Listopad 2007

Události od 17. září do 17. října 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 17. září

Evangelický farář Czudek, svědek obhajoby v případě Čunka, byl prý agentem StB, uvádí dnes Právo. Je zajímavé, jak lidé, kteří jinak agenty představují jako ubohé oběti komunismu, neváhají agentství vytáhnout jako kompromitující údaj tam, kde jde o věc, která má poškodit politického protivníka. Bývalým agentům StB vylo zákonem zabráněno vykonávat některé vedoucí funkce ve státních institucích. Zatím nikdo nepřišel s nápadem zakázat jim svědčit u soudu, zvlášť v případech, které s komunistickou minulostí nemají nic společného.

Kolem setkání středoevropských socialistických předáků, které proběhlo koncem minulého týdne v Praze, je v novinách ticho.

Podle vyjádření předsedy Filipa se komunistům začíná čím dál tím líbit Václav Klaus. Kromě uznání jeho stanovisku k „suverenitě“ teď zdůrazňují, že podporuje myšlenku referenda o radarové základně, což má být napříště základní podmínka k získání komunistické podpory. Klaus ovšem je zároveň pro radar, na což upozorňuje místopředseda Dolejš (tentokrát si s Filipem prohodili role, patrně se jim popletly papíry), a to je zase zásadní překážka. Myslím, že ji komunisté mohou skousnout, Klausovo stanovisko je vyčurané až na půdu: já sám jsem ovšem pro radar, ale když lid rozhodne jinak...

Václav Klaus navštívil Miloše Zemana v jeho lesní poustevně. Bavili se prý o globálním oteplování a v této věci si notovali. Je tomu nutné věřit už proto, že přítomen byl i další odborník na globální oteplování, Miroslav Šlouf.

Na obranu Putina vystoupil v Právu známý bojovník za mír Erazim Kohák. Putin se prý na Američany a jejich spojence mračí stejně, jako se mračil Kennedy, když mu chtěl Chruščov rozmístit sovětské posádky přímo pod nosem. Pan profesor dobře ví, co chtěl Chruščov rozmístit Američanům přímo pod nosem, byly to rakety s jadernými hlavicemi, určené k útoku na cíle v USA. V případě protiraketové základny v ČR a Polsku jde o rakety bez náloží, určené k mechanickému ničení primitivních raket z nelidných oblastí středního Východu. Proti dokonalým, ruským raketám jsou neúčinné. Imperialismus nám hrozí, to má pan Kohák pravdu, ale ten, co nám hrozil vždycky, totiž ten ruský.

Podle komentátora Práva Jiřího Paroubka rezignovala zahraniční politika vlády na snahu vytvářet dobré vzájemné vztahy s mnoha důležitými státy světa. Příkladem může být Rusko a zejména Čína. ČSSD, k níž má komentátor Paroubek jakési volné vztahy, proto hodlá za vládu zaskočit, a jako konstruktivní opoziční strana chce přispět k podpoře českých podniků při pronikání na čínský trh a k jejich úspěšnému podnikání. Nepochybně bude zároveň přispívat i k podpoře čínských podniků a k jejich pronikání na český trh. A možná nejen podniků a nejen na trh. Těšme se.

Švédsko propůjčilo na výstavu v Praze jakousi vzácnou bibli. Jak v Mladé frontě Dnes hystericky zdůrazňují, byla v třicetileté válce „ukradena“ švédskými vojsky a ozývají se hlasy, zda by neměla vlastně být vrácena. Něco podobného žádal kdysi na počátku devadesátých let prezident Havel a důsledkem bylo, že Švédové přestali kulturní památky do ČR půjčovat. Vůbec se jim nedivím. Mluvit v naší krásné vlasti o kradení je mluvit o provaze v domě oběšencově. Bible se stala součástí válečné kořisti, to byl před tři sta lety běžný přístup. Ostatně, proč odvážlivci z MfD nemluví stejným tónem o tom, co vyvezli z poražených zemí po druhé světové válce Rusové? A my jsme tenkrát okradli tři miliony lidí a udělali jsme si na to zákony, které dodnes patří k páteři českého právního řádu. U nás platí: když už chceš někoho okrást, musíš si na to udělat zákon! Neopatrní Švédi na to před tři sta lety zřejmě zapomněli.

Taktéž v Mladé frontě Dnes informují o stanovisku prezidentského kandidáta Pačese ke komunistické minulosti: „Ano, máme za sebou téměř dvacet let demokracie. Gauneři měli být dávno potrestáni a političtí činitelé minulosti měli být (a do značné míry byli) vytěsněni z politického vlivu.“ To je hezké: brežněvovská KSČM je třetí nejsilnější stranou v zemi, pan kandidát se bude s komunistickými senátory a poslanci scházet, aby sondoval možnost podpory při volbě, a prý je všechno v pořádku, většina byla vytěsněna a jinak se nedá nic dělat. Kdyby tak to, co povídá pan Pačes dnes, byl řekl nějaký německý kandidát na vysokou státní funkci v polovině šedesátých let (taky po téměř dvaceti letech demokracie). To by bylo kraválu! Ostatně kravál by možná byl, kdyby to nějaký německý politik řekl dnes.

Velmi příkrý odsudek Masaryka zveřejnil tamtéž Martin Komárek. Považuji ho za krajně nespravedlivý. Nicméně se zdá, že bourání model bude v případě TGM brzy jaksi legalizováno. Modly bouráme se stejnou chutí, s jakou je budujeme. Stavět se k těm, ze kterých jsme si kdysi udělali modly, věcně, nám moc nejde. Taky by mne zajímalo, zda by si někdo troufl takovéhle bourání modly v případě Edvarda Beneše, který Masarykovi nesahal ani po kotníky. Ale ten se zasloužil o stát tím, že dal vyhnat sudetské Němce. Proto je nedotknutelný, stejně jako jeho dekrety.

Kardinál Joachim Meisner prohlásil v jakémsi kázání: „Nezapomeňte, že existuje nezadatelný vztah mezi kulturou a náboženstvím. Když se kultura oddělí od božské úcty, uctívání se stane jen rituálem a kultura degeneruje.“ Na to byl obviněn z nacistického smýšlení, protože nacisté mluvili o entartete Kunst. Z citátu vyplývá, že kardinál o entartete Kunst nemluvil, pouze o zdegenerované kultuře. Kultura může být zdegenerovaná. Kardinálova slova mne nenaplňují nadšením a klonil bych se k názoru zemského ministra kultury v Severním Porýní–Vestfálsku, kde se skandál rozvinul, že jeho eminence věcem kultury příliš nerozumí. Mluvit v té souvislosti hned o nacismu je typicky německá hysterie.

Podle agentury STEM předehnala ČSSD v preferencích (zatím mírně) ODS a v PS by teď měl rudý blok převahu jednoho hlasu. Mám sice pocit, že agentura STEM je poněkud blízká ČSSD, ale podobný vývoj lze očekávat: náskok ODS před ČSSD nebyl důsledkem jejích kvalit, ale odpudivosti jejího soupeře. Když byl největší, nechtěla se ODS pokusit zužitkovat ho v předčasných volbách (k tomu by ovšem bylo nutno riskovat Paroubkův pokus o sestavení vlády). Teď to bude mít velmi těžké.

Úterý 18. září

Zdá se, že ministryně Kuchtová si svůj post udrží. Kdyby ji Topolánek vyhodil, není vyloučeno, že ztratí hlas ve Sněmovně. Vyhodit nelze nejen paní ministryni, ale ani jejího náměstka, protože paní ministryně na něj drží. Tato vláda je velmi stabilní: pokud padne, tak celá a najednou.

Petr Pithart oznámil, že nebude kandidovat na post prezidenta, jak na něm chtějí lidovci. Překvapivý okamžik, kdy u pana místopředsedy Senátu vítězí realismus nad ctižádostí. Spočítat si, že nemá šanci, není ovšem příliš složitý aritmetický výkon.

Enfant terrible českého Senátu Jaroslav Kubera navrhl, aby se poslancům a senátorům zrušily všechny nezdanitelné přídavky, ale zato zvedl měsíční plat na úroveň europoslanců. To může sotva projít, protože devadesát procent národa je přesvědčeno, že politici by měli za svou práci ještě platit. Mysleli si to i za totality? To se nepozná, tenkrát se myslet moc nesmělo. Vypadá to, že lidem ten typ politiky, který se zavedl po listopadu 1989 (a to je přes všechny své strašidelné problémy a nešvary politika demokratická) příliš nevyhovuje.

Stínový předseda vlády ČR Paroubek je právě na návštěvě v Číně, kde provozuje stínovou politiku. Čína je na to ta pravá země. Ještě víc se hodí Rusko. Nicméně si pan Paroubek našel čas mj. i na to, aby zhodnotil úspěšnost svého předchůdce ve funkci (nikoli bezprostředního, ale zato nejvýznamnějšího) Miloše Zemana.

„Pana Topolánka považuji za největšího lháře v republice. Všechno, co řekne, je lež“, řekl včera Lidovým novinám populární starosta obce Trokavec v Pobrdí Jan Neoral. Je hezké, jak se paroubkovské manýry uchytily i na komunální úrovni.

Europoslankyně Jana Hybášková vyjadřuje v LN radost nad tím, že podle nové smlouvy EU bude Unie reprezentována jednou zahraniční politikou. Je to prý tvrdá prohra pro nacionalisty 19. století. Pod dojmem toho, co zorganizoval minulý týden pan Paroubek v Praze, se obávám, že nejen pro nacionalisty devatenáctého století. „Pražská výzva“ je jakýsi lehký signál, že když se jim to bude hodit, když zůstaneme sami a když se nebudeme dost rozhodně bránit, prodají nás Putinovi i s botami.

Čemuž nasvědčuje i to, co v souvislosti s pražským setkáním sociálních demokratů zaznělo. Podle agentury DPA bylo pražské prohlášení připraveno v podstatě německou SPD a rakouskou SPÖ. Předseda SPD Beck prý prohlásil, že se bude pokoušet získat pro pozici, obsaženou v pražské výzvě, německou velkou koalici. Prohlášení by mělo dát spolkové vládě „určitý signál“ ohledně zahraniční politiky, obrany před raketami a vztahů k Rusku. Nejnovější výzva ministra zahraničí Steinmeiera k zachování smlouvy o nešíření konvenčních zbraní v Evropě se prý s výzvou kryje. To je nepochybně pravda, protože rovněž minulý týden, ale před pražským setkáním prohlásil ministr zahraničí Steinmeier v přednášce o německé zahraniční politice mimo jiné: „Musíme překonat myšlenkové stereotypy studené války a dlouhý stín, který vrhají až do dneška. Byla by velká chyba, kdybychom připustili, aby se Rusko stáhlo do izolace… Pracuji v každém případě pro to, abychom existující mosty nestrhli, nýbrž zachovali schůdnými i pro budoucnost.“ Vida. Pan prezident Beneš mosty tvořil (ze země, která mu byla svěřena do péče), pan ministr Steinmemier je chce zachovat. Máme se na co těšit. Rétorika pana ministra se nijak neliší od rétoriky západních mírotvorců z dob studené války. Vznikla „Pražská výzva“ na objednávku pana ministra?

A nakonec aktualita: nejpopulárnějším českým politikem podle agentury STEM zůstává primátor Bém. Primátor Bém se výborně hodí na to, aby byl nejpopulárnějším politikem ČR. Je otázka, hodí-li se ještě na něco jiného. Ministryně Parkanová klesla na čtvrté místo. Přičítají to tomu kupletu, ale spíš to souvisí s radarem v Brdech všeobecně. Je těsně před pátým Jiřím Paroubkem, který si v posledním čtvrtroce výrazně polepšil. Žebříček popularity je bezvýznamná věc, ale o něčem přece jen svědčí. V zemi, v níž je Jiří Paroubek považován za sympatického chlapíka, je možné úplně všechno.

Středa 19. září

Řady uchazečů o prezidentský post řídnou. Po Pithartovi odmítl i Švejnar. Lidovci podle předsedy Čunka nebudou podporovat Jiřího Dienstbiera. Tím by také on ztratil šanci. Jenže kdo ví, co odmítají lidovci! Jejich předseda kandiduje Pačese, některým lidoveckým volitelům vadí, že Pačes je genetik (to je strašidelný důvod; to, že je genetik, by mi na panu Pačesovi vadilo úplně ze všeho nejmíň, ale pro některé zbožné klerikály je to zjevně něco podobného, jako kdyby byl v předminulém století antoušek). Zdá se, že nakonec ze všech kandidátů zbude jen Václav Klaus, a ten bude zvolen hned v prvním kole. Je to zvláštní situace: k čemu je volba, když kloudná varianta vůbec neexistuje.

Jiří Dienstbier se ovšem sám ještě nevzdává: upozorňuje na Čunkova slova: Deinstbierovu kandidaturu v tuto chvíli vylučuji. Jen v tuto chvíli, v příští to bude možná jinak. Naděje umírá poslední. Churchill a de Gaulle také prohrávali. Ovšem, jenže neprohrávali pořád. Ostatně prohrávání je to jediné, co má pan Diestbier s oběma výše jmenovanými společné.

ČTK přinesla zcela mylnou informaci o tom, co řekl včera v Moskvě po jednání s Lavrovem francouzský ministr zahraničí Kouchner. Opírala se příliš důvěřivě o informaci ruské agentury ITARTASS.

A přece se točí. Této slavné sentenci se podobá ujištění ministryně Parkanové o tom, že armádní sportovní středisko Dukla nebude zrušeno. Není to součástí transformačního dokumentu, jde totiž jen o její osobní pohled. Problém je, že její osobní pohled je správný: v době, kdy nemáme peníze na vlastní obranu, je luxus vydržovat si z toho mála, co na obranu ještě jde, sportovní gladiátory. Mít správné osobní pohledy je chvályhodné. Ještě chvályhodnější by bylo je prosazovat. Dnes bohužel politici sázejí spíš na megalomanské populistické plány (letní olympiáda v Praze).

„Zdá se mi například,“ píše v Právu komentátor-poslanec Jičínský, „že po volbách se, aspoň pokud jde o parlamentní politiku a vztahy koalice a opozice, situace proti předcházejícímu období zhoršila“. Má opravdu tak napůl, situace se zhoršila už nástupem Jiřího Paroubka do předsednického křesla ČSSD. Způsob, jakým předtím útočila na vládní koalici a sociální demokraty ODS, byl sice hnusný, ale Paroubek šel v jejich stopách a ještě je trumfnul. Trumfnout někoho ve sprosťáctví není těžké, těžké je na sprosťácvtví ubrat.

Slovenská národní strana přišla s dvěma návrhy parlamentního usnesení. První má prohlásit Benešovy dekrety za nedotknutelné (podobně, jako to učinila Poslanecká sněmovna PČR; na Slovensku to nebude tak jednoznačné, mají tam naštěstí SMK), druhý má vyhlásit (jde tentokrát o návrh zákona) Andreje Hlinku za Otce národa a jeho mausoleum v Ružomberku za pietní místo. Dřív, než se českému čtenáři roztáhne huba od ucha v uchu, doporučuji mu, aby si vzpomněl na idiotský zákon o zásluhách E. Beneše. Slováci jen trochu nešikovněji opakují naše skopičiny. Také doporučuji vzít v úvahu, že pro Slováky je Andrej Hlinka právem významnou osobností. Jeho úsilí o slovenskou národní suverenitu bylo na místě.

