Listopad 2007

Temné události poválečné

Petr Broulík

Celkem čtyři takzvané internační tábory pro německé obyvatelstvo, které muselo opustit svůj dosavadní domov v Sudetech, zřídili v Krnově na Bruntálsku po skončení války takzvaní místní správci. Do těchto lágrů mířily německé rodiny, nad kterými po definitivní porážce Německa visel nemilosrdný ortel takzvaného odsunu. Nejhorší tábor byl na Cvilíně, v místě dnešních chatek a horolezecké stěny, určený pro německé úředníky a ty, kteří se nějak v rámci nacistického Německa angažovali nebo pracovali. V Opavské ulici byl pak tábor pro ženy a děti a v Hlubčické ulici ve městě byl tábor pro přestárlé lidi. Až nyní však někteří archiváři v Krnově přišli na to, že v zadní části Hlubčické ulice čekali na odsun pod dozorem stráží i ti němečtí obyvatelé Krnova, kteří byli aktivními antinacisty. „Pod zámkem tam byli drženi například sociální demokraté, odbojáři či sudetoněmečtí komunisté. To je pro mne neuvěřitelné a nepochopitelné. Němci, kteří nebyli s Hitlerem a naopak po celou dobu války byli za své názory pronásledováni, museli nakonec i po konci Hitlera snášet příkoří. A to od těch, s nimiž během války sympatizovali," řekla pracovnice archivu v Krnově Libuše Fiedlerová. A dodává, že tento lágr byl jakousi krnovskou „specialitou" a o jeho existenci se nikdy raději nemluvilo. Dlužno dodat, že někteří antinacisté z Krnova se ještě v té době snažili žádat československé úřady o možnost zůstat v Krnově. V drtivé většině však nepochodili. Každý rok se dnes do Krnova sjíždějí v rámci Německo-českého týdne bývalí rodáci. Jsou mezi nimi většinou lidé, kteří jako malé děti nebo mladí lidé museli se svými rodiči opustit rodný dům a nastoupit do transportu do neznámé země. Ti první zažili často ještě takzvaný divoký odsun, který panoval v prvních týdnech po osvobození.

Například častý účastník setkání Němců a Čechů v Krnově Horst Kaller měl v roce 1945 šest let a vzpomíná, že jeho babička šla jednou dopoledne jenom v bačkorách nakoupit jídlo a potraviny. „Na chodníku ji však zastavili ozbrojení lidé a zařadili ji do skupiny, již zavedli na hranice a přiměli je odejít z Československa," vzpomíná a dodává, že tam nastala jejich dlouhá pěší pouť někam na území dnešního Německa přes Poláky obsazené území. Město Krnov sice dnes leží blízko hranice s Polskem, ovšem tehdy, až do srpna 1945, byla tato hranice ještě oficiálně hranice československo-německá. Na návštěvách německých rodáků v Krnově, jejichž tradice začala v devadesátých letech, většinou chybí ženy. Především ty, které zažily jako mladé dívky v Krnově konec války a často skončily znásilněné vojáky Rudé armády. „To bylo vlastně téměř první, po čem se ruští vojáci po příchodu do Krnova sháněli. Po německých ženách, které by znásilnili," vzpomíná Kurt Schmidt, který jako dítě rovněž prošel lágry. „Ženy, které v Krnově zažily znásilnění, z nich mají do nynějška taková traumata, že málokterá chce s námi Krnov navštívit," tvrdí Kurt Schmidt, předseda sdružení Němců, odsunutých po válce z okresu Krnov.

V internačních táborech v Krnově skončily tisíce Němců, prakticky většina obyvatel předválečného Krnova a téměř všichni obyvatelé obcí na Krnovsku a Osoblažsku. „Je třeba si uvědomit, že před válkou žilo v tehdejším krnovském okrese přes dvaašedesát tisíc Němců a pouze dva a půl tisíce Čechů. Jen ve městě Krnov žilo pětadvacet tisíc Němců a asi patnáct set Čechů," říká Pavel Kuča z občanského sdružení Krnovská synagoga. A dodává, že téměř dvě třetiny tohoto počtu skončily během let 1945 a 1946 právě v internačních táborech. Ostatní už byli vyhnáni. Například němečtí muži z Krnova, kteří museli do armády a konec války je zastihnul na frontě či v zajetí, se už do města vrátit nesměli. Nacisté a lidé se špatným svědomím už před koncem války raději utekli na západ a nechali se zajmout Američany. „Většina obyvatel však zůstala doma a tak je čekalo od května 1945 divoké vyhánění a potom od srpnového podpisu Postupimské dohody organizovaný odsun," říká Kuča. Popisuje, že Němci museli nejprve do krnovských táborů, poté odjížděli do Německa z vlakové zastávky Krnov-Cvilín. „Sudetští Němci odhadují, že v krnovských táborech zemřelo pět set padesát lidí. Jejich těla prý jsou naházena v hromadném hrobu v pravém rohu městského hřbitova," říká Pavel Kuča.

