin. K přípravě ústavy nebyly menšiny v ČSR připuštěny, ani s nimi nikdo nekonzultoval. Autonomní status neobdrželi ani Němci, ani Maďaři, ani Poláci, jen Podkarpatská Rus a Rusíni [Zeman 1998]. Slováci nemohli ostatně autonomní status dostat, byli přece součástí státotvorného umělého národa československého. Slováky jako národ neuznával ani Masaryk. Francouzský deník Le Petit Parisien publikoval 4. 9. 1921 rozhovor s Masarykem, kde prohlásil: „Slovenský národ neexistuje, to je výmysl maďarské propagandy“ [Ďurica].

Masaryk sice po válce uvažoval o vytvoření německé samosprávy ve dvou až třech župách [Staněk 1992], ale odvahu jít švýcarskou cestou, slibovanou jako model vhodný pro ČSR Benešem na mírových jednáních, nenalezl. Oba slib spříseženeckého uspořádání republiky před obyvatelstvem pečlivě zatajili. Masaryk po válce, prostě a jednoduše, proti českému militantnímu nacionalismu již nevystoupil. Co toho bylo příčinou, není známo. Zřejmě touha být nejvyšším představitelem státu, jakýmsi monarchou (Masaryk na koni). Kdyby se českým šovinistům vzepřel, nemusel by se stát prezidentem nebo být opět zvolen.

Zavést švýcarský model nebo Rennerův (oddělené kandidátky do zastupitelských sborů s počtem mandátů v poměru počtu členů etnik, kdy teprve odděleně zvolení zastupitelé by vytvořili společný sbor) by byla bývala jediná možnost, jak nekopírovat Rakousko-Uhersko s jeho neduhy. Spříseženecký model obsahuje právo se volně usadit, kde kdo chce, ale předpokládá pro každého migranta převzetí, alespoň vnějšně, jazyka kantonu. České chyby dnes opakují Slováci vůči svým Maďarům.

Dát německým a maďarským okresům autonomii by přece nebyla pro stát žádná katastrofa. Autonomii takovou, ve které by kromě málo věcí podřízených přímo státu nemohly být menšiny přehlasovány většinovým národem, kdy by úřady byly obsazeny úředníky z řad menšiny. Ani s vnitrozemskými německými enklávami (například kolem Jihlavy, Olomouce) by jistě nenastaly potíže. Na ně by se mohl spíše aplikovat Rennerův systém než švýcarský. Když Německo mělo a má dodnes ve Švýcarsku svou exklávu Büsingen a Italové na Luganském jezeře, Rakousko v Německu zase dvě oblasti spadající do německého celního území, Mittelberg a Jungholz, tak by správa národnostních enkláv v rámci jednoho státu jistě byla mnohem jednodušší věcí.

Beneš na mírových jednáních tvrdil spojencům v nótě z 20. května 1919: „Československá vláda má v úmyslu zorganizovat svůj stát tak, že za základ národnostních práv přijme zásady u uplatněné v ústavě švýcarské republiky. Tj. chce z Československé republiky učinit něco na způsob Švýcarska, přičemž samozřejmě vezme v úvahu specifické poměry v Čechách... v praxi bude němčina druhým zemským jazykem a bude se běžně používat ve správě, před soudy a v ústředním parlamentu na základě rovnosti“ [Jaksch]. Několikráte ujistil mírovou konferenci, že Němci budou v ČSR požívat menšinových práv a v memorandu č. 3 napsal: „Němci budou mít v Čechách stejná práva jako Čechoslováci... Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory... němčina by měla být druhým zemským jazykem... režim by byl podobný režimu švýcarskému. Tento režim bude nastolen v Čechách nejenom proto, že Češi jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost.“ Nepravdivě udal, že Němců je jen 900 tisíc (podle jiných zdrojů 800 tisíc) a sídlí na území zvícím dohromady jen 8000 km2 ve čtyřech lokalitách [Jaksch, Kalvoda, Kalvoda 2] a že Rakousko-Uhersko zfalšovalo při předválečném sčítání lidu počet českých Němců o milion v jejich prospěch. Spojencům na mírových jednáních tvrdil i takový nesmysl, že většina dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi [Jaksch], že v pohraničí českých zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35% (ve skutečnosti byl průměrný podíl Čechů kolem 5 %). A pak doufal, že to zapadne do archivů a nikdy se neobjeví. Přepočítal se. Dokumenty našel a v roce 1933 zveřejnil Harold Nicholson v knize Peacemaking 1919 (zejména územní nároky ČSR), v roce 1935 vyšel deník Huntera Millera popisující Benešových sliby přetvořit ČSR podle vzoru Švýcarska. Tyto Benešovy sliby učiněné oficiálně jménem československé vlády byly v ČSR utajovány až do 10. října 1937, kdy Beneš musel v několika pokračováních reagovat v deníku Prager Presse pod kryptonymem X.Y. na výtky SdP (Sudetendeutsche Partei), proč je nesplnil. Beneš ovšem tvrdil na Versailleské konferenci Spojencům také toto: „Češi si vždy uvědomovali svou zvláštní misi, tvořit hráz teutonské záplavě... Fanatické odhodlání Čechů, pozorované v této válce, vychází z odvěkého pocitu Čechů býti ochránci demokracie proti Germánstvu a jeho povinnosti stále bojovat s Němci“ [Klimek 2003].

Masaryk sice v červenci 1919 konstatoval, že „bude záležet na Němcích, zda budou spolupracovat na ústavě” [Staněk 1992], ale faktem je, že ústavní listina byla vypracována a schválena bez jejich účasti a konzultací s nimi, také bez Rusínů a Maďarů (29. února 1920) a to nikým nezvoleným československým parlamentem - vytvořen z delegací politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911. Pro zajímavost: za Slováky byli v něm mimo jiné Alice Masaryková, Edvard Beneš a další Češi. Čs. stát náležel tedy jen jednomu privilegovanému národu v nesrovnatelně větší míře, než tomu bylo v Rakousku-Uhersku. Zákonodárci vyšli z představy, že tzv. menšiny jsou skupiny trpěných občanů, kteří svá práva přijímají jako dar od státního národa [Jaksch]. Rok 1918 znamenal návrat do poměrů před rokem 1848. František Josef I. by se například nikdy neprojevil jako zástupce „německého státního národa“ a neoznačil by jako Tomáš Masaryk jiný národ ve státě za „přistěhovalce a kolonisty“. Aby neurazil, mluvil František Josef I. při návštěvách Prahy česky, když nestačil, vypomáhal si francouzštinou.

Po řádné volbě se 1. června 1920 poprvé objevili v parlamentě poslanci německé menšiny a 9. června předložil Rudolf Lodgman von Auen ve sněmovně deklaraci, ve které mimo jiné stálo [Sládek, M.]: „marně jsme poukazovali, že takto vytvořený stát” (ČSR) „není ani v souladu se čtrnácti body prezidenta Wilsona a že samotným složením bude neustálou hrozbou míru v Evropě... odpovědní spojenci nebyli pravdivě informováni o skutečném stavu věcí.”

Že soužití Slovanů s Maďary a Němci v Československu od počátku nevyhovovalo, potvrzuje i rezoluce Mezinárodního svazu pro Společnosti národů z roku 1922 a přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii. Žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy k ochraně menšin. Československý delegát proti tomu vehementně protestoval [Rádl]. Jak jinak.

Není divu, že se československý stát následkem vlastního vymezení vlivu svých menšin, které se s novým státem neztotožnily, po dvaceti letech existence zhroutil. Nutno podotknout, že se republika rozpadla také z dalších příčin. Masaryk nesplnil sliby Slovákům, zakotvené v Pittsburské dohodě. Kdyby nebylo nacismu a nenašel-li by se jiný modus vivendi v soužití národností, československý stát by se stejně rozpadl - viz též rozpad Československa k počátku roku 1993. Jediný, kdo snad mohl zvrátit situaci v českém národním státě mezi válkami svým politickým stylem, byli ministr Franz Spina (znající bezchybně česky), ministerští předsedové Vlastimil Tusar (příliš brzo zemřel) a Milan Hodža, nacionálně zcela neutrální politik, kterému bylo dovoleno nastoupit do funkce ministerského předsedy, blokován po dlouhou dobu Benešem i Masarykem, příliš pozdě. Později v exilu vystupovali v obdobném duchu i Štefan Osuský, velvyslanec ve Francii, a generál Lev Prchala.

Rakouský předsudek a právo na sebeurčení národů

Ve Francii, Velké Británii a ve Spojených státech byl ale značně rozšířen, jak dosvědčuje i sám Masaryk, tzv. rakouský předsudek – názor, že existence Rakouska-Uherska, nadnárodního státního útvaru je nutná pro zachování stability v Evropě, jako silného nárazníku mezi dvěma mocnostmi - Německem a Ruskem [Kučera, R.]. Dějiny ukázaly, že rakouský předsudek byla správná idea – kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo, nedošlo by s vysokou pravděpodobností k druhé světové válce a následkem toho k nadvládě komunismu nad půlí Evropy. Z obdobného důvodu se britská vláda během druhé světové války (zejména Churchill) zabývala myšlenkou poválečného uspořádání Evropy do tří federací: dunajské, středoevropské a balkánské, které by nahradily chybějící nadnárodní mocnost Rakousko-Uhersko ve funkci nárazníku mezi Německem a Ruskem. Záměr ztroskotal na odporu Rusů [Zeman 1998].

Sám Masaryk netoužil před válkou vůbec po rozpadu rakousko-uherské říše a zůstával loajálním poddaným Habsburků, ani ho nenapadlo uvažovat o nějaké revoluci nebo o samostatném státu. Válkou se před Masarykem otevřela sice ještě nejasná, ale přitažlivá šance na vznik vlastního státu, který by bez ní nemohl vzniknout. A také možnost vylepšit si svou reputaci bezvýznamného politika s nadějí se postavit do čela nového státu. Zcela otočil své názory, upustil od myšlenky federace podle etnických hranic v rámci monarchie a začal žádat český stát v tzv. historických hranicích, což v důsledku znamenalo zánik Rakouska-Uherska. Odjel do ciziny a začal společně se Štefánikem, Dürichem, Voskou, později i s Benešem na tom pracovat. Měli štěstí, nakonec mohli předložit praktický důkaz vojenské aktivity namířené proti Německu a Rakousku: československé legie. Jinak by totiž mohli jen těžko předkládat zradu panovníka a dezerci jako pozitivní český příspěvek k evropským dějinám.

Počínání československých legií v bolševickém Rusku budí rozpaky. Čeští historici většinou zamlčují, že se vzbouřily proti rozkazům Štefánika, nebyly schopné a ochotné bojovat, ani pořádně strážit transsibiřskou magistrálu, že později předaly admirála Kolčaka bolševickému výboru v Irkutsku. 7. ledna 1920, v den, kdy Čechoslováci uzavírali s bolševiky příměří, byl někdejší velitel ruské černomořské flotily a bojovník proti bolševismu v Irkutsku popraven. Raději drancovaly Sibiř.

Když bylo jasné, že rozhodující měrou budou mírové podmínky diktovat Spojené státy, rozjel se Masaryk za americkým prezidentem Wilsonem zlomit jeho rakouský předsudek. Zdařilo se. Wilson odmítl nabídku Rakouska-Uherska na mírové jednání, které již jeho mírový program kompletně akceptovalo, se slovy, že změnil názor a uznává samostatné Československo.