Premiér Topolánek se vyjádřil s uznáním o odbojové činnosti bratří Mašínů. Je to zřejmě součást jeho úsilí o emancipaci od Klause. V souvislosti s tím jsem si v LN přečetl, že část lidí Mašíny považuje za hrdiny, část za vrahy. Nepatřím ani k jedné skupině. Uznávám odvahu a čisté úmysly obou odbojářů, ale mám k jejich odbojové činnosti výhrady, které jsem několikrát zformuloval. V této věci je mi stanovisko Jiřího Paroubka, jak ho přinášejí dnešní LN, bližší.

Podle průzkumu CVVM ČSSD předhonila v preferencích ODS. Rozdíl je v rámci statistické chyby, ale výsledek STEM je potvrzen. Podle CVVM by výsledkem voleb byl opět pat. Problém je v tom, že ti, co se vyjadřují pro ODS, se pro ni většinou vyjadřují s vědomím, že jde o menší zlo. S takovou podporou ještě nikdy nikdo žádné volby nevyhrál.

Čtvrtek 20. září

Senát schválil reformní balík bez rozpravy. Rozhodnutí předcházela divoká diskuse, při níž se koaliční fronta rozštěpila. To v Senátu nevadí, ODS tam má absolutní většinu a nespokojenost zavládla hlavně mezi lidoveckými senátory. Pokud by při projednávání byl prošel nějaký pozměňovací návrh, muselo by se v PS o reformě hlasovat znovu. Odmítnutí rozpravy (a tedy i možnosti vznášet pozměňovací návrhy) nesvědčí o tom, že by se koalice, resp. ODS cítila v Senátu úplně pevná v kramflecích.

Senát odhlasoval návrh senátora Žáka, aby se První máj na příště jmenoval Svátek jara a práce. To je legrační blbina: proč máme oslavovat jaro? Pak musíme oslavovat taky léto, např. já ho mám radši. A zima má taky něco do sebe. Svátek jara je trochu podobná blbost jako Mezinárodní den žen, ten měl ale kdysi jakési racionální minijádro: upozornit na reálnou potřebu zrovnoprávnění žen ve společnosti.

Včera jsem udělal chybu v informaci o průzkumu CVVM: přesto, že podpora ODS klesla, koalice by získala v PS většinu 102 ku 98 mandátům. Omlouvám se.

Předseda PS Vlček vyslovil obavu, že by Paroubek mohl pro sebe vysmlouvat za podporu několika sociálně demokratických volitelských hlasů pro Klause místo předsedy Sněmovny. Nevím, zda je to reálné, v každém případě se toho pan Vlček pořádně bojí. O své křeslo by nerad přišel. Zdá se, že ČSSD s ním má do budoucna zaděláno na jakýsi malér.

V Právu rozebírá Lukáš Jelínek, politolog ČSSD, Klausův chystaný projev v New Yorku. Řekl bych, že význam Klausova vystoupení se přeceňuje. Že by poškodilo Českou republiku je nesmysl a že by si někdo snad mohl myslet, že Klaus formuluje nějakou státní doktrínu, taky. Celá záležitost má spíše komický přídech.

V Právu vypráví jakýsi brdský pamětník, jak na začátku 50. let přišla do Brd sovětská armáda. To je krajní poloha tzv. brdského prášení, které se jinak projevuje hlavně v hrůzyplných zprávách o tom, koho a co všechno a jak poškodí americký radar.

Čímž se dostáváme k tomu, jak se Právo vypořádalo se špatnou citací z Kouchnerova rozhovoru pro Echo Moskvy (viz včerejší glosa). Opravilo (na str. 9, původní informace vyšla na str. 1) větu ohledně amerických úmyslů s nabídkou protiraketové obrany ČR a Polsku (Kouchner si nemyslí, že by to udělali naschvál). Ostatní prý bylo citováno korektně. Jenže Kouchner neřekl, že základna může být hrozbou pro Rusy, nýbrž že rakety z Blízkého východu mohou být hrozbou, a nedoporučoval Američanům využít ruskou radarovou stanici v Ázerbájdžánu. První oprava se tedy moc nepovedla, doufejme, že příště to už bude lepší.

Jiří Paroubek má pro prezidentskou volbu v záloze eso, které srazí Klause na kolena a českou veřejnost na to, co je o něco výše než kolena a na opačné straně těla.

V MfD se píše o plánované bolševické ofenzívě vůči Západu z šedesátých let minulého století, při níž měly české jednotky proniknout během týdne až k Dijonu ve Francii. Měla to být odpověď na útok NATO, ale Rusové moc dobře věděli, že na ně NATO nikdy nezaútočí, a sami by si troufli zaútočit jen tenkrát, kdyby bylo jasné, že protivník je v totálním rozkladu. Plány, o nichž informuje MfD, jsou jen jakýmsi večerníčkem pro maršály. Věděli, že jim nic nehrozí, na to, aby sami rozpoutali válku, byli moc velcí poserové, a tak se oddávali maršálskému snění.

Pátek 21. září

Národní rada SR odhlasovala politickou deklaraci o nedotknutelnosti Benešovým dekretů. Dalo se to očekávat, proti byli jen poslanci SMK. Návrh podala SNS. Klaus se za to se Slováky z Keszthely solidarizoval, jak by ne, když Poslanecká sněmovna u nás před časem odhlasovala v podstatě totéž. Jediný rozdíl je, že na Slovensku to navrhl Slota, u nás Klaus se Zemanem. Detail, ale příznačný. Koneckonců, kdo to měl tenkrát udělat, Sládek tenkrát už v parlamentu neseděl. Zároveň vláda označila za národní hrdiny mj. Andreje Hlinku a Vladimíra Clementise. Kompetence slovenské vlády jsou omračující. Pokud jde o Hlinku, měl bych jisté pochopení pro úctu, jaké se na Slovensku těší, a nevím, zda je úplně věcné pasovat ho na klerofašistu: prosazoval slovenskou emancipaci za Maďarů i za Čechů, bylo to pochopitelné a v zásadě správné, dělal to s velkým osobním nasazením a byl za to za Maďarů i za Čechů perzekvován. Clementis si ovšem zaslouží takového uznání jako Slánský nebo Geminder, tj. žádného; jeho jediná „zásluha“ je, že byl odsouzen za něco jiného, než co opravdu dělal. SNS prý navrhovala, aby kritika Hlinky byla označena za trestný čin, to je ovšem legrační. Návrh prý neprošel.

„Hašek odmítl Vlčkův návrh kšeftu s ODS“, zní titulek v Právu: následujcí řádky jsou zásadním příspěvkem do rubriky „Jak číst Právo“. Vlček nepodal žádný návrh, nýbrž vyjádřil (i když nepřímo) obavy o své křeslo. Přesněji řečeno obavy, že Paroubek o něčem podobném jedná s Topolánkem. Což vyplývá ze včerejší zprávy téhož Práva.

V Senátu prošel do projednávání ve výborech návrh novely trestního zákona, který zakazuje propagaci komunismu (a nacismu) a užívání komunistických symbolů. Návrh považuji za problematický, a nejen z toho důvodu, že rudá hvězda, kterou navrhovatelé doporučují kriminalizovat, je dekorační prvek naprosto běžně používaný i v docela nepolitických souvislostech.

V souvislosti s projednáváním zákona píše v právu Jiří Franěk: „Nakonec ten včerejší boj proti komunismu skončil poněkud trapně tím, že si antikomunisté navzájem připomínali, kdo z nich byl před listopadem komunistou.“ Myslel jsem, že podle Práva je zásadně nepřípustné připomínat někomu, že byl komunistou. Asi ale platí: jak komu a jak kdy.

Podle agentury Faktum Invenio i STEM většina lidí odmítá vládní reformu. Jak by ne, má jít o úspory, a pokud by byly opravdové, bylo by zákonité, kdyby měly „negativní vliv na život lidí“. Když člověk spoří, má to negativní vliv na jeho život (musí míň papat a bumbat, skromněji se oblékat atp.). Spoření, při němž by se člověk pořádně našťouchl, nabumbal a chodil vyšňořený jako pan prezident, zatím nikdo nevymyslel. Nakonec na něco uspoří, nebo aspoň zmenší své dluhy. Všechno zlé je k něčemu dobré. Jiná otázka je, zda reformu nekritizují i lidé, kteří ji považují za málo účinnou a radikální. Ti ovšem mohou mít pravdu.

Z brněnské ZOO utekl pavián druhu dželada, jménem Heiko. Projevil při tom velkou vynalézavost a dal najevo nejen touhu po svobodě, ale taky nezlomnou vůli ji uskutečnit. Neměli bychom to ocenit? Heiko for president!

V Právu kritizují rozhodnutí Ústavního soudu ve věci místopředsednictví Jaroslava Bureše v NS Stanislav Křeček a Jiří Vyvadil. Je příznačné, že jde o aktivní (ba velmi aktivní) politiky, i když pan Vyvadil je aktivním politikem bývalým. Moc, a to jakákoli, podle nich korumpuje (mají to zažité?). Proto je prý třeba zavést mechanismus omezeného funkčního období soudních funkcionářů. Pokud se tak stane, a soudní funkcionáře nebudou jmenovat soudci sami, dostane se v našich poměrech soudní moc do područí exekutivy (zvlášť pokud by např. byli jmenováni na pět let a mohli by, ale nemuseli by být jmenováni i na další období).

Další karikaturista, tentokrát švédský, se ocitl na seznamu Al-Kajdá (lidí určených k odstřelu, případně k podřezání). Nakreslil karikaturu proroka Mohameda s psím tělem. Švédská justice rozhodla, že nemůže být souzen za štvaní proti skupině obyvatel. To je jistě správné, ale není mi jasné, jaký smysl mají podobné počiny. Je to z lidského hlediska urážlivé a navíc něco jako dráždění dětí: snadné, byť v tomto případě zároveň dost nebezpečné. Něco jiného je věcně kritizovat islám a něco jiného je jen zesměšňovat.

Sobota 22. září

Komunistická strana Čech a Moravy zorganizovala symbolickou blokádu Brd před americkými imperialisty. Povzbudivé je, že k projevu předsedy Filipa se sešlo celých dvě stě lidí. Shromáždění asistovala o něco slabší skupina přívrženců radaru, která dávala hlasitě najevo svou nelibost. Zdá se, že odpor k základně se poněkud láme a že jen málo lidí má chuť se spojovat s komunisty, byť i šlo o tak univerzální a vznešené heslo, jako „Chceme si zachovat suverenitu a hlavně zdraví“ (cituji jednoho z účastníků dle Práva; z citátu je zjevné, že suverenitu by v nejhorším případě oželel, pokud by zdraví zůstalo zachováno – tato volba u nás ostatně zabrala už jednou, v letech bezprostředně po roce 1968).

Předseda PS Miloslav Vlček se pokouší v Právu hasit neklid v ČSSD, který způsobilo jeho podezření, že Paroubek za jeho zády vyjednává s ODS, jak se zmocnit jeho předsednického křesla. Problém pana Vlčka je, že se zdá být jakýmsi sociálně demokratickým protějškem premiéra Topolánka a dalším kandidátem na čestný titul „inspektor Clouseau české politiky“.

Předseda ČSSD a příležitostný komentátor Práva Jiří Paroubek píše ve svém dnešním článku, shrnujícím jeho zásluhy o rozvoj česko-čínského přátelství, mj.: „Pravicoví novináři můžou na můj účet blábolit něco o Potěmkinových vesnicích…“ Tuto dikci můžeme sice najít už u Marxe a Engelse, ale do oblasti politických věd ji vnesl v plné síle a šíři teprve V. I. Lenin. Je od pana Paroubka hezké, že navazuje formou vyjadřování na tak vznešené předchůdce. Měl by ještě trochu přidat na důrazu, aby mu nehrozilo, že zůstane pouhým napodobovatelem. Vhodnou inspiraci může nalézt v jiné, i tentokrát slovanské tradici, totiž v dopise záporožských kozáků tureckému sultánovi, který nyní v pěkném překladu najdete na Neviditelném psu.

Předseda AV ČR Pačes poskytl zjevně v rámci své virtuální prezidentské kampaně rozhovor Právu a Lidovým novinám a podal zajímavý výkon. Snaží se vystupovat jako umírněný kandidát, který si nechce příliš zadat ani s komunisty, ani s ODS. Dělá to poměrně šikovně. Člověk se zarazí jen tu a tam, ale hodně: „Já si troufám o sobě myslet, že jsem slušný člověk…“ Posouzení této věci je lepší nechat na druhých, jsou k tomu kompetentnější. „Rusko je dnes demokratická země – možná ne úplně, ale určitě se demokratizuje.“ To je dost nebezpečný optimismus. Pan Pačes si dále myslí, že funkce prezidenta je skoro zbytečná, jen kdyby nebylo té obrovské prestiže u občanů, kterou měli (prý) i komunističtí prezidenti. Řekl bych, že funkce by nebyla zbytečná, kdyby se její nositel dokázal nějak cíleně té falešné prestiže zbavit. Zatím jí oba polistopadoví prezidenti dosti bezostyšně využívali, a nevypadá to, že by si to pan Pačes představoval jinak, i když sám říká, že prezident má být úředník.

Místopředsedkyně PS Talmanová si koupila auto od paní Horáčkové, přítelkyně pana Dalíka. V novinách se z toho dělá věda, nevím dost dobře, proč. Zajímavý je spíš příběh paní Horáčkové, která podle MfD začala jako prodavačka kdesi v Brně, pak se seznámila s vlivným člověkem, dostala půjčku od banky a zřídila si prodejnu luxusních výrobků jakési italské kožedělné firmy, vyrábějící luxusní zboží, na exkluzivním místě v centru Prahy. Je to, jak vidno, příběh moderní Popelky a zasloužil by si ztvárnění buď v pohádkovém příběhu, nebo v čtení pro dámy, nebo nejlépe v nějakém TV seriálu. V tom případě by se do něho musely dodat nějaké dramatické momenty, kterých dosud ve své líbezné prostotě postrádá.

Rusové vědecky zjistili, že jim patří severní pól, a teď ho hodlají připojit k Ruské federaci. Zřejmě zkoušejí, co všechno je prohnilý Západ schopen spolknout. Pokud to projde, vznesou zanedlouho nárok na Jupiter.