A jak to v takových internačních táborech vypadalo, líčí například Jiří Nebeský v knize Příběh lágru. Ta vypráví o poměrech v internačním táboře v Hranicích na Moravě. „Nelze si však dělat iluze, že v jiných táborech to vypadalo krátce po válce lépe," upozorňuje Pavel Kuča. Středomoravské město Hranice mělo celkem tři internační tábory. Ve městě, kde byli s deseti procenty obyvatelstva Němci v menšině, přijali radní hned v květnu 1945 vyhlášku, která jako by kopírovala německé protižidovské zákony. „Němci například nesměli používat dopravní prostředky, nesměli tvořit na ulicích hloučky, nesměli vycházet po osmnácté hodině z domu a museli nosit označení N," popisuje Jiří Nebeský. Do internačních táborů museli i Němci ze smíšených manželství a Češi, kteří se přihlásili v době okupace k Němcům. Internační tábor v Hranicích založil druhý náměstek národního výboru. První týdny však vládli v táboře lidé, kteří se vynořili bůhví odkud nebo byli vězni v německých koncentračních táborech a věznicích. A ti neměli slitování.

„Sebrali mě 8. května na ulici, vedli mě na náměstí, kde po mně lidé plivali. Pak mne odvedli do tábora. Tam nám vzali všechno, co jsme měli. Co neskončilo v kapsách strážných a dozorců, skončilo na hromadách. Bez zápisu. Po dvou dnech v jedné světnici nám dali práci a do té nás poháněli býkovci," vzpomíná Franz Schneider. Policejní zpráva z podzimu 1945, kdy policisté museli začít vyšetřovat násilí v lágru, uvádí, že internační tábor číslo jedna vedli lidé, kteří si opatřili býkovce, ocelové pruty, pendreky a důtky. Na prostranství tábora stála šibenice. Specialitou strážců tábora byl takzvaný „tanec smrti", kdy Němce vyháněli na prostranství. Tam internovaní, často bez rozdílu věku běhali dokola. A strážní je bili, až někteří padli na zem. Ty polévali vodou a nutili je opět běhat. Mnozí končili poloomdlelí a vysílení na zemi. Policisté zdokumentovali devět případ usmrcení v hranickém táboře. Jiří Nebeský však zjistil ve farních knihách, že zabitých Němců bylo čtyřiadvacet a to u dalších zabitých Němců byla uvedena jiná příčina smrti než poranění. Například nedostatek ošetření nebo potravin.

Jeden z otřesných případů popisuje Jiří Nebeský dokonce jako tragický omyl správců. Ti 27. května zatkli na nádraží v Hranicích pět cizinců. Označili je za chorvatské SS a šéf tábora osobně podle svědků po táboře křičel, že večer bude představení. Těch pět mužů muselo čekat na večer se vzpaženýma rukama u zdi. Strážci je střídavě bili a střídavě křísili vodou. Večer je na prostranství bili a na smrt utýrané je odstřelili. Dva dokonce zabil muž, který přišel do tábora jako „návštěva" a podle svědků to měl být bývalý vězeň z koncentračního tábora v Buchenwaldu.

„Ti lidé podle průkazů byli pouze muži, které Němci najímali k vlakovým transportům. Nebyli příslušníci SS. Když to německý účetní řekl strážcům, nejprve byli udiveni, pak se snažili o ubitých nemluvit a nakonec se ztratily průkazy mrtvých, říká Jiří Nebeský a dodává, že když se hrobník přišel zeptat, jaké mají jméno napsat na hroby, strážci jim nadiktovali vymyšlená jména. „Nakonec se prý domluvili, že kdyby se náhodou někdo na ty zabité ptal, tak jejich zabití svedou na Rusy," říká Jiří Nebeský.

Účetní Franz Schneider nakonec v Německu vypověděl, že hrobníci odváželi mrtvé z tábora na hřbitov na malém vozíku a tak po nich zůstávala na cestě krvavá stopa. Pohřbívalo se prý i šest těl do jednoho hrobu. Strážní, kteří je přivezli na hrob, prý kopali do mrtvol se slovy: „Teď už můžou ty německé svině shnít." Na násilnosti v Hranicích se přišlo, až když policisté vyslýchali později v Novém Jičíně jednoho z Němců, kteří byli v hranickém internačním táboře. To bylo v době, kdy samozvané strážce, kteří si jeden den říkali strážci a druhý partyzáni, nahradili konečně policisté a v táboře nastal klidnější režim.

„Vyšetřovací spisy jsou velmi zajímavé. Zprvu se v nich mluví o rozkrádání německého majetku a týrání. Pak se druhá část podezření bagatelizuje a nakonec byl obviněn pouze jeden člověk za rozkrádání německého majetku. Za dva měsíce ho poté z vězení pustili," líčí Jiří Nebeský. Pouze jednoho strážce z Hranic pak policisté opravdu odsoudili za násilný čin na pět měsíců žaláře. Jmenoval se Jaromír Palas a šel do vězení za to, že svedl ke smilstvu jednu z internovaných žen. „Právě to dokazuje, že soudy mohly podobná zvěrstva odsoudit. Ovšem málokdy se tak stalo," říká Jiří Nebeský.

(MFDNES)