Wilson přišel i s nápadem, který dodnes ohrožuje mír v Evropě – s tezí o sebeurčení národů. Jeho představa zasela konflikty a rozvrat větší než ty, co existovaly před první světovou válkou a nakonec stála na praporech těch, kteří rozpoutávali druhou světovou válku. Tím, že Masaryk rozbil Wilsonův rakouský předsudek a s vysokou pravděpodobností mu vnutil pojetí o sebeurčení národů, destabilizoval střední Evropu.

Zní to sice českým uším značně nezvykle, ale rozbití Rakouska-Uherska vytvořením národního českého státu položilo zřejmě základy k budoucímu evropskému válečnému konfliktu. Již během první světové války se státy Dohody dohodly na poválečném vytvoření Polska jako samostatného státu. Vznik Polska by neměl pro Rakousko-Uhersko fatální důsledky - přišlo by jen o zaostalý Halič. Teprve záměrem vzniku Československa v doslova posledních měsících války byl nadnárodní státní útvar Rakousko-Uhersko definitivně rozbit, protože 75% veškerého průmyslu monarchie se nacházelo v českých zemích. Stojí za to v této souvislosti citovat Palackého slova z jeho dopisu z 11. dubna 1848 do Frankfurtu nad Mohanem o nutnosti uchování Rakouska: „Pomyslete si říši rakouskou, rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k universální ruské monarchii... pouhá možnost ruské světové nadvlády (universální monarchie) má ve mně toho nejodhodlanějšího nepřítele. Ne proto, že by byla ruská, ale proto, že by to byla světová nadvláda.” Věru, málokdy se politická prognóza vyplní s tak tragickou přesností, jednou ze strany Německa, podruhé Ruska, jak se tomu stalo v tomto případě. Proto dnes Evropská unie přijímá státy z politických důvodů, aniž jsou mentálně na členství připraveny – kromě Česka a dalších i Rumunsko a Bulharsko.

Masaryk musel vědět, nebo alespoň tušit, že střední Evropa složená z národních nástupnických států nebude oblastí klidu a míru, obzvláště se svými národnostními menšinami. Rozpadem Rakouska-Uherska, velkého nadnárodního útvaru budou nové státy vystaveny z jedné strany mocenskému tlaku a ohrožení Německa, z druhé strany témuž od Ruska. Vyřešil to takto: „Založena Společnost národů, zabezpečeny národnostní menšiny. Vznikly republiky a režim demokraticky posílen – smíme doufat, že tyto změny politické zesílí úsilí o renesanci mravní a kulturní” [Nálevka], což je vyjádření naděje, v žádném případě postoj odpovědného politika a státníka [Kučera, R.]. Pochopitelně, nic z toho se nesplnilo. Nástupnické státy, místo aby spolupracovaly, intrikovaly mezi sebou a taktizovaly mezi Německem a Sovětským svazem, činíce vše, aby jejich zkáza přišla co nejdříve. Masaryk vahou své autority proti tomu nikdy nezasáhl [Kučera, R.].

Masaryk a bolševický ruský stát

Masaryk nijak nevystupoval proti bolševické revoluci v Rusku, spíše naopak. Kromě své skandální výzvy cestou z Ruska do USA z Tokia k uznání vlády sovětů, která tak rozčílila Štefánika a státy Dohody, zaznamenal Jan Herben v knize T.G.M. jeho příznačnou Masarykovu vzpomínku [Kučera, R.]: „Když nás Ukrajinci žádali o účast v boji” (jednalo se o boj po vyhlášení samostatné Ukrajiny proti bolševikům ruským, po jejichž boku bojovali i bolševici ukrajinští), „řekl jsem jim: Ne pánové. Vaši bolševici jsou strana a vy bojujete proti vlastním lidem!” Takto zaslepeně reagoval prezident Osvoboditel. V Kyjevě také v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem Spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Pekař pak o Masarykovi napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“ [Ďurica].

V knize Nová Evropa, kterou dokončoval, zatímco pod okny jeho petrohradského hotelu zuřily bolševické hordy, najdeme vysvětlení jeho postoje. Rusko musí být podle něj silné, aby mohlo být oporou malým východoevropským a středoevropských státům proti pangermánství. Zapomněl snad, jak si ruský a německý stát rukou společnou a nerozdílnou rozdělily v 18. století Polsko? Nerozpoznat totalitní charakter bolševické revoluce, které byl fyzicky přítomen a o jejichž cílích byl zpraven na místě z první ruky a nerozeznat dávné imperiální ambice ruského státu jsou všechno doslova fatální omyly profesora a státníka, který byl pokládán za předního znalce Evropy a Ruska. Ve svém antigermánství šel tak daleko, že během první světové války radil Wilsonovi, aby státy Dohody Německo vojensky zcela zničily a obsadily Berlín. K tomu sám Masaryk ve Světové revoluci: „Prezident byl snad silnějším pacifistou než já.” Kde asi zůstalo Masarykovo oblíbené heslo: „Ježíš, ne César?”

Antikatolicismus v národní praxi

Dne 3. 11. 1918 svrhly rozvášněné davy pod vedením spisovatele a pašeráka Franty Sauera mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Provaz ke svržení sloupu iniciativně upevnila mladá studentka, později komunisty popravená Milada Horáková, která na něj vyšplhala. Jen zásah vojáků zabránil zdivočelému davu ze Staroměstského náměstí svrhnout do řeky sochy z Karlova mostu. Masaryk 23. 12. 1918 ve zprávě vládě o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí: „socha byla politickou potupou pro nás“ [Klimek 2002]. Ve Slaném na výzvu gymnaziálního profesora obklopilo asi 200 lidí sousoší svaté Trojice na náměstí, jeden vylezl nahoru a „dal Bohu Otci pár facek... načež mu kladivem rozbil hlavu“, což bylo signálem ke zničení celého sousoší [Klimek 2002].

Ačkoliv bylo 96% obyvatel v českých zemích římsko-katolického vyznání, vrhly se zdivočelé české davy, včetně legionářů, na církevní památky, sochy svatých, morové sloupy, kostely, kláštery, kaple, dokonce i náhrobky, ničily a kradly. Odhaduje se, že vykradly a zničily nejméně 500 cenných památek. Kromě toho ničili sochy s představiteli mocnářství a německých básníků. Podnikaly se nájezdy Čechů na „zpátečnické“ Slovensko, kde zdivočelí Češi ničili vše církevní a strhávali i krucifixy ze zdí, vyvraceli náhrobky a kříže na hrobech [Groulík]. Časopis Lid dne 14. 6. 1919 konstatoval, že na Slovensku bylo vyrabovaných 300 kostelů, zničených 500 soch Panny Marie a Jana Nepomuckého a z 1513 škol byly vyhozené kříže ze zdí [Ďurica]. Co se jednou naučíš... situace se opakovala po druhé světové válce, kde Češi „hrdinně“ ničili hroby německých obyvatel v Sudetech, kláštery a památníky. Dílo zkázy pak dokončili Češi-komunisté.

Alice Masaryková, předsedkyně Československého červeného kříže, zaslala do Švýcarska žádost, aby povolili mít v ČSR místo červeného kříže na bílém poli husitský kalich [Groulík].

Československé územní anexe

Edvard Beneš rozehrál obratně na mírových jednáních kartu Československa jako stabilizujícího faktoru ve Střední Evropě, hráze proti rozpínavosti Němců a Maďarů i vůči hrozbě šíření bolševismu. První akcí bylo zajistit si pro sebe území obývaná Němci prostřednictvím faits accomplis, před které budou postavena mírová jednání - do pohraničí vtrhlo narychlo sestavené čs. vojsko. Požadavek zněl, že stát měl vzniknout uvnitř tzv. historických hranic českého království. Hranice českého státu se ale v minulosti měnily a Češi by si mohli podle této zásady nárokovat stát od Baltu k až k Jadranu.

Obsazení Němci obydlených území v pohraničí bylo účinným tahem. Mírová smlouva Čechům přiřkla definitivně i Chebsko, které bylo v roce 1322 svěřeno Janu Lucemburskému jako říšská zástava – českým státem bylo spravováno, ale de iure mu až do uzavření mírových smluv po 1. světové válce nepatřilo. Na úkor Německa si ČSR přes odpor místního obyvatelstva přivlastnila Hlučínsko.

Na místě je malé odbočení. Tzv. historické hranice byly tehdy hlavně pojímány jako protiklad tzv. hranic etnografických (etnických, jazykových) pro Čechy a Moravu, jejichž zemské hranice jako zemí svatováclavské koruny byly už dlouho stabilní, tedy byly historické. Ale pohraniční území byla osídlena původním germánským obyvatelstvem (Němci) a Slované (Češi) se tam potom přistěhovávali, před první světovou válkou jich tam žilo jen asi pět procent. Nebyla to tedy území, jak se později tvrdilo, zněmčená. Kdyby se bylo bývalo uplatnilo etnografické rozhraničení, měl by český stát přibližně stejný tvar a rozsah jako pozdější protektorát.

Češi ale narazili v případě Těšínska, kam poslali také své vojsko. Poláci poukazovali na převážně polský charakter země a bránili se se zbraní v ruce. Počty obyvatel v Těšínsku dávaly za pravdu Polákům: 230 tisíc Poláků versus 115 tisíc Čechů a 80 tisíc Němců. Nedalo se ospravedlnit, že Čechům se poskytne právo na sebeurčení a téměř trojnásobné většině ostatního obyvatelstva nikoliv.

Mírová smlouva s Rakouskem, smlouva ze St.-Germain-en-Laye, stanovila, že osud Těšínska, Spiše a Oravy bude rozhodnut plebiscitem. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska - v té době bojujícího zoufale o svou existenci na život a na smrt s Rudou armádou pod velením Tuchačevského a potřebujícího nutně získat příslib vojenské pomoci - s řešením, k němuž konference sama dojde. A to byla příležitost pro Beneše. Za pouhých osmnáct dní konference, obelhaná Benešem v otázce národnostního složení (ve skutečnosti tam byli Češi menšinou), přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu. V oblastech Spiše a Oravy připadlo do ČSR 45 tisíc Poláků, 24 tisíc zůstalo na polském území. V oblasti Těšína to bylo ještě markantnější: 140 tisíc Poláků pohltila ČSR a jen 84 tisíc zůstalo na území polském [Kučera, R.]. Později, v roce 1938, se Benešovi jeho lži vymstily – obraz Beneše jako falešného hráče na mírových konferencích se promítl v kritických chvílích do vztahu francouzských a britských politiků k němu a k Československu.

Pak dne 7. srpna 1920 československá vláda rozhodla, že nepovolí transport zbraní z Francie a Maďarska přes své území do Polska bojujícímu proti ruským bolševikům. A to navzdory tomu, že dobře znala špatnou vojenskou situaci Polska ve válce se sovětským Ruskem [Kučera, R.]. Následkem toho začala francouzská vláda vážně pochybovat o případné odolnosti nového československého spojence proti bolševické nákaze. U Poláků Češi tímto činem získali jejich „nehynoucí náklonnost” a nálepku spojenců komunistického Ruska v Evropě. Přitom Poláci byli vůbec první v Evropě, kteří si v plné míře uvědomili latentní nebezpečí nového sovětského imperialismu. Masaryk toto nebezpečí podceňoval, Beneš je vůbec neviděl [Kučera, R.]. Piłsudski (mimochodem původem Litevec), vědom si potřeby silného smluvního státu, který by tak lépe odolával nebezpečí ze strany sovětského Ruska, navrhl federaci Poláků s národnostními menšinami v polském státě (s Litevci, Ukrajinci, Bělorusy, Volyňany atd.). Pro odpor Paderewského a dalších se mu to nepodařilo prosadit [Kučera, R.]. Škoda.