V příloze MfD Kavárna vyšly dva pozoruhodné texty. Především esej Petra Steinera „Ruská identita a americký štít“. Článek s lehce bolševickou dikcí („jak se nám snaží namluvit Topolánkova vláda a její nájemní propagandisté“ apod.) upozorňuje na legitimní zájmy Ruska chránit se proti preventivnímu úderu USA (jako by kdy USA na preventivní úder proti Rusku vůbec byly někdy pomýšlely) a na právo být v té věci paranoidní (jistá dávka stihomamu je prý svým způsobem zdravá). Rusové ovšem se stihomamem jen švejkují, to, o co jim jde (a co je, to připouštím, taky pochopitelné), je zmocnit se opět rozhodujícího vlivu v zemích, které kdysi patřily k jejich záboru v Evropě. což pochopitelné, ale vůbec to není v našem zájmu. Tedy aspoň v mém. Panu Steinerovi to může být fuk, je v bezpečí v USA. Podobné kvality má i příspěvek Marka Čejky „Nakolik je islám ohrožen fašismem“. Autor zastává názor, že islám, považovaný dlouho za relativně tolerantní náboženství, se nakazil antisemitismem a extremismem v Evropě a že jeho radikalizace je svým způsobem reakcí na evropský kolonialismus. V muslimském světě byli židé i křesťané původně chráněni. Chránění vypadalo takto: „museli platit zvláštní daně, nemohli nosit určité barvy oděvů a případně mít na oděvu zvláštní označení, nesměli si brát muslimské ženy, omezena byla jejich svědecká způsobilost u soudu, nemohli zastávat některé úřady, atd.“ Nepřipomíná vám to náhodou něco? Taky by mne zajímalo, co se skrývá za tím tajemným „atd.“ Když čtu texty tohoto druhu, pociťuji tichou radost nad tím, že s MfD nemám už nic společného.

Polská vláda odmítla vpustit ke svým volbám pozorovatele OBSE. Má recht, jde očividně o ponižující a diskriminační akt, který si nejspíš vymohla polská opozice. Předpokládám, že o něco podobného požádá při našich příštích volbách pan Paroubek, pokud se mezitím nedostane k moci jinou cestou.

Pondělí 24. září

Ministerstvo obrany navrhuje, aby české gripeny pomáhaly chránit vzdušný prostor baltských zemí. Sociální demokraté jsou zdrženliví, mluví o tom, že rozšiřujeme pomoc v zahraničí a hledáme pro to peníze, a že musíme zvážit, zda chceme mít z armády expediční sbor. To je poněkud pokrytecké. Jednak nevím, proč předpokládají, že by pomoc Pobaltí byla financována ČR, a jednak má česká armáda po své profesionalizaci, která byla ukončena za vlády ČSSD, už tak spíše symbolický charakter (sociální demokraté by chtěli, aby se spíš než na mise v zahraničí orientovala na přírodní katastrofy, což je taky nesmysl: armáda se má orientovat na případnou válku). Odpor ČSSD je zřejmě součástí Paroubkovy politiky všech azimutů: neměli bychom, aby bylo naše angažmá vyrovnané, nabídnout pomoc nejen Pobaltí, ale i Rusku?

Špičky ODS se zabývají klesajícími preferencemi strany. Pokles nyní potvrdil i průzkum agentury faktum Invenio, podle něhož má sice ČSSD před ODS minimální náskok, ale v přepočtu na mandáty by rudý blok získal v PS pohodlnou většinu 107 hlasů (současný volební zákon, který kdysi ODS z indolence pomáhala prosadit, zvýhodňuje silné strany před malými a zelení s lidovci nejsou schopni dohromady vyvážit to, co utrhne silnější KSČM). K Paroubkovu plánu na 35 – 40% je sice ještě daleko, ale případné vítězství ODS v příštích volbách je ve hvězdách. Problém je, že nestačí být o něco méně horší než oponent. Je třeba být lepší. Místopředseda Bém se domnívá, že ztráta ODS souvisí mj. s tím, že pozdě začala s vysvětlováním ohledně radaru v Brdech. Na tom může něco být, ale to hlavní je, že strana je rozpolcená, že klausovská politika a její představitelé se vyčerpali, a že jakási ideová a politická inovace, kterou by ODS potřebovala, je zatím rozpačitá, nedůsledná a nemá v nejvyšších patrech strany dostatečnou podporu. Klaus má v ODS daleko větší vliv než kdysi Zeman v ČSSD a působí jako mohutná brzda.

Jacísi vtipálci rozjeli akci „Milujeme své poslance“ a chtějí nabízet poslance a senátory k „adopci“, pokud jde o proplácení tramvajenek. Dávají tímto způsobem najevo, jak opovrhují nízkými prospěcháři, kteří mají horentní platy a zároveň se nestydí nechat si platit za veřejnou dopravu. To mi na nich vadí úplně nejmíň. Kdyby většina z nich dělala dobrou a odpovědnou politiku, dopřál bych jim různé výhody. Za podobnými akcemi, jako je tento žertovný sponzoring, je nafukování podružných věcí, příslovečné české krkounství a přesvědčení, že zastupitelská demokracie je k ničemu. Těmto lidem by daleko více vyhovoval diktátor. Ten by si veřejnou dopravu určitě hradit nenechal, a kdyby nechal a oni by ho chtěli žertem podporovat, dostali by pořádně nařezáno a byl by pokoj.

ČSSD zavedla novou politickou funkci: má svého stranického politologa, jmenuje se Lukáš Jelínek a dělá pro ni v Právu soustavný lobbing. Není vyloučeno, že možná ani není jejím členem (funkce stranického politologa by neměla být nutně spojena s členstvím ve straně, vypadalo by to blbě). Rozdíl mezi komentováním, analýzami a lobbingem se u nás postupně čím dál tím víc stírá (a po pravdě řečeno vůbec to není jen záležitost ČSSD. Různí lobbyisté ODS či ODS-Hradu v tom jen dovedou šikovněji chodit). V každém případě je to nedůstojné.

ODS ustavila vyjednávací tým ve složení Topolánek, Bém, Tlučhoř a Julínek, který bude získávat senátory a poslance, aby dali při prezidentské volbě svůj hlas Václavu Klausovi. Jde zjevně hlavně o hlasy koaličních partnerů, přičemž nejzlobivější jsou zelení. Předseda Senátu Sobotka dokonce navrhl, aby se dodatečně změnila koaliční smlouva: podpora Klause bude v koalici povinná. To je ovšem neslušné a vzhledem k tomu, že volba je tajná, zároveň i směšné.

Premiér Topolánek má soustavné problémy s ministryní Kuchtovou a jejím odborným týmem. Týkají se hlavně nedostatečného čerpání dotací z EU. Někteří vysokoškolští učitelé zase zpochybňují (asi ne docela neprávem) reformní plány ohledně školství. Paní Kuchtová má však většinovou podporu ve straně a ani předseda Bursík s ní nehne. Koalice je labilní, Strana zelených nevypočitatelná a sáhnout na jejího ministra může znamenat, že se celá koalice sesype jako domeček z karet. Jak pak nemají koalici klesat preference!

Jiří Paroubek byl v Číně, kde provozuje paralelní opoziční politiku všech azimutů (pozice uprostřed mezi demokraciemi a diktaturami). Jediné, co ho zarazilo, je, že se jeho přednášky na pekingské univerzitě zúčastnilo málo studentů. Doufám, že to hostitelům ostře vytknul, jde o prohřešek daleko významnější než nějaké dodržování lidských práv.

Podle průzkumu agentury Median pro LN chce polovina lidí v ČR za prezidenta Klause. Protože druhá polovina lidí chce sice někoho jiného, ale neví koho a hned tak se na někom neshodne, dalo by se říci, že Klaus je ve velké výhodě. Naštěstí na podobných průzkumech moc nezáleží, protože ti lidé prezidenta volit nebudou.

Slovenská deklarace o věčnosti Benešových dekretů musí být pozoruhodné dílo. Obsahuje jednak jejich sakralizaci (původní návrh předsedy SNS Sloty) a zároveň odsouzení kolektivní viny (což do textu prosadil opoziční poslanec, exministr zahraničí Kukan). Tak komplexní a mnohostranný text se ovšem českému parlamentu nepodařilo prosadit. Pokusím se ho vyhledat, což by nemělo být těžké, jen na to v tuto chvíli nemám dost času.

V naší zemi se rozmáhá snobismus. Politici se věnují exkluzivním sportům, nyní je v módě golf. Trend se uchytil i mezi zvířátky a stal se osudným paviánovi Heiko, který před časem s velkým osobním nasazením uprchl na svobodu z brněnské zoo. Byl načapán (ve zprávě se praví „lokalizován“) na golfovém hřišti v Jinačovicích, jak se nechává krmit od přítomných osobností z brněnské high society sušenkami a knedlíky, lapen, uspán a odvlečen zpět do svého kotce. Zdá se, že Heiko je bytost, jak by řekl pan prezident Klaus, vysloveně pravicová. Moc se mu to nevyplatilo.

Úterý 25. září

Ministryně Kuchtová se rozhodla rezignovat, a podle toho, co zároveň řekla, nehodlá (zatím) dělat koalici potíže. To je nepochybně Topolánkův úspěch. Topolánkovi nejspíš nezbylo nic jiného než paní Kuchtovou odvolat, protože na svou funkci prostě nestačila. Operace to musela být složitá jako zneškodnění načasované jaderné nálože ve slavném filmu Goldfinger. Zatím se zdá, že se povedla.

Mirek Topolánek nemá jasno, k čemu jsou na světě novináři. Považuje je za nedbalé podřízené, kterým je třeba čas od času vyčinit. Každý týden v pondělí pořádá tiskové koberečky, které mají v posledku takový dopad, jako kdyby se před novináři svlékal. Vyhrožovaní tiskovým zákonem působí zvlášť bezmocně a je legrační, jak jsou naši politici vůči médiím bezbranní. Je přece logické, že když mám takové pravomoci, jaké přísluší šéfu exekutivy, musím občas něco skousnout. Třeba nezaslouženě, jako v případě aféry kolem volva paní Talmanové, na níž mi připadá mediálně zajímavý jen pohádkový vzestup slečny Horáčkové. Jinak je zábavné, že pan Topolánek chce bojovat s hydrou mediokracie, pan prezident s hydrou soudcokracie (nevzpomínám si teď hned, jak se to řekne cizím slovem) – nakonec nám tu snad zbude jen exekutiva: vládnutí bude zase jednoduché, tak jako v době, kdy jsme ještě lezli po stromech a pojídali se navzájem.

Václav Klaus vystoupil s diskusním příspěvkem na konferenci OSN v New Yorku. Prohlásil tam mj.: „Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání trendů a tendencí.“ Tenhle argument mi připomíná v trochu učenější podobě argumentaci Jiřího Paroubka proti tomu, že íránské balistické střely představují pro střední Evropu nebezpečí. v obou případech to přestane být spekulativní prognózou tenkrát, až to bouchne. Jinak mám dojem, že Klausovi se v celé věci přece jen trochu křivdí. Také se mu vyčítá, že se odmítl zúčastnit následného banketu, protože tam měl jako hlavní řečník vystoupit s čtvrthodinovým proslovem jeho zásadní oponent Al Gore. Musím se přiznat, že v této věci se Klausovi taky příliš nedivím. Já bych tam taky nelezl.

V pondělí proběhla za účasti vládních pověřenců debata o radaru v Berouně. Povzbudivé je, že se jí zúčastnilo jen cca třicet lidí. Zdá se, že se protiradarová iniciativa tak nějak vyčerpala. Že by došly ruble?

Místopředseda ODS Gandalovič na Frekvenci 1 nevyloučil, že by pár poslanců ODS mohlo dát hlas Paroubkovi při převolbě předsedy PS, pokud by se ČSSD projevila vstřícně při volbě prezidenta. Paroubek naznačil, že by ČSSD mohla přistupovat pozitivněji při řešení problémů, souvisejících s předsednictvím ČR v EU, pokud by se předsedou PS stal člověk zkušený v zahraniční politice (pan Paroubek nepochybně jednoho takového dobře zná). Možná, že slyším trávu růst, ale to jsou z obou stran jakési hrozivé náznaky, odkazující k velké koalici. Na velké koalici může vydělat jen Paroubek, je to v každém případě o hodně horší varianta než nynější vratká koaliční vláda.

Karel Svoboda vysvětluje čtenářům MfD, jak dobrý politik je Vladimír Putin. Putin je nepochybně velmi obratný a schopný, jenže: vydávat skutečnost, že si Rusové nepřejí návrat k Sovětskému svazu, jako příznak toho, že jim vyhovuje demokracie, je směšné, v Rusku žádná demokracie není. A není pravda, že o nynější putinovské konsolidaci platí: „Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat. Ale to je tak jediné, co proti tomu můžeme dělat.“ Houbeles! Samozřejmě, protestovat je k ničemu. Ale musíme si především dávat veliký pozor na to, aby nás díky naší blbosti a neopatrnosti znovu nesežrali, to je základní věc.

Delegace ČSSD je v Číně na pozvání tamější komunistické strany, s níž má ČSSD přátelské vztahy. Pan poslanec Hašek vybízí: „Zeptejte se pana Topolánka, jestli náhodou na podobné cestě nebyl před dvěma lety.“ Což činím: byl pan Topolánek před dvěma lety na návštěvě Číny, kam ho pozvala s ODS spřátelená tamní komunistická strana? Dělám to bez postranních úmyslů, opravdu by mne to zajímalo.

Norové si prý uvědomují, že v případném konfliktu s Ruskem se budou muset spolehnout sami na sebe, protože NATO se koncentruje na boj s terorismem. Tady je opravdu jistý problém. NATO by se mělo rozpomenout na to, proč bylo kdysi založeno, začíná to totiž být znovu lehce aktuální.

Jakýsi pan Mnislav Zelený, který byl, pokud se nemýlím, kdysi povýšen do hodnosti náčelníka jihoamerických Indiánů, píše v LN o případu paní Inrid Betancourtové, která kandidovala v Kolumbii na prezidentku za stranu zelených, unesli ji místní teroristé, prý podlehla stockholmskému syndromu a sžila se na základě toho s teroristy (má prý s jedním dokonce dítě). Je jedním z nejdéle držených politických vězňů v Kolumbii. Protože je původem Francouzka, chce se prezident Sarkozy ujmout jeho případu a pokusit se o její osvobození. To se panu Zelenému-Atapanovi vůbec nelíbí, píše: „Nicméně sama Ingrid Betancourtová by se měla veřejně přímo vyjádřit ke své budoucí existenci, což by mělo logicky předcházet veškerým snahám mezinárodního společenství.“ Je zjevné, že stockholmskému syndromu propadl, a to totálně, také pan Zelený-Atapana. Myslí mu to už jako skutečnému indiánskému náčelníkovi.

Středa 26. září

Spor o odstoupení Kuchtové ve straně zelených skončil nakonec plichtou, Bursík se své první místopředsedkyni omluvil za to, že mohlo vzniknout zdání, jako by ji dost nepodporoval (takové zdání ovšem vzniknout mohlo, mne jako nezúčastněného pozorovatele se taky zmocnily podobné chiméry), paní Kuchtová jeho omluvu přijala a nechala se slyšet, že „v tuto chvíli“ by strana měla zůstat ve vládě. Časové dimenze, v níž se odehrává česká politika, je „tato chvíle“. Řekl bych, že to nemůže dlouho vydržet. Paní Kuchtová má jednu výraznou nevýhodu (kterou jsem upřímně řečeno zanedbal): není totiž poslankyně a Topolánek ji nepotřebuje ke své těsné většině ve sněmovně. Má prý ale podporu v republikové radě Strany zelených, takže krize bude teď probublávat tam.

ČSSD přišla s velkorysou nabídkou ODS, že za určitých zmírní svou tvrdou opoziční politiku.

V LN jsem si přečetl, že za komunismu se němčina vyučovala pouze jako nepovinný předmět. To prosím není pravda: na jedenáctiletce (v polovině padesátých let) byla němčina spolu s angličtinou a francouzštinou) v deváté, desáté a jedenácté třídě jedním ze tří jazyků, z nichž si člověk musel vybrat, a ani později se tato praxe, pokud se nemýlím, v zásadě nezměnila. A ještě v polovině padesátých let si většina dětí (možná ještě ze setrvačnosti) vybírala němčinu.

Neidentifikovaná skupina „Mladí národní demokraté“ chce uspořádat demonstrativní pochod bývalým židovským městem v Praze údajně na protest proti válce v Iráku. Pochod s pochodněmi se ovšem koná v den výročí Křišťálové noci a jeho smyslem je nechutným způsobem zastrašovat skupiny českých občanů. Myslím si, že úřady by měly mít právní podklady k tomu, aby mohly podobné akce zakázat, a pokud by se přesto konaly, tvrdě proti nim zasáhnout. Tady nejde o žádnou svobodu projevu, ale o akt teroru. Navíc by mělo být jednoznačně zakázáno, aby se extremističtí demonstranti zprava (i zleva, ovšem) při demonstracích maskovali.

Naši němečtí sousedé mají problém ze zbytky opevnění na Rýně z doby druhé světové války. Když je zboří, mohou je obvinit z toho, že chtějí „zahladit nacistické zločiny“. Když je zachovají, obviní je, že ty zločiny glorifikují. Denacifikátorům z profese, jak vidno, nelze vyhovět.

Jiří Přibáň napsal před časem do LN docela pěkný článek o tom, jaká má být role justice v české společnosti, a se zlou se potázal. Dnes s ním polemizuje poslanec ČSSD Křeček. Bere to jako profesní pohanu: naši politici nejsou žádné vzory dokonalosti, ale nejsou ani horší, ani lepší než v jiných demokratických státech. To, bohužel, není pravda, jsou (zatím) horší, politická kultura se prosazuje těžko. Soudci prý nejsou o nic lepší. Možná, jenže tady nejde o lidské kvality, ale o to, že v postkomunistickém státě se spoustou komunistických rudimentů musí být zejména exekutiva, ale i legislativa pod kontrolou, která je na nich obou nezávislá. Soudní moc podle pana Křečka musí být nezávislá na exekutivě, ale nemůže být nezávislá na státu, ve kterém působí. To je prosím demagogie, soudní moc je taky stát, nějak za tím vším cítím známou sentenci Ludvíka XIV. „stát jsem já“. Tentokrát s ní přichází pan Klaus a jeho různí poradci, a pan poslanec Křeček se zjevně přidává.

V LN se znovu vracejí k videoklipu, který má propagovat lidický památník. Klip je nepochybně nechutný, kampaň proti němu byla nechutná také. Nechtěli byste konečně po šedesáti pěti letech přestat s hysterií, nechat ty mrtvé na pokoji a nezneužívat je ke svým šovinistickým hrátkám?

Zelení chtějí otevřít debatu o zástavbě letenské pláně. Mají pravdu (a exprezident Havel oprávněně upozorňoval na to, že problém nové národní knihovny by se měl řešit právě v kontextu zástavby letenské pláně). Ten obludný apelplac pro bolševické švancparády je třeba honem honem zaplnit bytelnými stavbami už jen proto, aby ho pan Paroubek, až se prokouše k moci, neměl k dispozici.

Čtvrtek 27. září

Po přečtení dnešních novin mi připadá skoro jednodušší zmínit témata, o kterých mne ani nenapadne psát, protože mi připadají buď nezajímavá, nebo mi do nich nic není, nebo se mi zdají nepřehledná a nerozumím jim: problém Grossova majetku, problém bilance Paroubkových příjmů a výdajů, problém volva paní Talmanové (nerad srkám nos do cizích kapes, považuju to v zásadě za neslušné), vydání komunistického poslance Vondrušky k trestnímu stíhání, události v Barmě. Jak vidno, zbývá toho pramálo.

Podle průzkumu STEM na objednávku vlády ČR se počet odpůrců radaru dostal pod 50% (na 49%). Zdá se, že hnutí dirigované komunisty a nepochybně „inspirované“ z Moskvy ztrácí na síle. Chtělo by to nějakou novou injekci.

Proti přímé volbě prezidenta se vyslovila jedině ODS – přesněji řečeno premiér (a předseda strany) Topolánek prohlásil, že na to nemá silný názor a nevidí důvod, proč zavedený systém měnit. Je to stanovisko trochu pragmatické (přímá volba přichází v úvahu až za šest let, Klaus už nebude volitelný a o kandidáta podobně přitažlivého pro naše pracující může být ve straně nouze), ale na druhé straně postavit se všeholidu, který si přímou volbu přeje, je věcně správné a zároveň nepopulární. Přímá volba dává prezidentovi větší sílu a tedy i zbytečný prostor k tomu, aby prováděl politický nátlak jaksi mimo ústavu, zároveň vzhledem k nízké úrovni politické kultury ve veřejnosti upřednostňuje úplné kašpary a nebezpečné populisty (obojí jde často ruku v ruce).

ODS hodlá omezit vliv lékařské komory. Jde o změnu hlasování a odvolávání vedení komor a snad i zrušení povinného členství. Je zjevné, že se s těmi komorami musí něco dělat. V politicky labilní situaci, jaká u nás je od roku 1996, se ovládnutí ČLK (a předtím ještě LOK) stalo východiskem k tomu, aby jeden jediný člověk (dr. Rath) na chvíli dostal pod kontrolu celé české zdravotnictví. Trochu nadneseně řečeno, stalo se východiskem k opětnému postátnění zdravotnictví cestou privatizace do rukou tehdejšího ministra. Není možné, aby tu do budoucna byla demokracie, a jen v jednom resortu nestydatá diktatura. Buď se udrží jedno, a to všude, nebo se prosadí druhé, a to taky všude.

Zítra je svatého Václava, úředně se to jmenuje Den české státnosti, stejně jako se 28. říjen kdysi jmenoval Den znárodnění.

Sobota 29. září

Jakýsi policista v Aši zmlátil přímo na policejní stanici svého nadřízeného, který měl výhrady k jeho práci. Před pár dny několik příslušníků elitního protichemického pluku v Liberci svléklo svého nadřízeného, z žertu mu sprchovali přirození a nahrávali si to na mobil (legrace se nejspíš účastnila i jedna dáma). Pár dní nato mu rozbili hubu. Zpráva je velmi nadějná, jak pokud jde o funkceschopnost policie ČR, tak pokud jde o bojeschopnost toho, co nám zbylo z Armády ČR.

Po úspěšném mnohaletém blokování obchvatu kolem Plzně se „ekologům“ podařilo dosáhnout dalšího úspěchu v boji se zjevně přemnoženým obyvatelstvem ČR. Tentokrát není tak okázalý, zablokovali jen další kácení stromů podél silnic. Aleje jsou sice hezké, ale nebezpečné, samozřejmě jen pro automobilisty. Ředitelství silnic a dálnic bude nebezpečí nyní čelit tím, že na místa, kde jsou stromy, umístí varovné značky (kdyby ty stromy náhodou někdo přehlédl, značky si určitě všimne), případně na těch místech omezí rychlost (jak každý motorista ze své zkušenosti ví, velmi účinné opatření). Je správné, že „ekologové“ dbají o to, aby bylo zjevné, že autem jezdí každý jen na vlastní nebezpečí. Lidé mají chodit pěšky, tak jako to bez problémů činili dříve, než bylo vynalezeno kolo (tj. kolo od vozu, nikoli bicykl).

Skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 přiřkl opět katedrálu svatého Víta státu, už nemám sílu komentovat. Jen doufám, že v ní bude nyní pořádat pan prezident Klaus pravidelné tiskové konference. Měly by být provázeny hrou na varhany a zpěvem loajálních novinářů a postupem času by mohly nabýt vyloženě náboženského charakteru.

„Dana Kuchtová v řízení ministerstva neudělala žádnou takovou závažnou chybu, aby byla odvolána, ale celkový tlak od různých zájmových skupin na ministerstvu i ve vládě ukázal, že to nejdůstojnější, co můžeme udělat“ (cituji dle Práva, má být správně asi „může“), „je odejít“, prohlásil místopředseda SZ Liška. Nedovedu si představit, že by hlavním důvodem výhrad premiéra Topolánka a následného odchodu paní Kuchtové nebyla v první řadě její neschopnost. Že měla problémy, připouští i její obhájce Stropnický, a premiér Topolánek by sotva jen tak riskoval destabilizaci a pád koalice.

Poslanec Melčák v žádném případě nedá v prezidentské volbě hlas Dienstbierovi, protože se kdysi nepřipojil k jednání 4 + 2 a nevyjednal záruku hranic vůči Spolkové republice. Správně! Spolková republika je teď kvůli Dienstbierovu selhání hlavním a trvalým nebezpečím pro naši mladou demokracii. Naštěstí, když bude zle, můžeme zavolat na pomoc přátele z Moskvy a z Al Kajdá.

Na případě expremiéra Grosse mne vlastně zajímá jen jedna věc: dostane exministr Ivo Svoboda společnost? Pokud ano, bude to další velký úspěch akce Čisté ruce.

Šest amerických odborníků vyjádřilo pochybnosti o (rovněž americké) expertní zprávě ohledně nezávadnosti amerického radaru. Problém je, že v USA, která je supervelmocí a zemí s velmi stabilizovanou politickou kulturou, jde o věcný spor. Věcných sporů je zapotřebí, jen ve věcném sporu se může prosadit lepší řešení. U nás jde o to, zda se podaří svrhnout vládu a zda se znovu uplatní ruský vliv. Radar je spor zástupný.

Pavel Kohout píše v pravidelném komentáři v Právu o tom, že hospodářská krize z třicátých let znamenala debakl kapitalistického systému a mnichovská dohoda bankrot demokracie. Pan Kohout je příliš přísný. Šlo o velká dílčí selhání, z nichž se Západ poučil. Jen bolševický samoděržavý systém šel v politice i v hospodářství, jak se pamatujeme, od úspěchu k úspěchu – až do té doby, co se sám od sebe sesypal. (Píši to jen na okraj článku, jehož hlavní myšlenka mi není zase natolik nesympatická).

Podle přehledu, který přinesl americký časopis Reader´s Digest je Česká republika na 38. místě ve světě v příjemnosti podmínek, které poskytuje svým obyvatelům k životu. Podobné ankety zarážejí svou stupidností, je to pokus objektivizovat docela subjektivní pocity lidí. Pokud jde o mne, je ČR v příjemnosti na prvním místě na světě, protože jsem se tu narodil a jsem tady zvyklý – a to přesto, že obyvatelstvo je z větší části poněkud zabedněné, sedne na lep každé demagogii, má radši Rusy, kteří to tu skoro půlstoletí okupovali a úplně zplundrovali, než Američany, kteří nám neudělali vůbec nic, a Němce, které má jakési důvody nenávidět jen ta úplně nejstarší generace. Přesto, že máme málo stabilní a málo výkonnou vládu, nešikovného premiéra, zrůdnou opozici, z hlediska důchodce nevalnou životní úroveň. A stěhovat se na Kubu, která je o několik příček před námi, sotva někoho napadne, přestože je tam pořád teplo a rostou tam pomeranče.

Poté, co jsem si přečetl rozhovor Viliama Bucherta s premiérem Topolánkem v MfD, zmocnily se mne pochybnosti, zda na premiérově kritice médií přece jen něco není. Skoro polovina rozhovoru je věnována problému volvo, který je z politického hlediska nezajímavý a sotva se z něho podaří něco kompromitujícího vytlouci. V souvislosti s odvoláním Kuchtové klade Buchert Topolánkovi otázku: „Když jsem k vám tady ve Sněmovně přicházel, odcházela od Vás Kateřina Jacques. O ní se také spekulovalo jako o možné ministryně školství. Nedojednávali jste to tady?“ Otázka má ryze paranoidní charakter. Po tom po všem se panu Buchertovi nakonec podařilo Topolánka vytočit otázkou, zda má při svém pracovním vytížení dost času na svého syna. Otázka byla docela nevinná, Topolánkova reakce hysterická, nemohu se ale zbavit podezření, že právě o tuto pointu panu Buchertovi šlo.

V USA při leteckém snímkování zjistili, že budova kasáren v San Diegu, postavená v 60. letech, má při pohledu z ptačí perspektivy tvar hákového kříže. Americké námořnictvo teď vynaloží 600 000 dolarů na úpravu, která tvar změní. (Nejjednodušší by bylo kousek zbourat). Ježíši Kriste! Celá příhoda trochu připomíná Haškovu povídku o zrádci národa v Chotěboři: líčí případ vlasteneckého rolníka, který se na Žižkových oslavách omylem vydělal pod dub, kde slavný vojevůdce vypustil duši, a byl zato slavnostně vyobcován z národa. V západním přístupu k zatím poslednímu světovému válečnému kataklyzmatu je cosi neuvěřitelně, bláznivě hysterického. Američané se zjevně s druhou světovou válkou úplně nevyrovnali, jak jinak by se mohli vážně zabývat takovými nesmysly a investovat do nich statisíce?

V MfD píše Teodor Marjanovič o tom, jak kdysi dělal rozhovor s (nyní) odstupujícím bavorským předsedou vlády a předsedou CSU Stoiberem: Stoiber prý „hned v první větě začal kritizovat české politiky a oznámil mi, že fondu předá žádost, aby lidé, kteří utrpěli zvlášť těžkou újmu při poválečném vyhnání, z něj dostali finanční pomoc. Takový návrh pak do fondu opravdu dorazil, jenže ten se jím víceméně nezabýval. Také proto, že spolková vláda dala neoficiálně najevo, ať to zametou nenápadně pod stůl, neboť nechce oživovat debatu o reparacích“. Pokud jde o tu „neoficiální“ iniciativu spolkové vlády, pokusím se zjistit, zda pan Marjanovič náhodou nekecá. Bude to těžké, podobné věci se dají vymýšlet úplně beztrestně, as pokud to spolková vláda popře, vystaví se podezření, že se ve vlastním zájmu vymlouvá, a „nezúčastnění svědkové“ pochopitelně neexistují. Jinak je hezké, jak se MfD chápe (nikoli zplihlého) praporu, který kdysi třímalo Právo. Boj proti sudetským Němcům (viz např. článek K. Pacnera rovněž v dnešním čísle) teď zjevně povede ona.

Podle zpráv z novin považovala Velká Británie čtyřicetileté věznění Rudolfa Hesse za frašku, snažila se nakonec o jeho propuštění, ale zároveň věděla, že toho nemůže dosáhnout, museli by souhlasit Rusové. Jistě, něco podobného si nemohl dovolit ani Gorbačov, odporuje to ruským představám o spravedlnosti a lid by to nesnesl. Nikdo jistě nepochybuje, že Hess byl těžký válečný zločinec. Ale nebylo by tedy bývalo lidštější, kdyby ho byli v Norimberku pověsili?