Jak se v zemích v Čechách uplatňoval princip „historických“ hranic, tak na jižním Slovensku byl zcela popřen. Nejen on, nýbrž i princip etnografických hranic. Češi se tak mimořádně zasloužili o rozbití Uher, které přišly o 70 % svého území. Odtrhli si Horní Uhry (Felvidék, Horní Země, Slovensko) včetně řady maďarských území napříč komitáty (stolicemi, okresy), kde žili výhradně Maďaři a která do Horní země nikdy nepatřila, protože se potřebovali dostat k Dunaji; dále Podkarpatskou Rus, neboť chtěli oddělit Polsko a Maďarsko, státy, spojené vzájemnou sympatií, které chtěly spolupracovat. Proto Polsko ze solidarity nikdy neuznalo Trianonskou smlouvu. Horní Uhry tvořilo 11 komitátů o rozloze 33 tisíc km2, ale Československo si zabralo navíc území o 16 tisíc km2 s čistě maďarským obyvatelstvem, tedy téměř o padesát procent více. Jednoznačnými viníky zcela nesmyslného rozbití Uher byli Masaryk s Benešem a rumunští politici Goga a Tileu, kteří si pro svou zemi odtrhli zase Sedmihradsko s maďarskou většinou. Uherské království přišlo o tři čtvrtiny obyvatel, které se rázem ocitly v cizích státech a to zcela bez ohledu na Wilsonovo právo na sebeurčení národů [Kučera, R.].

Beneš ovšem požadoval od spojenců ve prospěch Československa ještě více. Nadhodil i vhodnost řešení otázky Lužických Srbů, početné české menšiny ve Vídni, požadoval vytvoření koridoru mezi ČSR a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, i když připouštěl možnost, že koridor by mohl být pod správou právě chystané Společnosti národů [Zeman 2002]. České nároky na zámořské kolonie zde raději pomiňme.

Pittsburská dohoda a umělý národ československý

Na počátku roku 1915 se v Paříži konal sjezd zahraničních Čechů a Slováků, který přijal tzv. první pařížskou proklamaci, v níž se hovoří o novém státě, ve kterém budou žít „český a slovenský národ na nových základech”. V říjnu 1915 vznikla Clevelandská smlouva deklarující samostatnost českých zemí a Slovenska a sjednocení českého a slovenského národa ve federativním státním svazku s plnou národní autonomií Slovenska, s vlastním parlamentem, s vlastní státní správou, s úplnou kulturní svobodou a se slovenštinou jako státní řečí. V květnu 1918 se scházejí v Pittsburghu za přítomnosti Masaryka zástupci největších slovenských a českých organizací, aby uzavřeli tzv. Pittsburskou dohodu, kde se uznává politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v jednom státě, že Slovensko bude mít vlastní správu, parlament, soudy a že bližší ustanovení ohledně organizace se přenechávají osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným zástupcům. K realizaci této dohody nikdy nedošlo. Důvodem byla další lež, s kterou Masaryk a Beneš v první světové válce vědomě operovali - československý národ. Kdyby nějaký československý národ existoval, musel by mít společné vlastní, tj. československé dějiny. Takových ale nebylo. Samotní Češi si nemohli národní stát založit, protože převyšovali počet Němců v Československu jen 2,16násobně (podle sčítání lidu v roce 1921). Ve federativním, rovnoprávném uspořádání s nimi žít nechtěli [Rádl].

Ještě v roce 1900 byla z velkých měst kromě Prahy a měst pražské aglomerace (Karlín, Královské Vinohrady, Nusle, Smíchov, Vršovice, Žižkov) převážně české už jen Plzeň a mírně České Budějovice. Téměř výhradně německé byly z velkých měst Liberec, Ústí nad Labem, Varnsdorf, Cheb, Chomutov, Most, Jablonec nad Nisou, Teplice-Šanov, Aš. Brno bylo převážně německé, v jeho městské radě se od nepaměti neobjevil ani jeden Čech [Podiven], Moravská Ostrava měla smíšené obyvatelstvo.

Koncepcí československého národa se zabily dvě mouchy jednou ranou - na jedné straně se zažehnalo nebezpečí slovenského požadavku na federaci s Čechy, k čemuž by se čeští Němci okamžitě přidali a musel by vzniknout stát obdobný Švýcarsku, na druhé straně se rázem snížil percentuální podíl Němců ve vznikajícím státě, takže za přispění Benešových machinací s národnostním složením obyvatelstva mohl být vydáván za stát pro naplnění sebeurčení Čechoslováků jako národa [Kučera, R., Rádl]. Ve skutečnosti si však Češi vytvořili vlastní český národní stát, kde Slováci hráli roli statistů a další národnostní menšiny byly jen trpěny [Rádl]. Beneš vyložil národu, který mu pozorně naslouchal, že je národem vyvoleným a že ve střední Evropě vždy zaujímal zvláštní postavení [Zeman 2002]. ČSR se stala místo státem národností státem národním, čímž byla nastoupena cesta k jeho rozpadu.

Bylo by sice bývalo možné konstituovat stát jen na území obývaném většinou českého obyvatelstva (uplatnit princip tzv. etnografických hranic), ale to by bylo bývalo vlivem militantního českého nacionalismu obtížně prosaditelné. Stát by pak vypadal podobně jako pozdější Protektorat Böhmen und Mähren. Vůle byla vytvořit stát v jeho „historických hranicích” i s územím s prakticky výhradně německým obyvatelstvem.

Klíčová ztráta Slezska

Navýsost historickou zemí svatováclavské koruny bylo Slezsko, odstoupené Marií Terezií po prohrané válce Prusku. Slovensko naopak k tzv. historickým zemím svatováclavské koruny nepatřilo. Opětné získání celého Slezska bylo po první světové válce reálné, ale Masarykovi a Benešovi se nehodilo do plánu. Chtěli vytvořit národní stát a připojením (celého) Slezska by se poměr německy a česky mluvícího obyvatelstva v zemích svatováclavské koruny vyrovnal nebo změnil v prospěch němčiny. Co potom s tím, že? Panoval názor, že Češi (jazyka českého) mají na Čechy, Moravu a zbytek tzv. rakouského Slezska nadpřirozené právo a každá národnostní změna v minulosti či budoucnosti je nespravedlností na věky věkův [Rádl].

Lze doložit, že nerovnováha německy a česky mluvícího obyvatelstva zemí svatováclavské koruny vzniklá po odstoupení Slezska Prusku ve prospěch česky hovořících přispěla značnou měrou k české národnostní expanzi na bázi jazykové, protože ztrátou větší části Slezska nabyli později (po obrození) česky mluvící v českých zemích vrchu, což by při setrvání celého Slezska ve státním svazku možné nebylo [Lorenz 2002]. Znovupřipojením celého Slezska po první světové válce by býval musel Masaryk s Benešem zcela jistě sáhnout po jiném státním modelu, než byl český národní stát v jazykovém, rozuměj kmenovém, smyslu.

Porušení Pittsburské dohody

V září 1918 byla na popud Milana Hodži založena nikým nevolená Slovenská národní rada, která se dala Masarykovi k dispozici jako slovenský exekutivní orgán. Její členové pokládali za nutné zdůrazňovat během vznikání státu jednotu s tím, že rozpory a chyby se vyřeší později. Ignorovalo se, že stát, který chce být demokratický, nemůže vznikat nedemokraticky. Na její se 30. 10. 1918 sešli k poradě slovenští političtí činitelé v Turčianském Svätém Martině, prohlásili se za „národní radu odnože jednotného česko-slovenského národa” a potvrdili, že slovenský národ „je jazykově a kulturně-historicky částí jednotného česko-slovenského národa”. Jenže ze 101 účastníků bylo 95 evangelíků a 31 pocházelo z okolí Turčianského Svätého Martina (přitom katolíci tvořili na Slovensku 84% obyvatelstva). Tak nevolení údajní „zástupci všech slovenských politických stran” ze Slovenské národní rady vyhlásili něco, s čímž se většina Slováků nemohla ztotožnit. Původní text prohlášení i záznam porady se ztratily. O den později se sešel výkonný výbor SNR a došel k závěru, že přechodné řešení unitárního státu má trvat maximálně deset let. Pak bude znovu uspořádáno právní postavení slovenského národa smlouvou mezi zplnomocněnými zástupci Slováků na jedné straně a českými, moravskými a slezskými zástupci na straně druhé. K tomu nikdy nedošlo [Kučera, R., Ďurica].

Již prozatímní ústava ČSR počítala s pouze s jediným Národním shromážděním pro celý stát, v Praze sídlící vláda dostala veškeré pravomoce, atd. O Slovensku ani zmínka. Toto flagrantní porušení Pittsburské dohody pochopitelně vyvolalo na Slovensku odpor a to jak mezi katolíky, tak i mezi evangelíky, kteří byli vůči Čechům vstřícnější.

Že vláda nového národního státu musela zavést centralistickou politiku a postupovat nedemokraticky, aby udržela stát pohromadě v nejisté poválečné mezinárodní situaci, je jedna věc. Druhá věc je, že Masaryk a parlament Pittsburskou dohodu nikdy nesplnili. Masarykův a Benešův hlavní cíl – vytvoření jednotného národního státu s československým národem jako protiváhou k německé menšině – odstartoval plán na kulturní asimilaci Slováků. Ta se nezdařila také kvůli tomu, že Slováci považovali Čechy za nástupce Maďarů. Jak příhodně podotkl Hlinka již v říjnu 1919: „maďarskou hegemonii nahradila česká hegemonie”[Kučera, R.].

Boje s Maďarskem o Slovensko

Předem podotkněme, že československá armáda válku s Maďarskem dvakrát prohrála. Poprvé ji maďarská vojska vytlačila ze Slovenska i s prozatímní čs. vládou. Diplomaté Dohody 3. 12. 1918 zasáhli a Maďarsko se stáhlo. Československo to stálo asi dvě stovky vojáků. Pak Československo 27. 4. 1919 porušilo na více místech demarkační linii s Maďarskem a 20. 5. následovala odveta, tentokrát již Maďarské republiky rad. Maďaři obsadili přibližně 2/3 slovenského území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím. Opět musela zasahovat za Československo dohodová diplomacie. Koncem července se Maďaři ze Slovenska stáhli. Československo stál onen druhý vojenský debakl 1018 mrtvých [Klimek 2002].

Velmi zajímavé je, že poté Praha neodvolala na Slovensku výjimečný stav, pro některé okresy platilo i nadále stanné právo. Mělo sloužit jako nástroj k ovládnutí Slováků, mezi nimiž se objevily vážné protesty proti české centralizaci [Kučera, R.]. Šrobár zavedl tuhou cenzuru a jako protektor dosazený Prahou se snažil potlačit slovenský nacionalismus (vědomí Čechů a Slováků jako dvou samostatných národů), katolicismus, maďarství. Zřídily se i koncentrační tábory a zaplnily se politickými odpůrci čechoslovakismu [Groulík].