Pondělí 1. října

Odvolání, přesněji řečeno ne zcela dobrovolná rezignace ministryně Kuchtové vyvolala ve Straně zelených neklid, Bursíkovi oponenti se opět pokoušejí sešikovat. Ostatně, ministryně Kuchtová je originální bytost. Navrhla za nástupce ve funkci svého náměstka Lužného, ten se k tomu nejprve neměl (teď už se má). Na to ministryně prohlásila, že každý slušný člověk nejdřív odmítne. Paní ministryně příliš zevšeobecňuje nepochybnou zásadu, že každá nevěsta se má nejdřív upejpat. Nevím, co je neslušného na tom, když někdo chce být ministrem a sdělí to přímo. Nebo když nechce a také rovnou to řekne. Co mezi tím jest, od ďábla jest.

Ministerstvo dopravy chce řešit problémy se svými ekologickými trapiči tím, že je bude žalovat. Nejsem právník, jako laikovi se mi ministerské vyhlídky zdají být nevelké. Myslím, že proti „ekologům“ by se měli všemi dostupnými legálními prostředky bránit hlavně postižení občané. V Plzni (dálniční obchvat) to už prošvihli, na Ústecku je ještě čas.

Existuje přece jen jedna věc, na níž jsou pánové Topolánek a Paroubek schopni se dohodnout: novinářům je třeba zatnout tipec, nejlépe zpřísněným tiskovým zákonem. V ODS pro to nepanuje velké nadšení (v ČSSD je nadšení pro předsedu povinné) a bude asi nejdřív třeba novináře zavírat jen na základně osobní dohody obou pohlavárů, bez soudu. Soud přijde na řadu až po popravě a bude to mít jednoduché. Jak zní moderní okřídlená fráze, nebude co řešit. Rozumě se vyjádřil ministr Julínek: „Možná novináři jsou schopni částečně kultivovat politickou scénu, ale těžko mohou politici kultivovat novináře.“ Což pan Topolánek svými originálními tiskovými konferencemi týden co týden dokazuje.

Jinak nervozitu premiéra Topolánka aspoň do jisté míry chápu. Musí čelit nejen nájezdům rozvášněných socdem lobbyistů z Práva, ale i daleko jemnější práci rozsáhlé hradní lobby (Bohumil Pečinka, Karel Steigerwald, nebo zrovna Miroslav Korecký dnes v LN). Topolánek vlastní lobby nemá. Pokud by se bez ní dokázal obejít a odpustil si zbytečnou nervozitu, byl by to politický výkon: novinářská lobby je nakonec vždycky pro kočku.

Výsledek voleb na Ukrajině je, jak se zdá, velmi těsný. Problém těch, jimž leží na srdci její nezávislost, je, že nejsou schopni se domluvit. A problém celé země je, že si ji Rusové v době bolševismu zavázali tím, že jí vytvořili absurdní východní hranice. Značná část země je ruská (a přitom průmyslově rozvinutá a bohatá). Mohli by tedy asi být buď bez ní chudými a samostatnými, nebo s ní (relativně) bohatými a porobenými. Kdo toho chce moc (být bohatým a samostatným), dostane nakonec málo (bude chudý a porobený).

Sláva našeho lidu pronikla už i do Finska: místní noviny si stěžují, že tam čeští turisté okupují v jakémsi národním parku chatičky, určené k tomu, aby se tam lidé uchýlili v čase nepohody, zabydlují se v nich na několik dní a celé okolí omočí a podělají. Finské úřady tomu hodlají čelit tak, že v chatičkách umístí nápisy v češtině. Bude to nejspíš stejně účinné jako známé okřídlené heslo „Češi, nekrást tady“ v německých a rakouských vesnicích u českých hranic. Ostatně v jednom rakouském městečku uloupil náš podnikavý krajan v obchodě s obuví tři páry bot. Majitel ho pronásledoval až k jeho autu (předpokládám, že to bylo přinejmenším terénní volvo nebo něco podobného), poberta se polekal, kořist odhodil a uchýlil se do blízkého kukuřičného pole. Muselo být dost rozlehlé, protože tam po něm dvě hodiny pátral vrtulník s termovizí, jedenáct policistů, tři policejní psi a početný oddíl místních hasičů. Nakonec se podařilo uprchlíka ulovit. V autě našli lup z několika dalších obchodů. Celá akce vzdáleně připomíná anabázi bratří Mašínů, ovšem v docela jiné poloze. Neměl by být tento našinec za úpornost a obratnost, s jakou po dvě hodiny odolával zjevné přesile, odměněn nějakým státním vyznamenáním?

V parlamentu se projednává vládní varianta antidiskriminačního zákona, připraveného na základě požadavků EU. Zakazuje posuzovat uchazeče o práci podle věku, pohlaví, náboženství či barvy kůže. ČSSD požaduje normu mnohem tvrdší. Ovšem! Je třeba zakázat např. diskriminaci podle vzdělání a inteligence. Myslím, že pro by byli i komunisté, kterým se za jejich čtyřicetileté vlády podařilo zrovna na tomto poli dosáhnout vynikajících výsledků.

Úterý 2. října

Vladimir Putin naznačil, jak hodlá vyřešit problém, že podle ústavy by měl se svým vrcholným politickým angažmá skončit, ale ve skutečnosti se mu vůbec nechce (zvlášť když, jak se zdá, nemá žádného skutečného nástupce). Právo překládá nápis na billboardu Jednotného Ruska „Plán Putina – naše vítězství“. Doba takových děsivých rusismů nastane, až budeme zase pod ruskou správou. Česky to zatím pořád zní: „Putinův plán – naše vítězství“.

Premiér Topolánek prohlásil na zahájení Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně: „Tato země má na to, aby se stala inovační centrálou Evropy.“ To zní trochu podobně jako „bašta demokracie ve střední Evropě“. Přitom by stačilo, kdybychom v Evropě k inovacím v rámci svých omezených sil přispěli.

Zelení vytýkají svému předsedovi Bursíkovi, že do ministerských funkcí dosazuje nestraníky. Snad aby se to napravilo, má se teď novým ministrem školství stát straník hned dvojnásobný: totiž člen KSČ (dva roky před listopadem 1989) a Strany zelených (nyní) Dušan Lužný. Bursíkovi se to nelíbí, ale to je, jak se zdá, řečeno oblíbenou sentencí, „tak všechno, co s tím může dělat“.

Sociální demokraté prý uvažují o tom, jak vypomoci svému šéfovi, který se octl ve finanční tísni. Chtěli by mu přispívat zejména na jeho četné zahraniční cesty, tj. na paralelní zahraniční politiku ČSSD. Zato mu odejmou jednoho muže z ochranky. Je to racionální řešení, panu Paroubkovi s jeho názory v téhle zemi žádné nebezpečí nehrozí a po světě jezdit musí, je přece hezký výkon české politiky, že máme hned tři politické linie najednou.

Tomáš Brzobohatý se v LN pokouší o něco jako o rehabilitaci Nevillea Chamberlaina. Mýlil se prý, ale velmi zásadově a poctivě. Británie na rozdíl od Francie prý už ve dvacátých letech dávala najevo své pochybnosti o „versailleském řešení střední Evropy“. To je moc hezké, jenže v roce 1938 nebyla ta pravá chvíle, aby se tyto pochybnosti, samy o sobě jistě oprávněné, proměnily v politický čin. Angličané se o to měli snažit dřív, než se k moci dostal Hitler. Pak už bylo pozdě, protože Hitlerovi šlo o něco úplně jiného než o spravedlivé uspořádání střední Evropy. Angličané se tehdy chytli do vlastní pasti: Hitler na ně šel jejich zbraněmi a chtěl, aby mu ve jménu zásady, k níž se hlásili (spravedlivost pro národnostní menšiny), vydaly svého faktického spojence. Jistě, v takové situaci by Chamberlain své rozhodnutí Československo bránit sotva zdůvodnil před britskou veřejností (veřejnost jen trochu demokratických států bývá zoufale pacifistická a jen ochotna se bránit, jen když je bez pochyby napadena). To ale byl problém britské politiky. Válce se stejně nevyhnuli, a že by na ni za těch jedenáct měsíců byli o moc lépe připraveni než v září 1938, si dovoluji velmi pochybovat.

Středa 3. října

Z Práva jsem se dozvěděl, že kubánští lékaři, působící v Bolívii, operovali šedý zákal i „vrahovi Che Gevary“. Je to prezentováno jako mimořádný akt socialistického milosrdenství. Che Gevara je idolem všech evropských sociálních revolucionářů, a zvlášť těch, co jsou zároveň, jak se dnes módně říká, gayové. Protože nepatřím ani k jedněm, ani k druhým, nejsem s to považovat dotyčného operovaného ani za „vraha“, jak píšou v Právu, ani za „kata“, jak píší v MfD, ale jen za vojáka, který plnil svou povinnost a připravil při tom o život jednoho ohavného jihoamerického banditu marxistického zabarvení. Příznivci různých Nikolů Šohajů loupežníků to vidí jinak, ale to je jejich problém.

Nejen premiér Topolánek, ale i Nejvyšší soud se dává do boje proti „invektivám v médiích“, které jednostranně vykládají verdikt NS ohledně svatovítské katedrály.

Historik Petr Luňák píše v Lidových novinách o Rapackého plánu. Prý to byl čestný pokus o prosazení polské vize evropského uvolnění v rámci možného. Podle mne to byl vyčuraný Chruščovův pokus na vyšachování (západního) Německa z atlantického spojenectví, což z historikova článku jasně vyplývá. Soudruh Rapacki to buď dostal z Kremlu befehlem, nebo, pokud s tím jako horlivý zrádce přišel sám, musel si to nechat od Chruščova požehnat. Čestného na tom nebylo vůbec nic. Na žádném polském, českém, slovenském, maďarském etc. kolaborantovi s rudým carismem nebylo nic čestného.

Dnes se slaví Den německé jednoty, tj. připojení někdejší ruské zóny Německa, které se říkalo „Německá demokratická republika“, ke SRN. Recepce na německém velvyslanectví v Praze se nezúčastnil prezident Klaus (zřejmě odpočívá po návštěvě ambasády Čínské lidové republiky, kde se vyčerpal projevy přátelství – nemůže být přece všude a Německo je zjevně lehce pod prahem jeho rozlišovacích schopností). Zato tam byli předsedové obou parlamentních komor a premiér Topolánek. Premiér pronesl krátký projev, který uvedl menším zápasem s mikrofonem, po projevu mikrofon málem porazil a spadl ze stupínku. To, co říkal mezi tím, bylo střízlivé, věcné, bez jakékoli stopy po českých mindrácích. A pokud zazněly nějaké jemné výtky na adresu Německa, netýkaly se minulosti a byly celkem na místě. Musím říci, že mi takováhle vystoupení ústavních činitelů sedí daleko více než duté suverénní šaškování, byť by jeho formálně technická stránka byla sebeperfektnější.

Čtvrtek 4. října

Deník Blesk vypsal veřejnou sbírku, aby vypomohl předsedovi ČSSD Paroubkovi, který se octl ve finanční tísni. Z legrace, ovšem. Paroubek je obvinil z podvodu, protože zneužili jeho jména. Podvodu by se snad dopustili tenkrát, kdyby vybrané peníze propili. Tato akce nestaví na zásadě kolektivní viny, jako rádoby vtipný návrh na sponzorování poslanců. Ale stejně: finanční problémy předsedy ČSSD jsou zatím v takové poloze, že je to jeho soukromá věc, a upřímně řečeno, tohle mi na něm vadí nejmíň.

Podle Práva se prý Topolánek pokouší vyšachovat svého oponenta Tlustého z pozice předsedy středočeské krajské organizace ODS (regionální sněm bude začátkem listopadu). Spor předsedy ODS s jedním z nejvěrnějších Klausových stoupenců se nakonec musí vyřešit ve prospěch jednoho či druhého. Klid v koalici ale nebude – po odvolání ministryně Kuchtové se Strana zelených otřásá nespokojeností se svým předsedou. Kdyby nebylo Strany zelených, vládl by dnes pohodlně rudý blok, vládnutí se Zelenými ale taky není pro koaliční partnery žádný med. Martin Zvěřina dnes v LN píše, že faktická či spíše skrytá koalice ČSSD – KSČM – zelení by zašla na neschopnost protibursíkovců (Stropnický, Pánek) držet vůbec nějaké dohody. Nejsem takový optimista, Paroubek s Filipem by si už dokázali zajistit jejich elementární věrnost (nemyslím si, že by to byli čistí idealisté, kterým nejde – dejme tomu taky – o kariéru), navíc ti lidé mají k Paroubkovi a komunistům ideově podstatně blíž, než k Topolánkovi a lidovcům.

V třebíčské nemocnici položili základ nové reality show: výměna novorozeňat. Zatím probíhá na zkoušku bez stále přítomných televizních kamer a (aspoň jak doufám) bez souhlasu postižených rodičovských párů.

Mirek Topolánek prohlásil, že „nad vládou médií se v krátkodobém pohledu nedá vyhrát“. Mirek Topolánek se asi zbláznil: jakápak vláda médií? Rozhodují snad média o tom, jaký zákon bude nebo nebude přijat, nebo co vláda schválí a co ne? Kdy se něco takového stalo z rozhodnutí „médií“? Padla snad kdysi Grossova vláda nakonec z rozhodnutí médií, nebo spíš pod tlakem KDU-ČSL a ODS? Média ani nejsou schopna vyvíjet cílený politický tlak, nezastávají žádnou jednotnou politickou linii a s výjimkou Práva ani nepreferují nějakou politickou stranu. Znepříjemňují politikům život např. tím, jak si všímají jejich soukromí, ale cožpak to je nějaká vláda? Je pozoruhodné, že jakmile je nějaká demokratická vymoženost exekutivě nepříjemná, tváří se, jako by se někdo sápal po jejích pravomocech – zatímco soudům a médiím jde spíš o to, tam, kde je to zapotřebí, přistřihnout exekutivě křidýlka. Je to užitečné, jinak by nám zvlčila.

Jiří Paroubek prohlásil, že pokud bude expremiér Gross obviněn, bude mu přerušeno členství ve straně. ČSSD se prý hodlá v této věci pozitivně vyprofilovat na pozadí toho, jak koalice řešila problém vicepremiéra Čunka. Srovnání s Čunkem je legrační: zatímco v jeho případě by při politické likvidaci bylo šlo o konzumaci křuplavé pečínky z právě odstřeleného tučného býka, půjde v případě pana Grosse o morbidní hostinu, na níž bude pojídána pořádně rozložená politická mrtvola.

V rozhovoru on line pro LN dostal virtuální prezidentský kandidát Pačes mj. otázku: „Pan prezident Klaus se vyjádřil coram publico, že EU ohrožuje naši svobodu ještě víc než komunismus a že ideologie EU je srovnatelná s ideologií nacismu.“ Proti tomu se Klaus veřejně ohradil, že nikdy nic takového neřekl (jistě má pravdu) a že se měl ohradit taky Pačes a ne na otázku odpovídat, jako kdyby to byla pravda. Mně připadá spíš příznačné, že si Pačes ani čtenáři nevšimli, že otázka není pravdivá. Nad čímž by se měl zamyslet zase prezident Klaus.