Obdobně si vedení státu počínalo na Podkarpatské Rusi, která byla připojena k ČSR plebiscitem amerických Rusínů pod podmínkou autonomie a federálního uspořádání ČSR. To Masaryk s Benešem dodržet nehodlali a tak až do roku 1922 panoval na Podkarpatské Rusi výjimečný stav a země byla řízena armádou. Češi tam potlačovali převažující řecko-katolickou církev podobně jako později po druhé světové válce komunisté s tím, že podporovali pravoslavnou menšinu. Ta čítala po první světové válce jen několik stovek duší. Němci a Maďaři tam žijící byli diskriminováni. Vůdce amerických Rusínů Žatkovič, vida, že proti vůli Prahy nic nezmůže, opustil Podkarpatskou Rus a odjel zpátky do USA.

Česká pomoc Slovensku

Poválečná česká pomoc Slovensku ve formě státních zaměstnanců, úředníků, učitelů, techniků a jiné inteligence nebyla ve svých důsledcích jednoznačně kladná. Že byla naprosto nutná, o tom nikdo z racionálně uvažujících Slováků nepochybuje, protože Slovensku zoufale chyběli vzdělanci. Například: Slovensko mělo po první světové válce jen dvě desítky učitelů, kteří by byli schopni vyučovat ve slovenštině ve středoškolském rozsahu [Podiven]. Těsně před první světovou válkou studovalo na středních a vysokých školách v Uhrách jen asi 150 Slováků, kteří si, byť utajeně, svou národní odlišnost od Maďarů uvědomovali [John]. Tak daleko pokročila maďarizace. Pressburg (později Bratislava) bylo město s převážně maďarsko-německým obyvatelstvem a kdo byl na Slovensku vzdělán, mluvil maďarsky nebo německy. Jenže Češi vyslaní na pomoc Slovensku se ve svých místech a pozicích zahnízdili, a když vystudovali první slovenští vzdělanci, odmítali jim své posty, podpořeni teorií o jednotném československém národě, přepustit. V roce 1934 bylo na Slovensku: 225 soudců Čechů, 147 Slováků, v politické správě 3191 Slováků a 1581 Čechů, u pošty 3274 Slováků a 1161 Čechů, u státních drah 14 562 Slováků, 6384 Čechů a 1362 Maďarů [Ďurica].

Už ve dvacátých létech se ozývala hesla jako „Čecha do mecha a mech do Dunaja“, „Jeden bystrý Slovák zaženie s krivákom v ruke dvoch obrnených Čechov zo Slovenska až za Brno“. Při české hymně na Slovensku se křičelo: „Ukážeme vám cestu domov palicami!“ [Klimek 2002].

Štefan Osuský, velvyslanec v Paříži, se v roce 1933 vyjádřil o soužití Čechů a Slováků v jednom státě následovně: „Nejvíce se Čechové prohřešili na Slovácích tím, že k nim zavedli nemravný systém politických stran, spojený s politickou korupcí. Zpronevěří-li někdo 500 Kč, trestají jej přísně, ale trpí se, aby se k účelům politickým zpronevěřovaly miliony peněz náležejících lidu. Takové korupce jako mezi Čechy není nikde na světě.” [Zeman 2002]

Malá dohoda

Spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem ze srpna 1920, později také s Bukureští, byla uzavřena proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku. Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později i Rumunsko ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti některému ze smluvních států. Beneš řadil mezi úkoly Malé Dohody zabránit obnovení Rakouska-Uherska, vzniku jakékoliv podunajské federace nebo celní unii států bývalé c. a k. monarchie [Groulík].

Smlouva obsahovala ovšem i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud druhý signatář by se rozhodl pro samostatnou preventivní akci. Dodatek o „preventivním” napadení Maďarska se obzvláště dobře vyjímá vedle dodnes tradovaného národního mýtu, že předválečná ČSR byla „jediným ostrůvkem demokracie ve střední Evropě.”

Mezi roky 1934 a 1936 přijali a pak upřesňovali šéfové generálních štábů států Malé dohody plány, kde proti případnému návratu Otty Habsburského do Rakouska. V tom případě měla zaútočit na Vídeň čs. armáda z Brna, jugoslávská armáda měla z Mariboru vyrazit na Štýrský Hradec (Graz), přičemž v obou útocích měla působit jedna rumunská brigáda. Velmi mírumilovné.

Pozemková reforma jako národní kompenzace za utrpení v „době temna”

Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky byla pozemková reforma, spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami méně proto, aby se předešlo případné bolševické revoluci, hlavně proto, aby se vše odhlasovalo před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci (a také maďarští a rusínští). V rámci reformy se konfiskoval bez jakékoli kompenzace veškerý majetek císařské rodiny. Šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 (v některých případech 500) hektarů veškeré půdy a půda nad tyto limity se od nich vykupovala za jednu třetinu ceny – byla to skrytá konfiskace šlechty a zjevná snaha omezit její vliv. Morálním ospravedlněním reformy bylo „odčinění Bílé hory“, což byl důvod zcela nesmyslný, ale šovinismem zachváceným českým obyvatelstvem byl přijat bez námitek, ba s nadšením. V českých zemích bylo konfiskováno a vykoupeno za třetinovou hodnotu 2 358 209 ha, na Slovensku 1 661 965 ha, téměř 30% území ČSR. To mělo zcela bolševický rozměr. Co se týká lesů, bylo jich v Čechách zkonfiskováno 60%, na Moravě 70% a 700 tisíc ha na Slovensku a Podkarpatské Rusi [Groulík]. Prezident republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topolčiankách.

Získaná půda se prodala více než půl milionu drobných vlastníků. Bylo vytvořeno na dva tisíce tzv. zbytkových statků o cca 100 ha, jež byly podle půdní výměry prodány levněji než půda drobným zemědělcům. Kupci oněch zbytkových statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli oba jeho rodiče Češi, atp. Složil-li potenciální kupec tuto zkoušku úspěšně, bylo mu vydáno vysvědčení opatřené razítkem Národní rady, dosvědčující, že jeho „češství je zabezpečeno” [Rádl].

Celá pozemková reforma probíhala v duchu odčinění „doby temna“, „napravení křivdy spáchané na Češích po bitvě na Bílé hoře“ a byla přijímána jako dovršení historické spravedlnosti po třech stoletích. Jejím účelem bylo zbavit cizáckou, především německou šlechtu majetku, který údajně měla nabýt na úkor odbojné šlechty české po bitvě na Bílé hoře. Že tomu tak nebylo, že se tehdy majetku zmocnila převážně šlechta česká, se ignorovalo. Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou lekcí, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci [Rádl]. Oni si to většinou nebyli schopni vlivem zatemněných mozků podvrženým výkladem českých dějin uvědomit. Na rozdíl od nich si to měly uvědomit vůdčí osobnosti československého státu, především Masaryk. A ten mlčel.

Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy hovořícímu obyvatelstvu. Nejmilitantnější protiněmecký postoj měla Národně demokratická strana vedená Kramářem (Národní demokracie), hned následována antiněmeckou a antisemitskou Národně socialistickou stranou (národními socialisty). Protiněmecká byla i katolická strana lidová a překvapivě také i sociální demokraté (oddělením komunistické strany v roce 1921 strana přišla o křídlo, které by mohlo její protiněmecký postoj mírnit). O spolupráci a dohodu s německy mluvícími občany se snažila, ale pouze zčásti, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana), taktéž agrárníci na Slovensku vůči maďarské menšině (teprve později se obě zemské agrární strany sloučily) [Zeman 1998].

Jeden z nejvyšších úředníků, předseda Pozemkového úřadu dr. K. Viškovský prohlásil, že „tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří se místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky schopni odporu” (rozuměj: proti německy hovořícím spoluobčanům). Po něm se stal předsedou Pozemkového úřadu dr. J. Voženílek a hned se nechal slyšet: „Umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák ani český kapitál nemohl zmocniti industrie cukerní.” V rezoluci zastupitelstva strany československých socialistů se praví: „pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž provázena v plném souhlase s tamními elementy státotvornými”, tj. s Čechy a Slováky proti Němcům a Maďarům. [Rádl]. U pohraničních území, obývaných od pradávna obyvatelstvem hovořícím německými dialekty, se nemůže tvrdit, že tam původně sídlili Slované. Tak jaké potom zněmčení? Termín zmaďarštění byl vzhledem ke stavu hungarizace slovenské společnosti na místě, leč zase nikoliv na územích čistě maďarských, k Horní Zemi – ke Slovensku – historicky nepatřících, která Československo ukradlo Uhrám.

Celková bilance pozemkové reformy: prodáno 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků (nesměly se už dále dělit) připadlo československým občanům jazyka československého, 1 000 ha občanům jazyka německého. Přidělování zbytkových statků byl také oblíbený korupční prostředek, jak si zavázat politiky.

Nejhorší na tom bylo, že provedení pozemkové reformy bylo přenecháno k volnému uvážení Pozemkovému úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo neměl žalovatelné právo na příděl půdy a proti rozhodnutí úřadu nebylo odvolání. V praxi se to dělalo tak, že se na prodej pozemků neoznámila lhůta, aby nemohla vyvstat veřejná konkurence a aby se ostatní zájemci o věci dověděli až tehdy, když už bylo o prodeji rozhodnuto [Rádl].

V roce 1924 poslanci čs. politické strany Bund der Landwirte Zierhut a Hanreich v interpelaci v Národním shromáždění uvedli jako odstrašující případ parcelování pozemků velkostatku knížete Liechtensteina a panství Vendôme-Hohenzollern, u nichž se před reformou živily stovky německých rodin, které připadly vesměs Čechům, a ony německé rodiny rázem přišly o živobytí [Klimek 2002].

Nutno uvést, že existovala i jedna výjimka vyplývající ze zákona o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře, která stanovovala, za jakých podmínek musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Z pozemků o rozloze 98 tisíc ha v českých zemích dostali dlouhodobí pachtýři mluvící německy asi 31 tisíc ha, což zhruba odpovídá jejich percentuálnímu podílu [Rádl]. O tom však rozhodovaly soudy, nikoliv Pozemkový úřad.

Poté, co se cestou pozemkové reformy Češi obohatili, ztratili zřejmě všechny zábrany v přivlastňování si cizích majetků – za války židovského, po válce německého, pak od všech, kteří měli o něco více než ostatní, a nakonec emigrantského.

Soužití s menšinami v praxi

V poválečných letech stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám a tak podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům; státní zakázky dostávali jen Češi. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich nabrat české, podporoval hospodářský boj českých měst proti německým (např. Mělníka proti Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organizacích, které ovládal, atd. atp. V roce 1925 se začalo s redukcí počtu státních zaměstnanců v „zajímavém“ poměru: propuštěno bylo 15 tisíc Čechů a Slováků a 18 tisíc Němců a Maďarů. Vláda ovšem tuto statistiku podle národností nezveřejnila [Rádl].

Požadavek znalosti „státního jazyka” (jazykový zákon z roku 1920 a jazykové nařízení z roku 1926) a složení zkoušky z něj omezovaly zaměstnávání příslušníků menšin ve státní a veřejné službě. Rakousko-Uhersko státní jazyk nikdy nezavedlo, žádný jazyk nebyl ve „vnějším styku” úředně povinný. Mezi rokem 1921 až 1930 bylo propuštěno nebo penzionováno více než 30 tisíc zaměstnanců železnic, pošty, státní tabákové výroby, zbrojovek, veřejné správy a ozbrojených složek německého původu. Takřka polovina státních zaměstnanců německé národnosti ztratila práci, českých přibylo přes 30 tisíc [Klimek 2003].