Europoslankyně Hybášková se v Právu zastává nové Reformní smlouvy EU, která má nahradit původní Smlouvu o ústavě. Vyslovuje zklamání nad tím, že nejsoučasnější obsah smlouvy, zajištění společné zahraniční a obranné politiky, nebude moci fungovat. Nejsem žádným zásadním odpůrcem evropské integrace, ale při pomyšlení, jak kancléř Gusenbauer s předáky SPD a ministrem Steinmaierem pro nás zajišťují zahraniční a hlavně obrannou politiku, mi běhá mráz po zádech.

Na Slovensku mají problém s přemnoženými medvědy, kteří se stávají hrozbou pro obyvatele slovenských vesnic (jejich medvědí revíry jsou jim malé a musejí je posunovat blíž k lidským obydlím). Odborníci požadují odstřel nadbytečných kusů, „ochránci přírody“ zásadně nesouhlasí. Mělo by se tedy prosadit druhé možné řešení: odstřel nadbytečných lidí. Bylo by to ekologické a šetrné k životnímu prostředí. Lidé jsou přece jeho největšími poškozovateli.

Pátek 5. října

Prezident Klaus veřejně vyhlásil (v odpovědi na otevřený dopis komunistického předsedy Filipa), že reforma veřejných financí má vážné vady a mohou k ní být oprávněné námitky (například ty, co má Filip), že jde o legislativní zmetek s nerealizovatelnými chybami. Nevidí v ní však hrubý rozpor s ústavou (což namítá Filip). V tomto názorovém baletu se pojí nesnesitelná povaha Václava Klause s velkou dávkou vyčuranosti: potřebuje namazat Filipovi trochu medu kolem huby, aby pak dostal při prezidentské volbě třeba pár komunistických hlasů, současně si však netroufne reformu zabít (položil by nejspíš vládu a měl by jakési problémy s vlastní stranou). Skoro bych řekl, že tentokrát to trochu přehnal: vlády a Topolánka se nepochybně dotkl a Filipa ani trochu neuspokojil, ten stojí jen o jedno: o rozhodné ne. Vládní koza chcípla a rudý vlk zůstal hladový. Po tomto extempore se pan prezident může dál věnovat boji proti fiktivní hrozbě globálního oteplování. Možná, že by bylo dobře, kdyby u toho už zůstal, nadělá tak míň škody.

Prezident Klaus si nepozval na Hrad ministryni Kuchtovou u příležitosti její rezignace. O paní Kuchtové si myslím své, chápu, že Klaus považuje zelené za své třídní nepřátele, ale prezident by snad měl mít trochu velkorysosti a slušnosti. Chyběla zatím oběma, co tu funkci u nás po listopadu zastávali. Samozřejmě, prezident to dělat nemusí. Nemusí to dělat tak, jako nemusí v tramvaji pustit dámu sednout. Vydává tím ovšem o sobě mohutné svědectví.

Zato Jiří Paroubek si po dlouhé době zaslouží jakéhosi uznání. Poté, co Blesk vypsal sbírku na pomoc předsedovi ČSSD v jeho složité sociální situaci, začal sice běsnit, ale záhy se uklidnil, navštívil redakci, poděkoval organizátorům, sdělil jim, že on sice nic nepotřebuje, ale předá rád peníze své bývalé choti pro její nadaci na pomoc dětem z dětských domovů, vyjádřil přitom jisté zklamání, že se zatím vybralo jen 232,- Kč, vyzval redaktory, aby šli příkladem vstříc a sami přispěli nějakou obstojnější částkou, a nakonec je poprosil, aby pomoc nevybírali ve formě naturálií, protože např. benzin nebo prezervativy nebudou dětem moc platné. Tím je věc, řekl bych, elegantně vyřízena a to bez obvyklé dávky buranského hulvátství. Myslím, že je na první pohled vidět, oč je takové řešení účinnější.

Alexandr Mitrofanov podle toho, co píše v Právu, upřednostňuje jako prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, protože na rozdíl např. od proamerického Havla „dává důraz na rozumnou dohodu s relevantními světovými hráči“, rozuměj s Putinem. Putin u nás zatím není tolik relevantní, přes své četné lobbyisty. Byl by, pokud by se stal pan Dienstbier prezidentem. Záliba pana Mitrofanova v ruském prezidentovi je usilovná, trvalá a nápadná.

V Právu věnovali tematickou stránku výzvě „osobností“ ohledně stavu českého školství. Vznikla někdy před čtrnácti dny, setkala se zatím s malým ohlasem.

Ve Straně zelených zuří vzpoura. Vzbouřencům zatím nejde přímo o vystoupení z koalice, jen o vydírání (přičemž není vyloučeno, že u lidí jako Stropnický to bude vydírání takového druhu, že je Topolánek nebude moci splnit a zelení dostanou příležitost z koalice odejít). Těmto lidem jsou Paroubek s Filipem politicky i lidsky podstatně bližší než jejich nynější koaliční partneři: naroubovat liberální stranu na zelenou podnož je holt velmi svízelné.

Maďarský prezident Sólyom vyjádřil při soukromé návštěvě Komárna své zklamání nad vyhlášením NR SR o Benešových dekretech. Nato se slovenský premiér nechal slyšet, že pokud si Sólyom příště něco takového dovolí, nechá ho vyhostit. S Ficovou spoluprací zejména se SNS vládne pořád jakési rozladění v Bruselu, a tak se lídři Evropské socialistické strany (v níž má Ficův Směr pozastavené členství) vyzvala Ficovu stranu k jednání se Stranou maďarské koalice.

Sobota 6. října

Zelení poslanci se shodli na tom, že strana by z koalice vystupovat neměla. Jejich konstruktivnost nepochybně souvisí s tím, že bezprostředněji než členstvo cítí výhodnost vazeb na exekutivu. Navíc se obávají, že by odchod zelených z koalice znamenal vznik velké koalice ODS – ČSSD. O tom si dovoluji pochybovat, Paroubek by nepochybně upřednostnil koalici (zatím skrytou) ČSSD – zelení – KSČM. Tyto strany jsou si totiž ideově i lidsky podstatně bližší. Zelení by se ovšem museli zbavit části svého vedení.

Václav Havel je v šoku, že Klaus zatím nemá v prezidentské volbě žádného faktického konkurenta, a navrhuje Karla Schwarzenberga. Návrh je ovšem z hlediska voličské (přesněji řečeno volitelské) podpory zcela nereálný, protože tento kandidát by mohl sotva počítat s hlasy volitelů ODS, ČSSD a KSČM (pár disidentů by se možná v ODS našlo, ale to rozhodně nestačí). Prezident se u nás nevolí na základě veřejné podpory, ale na základě domluvy politických stran. Takže např. představa „volební kampaně“ je v této situaci něco naprosto ireálného.

Nezabýval jsem se v Událostech výročím vypuštění první ruské družice. Mám na to výlučně depresivní vzpomínky. Velkohubými oslavami tehdy Rusové sobě i nám jakoby potvrzovali: jste naší kořistí a budete jí navždy, protože jdeme od úspěchu k úspěchu. Pochybuji, že se židé a odpůrci nacismu v Německu mohli radovat z Berlínské olympiády v roce 1936. Podobně se mne při slově sputnik zmocňuje lehká žaludeční nevolnost. Nepochybuji, že lidé jako Koroljov byli odborníci každým coulem a že dokázali ve velmi obtížných podmínkách skoro nemožné. Jenže: Wernherr von Braun pracoval nejdřív pro Hitlera, ale potom pro Američany. S určitou licencí se to dá brát tak, že se polepšil, i když vlastně jen díky okolnostem. Pan Koroljov pracoval vždycky jen pro ruské bolševické samoděržaví přesto, že ho ten režim držel dlouhá léta v Gulagu.

Taky se nehodlám dále věnovat případu Che Guevary. Nechám to odborníkům na jihoamerický banditismus a jeho proměny. Vzpomínám si jen na jeden detail: když kdysi v šedesátých letech Castro vyhlásil, že Che, jak tomu šaškovi zkráceně říkali, odešel bojovat do jihoamerické džungle, byl jsem přesvědčen, že se s Fidelem nepohodl a dostal betonové fusekle. Podcenil jsem rozdíl mezi tradicí a zvyklostmi ruských a jihoamerických teroristů. Ti druzí jsou o poznání naivnější.

Sociální demokracie chce příští týden předložit poslanecký návrh o přímé volbě prezidenta. Je to poslední zoufalý pokus, jak zabránit znovuzvolení Klause? I kdyby prošel, lid stejně drtivou většinou Klause zvolí.

Podle rozhovoru v MfD chce Matěj Stropnický prosadit, aby strana položila koaličním partnerům nůž na krk v podobě zásadní podmínky, která nebyla v koaliční smlouvě. Co to je, odmítl říci. Vsadil bych se, že to má být zásadní „ne radaru“.

Pondělí 8. října

Ministr Schwarzenberg oznámil, že ČR stáhne v budoucnu všechny své vojáky z Iráku s výjimkou instruktorů pro výcvik iráckých vládních sil. Jde především o vojáky střežící základnu u Basry, odkud se postupně stahují i Britové. Toto ministrovo rozhodnutí je těžké nespojovat s neklidem, který teď vzniká ve Straně zelených a ohrožuje už tak málo stabilní koalici. Ministr Schwarzenberg byl do vlády nominován zelenými a je právě ze strany vnitrostranické opozice v této pidistraně podrobován nevybíravé kritice. Nevím, bude-li tohle Stropnickému a spol. stačit. Vyzkoušeli si jen, že si mohou leccos dovolit.

Předseda KSČM Filip došel k závěru, že komunisté dosud neřekli jednoznačně své stanovisko k pražskému jaru 1968 a k převratu z r. 1989. Příležitostí prý bude naspřesrok čtyřicáté výročí uvolnění i ruské invaze z osmašedesátého a má se mluvit i o letech 1938 a 1948. O tom, jak bude vypadat reflexe únorového puče, něco naznačil místopředseda Dolejš: „v únoru proběhla revoluce v podstatě legitimní formou a lidé po druhé světové válce chtěli změnu společenského systému, ale bohužel ten systém, který byl budován, měl významné vady…“ No nazdar.

Víkendová výroční konference Česko-německého fóra v Erfurtu přinesla výmluvné svědectví o tom, že mluvení od věci, tak charakteristické pro tuto potěmkinskou opičárnu, se zdárně rozvíjí. Tentokrát byla řeč o postavení Romů v ČR a v SRN a o problém muslimských menšin v Německu. Autor zprávy Jan Kovařík si libuje, že „do pozadí ustoupila historie poválečného odsunu Němců, ač se šéf Landsmanšaftu Bernd Posselt snažil téma nastolit na zasedání rady fóra“. Společným úsilím českých a německých politiků se podařilo problém vyhnání v oficiální rovině zahrát do autu. Nevadí, pořád ještě zbývá internet (v Rusku, pokud se nemýlím, už zbývá pro svobodnou výměnu názorů jen internet).

S čímž volně souvisí další zpráva: v Bratislavě odhalili za přítomnosti předsedkyně maďarského parlamentu Katalin Sziliové památník Maďarům vyhnaným ze Slovenska po druhé světové válce. Slovenský ministr kultury Maďarič nato prohlásil, že ani jediný Maďar nebyl vystěhovaný do Maďarska proto, že byl Maďar, že došlo na základě mezistátní dohody k výměně obyvatelstva a vystěhováni byli pouze zrádci a kolaboranti. K tomu je třeba dodat, že dohoda o „výměně“ byla Maďarsku vnucena právem silnějšího, „výměna“ probíhala tak, že za každého Slováka z Maďarska, který se rozhodl dobrovolně vrátit na Slovensko, byl ze Slovenska násilím deportován jeden Maďar, přičemž zvláštní shodou okolností počet vyhnaných Maďarů převyšoval počet slovenských navrátilců o víc než patnáct tisíc osob, že zrádci a kolaboranti byli podle tehdejšího pojetí (viz Benešovy dekrety) prakticky všichni slovenští Maďaři a při výběru lidí určených k deportaci hrálo roli především to, jak atraktivní byl jejich nemovitý majetek.

Někdy v druhé polovině šedesátých klet založila skupinka lidí v Česku Realistickou stranu, která si kladla za cíl obnovit demokracii a svobodné podnikání, a to, když to bude zapotřebí, i terorem. Chtěli za tím účelem mj. založit jakési úderné oddíly. Dělali to převážně povídáním v hospodě, StB je vyhmátla, ale v roce 1968 vyšetřování zastavili. Jedinou úspěšnou akcí bylo zavraždění bulharského vojáka základní služby v srpnu 1968.

Oldřich Stránský zakládá konkurenční organizaci ke Svazu bojovníků za svobodu. Jeho a jeho kolegy k tomu vede nespokojenost s tím, co v rámci „bojovníků“ provozuje zejména jejich předsedkyně Dvořáková, která – cituji z článku pana Stránského v LN – „podle jejich názorů je nevhodně reprezentuje, neboť nebyla přímo vězněna a navíc byla mnoho let členem KSČ, jak sama teprve letos v červnu přiznala. A navíc ve svých projevech stále rozněcuje nenávist a zlobu vůči bývalým nepřátelům, místo aby se snažila o smíření mezi národy a budování jednotné Evropské unie.“ Chtěl bych si přát, aby to panu Stránskému vyšlo, ale u nás je to, řekl bych, skoro nemožné.

Úterý 9. října

Velká Británie po odchodu Tonyho Blaira jemně modifikuje svou „iráckou“ politiku. Do příštího jara sníží počet svých vojáků v Iráku na polovinu. Zároveň vyvstává otázka, co s těmi iráckými naivky, kteří do Britů investovali důvěru v tom smyslu, že u nich pracovali, a teď jim hrozí, že po jejich odchodu budou napíchnuti na kůl. Zde se projevila lepší stránka britské tradice, vláda (ovšem pod tlakem médií) se rozhodla, že ti, co pro ně pracovali aspoň rok, dostanou právo usídlit se v Británii. Ti ostatní mají smůlu. Pokud se nakonec pod tlakem veřejného mínění stáhnou všichni, měli by s sebou vzít celý Irák. S britským plánem panuje v mírových kruzích všeobecný souhlas, remcá jen samospráva v provincii Basra, ale upřímně řečeno, co záleží na nějaké Basře, když jde o tak vznešenou věc, jako je mír pro naši dobu!

Sarkozy zopakoval Topolánkovi výhrady k radaru, hlásá titulek v Právu. „Premiér taky opakovaně chválil Sarkozyho a Fillona za jejich podporu české pozice v otázce americké radarové základny v Brdech“, píše Mladá fronta Dnes. Tak co je pravda? Na základě mé pětapadesátileté (čtenářské) zkušeností s Právem se příliš nerozmýšlím. Pokud Topolánek zastává vstřícnější stanovisko k přijetí Turecka do EU než francouzský prezident, slouží mu to ovšem ke cti – když za tím nestojí vyčuraná klausovsko-zieleniecovská taktika „rozřeďování“ (v tomto případě EU). Turecko k Evropě patří, dobrovolně se k ní přihlásilo dlouho před tím, než vznikla EU, a bylo by sprosté ho vyhánět.