Rovnoprávnost jazyků ve veřejných úřadech byla zcela popřena jazykovým dekretem z 3. února 1926, kde bylo stanoveno v paragrafu 60, že osoby zaměstnané ve státní službě musejí ovládat státní, tj. československý jazyk. Podle prováděcího nařízení k jazykovému zákonu z roku 1926 se písemné a ústní zkoušky ze státního československého jazyka vztahovaly také na notáře, soudní tlumočníky (z a do jakékoliv jazyka), geometry, majitele inženýrských kanceláří, důlní inženýry, obvodní a obecní lékaře. Povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací, vedla k tomu, že i nejzapadlejší vesnici v německém území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Menšiny se mohly k obecním a státním úřadům obracet ve svém jazyce jen tehdy, měly-li v obci, okrese alespoň 20%ní podíl. Jinak s nimi musely jednat ve státním jazyce a nesměli mít v těchto místech nápisy v jiném než státním jazyce. To dalece přesáhlo to, co ve starém Rakousku postihovalo Čechy [Beran 2007/2].

Propouštělo se i navzdory úspěšně složeným zkouškám ze státního jazyka. Na podzim roku 1924 konstatoval německý poslanec v rozpočtovém výboru pražského parlamentu Taub, že bylo propuštěno sedm tisíc německých železničářů, kteří složili úspěšně jazykové zkoušky. Krátce poté se ministr Stříbrný chlubil, že zásluhou jeho strany bylo 40 000 německých poštovních úředníků a železničářů zbaveno míst a nahrazeno Čechy [Jaksch, Klimek 4].

Článek v Českém slově z 28. října 1925: „Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošta železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané... Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován, jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tzv. zněmčeném území... A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního... Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí”. Odporné - národnostní nadšení je filozofií nízkých vrstev obyvatelstva [Rádl].

Českoslovenští státní příslušníci německého jazyka byli také v době hospodářské krize mnohem více postiženi nezaměstnaností než Češi - v zimě 1932/33 tvořili v ČR dvě třetiny lidí bez práce. Jejich nezaměstnanost přetrvávala i v létech následujících, kdežto u Čechů rapidně klesala. Ještě v roce 1936 bylo na územích obývaných převážně německy hovořícími nezaměstnáno 14,52 % práce schopného obyvatelstva, na ostatním území státu to bylo pouze 5,62 % [Zimmermann]. V pohraničních oblastech bylo nejen mnohem více nezaměstnaných než ve vnitrozemí, ale také bankrotů podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností, sebevražd a nemocí. České banky, podnikatelé a vláda se starali především o záchranu firem v českých rukách [Zeman 2002]. Nelze se pak příliš divit, že říšský nacionální socialismus tohoto klíčového momentu pro obrat postojů českých Němců ke státu počínaje rokem 1936 zneužil.

Omezené používání jazyků menšin a obranné jednoty

Aby se užívání němčiny nebo maďarštiny co nejvíce omezilo, rozeznávaly se státní úřady od státních podniků jako jsou železnice, pošta, závody tabákového monopolu. Státní úřady směly obcovat s Němci německy nebo s Maďary maďarsky, což bylo státním podnikům zakázáno bez ohledu na skutečnost, zda jim druhá strana rozumí. Zaměstnanci státních podniků v čistě německých oblastech museli s protistranou i mezi sebou pod trestem mluvit česky, byť všichni Němci. „Co je nám do toho, ať se naučí česky“, zněl tehdejší názor. Na jazykové vymoženosti byl kladen takový důraz, jako kdyby v nich ležela sama podstata československého státu.

Pak zde byly tzv. české obranné jednoty. Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly se při různých příležitostech a ve výročních zprávách tyto militantně nacionalistické obraty: „Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných... aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných... aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků... aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované.” Obranné jednoty bojovaly proti českým Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a metodám nikdo nepostavil [Rádl]. Nemusíme snad připomínat, že termíny jako „zněmčená“, „nám urvaná“ území, „přinuceni zapřít svůj původ“ jsou vesměs nesmysly, protože původní obyvatelstvo pohraničních území byli Germáni, nikoliv Slovani.

České obranné jednoty používaly následující metody. Založit školu tam, kde pro nepatrný počet dětí nebylo možné zřídit školu státní, pak se snažit tlakem na státní úřady dostat do této lokality české úřednictvo s rodinou a tak oslabit místní německou školu a různými intrikami (vánoční a jiné nadílky i pro německé děti jako lákadlo k docházce do školy české) dosáhnout podmínek, za kterých československý stát školu německou zruší. Dozírat na realizaci pozemkové reformy, aby se půdy v německy osídlených územích dostalo spolehlivým Čechům a aby volná pracovní místa dostávali přednostně Češi. Ve stejném smyslu vykonávat stálý nátlak na zprostředkovatelny práce, přemlouvat lidi ekonomicky slabé a nevyhraněné, aby se přihlásili k československé národnosti, působit na úřady, aby propouštěly úřednictvo německé a nabíraly české, upozorňovat úřady, do kterého místa je třeba dosadit české úředníky [Rádl].

Vzájemný kulturní vliv

Je neoddiskutovatelnou skutečností, že Češi jsou Němcům kulturně blízcí [Rádl]. Česká kultura je vlastně odnoží německé. Poláci Čechy mnohdy považují za Germány hovořící slovanským jazykem. Kulturní blízkost českých zemí s Bavorskem nebo s Rakouskem je dodnes přes panství bolševismu těsnější než mezi jednotlivými oblastmi Německa [Groulík].

Vzdělanost přicházející ze Západu, přicházela ve skutečnosti z Německa [Rádl]. Městská zřízení, šlechtický život, obchod, hornictví, křesťanství byly zřizovány podle „německého” vzoru, často „Němci” samými. Jak bylo řečeno, nebylo původních „českých” (slovanských) měst. Do měst založených „Němci” se později začali stěhovat „Češi” a byli „německými” starousedlíky přijímáni celkem bez odporu, takže se města rychle „počešťovala”.

Palacký i Masaryk psali svá ranější díla nejdříve německy, která se později do češtiny překládala. Němci si zase překládali české básníky a literáty do němčiny. Německý básník a romanopisec K. E. Ebert napsal básně „Vlasta”, „Čestmír”, „Břetislav a Jutta” (Jitka), Adolf Meissner stvořil báseň „Žižka”, Moritz Hartmann „Meč a kalich”. Všichni byli Češi ve smyslu Böhmen (zemsky, ne jazykově). Český historik Pekař, kontrahent Masarykův, dokládá, že husitství, Jana Husa a Jana Žižku zpopularizovali Němci [Groulík]. Osudy dobrého vojáka Švejka seznaly významu a rozšíření mezi Čechy teprve vlivem kladné berlínské kritiky německého vydání.

Němci považovali bájnou kněžnu Libuši (Libusza, Libussa) za svou. Také první libreto od Josepha Wenziga ke Smetanově opeře Libuši bylo v němčině, do češtiny je teprve dodatečně převedl Ervín Špindler. Čech německého jazyka Wenzig to byl, co Smetanovi předepsal k osvětlenému královskému hradu v posledním dějství tehdy ještě neoficiální českou hymnu Kde domov můj. V opeře je Libuše ztvárněna podle předlohy v Rukopisu zelenohorském, Hankově podvrhu. Kosmas ji líčí méně uctivě, jak odpočívá „měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu”, tedy v poloze, která - jak Kosmas vzápětí vloží do úst vladykovi nespokojenému s kněžniným rozhodnutím – „je příhodnější k milostným hrám než k vynášení soudu”. Též u Václava Hájka z Libočan se Libuše si takto hoví, ale ne na poduškách, nýbrž na koberci [Macura 1999].

Připomeňme některá další jména. Svatý Vojtěch, český světec, o kterém Češi toho mnoho nevědí, byl vychován v „Německu”; rozvrácené církve Českých bratří se ujal Němec Zinzendorf a nechal vzniknout dnešní církvi Bratří moravských; Komenského idejí se chopili a rozšířili je hlavně Němci; Dobrovský vycházel z německé vědy a jeho mateřštinou byla němčina; Purkyně byl podporován osobně Goethem; Smetana byl vzdělán hudbou německou, neznal dobře česky a v češtině se musel teprve dodatečně zdokonalit.

Augustin Smetana napsal: „Naše vlast je ze všech slovanských zemí nejdále posunuta do krajů německých a již následkem toho má zjevné povolání přijmouti a východním kmenům slovanským doručiti vzdělanost německou, která předešla slovanskou, jako klasická německou a východní klasickou... Čechy takto mají řešiti úlohu těžší než Švýcary a Belgie, jež obé za podobných poměrů, ale příbuznější živly měly sjednotiti, než je má, naše vlast. Toto je postavení země, kterého vy Čechové kmene slovanského a německého (v originálu: Böhmen slawischen und deutschen Stammes), nemáte zneuznávati, a které vás má naplňovati hrdostí... Běda vám, Čechům kmene slovanského, kteří byste chtěli nenáviděti Němce svobodné! Zneuctíte tím dílo svých kmenovců, kteří tolik za nás všechny podnikli... Běda vám, Čechům kmene německého, kteří za přehmaty pokládáte plnou oprávněnost svých slovanských bratří požívati úplné rovnosti s vámi ve všem a v každém, a kteří nepřejete jejich přání, spojiti se s Moravou a se Slezskem k utužení vzmáhající se národnosti. Vám nezáleží na blahu vlasti... Ještě nestali jste se svobodnými! Národové svobodní nemohou se vzájemně nenáviděti” (dobový překlad, Nová doba, VIII/1901, citováno podle [Rádl]).

František Ladislav Rieger v roce 1861 poznamenal: „My jsme pravými a plnoprávnými syny své země tak dobře, jako naši němečtí krajané a bratří jimi jsou.” Tentýž v roce 1867: „Pošetilá by věru byla každá národnost, která by se v našem pošetilém věku domýšlela, že jestli je snad v té či oné zemi náhodou ve většině, že může proto snad druhou národnost potlačovati. Pošetilost taková by se v krátké době na každém národu trestala”. Poslední dvě věty jsou vlastně vyjádřením historie první republiky v kostce.

Masarykovo vnímání české kultury bylo scestné – ovlivňovalo ho jeho antikatolictví. Navzdory historickým faktům neuznával kulturu gotickou a už vůbec ne barok, který je pro Čechy vůbec nejtypičtější. Není snad národa tak ovlivněného gotickou a barokní kulturou jako Češi.

Možné východisko pro soužití mezi oběma zemskými národy skýtala i slova historika Josefa Pekaře zveřejněná v roce 1935 v Přítomnosti. Poté, co o sobě konstatoval, že je český nacionalista, posuzující všechny důležité otázky na základě kritérií prospěchu národní společnosti, uvedl: „Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a srostli jsme spolu a prostoupili místně, hospodářsky, ba i duchovně, že na rozchod není rozumné pomyšlení; společný státní život staví nás neustále před stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání je nezbytností. Jsme si krví a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší - to vše způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni nás poněmčili) a podléhání výchovnému příkladu a vlivu Němců... Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek politického rozmyslu a odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k našemu státu a jeho budoucnosti.” Upravíme-li Pekařův text v podrobnostech podle dnešních poměrů, mohl by být stále aktuální [Rak]. Jen mít k tomu vůli.

Kritéria demokratičnosti státu

Zakladatel panevropského hnutí hraběte Coudenhove-Kalergi, Čech ve smyslu zemském, pronesl krátce před svou smrtí: „Evropa má trvale jen jednu volbu: buď se stát velkým Švýcarskem nebo velkým Československem.” Jeho výrok obsahuje implicitně i hodnocení, že předválečné Československo bylo státem s velmi vysokou mírou nespravedlnosti vůči menšinám. Není se čemu divit. Československá republika byla především plodem vědomého úsilí českého nacionalismu, který se cítil ukřivděn a nespokojen v rámci podunajské monarchie [Kučera, R.] Češi si vytvořili stát, který měl percentuálně i fyzicky největší „menšinu“ v Evropě a ve kterém netvořili ani polovinu obyvatelstva – 43,6 % Čechů, 26% Němců, 17% Slováků, 5,2 Maďarů, 4,4% Rusínů, 2,2% Židů [Groulík].

Hlavním kritériem demokratičnosti každého státu není jen to, jak se podílejí jeho občané na svém státě, nýbrž jak se v něm zachází s menšinami. Čs. stát nedokázal vytvořit pozitivní vztah k sobě u všech národností a národů, které v jeho hranicích žily. Masarykovo založení státu, zjednalo prostor pro politické jednání ne pro všechny, ale jen pro faktickou menšinu ve státě – pro Čechy. Tvořit stát pro jeden národ v prostoru, kde žijí různé a srovnatelně stejně veliké národy, nemá velkou naději na trvalejší úspěch a nakládá na bedra národa „státního” úkol téměř nadlidský – neodstrkovat ostatní národy a národnosti od organizace státu. Není divu, že se Češi tohoto úkolu nezhostili, selhali a přivedli stát ke zhroucení [Kučera, R., Rádl].

Individuální demokracii meziválečná ČSR zaručovala ve vysoké míře, skupinovou však nikoliv – menšiny byly vždy přehlasovány státotvorným národem. Tedy vyjdeme-li z klasické definice demokracie od Abrahama Lincolna: „Jde o vládu většiny lidu v zájmu všeho lidu“, tak v Československu demokracie nebyla.

Dalším zásadním popřením demokracie bylo vládnutí Pětky (a dalších podle počtu vládnoucích stran) složené z předsedů stran vládní koalice. Ta přijala vždy rozhodnutí, které pak nadiktovala poslancům v parlamentu. Ti pak byli povinni uposlechnout pod hrozbou ztráty mandátu. Zcela popřel demokratickou podstatu státu i zákon na ochranu republiky v roce 1923. O obém podrobněji v kapitole o první republice.

Veškerá energie se vyčerpávala na zachování statu quo, viz Benešovy diplomatické pokusy o zajištění existence republiky spojeneckými pakty. Jenže, co není vytvořeno zevnitř – jednáním s Němci, Maďary, Slováky a dalšími – nemůže být zachráněno jakýmikoli mezinárodními úmluvami. A Beneš tato vnitrostátní jednání neustále odkládal, oddaloval, možná že jejich význam i podceňoval. Záleželo mu jen na mínění vítězných mocností z první světové války [Kučera, R.]. Emanuel Rádl upozorňoval již po první světové válce, že národ nebude schopen vybudovat demokratický stát, „bude-li stát budovat jen sám pro sebe a ne jako takový, v němž se mohou všechny národnosti shodnout.”

Český filozof Patočka později napsal: „Rádl byl snad jediný..., který věděl, v čem musíme dovršit... Masarykovu výzvu k udržení demokratického státu, státu nejen národního. To ztroskotalo. Ne proto, že nás někdo ve světě opustil, ale že my sami jsme nebyli na výši tohoto Masarykova úkolu” [Kučera, R.]. To už je v českém myšlení značný posun, i když i zde zaznívá nemístná adorace Masarykovy osobnosti. Masaryk na začátku války přešel na šovinistické velkočeské stanovisko. Ostatně, kult osobnosti si Češi zavedli dříve, než to stačili v sovětském Rusku. Například dobové provolávání školní mládeže za života Masaryka: „Mudřec světlý, zubožených rádce a velký neúnavný učitel!”

Odchod z odstoupených území a ze Slovenska

Všeobecně zažitou nepravdou, tradovanou téměř všemi českými historiky, je vyhnání Čechů z území odstoupených Německu v roce 1938, a že ČSR byla donucena vydat pohraničí na základě Mnichovské konference.

Odstoupení pohraničí s převážnou většinou německy hovořícího obyvatelstva na základě britsko-francouzských návrhů odsouhlasila nejdříve (21. 9. 1938) československá vláda, která vzápětí podala demisi. Byla sestavena vláda nová, v čele se Syrovým, která sice mohla rozhodnutí vlády předchozí zrušit, ale neučinila tak. Místo toho se celou dobu až do mnichovské konference její členové přeli, které okresy se odevzdají Německu dříve, které později a jak to udělat, aby se nemusely říši odevzdat všechny s většinou německy hovořících obyvatel. Mezitím vláda mobilizovala armádu. Teprve potom všem byl mnichovskou dohodou stanoven časový a územní plán odstoupení československého pohraničí Německu. Z textu preambule mnichovské dohody vyplývá souslednost dějů jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území Německu...”

Naprostá většina Čechů na územích odstoupených Německu zůstala, ačkoliv se čeští historici a publicisté snažili a dodnes snaží ze všech sil sugerovat pravý opak. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, pro něž najednou nebylo na zabraném území uplatnění (ztráta obživy) a oni zůstat nehodlali. Nikdo Čechy nevyháněl, kdo chtěl, mohl zůstat. Majetek jak movitý, tak nemovitý jim zůstal zachován. Pokud odešli do vnitrozemí, mohli svůj nemovitý majetek spravovat z ČSR (z protektorátu) nebo, nejevili-li o svůj nemovitý majetek zájem, byl dosazen správce. (Některé polnosti získané nespravedlivě za pozemkové reformy se však německé úřady chystaly vyvlastnit. Do konce války stihly tak učinit jen u velmi málo případů.) Nastaly však problémy se stěhováním věcí - kapacity stěhovacích firem takovému náporu nestačily.

Výjimku tvořilo něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu Sicherheitsdienstu (zdaleka se nejednalo jen o osoby české národnosti nebo čs. státní příslušnosti), které musely, i kdyby se zdráhaly, území odstoupená Německu opustit. Údaje, které jsou k dispozici, říkají, že před 1. světovou válkou v roce 1913 se v Sudetech hlásilo k české obcovací řeči 160 tisíc lidí, tedy cca. 5% [Beran 2007/2]. V roce 1930 se tamtéž hlásilo k české (československé) národnosti podle sčítání lidu již 727 224 (726 416) /738 502/ osob [Král], ([Zimmermann]), /[Seznam obcí a okresů.../].

Ze Sudet uprchlo do vnitrozemí z obavy před nacistickým pronásledováním také přes 10 tisíc českých Němců. Minimálně deset tisíc českých Němců bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a zavlečeno do říše. Velké pronásledování židů v Sudetech nastalo po Křišťálové noci 9. 11. 1938.

Dle sčítání obyvatel k 17. 5. 1939 žilo na územích odstoupených Německu 512 793 Čechů, bez ohledu zda měli říšskoněmecké občanství nebo protektorátní (předtím česko-slovenské) [Bohmann]. To vyžaduje vysvětlení. Dne 20. listopadu 1938 byla uzavřena dohoda s Německem o státním občanství a opci státního občanství, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území. Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost (sic) a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 trvalé bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost ve prospěch československé. V obou případech získali říšskoněmecké občanství také manželé dotyčných, jejich děti a vnuci a manželé oněch dětí a vnuků. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro čs. státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu přihlásil k německé (a slezské), optovat pro československé občanství nesměl. (Kdo neoptoval, musel později navzdory své české národnosti, pokud byl schopen vojenské služby, narukovat do wehrmachtu. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem přes 50 tisíc Čechů. Tak se stalo, že na německé straně bojovalo více Čechů, než na straně Spojenců.) Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby čs. občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Toto ustanovení přiznávala smlouva zcela analogicky a se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR po stejném datu. Přestěhovávaným osobám z obou států včetně optantů smlouva zaručovala vzít si sebou veškerý movitý majetek, vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání [Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag... vom 20. Nov. 1938]. Ani jedna smluvní strana (na straně česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila. Vyhánění Čechů ze Sudet je tedy lež tradovaná českou historiografií a publicistikou.

Šíma [Šíma, Gebhart] spočetl z pověření ministerstva sociální péče, že z území odstoupených Německu odešlo (bez evakuovaných státních zaměstnanců) celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské. K tomu přistupují státní zaměstnanci (úředníci státní správy a zaměstnanci státních podniků), kteří byli ze Sudet evakuováni (rozuměj: přeloženi do vnitrozemí) a nepodléhali registraci uprchlíků, pokud dostávali i nadále svůj plat. Podle dostupných údajů [Gebhart] jich bylo ze Sudet přeloženo 36 119. Údaje některých ministerstev nejsou úplné, nebo pouze sumární. Ministerstvo dopravy uvedlo 8253 evakuovaných zaměstnanců ze všech ztracených území (Sudety, Těšínsko, Slovensko, Podkarpatská Rus), ministerstvo obrany podle vlastních údajů evakuovalo 5603 vojáků z povolání a vojenských zaměstnanců ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, údaje o Sudetech a Těšínsku chybějí. Odhadněme, že z 8255 připadla na Sudety polovina a počet evakuovaných vojáků byl ze Slovenska a Podkarpatské Rusi přibližně stejný jak ze Sudet. Dojdeme pak k počtu 45 849 zaměstnanců státní správy a státních podniků stáhnutých ze Sudet. K tomu rodinní příslušníci. Kolik jich bylo, se neví. Srovnejme s přesídlenci povinně registrovanými. Šíma uvádí podíl dětí mezi přesídlenci kolem 18% [Gebhart]. Aplikujme stejný procentní podíl i na státní zaměstnance. Počet manželek (některé rodiny byly vícedětné, jiné bezdětné) odhadněme o něco výše - na třetinu počtu státních zaměstnanců. Pak nám vyjde, že Sudety opustilo 69 232 státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Zda jejich manželky s dětmi, zejména pokud byly výdělečně činné, spadaly do povinné registrace přesídlenců, není jasné. Není také nikdo vyčísleno, kolik státních zaměstnanců bylo přemístěno s plným platem a kolik z nich přemístěno a následně propuštěno (zejména v resortu ministerstva obrany) – což snižuje celkový odhad počtu Čechů přestěhovavších se ze Sudet. Připustíme-li teoreticky, že žádný státní zaměstnanec nebyl propuštěn, tak mohlo ze Sudet odejít 184 883 až 208 266 osob české národnosti. Podrobnější bádání v tomto směru musí učinit historici, ale čeští se k tomu jaksi nemají.

Na realizaci mnichovské smlouvy, tedy mimo jiné na stěhování, dohlížela mezinárodní komise pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise, které jsou vcelku věrohodné, probíhala migrace spořádaně a bez násilí - podle jejích záznamů došlo v méně než deseti případech k násilí vůči Čechům.

Nejtěžší to měli političtí uprchlíci německé národnosti ze Sudet, kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě a které vydávala pražská vláda po celých vlacích Hitlerovi. Odhaduje se, že jich bylo 20-25 tisíc [Gebhart 2004, Zimmermann 2001]. Židy ze Sudet Češi do ČSR později nevpouštěli, nebo je přes nejbližší přechod vyhostili. Jsou známy případy, kdy skupiny několika desítek židovských rodin tábořily v sychravých podzimních dnech bez jakéhokoliv přístřešku v zemi nikoho mezi oběma státy [Rataj]. Tím Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování.

Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši. V polském záboru Těšínska byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Vyhnání proběhlo mezi říjnem 1938 a lednem 1939. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. [Chocholatý-Gröger 2007/2]. Podle Šímy [Šíma, citováno Gebhartem] přišlo z tohoto území 22 260 přestěhovalců, z toho 18 266 Čechů. Státní zaměstnanci se opět do statistik přestěhovalců nedostali, byli-li oficiálně přeloženi do vnitrozemí. Kolik jich bylo, je jen velmi chabě podchyceno. Relevantní údaje: v sumární zprávě ministerstva dopravy se píše, že „ze všech postoupených území, jakož i ze Slovenska a bývalé Podkarpatské Rusi přešlo 8253 zaměstnanců pošty a poštovní spořitelny“ do vnitrozemí, u ministerstva veřejných prací 13 zaměstnanců, u ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců z polského záboru Těšínska. Všechny ostatní údaje chybí.

Na Slovensku se za druhé republiky konaly stále častěji demonstrace pod heslem „Preč s Čechmi!”, „Česi peši do Prahy!”, „Čech do mecha a mech do Dunaja!“ „Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe, dokiaľ Slovák pánom na Slovensku nebude!“ a docházelo k protičeským pogromům. Čs. vláda se 12. 12. 1938 dohodla se slovenskou o tom, že devět tisíc českých zaměstnanců bude odsunuto i s rodinami zpět do Česka. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku 77 488 Čechů a 128 347 Němců.

Hned po rozpadu republiky se slovenská vláda 18. 3. 1939 rozhodla odsunout všechny Čechy, kteří se rozdělením státu ocitli v postavení cizích státních příslušníků včetně všech státních a veřejných zaměstnanců české národnosti. 22. 3. 1939 začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Jejich odchod byl organizovaný, ale u ostatních Čechů s rodinami nebo bez nich byl odjezd individuální. Ty okrádali a nevybíravé šikanovali příslušníci Hlinkovy gardy [Chocholatý-Gröger 2007/2]. Zde se spíše může mluvit o vyhánění, ale čeští historici tak nečiní.

Ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi (včetně maďarského záboru jižního Slovenska) se přestěhovalo 19 853 lidí, z toho 17 684 české národnosti [Šíma]. Opět v to nepočítaje evakuované státní zaměstnance a jejich rodinné příslušníky. Zde je k dispozici relativně dost údajů. O sumárním počtu z ministerstva dopravy již byla řeč výše. Ministerstvo obrany povolalo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do protektorátu 5603 profesionálních vojáků a zaměstnanců armády, ministerstvo obchodu 8 zaměstnanců, ministerstvo školství 10 657 lidí, ministerstvo zemědělství 728 svých zaměstnanců, ministerstvo veřejných prací 39 475 (sic) zaměstnanců, ministerstvo financí 4285 lidí převážně z řad finanční stráže a ministerstvo spravedlnosti 473 justičních zaměstnanců.

16 tisíc českých rodin ze všech odstoupených nebo ztracených území, tj. ze Sudet, Slovenska, Podkarpatské Rusi, Těšínska, bez ohledu na národnost, vzneslo žádost na restituci zanechaného majetku. Ale když se prchá, tak jsou téměř všichni nuceni ponechat většinu svého majetku na místě. Další indicie pro nepravdivý výklad českých dějin.

Základní příčinou pozdějšího stěhování Čechů z odstoupených a odštěpených (Slovensko) území bylo samo pojetí československého státu. Kdyby se menšinám poskytla autonomie, nebo se zavedl spříseženecký (švýcarský) systém, jak sliboval Beneš na mírových jednáních, byli by úředníky, státními zaměstnanci, policisty a vojáky na územích jimi obývanými příslušníci tamní „většiny“. Ke stěhování v letech 1938-39 by zřejmě vůbec nedošlo, ba ani by se ČSR nerozpadla. Češi se chovali jako kolonizátoři - obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu, dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do české kolonie a také se podle toho chovali. V případě českých Němců, Poláků a pomaďarštěných Slováků vyvíjeli velký tlak na jejich přenárodnění. Že tomu tak bylo, potvrzuje zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“.

Češi si (dodnes) nepřipustili, že v Sudetech bylo původní obyvatelstvo germánské. Silně frekventovaný termín „zněmčená území“ byl tedy zcela nesmyslný, neboť neexistovalo v Sudetech obyvatelstvo, které někdo „zněmčil“, tj. přenárodnil. „Čechizace“, neméně používaný termín v souvislosti se „zněmčenými územími“, byla jen snahou o přenárodnění původního německého obyvatelstva. Na Těšínsku směřovala čechizace proti Polákům, Slováci tomu ušli vytvořením umělého národa československého. Na Slovensku, když si Češi přáli vytlačit naprosto převažující maďarštinu a němčinu, museli nastoupit čeští úředníci a státní zaměstnanci, protože místní vzdělanci ovládající slovenštinu chyběli.

Pokud by Češi bývali nepovažovali nový stát jako koloniální (s koloniemi územně připojenými), mohly by si jednotlivé obce (kantony) zvolit úřední jazyk jako za Rakouska-Uherska (jako ve Švýcarsku) a úřadům by bylo přenecháno na vůli, v jaké řeči se budou dorozumívat jako v Rakousku-Uhersku či ve Spříseženectvu. Mělo by to však jednu nevýhodu - Češi by se ve státě nestali dominantním národem. A to český šovinismus nehodlal připustit.

Příčiny rozpadu republiky

Tvrzení českých historiků, že Poločech – o čemž se zpravidla nezmiňují - Konrad Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatfront, později přetvořená na Sudetendeutsche Partei (SdP) byli od počátku prodlouženou rukou Hitlera, se nezakládá na pravdě. V rozhovoru s deníkem Večer 6. října 1934 odsuzoval Henlein tvrdě fašismus, nacismus, bezbřehý liberalismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků a zasazoval se za jednotu československého státu: „ten, kdo poruší loajalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organizací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen... je nesmyslné myslet si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného” [Sládek, M.]. V parlamentních volbách v roce 1935 se stala SdP nejsilnější politickou stranou v celém Československu, a když nebyla připuštěna do vlády, tak začátkem roku 1936 začal Henlein měnit tón svých politických projevů - nejdříve vypustil své výhrady proti německému nacionálnímu socialismu. Jeho výroky týkající se těchto let, vyřčené po odstoupení Sudet, lze považovat za propagandistické, protože mu šlo v podstatě o život, neb byl ohrožen nacisty, zejména Heydrichem [Beran-Krystlík].

Pro přiblížení kvintesence druhého memoranda, které předložila SdP 9. června 1938 československé vládě. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definoval se v něm suverénní lid jako sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie s právem navíc určovat základní principy péče a zdravotnictví. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. Na ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, občanů, se kterými by mohli přijít do styku a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganizaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během 1. republiky [Sládek, M.]. Je evidentní, že všechny požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením.

Tomuto pokusu o dosažení rovnoprávnosti mezi národnostmi v ČSR se sluchu nedostalo. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o řešení, vzbouřil se však český tisk zcela v duchu zbytnělého českého šovinismu: „Naší povinností je v žádném případě neustoupit těmto provokativním návrhům” (České slovo). „Rozdělení státu na autonomní jazykové oblasti se samostatnou vládou a zákonodárným sněmem… by narušilo stát a ochromilo jeho správu” (Lidové noviny). „Požaduje-li SdP reparace, budeme muset požadovat reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let” (Hraničář) [Sládek, M.].

Příčin rozpadu republiky je více: (1) české setrvávání na koncepci národního státu až do hořkého konce, (2) obava německé menšiny, že čechizováním jimi obývaných oblastí jim Češi berou vlast (pojem vlasti je u Němců mnohem užší, vlast může být omezena na relativně malé území), (3) prozření německých spoluobčanů při překonávání následků světové hospodářské krize, kdy seznali v plné míře, že vlastnímu státu na nich nezáleží, což už bylo potvrzeno pozemkovou reformou po 1. světové válce, (4) české ignorování závazků vyplývajících z Pittsburské dohody, česká nadvláda nad Slováky, pomíjení katolicky zaměřených Slováků, (5) zmařené vítězství Sudetendeutsche Partei ve volbách v roce 1935, kdy, ač podle odevzdaných hlasů nejsilnější strana v ČSR vůbec, nebyla pověřena sestavením vlády, ani se nedostala do vlády, což umožnilo německému národnímu socialismu zneužít snah sudetoněmeckého hnutí o autonomii v rámci ČSR, (6) Češi nevyvodili z Locarnské smlouvy žádné důsledky pro obrat v zahraniční politice, (7) pro Benešův (a také Masarykův) odpor se neuskutečnil jediný pokus o federaci (nebo o celní unii) ve střední Evropě jako protiváhy proti Německu a Rusku, (8) Češi vystupovali vůči menšinám i Slovákům v roli kolonizátorů.

Učiňme nyní skok do doby poválečné, neb meziobdobí je zpracováno v jiných kapitolách.

Období třetí republiky

Komunizaci země, zatím ještě ne zcela pod moskevskou taktovkou, vlastní směřování k totalitě na druhý pokus, když onen v roce 1938-1939 byl zmařen, nastoupili Češi hned po válce vyloučením některých politických stran z veřejného života, odsunem Němců, rozsáhlým znárodněním, novou pozemkovou reformou a zavedením centrálního plánování zcela podřízeného potřebám státnímu plánu SSSR.

Vyhnali z republiky německy mluvící obyvatelstvo, percentuálně největší menšinu v Evropě. Zbytek nuceně přesídlili v rámci státu. U maďarsky mluvících to nestihli pro nezájem Stalina a mezinárodní odpor Maďarska, ale mnohé z nich násilně přestěhovali na druhý konec republiky, jejich majetek rozkradli Slováci. Na milionech svých spoluobčanů se dopustili bezpráví a násilí. V době míru. Pachatelům trestných činů zákonem č. 115/1946 Sb. zpětně zajistili beztrestnost. Okamžikem vyhánění vlastního obyvatelstva ze státu nebo v jeho rámci nezvratně potvrdili, že jejich stát totalitní, protože zacházení s obyvatelstvem nikoli jako s jedinci, nýbrž v první řadě jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev je důležitým mocenským nástrojem každého totalitního systému [Arburg].

Češi si dodnes odmítají si uvědomit, že mezi terorem německého nacionálně socialistického státu vůči českému obyvatelstvu a vyhnáním německy mluvících spoluobčanů neexistuje příčinná souvislost. Pokud byli přesvědčeni o vině Němců, měli je postavit před řádné soudy. Byla to msta. Zbaběle se vymlouvají na mocnosti, které na Postupimské konferenci byly Československem a Sovětským svazem postaveny před hotová fakta nastolená divokým odsunem. Proč nenaložili se svým německy mluvícím obyvatelstvem jako Francouzi s Alsasany? I oni obdrželi po záboru Německem na začátku války německé občanství, obdobně jako Sudetoněmci z odstoupeného pohraničí. Po válce však dostali všichni své bývalé francouzské občanství bez problémů zpět, majetek se jim zabavit nikdo nepokoušel a s nacionálně socialisticky horlivými jedinci, pokud spáchali trestný čin, se vypořádaly regulérní francouzské soudy. Bez zabavování majetku, půdy, zbavování občanství a vyhnání en bloc jako v ČSR.

Terminus technicus „německá a maďarská národnost” z Benešových dekretů umožnil zbavit československého občanství i židy sotva se vrátivší z koncentráků, pokud se při posledním předválečném sčítání obyvatelstva přihlásili k němčině nebo maďarštině jako mateřskému jazyku, a dokonce zabavit majetek i Švýcarům.

Tříleté období mezi léty 1945-1948, které se sluší nazvat érou českého nacionálního socialismu a totality z vlastních ideových zdrojů, skončilo výměnou odstoupivších ministrů a úplným podřízením se Moskvě v únoru 1948. Podle tehdejší ústavy platilo, že celá vláda odstoupí tehdy, podá-li demisi alespoň polovina jejích členů. Československá vláda měla tehdy 26 ministrů, demisi podalo 12 z nich. Později i další dva, ale Beneš jejich demisi zatajil. To je už předmětem jiné kapitoly.

Nepříliš optimistický závěr

Tomáš Masaryk se svými exilovými druhy sice založil Čechům stát, ale notně zpackaný, odsouzený ze své podstaty k zániku – bylo to Rakousko-Uhersko v menším a horším - k čemuž Češi s mozky zatemněnými militantním nacionalismem přispěli lvím dílem. Šovinismus Čechům po celou dobu první republiky bránil vidět věci tak, jak byly. Dokonce odmítali ve jménu panslavismu vnímat existenci sovětských hladomorů, GULAG a teror v sovětském Rusku. Československé ministerstvo zahraničí došlé zprávy ze sovětského Ruska, o hrůzných poměrech tam panujících, zatajovalo [Bystrov]. Příslušné depeše a zprávy československých misí ve SSSR byly zveřejněny až za protektorátu, většina lidí přesto neuvěřila.

Po celou dobu od neslavného konce první republiky nikdo nenutil Čechy zamyslet se nad pravými příčinami zániku českého národního státu po dvacetileté existenci. Naopak, vlivem německé okupace, poválečného nacionálního socialismu a komunistické nadvlády - termín nadvláda není zcela přesný: Češi se nakonec pilně popravovali a věznili mezi sebou nakonec i bez výslovných pokynů velkého bratra, za německé okupace se zase mezi sebou hojně udávali a v míře kolaborace a hlavně denunciace zaujali údajně „čestnou” druhou nejvyšší příčku v Evropě, hned za Francouzi, nicméně počet udání Gestapu vydělen počtem obyvatelstva spíše ukazuje na prvenství - se ideální obraz Masarykovy a Benešovy republiky ústním podáním jen upevňoval. Existenci vládnutí hlavně tzv. Pětky (Šestky, Osmičky, atd.), direktoria z předsedů vládních politických stran, kteří svá společná rozhodnutí diktovali svým poslancům a pod hrozbou pozbytí poslaneckého mandátu je nutili, jak mají hlasovat v parlamentu, flagrantně porušující zásady demokracie, historici dodnes raději pomíjejí. Nedemokratické praktiky Pětky se zdůvodňovaly nezralostí a nezkušeností poslanců Národního shromáždění v demokratických procedurách a potřebou je nahradit rozhodnutím z centra. Taktéž se čeští dějepisci nezmiňují o obrovské degradaci demokracie vydáním zákona na ochranu republiky v roce 1923 (blíže v kapitole o 1. republice).

Z ostudného období druhé republiky vyplývá také jednoznačný závěr. Není možné, aby se ze dne na den po mnichovských událostech tak radikálně změnilo chování a smýšlení lidí. Bylo to prostě v nich, parlamentární systém první republiky byl jen pláštíkem pro českou zálibu v nedemokratickém národním státě, což se opět projevilo bezprostředně po skončení druhé světové války – nadřadili národ nad demokracii a mysleli si, že žijí demokraticky a svobodně (podrobněji viz kapitolu o 2. republice).

Od 19. století si Češi vystačují se zkresleným výkladem historie, s národními mýty a bludy, nepohodlná fakta ignorují. Dodnes. Nic nenasvědčuje tomu, že by byli schopni ve své mysli přejít k idejím smluvního, občanského státu (byť jím ČR podle ústavy je) a zbavit se germanofobie a xenofobie.

Češi cudně mlčí, že vlastní iniciativou soustředili cikány do sběrných táborů a ty, co nevyhubily epidemie a jejich špatné zacházení, poslali ve spolupráci s německou okupační mocí do německých vyhlazovacích táborů. Cikánský holocaust přežilo jen několik stovek lidí. Nezmiňují se ani o tom, že židům přeživším německý pokus o vyhlazení mnohdy odmítali vydat majetek, který si u nich před zařazením do transportu v dobré víře uschovali, nebo na ně fingovaně převedli, a s vracením arizovaného majetku se vůbec nespěchalo. Finanční náhrady za arizovaný majetek přeživším pak do ciziny vyplácel až komunistický stát. Ovšem v tehdejších cenách a oficiálním kursu koruny.

Nikdo Čechy nenutil se zpovídat nebo kát za zabití statisíců svých německých spoluobčanů po skončení války, téměř výhradně žen, dětí, stařen a starců [Rogall], a za vyhnání milionů dalších, vzdát se nepravdivé výmluvy „oko za oko...” nebo „oni začali první.” Že se spojili s německým nacionálním socialismem, že někteří Češi během války ztratili život, je nepochybné, ale nesmí to ospravedlňovat poválečné české excesy a být důvodem k beztrestnosti. Nikdo ze zastánců odsunu, natož čeští dějepisci, zatím nevysvětlili, proč např. Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Norsko a Rumunsko se po druhé světové válce své německé menšiny vyhnat ani nepokusily.

Že vyhnáním Němců Češi utrpí, bylo v roce 1945 zřejmé pouze některým jedincům jako J. Mackovi v říjnu 1945 v časopise Nová doba: „Ohled na jinonárodní vrstvy obyvatelstva mírnil československý nacionalismus, tlumil politické vášně, nabádal k politické rozumnosti. Národnostní problém byl neustálým mementem naší vnitřní politiky. Tohoto mementa teď budeme zproštěni.”

V každém státě se stává militantními slouhy totalitního režimu deset až patnáct procent obyvatelstva. Češi měli tedy onu část německých spoluobčanů postavit před řádné soudy a zbytek obyvatelstva, byť s totalitním režimem sympatizujícího, nechat na pokoji. Ostatně, ani po roce 1989 něčeho podobného nebyli schopni, i když si byli velmi dobře vědomi, že mezi nimi žijí vrazi a zločinci ve jménu údajně lepších komunistických zítřků.

Zanechaný sudetoněmecký majetek ve výši asi 800 miliard předválečných korun se za dva roky smrskl na pouhých 300 miliard. Češi jej rozkradli kolosálním způsobem. Jednotlivci, skupiny a všechny politické strany Národní fronty kradli bez rozdílu navzdory tomu (nebo právě proto), že to byl tzv. národní majetek. Stát proti tomu nic nepodnikl. Nejpozději odtud se datuje česká neúcta k majetku a v důsledku toho také k hodnotám morálním. Pořekadlo (a současně morální postoj) „kdo nekrade, okrádá rodinu,” má svoje kořeny nejpozději v oněch letech těsně poválečných. Dnešní tunelování je navázání na starou zkušenost podle pořekadla: „staré loupeže usnadňují vždy loupeže nové.”

Češi neměli to štěstí mít nad sebou okupační moc jako Němci v západní části Německa, která by jim vnutila zásady demokracie a sebezpytování. Navzdory tomu se Němci se za vinu svých otců, dědů a pradědů dodnes stydí. Jak dlouho to asi bude trvat Čechům, než si připustí, že násilí na vlastních spoluobčanech a jejich vyhánění jen kvůli tomu, že mluvili jiným jazykem, byl zločin, že dodnes kryjí vrahy z té doby před spravedlností a že v létech 1938–1939 a 1945–1948 žili ve vlastních totalitních státech? Jak dlouho ještě potrvá, než zvládnou své národní pudy, tak hojně zneužívané českými politiky všech barev?

Čechy zmítají iracionální obavy z potenciálních sudetoněmeckých požadavků, které vyplývají nejen z nacionálních instinktů, nýbrž hlavně ze špatného svědomí z činů v prvních poválečných rocích. Jelikož česká společnost byla a dosud je zachvácena militantním nacionalismem stejného typu, jako byl německý před druhou světovou válkou – jen si to nejsou ochotni ani trochu připustit - a vnitřní i vnější tlaky k morální katarzi prakticky neexistují, nevěřím, že se toho dožiji. Příkladem tempa „přímo závratného” budiž rychlost českého vyrovnávání se s minulostí komunistickou.

Zcela nakonec citát britského historika Zbyňka Zemana: „Mé výzkumy nepotvrzovaly oblíbené tvrzení, že by Rakousko bylo vězením národů. Události po jeho rozpadu byly v mnohém tragičtější než to, co se dělo předtím... Jestli bych československým historikům něco vytkl, tak snahu být blízko politické moci. Zřejmě se tam cítí dobře. Do blízkosti moci se dostali v roce 1918, když začali psát dějiny pro národní stát. Kdybyste je hledali, jsou tam dodnes.“

Použitá literatura:

Arburg, Adrian von: Tak či onak, Soudobé dějiny č. 3/2003, Praha

Beran, Ladislav Josef: Odepřená integrace. Systémová analýza politiky sudetoněmecké národnostní skupiny v českých zemích v době první Československé republiky (1918 – 1938), Praha 2007

Beran, Ladislav J., Krystlík, Tomáš: Konrad Henlein, CS-magazín 04/2006, www.cs-magazin.com

Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen, Band 4: Bevölkerung und Nationalitten in der Tschechoslowakei. Köln: Wissenschaft und Politik, 1975

Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb překáželi, Bystrov a synové, Praha 1999

Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Monatshefte für Auswärtige Politik 5 (1938), H. 12, S. 1213-1216

Ďurica, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1995

Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Český časopis historický 96 (1998)

Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert, České Budějovice 1994

Havránek, Jan: Rozdělení pražské univerzity roku 1882 - rozpad univerza, nebo přirozený vývoj? in: Koschmal, Walter (eds), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (ed.): Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

Holý, Ladislav: Malý český člověk, skvělý český národ, Sociologické nakladatelství, Praha 2001

Kárný, Miroslav: Židé mezi Čechy a Němci in: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (ed.): Češi a Němci. Dějiny - kultura -politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939, CS-magazín 08/2007(/2), www.cs-magazin.com

Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000

Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny - kultura -politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, Havran, Praha 2003

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, Havran, Praha 2003

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., Paseka, Praha 2002

Král, Václav: Die Deutsche in der Tschechoslowakei, Praha 1964,

Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992

Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918 - 35, Torst, Praha 2005

Lorenz, Willy: Monolog o české zemi, Mnichov 1987

Lorenz, Willy: Dialog s českou zemí, Gemini, Praha 2002

Macek, Jaroslav: Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in Češi a Němci historická tabu, Ackermann Gemeinde, Praha 1995,

Macura, Vladimír: Český sen, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999

Macura, Vladimír: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ, H & H, Jinočany, 1995

Masaryk, Tomáš Garrigue: Světová revoluce, Orbis, Čin, Praha 1925

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století, Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000

Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848 -1939), Academia, Praha 2003

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci, Melantrich, Praha 1993

Rak, Jiří: Bývali Čechové... České historické mýty a stereotypy, H & H, Praha, 1994

Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997

Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace in: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001

Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939

Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848-1946, Pragma, Praha 2002

Staněk, Tomáš: Vysídlení Němců z Československa, Amosium servis, Ostrava 1992

Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945

Zeman, Zbyněk: Vzestup a pád komunistické Evropy, Mladá fronta, Praha, 1998

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis, Mladá Fronta, Praha, 2002

Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945), Prostor, Argo, Praha, 2001

Zpátky