Alexandr Mitrofanov dává v Právu najevo svou radost nad tím, že KSČM hodlá „přehodnotit“ svá stanoviska k minulosti. Rádi je teď, když se jim to z taktických důvodů hodí, přehodnotí, a pak, až se to bude hodit, se k nim zase vrátí. Tak to dělali vždycky. KSČM je totálně nedůvěryhodný objekt. Sám Filip přiznává, že devadesát procent jejích členů vstoupilo do “strany“ mezi lety 1945 a 1989. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zato ty staré si pamatuje perfektně.

Jiří Paroubek bude mít církevní sňatek. Nepoužije ovšem služeb nevěstky babylonské, ale naší, slovanské, Československé církve husitské. Má tu výhodu, že její členové nemusí věřit v Boha (soudím tak podle toho, že se k ní hlásí prezident Klaus a hlásil se k ní i nebožtík Dostál). Nicméně církev si zachovala jakési křesťanské rudimenty, např. to, že s rozvedenými má problém. Bude tedy, podle „biskupky“ Šilerové, v případě rozvedeného Paroubka klást důraz na hlubokou kajícnost, lítost a touhu po obnově života s Bohem. Doufám, že to pan Paroubek bude coby veřejný činitel předvádět před televizními kamerami. Mohla by to být ohromná sranda, myslím, že by to hravě zastínilo všechny VyVolené, výměny manželek i nemluvňat, atd.

Luboš Palata se v LN vyjadřuje velmi kriticky k Andreji Hlinkovi (možná je to reakce na nedávný článek jednoho slovenského autora v LN, který jsem chtěl komentovat a zapomněl jsem na to). Myslím, že pan Palata je na Hlinku příliš přísný. Pravda, neměl rád nás Čechy (možná proto, že jsme ho na pár měsíců zavřeli a ještě předtím mu, na velmi krátkou dobu ovšem, pověsili na nos bulíka „čechoslovakismu“) a např. s Masarykem ho těžko srovnávat. Idea liberální demokracie mu byla nepochybně bytostně cizí. Ale ležel mu na srdci osud Slovenska a Slováků (nemyslím, že jen slovenských katolíků) a něco pro Slováky udělal. Ať si klady a zápory Hlinkova působení Slováci v klidu a sami zhodnotí, je to jejich věc. Protesty jsou na místě jen tenkrát, kdyby někdo jeho kritikům (třeba prof. Kusému) chtěl zacpávat ústa.

Středa 10. října

Podle agentury Median vede v září v oblibě u voličů ODS (34,1%) před ČSSD (30,4%). Protože preference ostatních stran jsou podle Medianu setrvalé, získala by koalice v případě voleb za této konstelace 106 mandátů. Median věští jinak než CVVM, STEM a Factum Invenio a jeho prognózy mi nepřipadají příliš důvěryhodné. Snad je to dobré k tomu, že Paroubkovi trochu spadne hřebínek. Podle siláckých řečí, které vede, by totiž měl teď mít 99,99% (spolu s komunisty, samozřejmě) a ODS 0,01%. Tím bychom se dostali do normálu, jaký platil za doby, kdy ještě náměstkoval v RaJ. Jak se zdá, nepůjde to tak rychle, jak si to pan Paroubek představuje. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Švejnar výtečný, Pačes ještě výtečnější. To je dojem pana Paroubka z včerejšího zasedání klubu poslanců ČSSD, kde se prezentovali uchazeči o prezidentské kandidátství. Sociální demokraté jsou poměrně nenároční a snadno si vyberou, hlavně když to nebude Klaus. Konec konců na tom zase až tolik nezáleží.

Jinak pan prof. Švejnar to nemá u „skalního levicového křídla“ ČSSD dobré, protože prý vykazuje málo českosti. Je zjevné, že mezi skalním levicovým křídlem ČSSD a Národní stranou, potažmo skinheady je plynulý přechod. V ČSSD ovšem prý existuje skupina, která na prezidentské křeslo protežuje pana poslance Jandáka. Na tom je vidět, oč jsme dnes dál než za totality – tenkrát nikdo neuvažoval o tom, že by prezidentem mohl být Fanda Mrázek nebo Jarda Štercl. Pro část dnešních sociálních demokratů by zjevně pan poslanec pasoval na prezidentskou funkci, řečeno jeho slovy, když ještě býval ministrem kultury, jako prdel na hrnec.

Čtvrtek 11. října

Premiér Topolánek se vzbouřil proti nominaci exkomunisty a „religionisty“ Lužného na post ministra školství (zastává ještě názor, že „náboženství je opium lidu“, nebo ho už pustil?). Vypadá to, že republiková rada zelených toho člověka nominovala s kalkulem, že Topolánek ho nebude chtít a bude možné tlačit na vedení, aby zelení odešli z koalice. Premiér tvrdí, že „manažerské nezvládnutí resortu bylo velmi výrazné“ a že při výměně ministra „musí jít o personální diskontinuitu“. Nominace Lužného vypadá, jako by Kuchtová chtěla ministerstvo kočírovat z pozice „poradkyně“. Je zjevné, že divoká koaliční jízda vstupuje do nového stadia.

Další problém vznikne koalici v krajských volbách v příštím roce. Volebním lídrem (a potenciálním hejtmanem) v Středočeském kraji se chce stát dr. Rath. Svou kampaň hodlá postavit na boji proti radarové základně v Brdech, a to s tím, že „pokud budou lidé proti, budu stát klidně i v čele nestandardních kroků, které by základně zabránily, například blokád“. Bude to zajímavá zkouška sil. Teď zrovna se zdá, že odpor proti základně nějak ochabl, ale může to být jen sezónní výkyv. Taky není jasné, zda problém základna bude většině lidí v kraji stát za to, aby hlasovali pro Ratha tj. pro ČSSD vedenou Rathem. Trochu bych se tomu divil, dr. Rath je příliš výrazná postava. V každém případě však čeká hejtmana Bendla problém.

Jiří Paroubek dostane v Bavorsku cenu za česko-německé vztahy. Udělí mu ji Seligerova obec (organizace sudetoněmeckých sociálních demokratů). Paroubek tu cenu zjevně dostane proto, že se na rozdíl od jiných českých politiků např. šovinistů z ODS) vyhýbá otevřenému štvaní. Dělá to zjevně proto, že věc považuje za definitivně vyřízenou a nevěří, že by mu „protisudetoněmecké“ postoje přinesly nějaké voličské hlasy. Cena Paroubkovi je odměna kocourovi za zásluhy o zeleninové záhonky (na rozdíl od kozlů typu Zahradila je aspoň nepustoší).

Lékaři zachránili sebevraha vodkou, zní titulek v Právu. Tentokrát se tak nestalo na Rusi, ale v Austrálii, a nápoj nebyl použit jako univerzální všelék, ale jako specializovaný protijed proti etylenglykolu, kterým se nešťastník otrávil. Zpráva neuvádí, o jakou značku šlo.

Putinovi lidé prý uvažují o odstranění vycpané mrtvoly V. I. Lenina z mauzolea na Rudém náměstí. Jeden z představitelů Kremlu prý dokonce prohlásil, že „nekropole v centru země je absurdita“. Jak je možný takový nával věcnosti na místě, kde by ho člověk nečekal? Putinovo Rusko přece nebude ctít zakladatele bolševické ideologie, která se vyčerpala a prokázala neúčinnou. Jejich miláčkem je Stalin, vojevůdce a kolonizátor, který dal Rusku dosud nebývalou velikost. Užuž se zdálo, že známá teze Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět se stává skutečností. Za Stalinových nástupců se to postupně nějak zvrtlo a Vladimír Putin by to měl dát zase do pořádku. Lenin mu je přitom k ničemu.

Podle LN hodlají zastupitelé pražské ODS dosáhnout toho, aby se Kaplického kontroverzní projekt Národní knihovny nerealizoval, tedy aspoň ne na původně určeném místě, na Letenské pláni. Sám za sebe musím říci, že ve mně objekt nevzbuzuje bůhvíjaké nadšení, ale už jsem si na něj zvykl a jsem přesvědčen, že by si na něj nakonec zvykli všichni. Přemístění z vůle ODS teď vypadá jako vzpoura staromilců, vedených nejvyšším arbitrem elegantiarem ČR (mám podezření, že pokud by se náhodou stalo, že ho podruhé nezvolí, stavba se bude realizovat na původně určeném místě).

Laureát Nobelovy ceny za fyziku Peter Grünberg je náš rodák. Média řeší problém, jak se jím chvástat a zároveň vzít na vědomí, že jsme ho jako šestileté dítě spolu s rodiči hnali svinským krokem směrem Německo. Lstivým novinářům (zpráva má zjevně původ ČTK) se z laureáta podařilo vymámit vyjádření, že mu to vůbec nevadilo. Nehrajme si na vadí – nevadí, je to nechutné a trapné. Jsou svinstva, která se nedělají, ať postiženým vadí, nebo ne.

Pátek 12. října

Podle agentury Mori vede v září v preferencích ODS s 34,8% před ČSSD s 32,8 %. Komunisté mají 12,9%, zelení 10%, lidovci 5%. Výsledky tří „zavedených“ agentur (STEM, CVVM, Faktum Invenio) jsou jiné, bral bych to tak, že Median a Mori k nim jen připisuje malý otazník.

„Kaplického knihovna se mi líbí i nelíbí. Nejsem dostatečně fundovaný, abych si to rozhodl“, píše Jiří Hanák v Právu. Každý je dostatečně fundovaný na to, aby se mu něco líbilo nebo nelíbilo.

Česko přijde o dva europoslance, píší v MfD. Doufám, že to budou Remek a Zahradil.

Sociálně demokratičtí futurologové Balabán a Rašek se zabývají taktéž v MfD apokalyptickými představami, jak by to vypadalo, kdyby v ČR na týden vypadla elektřina. To mi připadá jako námět na apokalyptický hollywoodský film. Co takhle o hodně reálnější představa, že Rusové zabrzdí nebo pořádně přiškrtí dodávky ropy a zemního plynu do Evropy? Ve škále sociálně demokratického uvažování pro to zjevně není místo. Skoro mne mrzí, že mi chybějí odborné předpoklady, abych to mohl věrohodně popsat.

V LN se pozastavují nad tím, že místopředsedkyně Sněmovny Talmanová se stala předsedkyní výboru pro slaďování rodinného a profesního života. Nemá prý k tomu základní předpoklady, nevede dostatečně mravný život, odloudila paní Topolánkové manžela. Myslím si, že do soukromého života paní Talmanové nikomu nic není a s moralizováním ať každý začne u sebe. Jediné, co mi na celé aféře kolem exploze premiérova manželství opravdu vadí, je chování jeho zhrzené manželky, která přehrála svůj soukromý problém do politické roviny, kandidovala do Senátu za směšnou pidistranu paní Bobošíkové a ovlivnila výsledek senátních voleb v Ostravě. To považuji za naprosto nepatřičné: poškodila tím, byť i nepřímo, taky mne a spoustu dalších občanů v téhle zemi: cožpak my můžeme za její soukromé trable? Řekl bych, že je to drzost.

„Já se nevzdám, ať si mne odéesáci pověsí“, volá jánošíkovsky Matěj Stropnický v on-line rozhovoru v Lidovkách.cz. To je, řekl bych, opravdu, ale opravdu velké nedorozumění. Lidé jako pan Stropnický v dosavadním průběhu dějin vždycky patřili k těm, kteří sami věšeli – i když občas se jim podařilo věšení rozjet tak úspěšně, že nakonec zachvátilo i je. Viz celá škála, jak se dnes říká, osobností, od Saint-Justa po Bucharina.

Sobota 13. října

To, že se Jiří Paroubek rozhodl nejprve dělat lídra krajské kandidátce v Ústeckém kraji, a pak toho nechal, má své pozoruhodné politické pozadí, o němž se dnes píše v Právu. Paroubek a jeho milec Benda tam musí čelit bundu, v jehož čele stojí místopředsedkyně Vaňhová a pověstný děčínský předseda Foldyna. Chomutovská okresní organizace ČSSD odmítla Paroubka na lídra nominovat, vzbouřenci mají plán, aby v čele krajské kandidátky stáli představitelé nejúspěšnějších okresních organizací v minulých volbách, tj. oni. Za tím vším je údajně Miloš Zeman, který se očividně nevzdal plánů na Paroubkův skalp. Svědčí o pozoruhodných vztazích v naší demokratické levici, které výstižně charakterizoval starosta Podsedic, známé fackovací centrály ČSSD, bývalý poslanec Robert Kopecký: „Ne, že bych neměl k Paroubkovi žádnou výhradu, ale je to zatím jediný člověk, který dokáže sociální demokracii vést.“

Při oslavách 200. výročí založení karlovarské Becherovky se zabil jeden z oslavujících manažerů.

Americký exviceprezident Al Gore dostal Nobelovu cenu za mír. To je další příležitost pro Václava Klause, aby se k věci zásadně vyjádřil.

Polský exprezident Kwaśnievski trpí záhadnou tropickou nemocí, která, jak se zdá, se projevuje náhlými a silnými záchvaty alkoholismu. Bylo by dobře, kdyby se od něho nakazil někdo z našich papalášů (hlavně těch z demokratické i nedemokratické levice), stali by se alespoň poněkud zábavnějšími. Vzpomeňme jen na dobu, kdy ČSSD a vládě vévodil Miloš Zeman, jenž zjevně trpěl podobnou chorobou!

Postoj pražských zastupitelů ke Kaplického návrhu Národní knihovny je komentován zprava i zleva. Architektovi může těžko někdo vyčítat, že by odvedl nezajímavou akademickou práci. Je to slovo do pranice – podařilo se mu postavit na nohy celou českou politiku od Klause po Havla. Na tom návrhu musí něco být: když už ne z uměleckého, tak rozhodně z politologického hlediska.

Ministerský kandidát Strany zelených Lužný ukončil v roce 1987 studia na vysoké škole diplomovou prací, která se tehdy jmenovala „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“. Práce pak ležela kdesi v univerzitním trezoru a hlodal v ní zub času způsobem, který kupodivu kopíroval bouřlivé politické proměny, kterými naše země procházela. Během doby se totiž název zázračně změnil na „Krausova kritika jazykové fráze“, jak o tom aspoň svědčí dnešní autobiografie budoucího ministra. Lužný má předstoupit opřed poslanecký klub zelených a republikovou radu strany se svou koncepcí školství. Zřejmě nezůstane jen u ní a řeč přijde i na zázračnou transformaci názvu jeho diplomky. Myslím, že mu to u Stropnického a spol. projde, z takových maličkostí se dnes nestřílí. Ostatně, co měl budoucí ministr dělat, tehdy se jiné práce psát nedaly. Vyčítat mu to by bylo podobně pošetilé jako vyčítat Jihočeským matkám jejich sponzory. Spíš by mohlo být zábavné seznámit se s některými pasážemi z kandidátovy práce. Abychom věděli, co budeme mít za ministra.

MfD informuje o chystaném procesu s bývalou komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Historik, který se případem Horákové zabývá, se pozastavuje nad tím, že exprokurátorka i po roce 1989 pociťuje k Horákové zášť. To je těžké, když někoho pomůžete zavraždit, zpravidla si tím uzavíráte do budoucnosti cestu k tomu, abyste ho mohli ctít a milovat. Historik rovněž považuje za důležité, aby soud řekl, že se tu před šedesáti lety stala justiční vražda. Myslím, že to nebude těžké, když to dnes říká i předseda KSČM Filip. A protože to říká i on, neměla by se váha této informace přeceňovat.

V příloze Kavárna vykládá zase Jacques Rupnik zasvěceně o tom, jaké byly vztahy mezi Chartou 77 a českou společností v době normalizace. Společnost byla zachvácena morální nízkostí a prohnilostí, jak o tom svědčí Václav Klaus. V normalizaci se prý začalo říkat, že žádná ideologie neplatí, že platí pouze soukromé zájmy, a na vše se pohlíželo jako na frašku. Pan Rupnik ovšem v té době pozoroval naši vlast z bezpečného odstupu francouzských a amerických univerzit: vůbec mu to nevyčítám, vyčítám mu jen jeho zasvěcené komentáře o tom, jak to tu vypadalo, protože je ve svých informacích odkázán na to, co mu o tom kdo napovídal a podle toho, co píše, je dokonce zjevné, kdo to asi byl. Navíc mne uráží tenhle pohrdavý způsob psaní o nás Češích. Shrnuto a podtrženo, jsme prý v podstatě bezpáteřný dobytek, ve vypjatých dobách (okupace, normalizace, pro Krista Pána, jak to někdo může srovnávat) se prý vždycky najde jen něco málo statečných a ostatní drží hubu a krok. Podotýkám, že pan Rubik je sice seznámen s českými poměry a mluví perfektně česky, ale je napůl Francouz, napůl Slovinec. Na tom není samozřejmě vůbec nic špatného, jen bych se v takovém případě zdržel silných paušálních odsuzujících soudů o jiném národu. Pod titulkem k obrázku nad článkem je napsáno: „Čeští letci v Anglii v roce 1940; necelých deset let poté z nich byli nepřátelé československého státu. Otřesná ukázka toho, jak se Češi dokážou zachovat ke svým, odbojovým hrdinům.“ Buďme věcní: jacípak Češi, to je nechutná paušalizace. Zachovali se tak představitelé komunistického režimu (samozřejmě to byli Češi, ale vůbec ne všichni), jejichž instalaci do vedoucích funkcí v únorovém puči 1948 velmi výrazně napomohl prezident Beneš (z indolence, samozřejmě, ale to ho moc neomlouvá), kterého zase ti letci chtě nechtě pomohli uvést do funkce v roce 1945 (těm letcům to samozřejmě nevyčítám, co jim zbývalo, doba byla strašná, nikdo jiný po ruce nebyl). Chci jen říci, že už to samo o sobě volá po citlivějším pojetí „dědičné české zkaženosti“. Česká společnost si zaslouží kritiku, ale věcnou.

Zbyněk Petráček hovoří v článku o chystané rezoluci amerického Kongresu ohledně genocidy Arménů o „občasných tlacích na parlamentní svatořečení Benešových dekretů“. Jaképak občasné tlaky! Benešovy dekrety byly Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky slavnostně svatořečeny 24. dubna 2002. A byly svatořečeny jednomyslně, jako za totality. A pan Petráček to přece nemůže nevědět.

Pondělí 15. října

„Církve mají dostat 83 miliard“, rozuměj za část majetku, zabaveného za minulého režimu. Částka by se vracela postupně během sedmdesáti let a nahradila by to, co nyní do církví musí vkládat stát „z peněz daňových poplatníků“, z nichž většina jsou zuřiví ateisté. Menší část majetku by se restituovala. Tak zní vládní návrh, ČSSD, zdá se (aspoň z toho, co říkal v ČT exministr Jandák, jenže ten je v této věci atypicky liberální) nemá zásadní námitky. Zásadní námitky mají občané: v anketě na serveru lidovky.cz se převážná většina hlasujících vyslovila pro variantu „nedat jim ani korunu“. Restituce, resp. odškodnění jsou především a skoro výlučně problémem katolické církve, která má z historických důvodů nákladný provoz a v minulosti si na něj sama vydělávala. Český člověk, který nechápe, k čemu jsou vláda pověry a opium lidu dobré, řve: nic jim nedat, ať se vydržují sami. Možná, že by se tím měly inspirovat aspoň protestantské církve, kterých se tyto restituce a odškodnění týkají jen okrajově, a dát svým spoluobčanům najevo: strčte si nakradené za klobouk, uživíme se sami. Katolíci to bohužel udělat nemohou. Nevím, zda je odluka církví od státu univerzální všelék, ale odluka církví od tohoto státu by byla velmi žádoucí. Ne snad pro stát, ale pro církve.

Pavel Verner hájí v Právu zeleného ministerského kandidáta Lužného dosti zvláštním způsobem. Problém je s názvem práce: jmenovala se „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“, ale Lužný si nyní pro účely životopisu titul upravil na „Krausovu kritiku jazykové fráze“. Pan Verner k tomu podotýká: „Je to podvod, ale věšet by se hříšník neměl. Ať hodí kamenem ten, kdo prošel tehdejší vysokou školou, aniž svá studia marx-leninismem umazal.“ Pan Verner si z nás dělá srandu. Nejde vůbec o to, co pan Lužný dělal tenkrát, ale co dělá teď. Totiž, že lže. Pan Verner to ví, jenže to bere pragmaticky (dřív se tomu staromódně říkalo cynicky): především je třeba dokázat, že jiní koaliční politici nejsou o nic lepší, a pak trochu povzbudit ty zelené, kteří by v budoucnu mohli jít do party s Paroubkem.

Tamtéž se členka republikové rady SZ Dušková domnívá, že nám v roce 1989 svobodu „odvážně vymohli“ svobodu studenti. Prd nám vymohli. V Rusku se sesul režim, zdejší komunisti ztratili oporu zvnějšku a jistotu zevnitř, velmi rychle se ukázalo, že s režimem sympatizuje jen těch 20%, co dnes volí KSČM, a ti zalezli. Rozhodující byly masové demonstrace v týdnu následujícím po studentské demonstraci. Kolem českého studentstva se vznáší podivný a zcela nezasloužený nimbus. Nemělo by se zapomínat, že k jejich „revolučním tradicím“ patří i antisemitské demonstrace za hilsneriády a nacionalistické kravály v době sporu o insignie.

Je zajímavé, jak se hulvátství pozvolna přenáší z internetových diskusí i do čtenářských dopisů papírovým novinám: v hysterické debatě o Kaplického blobu mluví jeden čtenář LN o tom, že neználkové žvaní do toho, čemu nerozumějí, je to odporné, kde berou tu drzost, jiný zase píše o „žvanění“ a „zástupných žvástech“. Řeč je o politicích, na ty je dovoleno všechno. My jsme lid, můžeme se tedy vyjadřovat jako dobytek. Celá debata o blobu je úplně nevěcná a zasloužily se o to bohužel v první řadě už na počátku texty kulturtrégrů, kteří (které) návrh vehementně obhajovali (obhajovaly) před zaostalými nevzdělanci, co mají tu drzost, že se jim to nelíbí. Takže dnes může v LN estetik Petr Vilhelm žádat ministra kultury a premiéra, aby se v té věci postavili prezidentovi. Neměla by snad vypuknout občanská válka? Něco jako husitské bouře? Řekl bych, že vláda (a ovšem taky prezident) by hlavně měli mít jiné starosti než je jeden barák na Letné.

Úterý 16. října

Právní experti jsou zděšeni způsobem, jak policie řešila dopadení svého loupícího kolegy v Železné Rudě. Já jsem zase coby bývalý vysokoškolský učitel zděšen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, že odmítnutý uchazeč o studium na Vysoké škole musí dostat od rektora, případně děkana „podrobné a srozumitelné vysvětlení, proč nebyl přijat“. O tom, zda je dostatečně podrobné a srozumitelné, budou od nynějška rozhodovat v tisícovkách případů správní soudy. Nicméně oceňuji aspoň to, že NSS zatím nežádá, aby rektor, případně děkan odmítnutého uchazeče o tom, že nemůže být přijat, přesvědčil.

Prezident Klaus bude v dohledné době jmenovat 87 nových profesorů. Z jeho kolegů z oboru profesuru obdrží někdejší ministr Karel Dyba (během ministrování nezlobil), nedostane ji exministr Tomáš Ježek (zlobil). Ježka nedoporučila vědecká rada VŠE. Klaus podle Práva dával předem najevo výhrady k Ježkově jmenování, ale hlasování se samozřejmě nezúčastnil. Je v tom nevinně. Mám pocit, že stejně jako v případu s blobem. Bylo by zajímavé se o tom dozvědět něco bližšího.

Dnes začal před Pražským městským soudem proces s prokurátorkou v procesu Horáková a d. Brožovou-Polednovou.

Martin Bursík je zřejmě docela šikovný politik s jakýmsi smyslem pro to, co je třeba dělat a co se dělat nesmí (kolaborovat s komunisty nebo s těmi, co se s komunisty kolaborovat chystají). Bohužel jako jediný momentálně pojízdný vehikl k návratu do politiky si vyhlédl (nebo spíše se mu nabídla) Stranu zelených. To má své stinné stránky: předseda takové strany musí být, zvláště u nás, buď cvok, nebo aspoň šílenství předstírat. V případě pana Bursíka se kloním k tomuto druhému vysvětlení poté, co jsem se z dnešního Práva dozvěděl, že hodlá prosazovat, aby starostové malých obcí kontrolovali své sousedy, zda nestápějí v kamnech neekologické svinstvo (není jasné, zda má na mysli jen PET lahve, nebo taky např. brikety; v druhém případě se předem přiznávám). Tvrdí, že starostu, stejně jako místního policistu, všichni znají a respektují ho. Pan Bursík se zjevně domnívá, že dosud existuje institut obecního policajta. V tom případě by byla situace jasná: starosta zjistí, že sousedovi se mohutně kouří z komína, a hned ví, kolik uhodilo. Poručí policajtovi, ten vytáhne vereš (slovo převzaté z maďarštiny, od „verni“, řezat), býkovec, delikventa a vysází mu pětadvacet. Protože je to všechno mezi námi sousedy, nepůjde o žádné porušení lidských práv.

Tak říkajíc ze stejného soudku je zpráva, že ČR patří mezi nejhorší v boji proti kouření. Sledují se ceny cigaret, rozsah zákazu kouření na pracovištích a veřejných místech, výdaje na prevenci kouření a podpora odvykacích programů. Zlá zpráva má svou světlou stránku: pokud jde o buzeraci svých občanů, není na tom ČR zatím ještě tak špatně: četl jsem nedávno, že kdesi (v jednom ze států USA?) hodlali zavést zákaz kouření i v soukromí. To by byl odstrašující případ, zatím to ovšem neprošlo.

MfD má zřejmě nouzi o autory, proto přešla na techniku „čtenáři si sami dělají noviny“ (zjevně podle vzoru „Mládež řídí Brno“). Patří k ní přetiskování příspěvků z různých blogů a články rozvášněných školáků proti americkým imperialistům (něco podobného si pamatuji naposled ze svých dětských let). Jinak bych řekl, že hranice mezi čtenáři a těmi, co noviny dělají, má svůj smysl a že se v průběhu dějin osvědčila.

Středa 17. října

Podle STEM vede ČSSD s přehledem v sympatiích veřejnosti před ODS (30,5% vůči 25,9%, ČSSD přibrala o 1,8%, ODS ztratila 1,1%). Ostatní strany mírně tratily, v přepočtu na mandáty by měl rudý blok většinu 105 hlasů. Nemohu se zbavit dojmu (nevím, odkud jsem ho vzal), že STEM je relativně „ČSSD-freundlich“. Proto bych si se závěry počkal na další agentury.

Naše drahá vlast utrpěla potupnou porážku při volbě nestálého člena Rady Bezpečnosti OSN. Je třeba zdůraznit, že je to ryze prestižní záležitost, OSN je čím dál tím víc potěmkinská organizace (byla jí už od počátku, ale v trochu menší míře) a RB je směšný útvar, kde rozhoduje pět „velmocí“ (proč jsou Francie a Británie velmoci, kdežto Německo ne? Ve skutečnosti existují jen tři velmoci, USA, Rusko a Čína) s právem veta, a jen když se jim náhodou nezachce ho využít, zmůžou něco i ty ostatní hlasy. Jenže co je to platné, kdo chce Topolánka bít, hůl má teď k dispozici. Že by hlasování ovlivnil Klaus svými názory na globální oteplování (že by např. zástupci tichomořských ostrovů dostali strach, že by kvůli Klausově kritice ideologizace tepelné hrozby stoupla voda v oceánech o pět metrů a jejich ostrovy zaplavila, a v důsledku toho ČR nevolili, považuji za blbost; spíš je pravděpodobné, že představitelé těch ostrovů nikdy v životě o žádném Václavu Klausovi neslyšeli). Pravděpodobné je (přečetl jsem si to někde v novinách), že se většině nezamlouvalo volit stát, který je členem NATO a EU. V OSN měli vždycky převahu lidožrouti nad demokraty. Je tak už zařízené a jediné, co v něm demokraty ještě drží nad vodou, je veto USA. Porážka ČR nemá vůbec žádnou faktickou váhu (resp. má podobnou váhu, jako když slečna Baďurová nezíská medaili ve skoku o tyči), možná je dokonce lépe, že tam nejsme (proč zbytečně šaškovat). Jenže komu to vysvětlíš!

Pražská ODS přemýšlí teď už jen o tom, kam Národní knihovnu podle Kaplického schovat. Padají kuriózní návrhy: Strahov mezi dvěma velkými stadiony, Letňany (proč ne rovnou Milovice?), Pankrác, kde ovšem není žádná volná parcela, takže by se „blob“ musel vznášet ve vzduchu jako ostrov Laputa z Guliverových cest). Opačná a zároveň rovnocenná možnost by bylo dno Macochy. Pražská ODS je zjevně spojena s Hradem známým telefonem, který má na Hradě jen mluvítko a dole v podhradí jen sluchátka. Poslušně tentokrát zareagoval ovšem i premiér a oznámil, že stát nedá na stavbu ani vindru. Je zvláštní, že to neřekl už dříve, nemusela se konat žádná soutěž. Neměl by snad její náklady zaplatit?

Mluvčí rakouských stran pro otázky vyhnanců podepsali společné prohlášení k Benešovým dekretům a vyhnání sudetských Němců.

Pět zemí v sousedství Kaspického moře podepsalo z iniciativy ruského prezidenta Putina deklaraci, podle níž se žádná z nich nestane základnou pro případný útok na Írán. Rusko velmi pečuje o to, aby Američané a Západ měli Ahmadínežáda zakousnutého za krkem a pokud možno s tím nemohli nic dělat. Je to brežněvismus v novém rouše, šikovnější a nebezpečnější. Až budou Američané příliš zaměstnání Ahmadínežádem, poberou si Rusové ve střední Evropě zpátky to, co okupovali po pětačtyřicátém. Samozřejmě s výjimkou ČR! My jim, jako obvykle, napochodujeme do zadnice dobrovolně, protože dobře víme, že je tím nejlepším prostředím, kde lze být v pravém slova smyslu suverénní.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky