Listopad 2007

Američané, zůstaňte!

Cyril Bumbálek

Další a další krvavé atentáty, boje mezi milicemi, chronicky slabá šíitsko-kurdská koaliční vláda, rozhádaný parlament. Jen těžko lze v dnešním Iráku najít oblast, která by fungovala. I proto v zemi přes nelibost americké veřejnosti i demokraty ovládaného Kongresu zůstává více než 160 tisíc vojáků. Kdo však dobře hledá, naději najde. Jmenuje se Kurdistán.

Ostrov bezpečí

Mezi zelenými kopci a horskými štíty, na území velkém jako Česko, žije pět milionů iráckých Kurdů. Návštěvník, který přistane na moderním mezinárodním letišti v hlavním městě iráckého Kurdistánu Arbílu, jen stěží pozná, že se ocitl v Iráku. Přivítají jej kurdské vlajky a pocit bezpečí. O to se už přes 16 let starají oddíly kurdské domobrany, tzv. pešmergy. Po Američanech ozbrojených po zuby není v Kurdistánu ani památky. Dokud střeží hranice a brání tomu, aby se Irák propadl do naprostého chaosu, který by zasáhl i Kurdistán, nejsou na severu země potřeba. Pešmergy si zatím vystačí samy. Více než 200 tisíc mužů ve zbrani je nejlépe vycvičenou součástí iráckých bezpečnostních složek. Tvoří je rovným dílem muži z klanu iráckého prezidenta Džalála Talabáního a jeho někdejšího rivala a současného prezidenta Kurdistánu Masúda Barzáního.

Po srpnovém útoku sebevražedných teroristů na komunitu kurdských jezídů, při kterém zemřelo na 350 vyznavačů tohoto prastarého kultu, znovu zaznělo volání po začlenění všech Kurdy obývaných oblastí Iráku do autonomního Kurdistánu. O požadavku Kurdů má podle irácké ústavy rozhodnout referendum, jehož konání bylo již několikrát odloženo. Jedná se totiž o sebeurčení dalších pěti etnicky smíšených severoiráckých provincií a především o citlivou otázku Kirkúku. Provincie se stejnojmenným hlavním městem totiž leží doslova na jezeru ropy. Její cenu si uvědomoval už Saddám Husajn, který z kdysi většinově kurdského města tisíce Kurdů vyhnal a na jejich místo nastěhoval irácké Araby. O tom, zda se spolu s turkmenskou menšinou ocitnou pod vládou Kurdů, by obyvatelé oblasti měli rozhodnout ještě letos před koncem roku v referendu. To obezřetně sledují nejen turečtí politici v Ankaře, ale také Bagdád a nacionalisticky naladěná arabská ulice. Příznivci radikálního šíitského duchovního Muktady Sadra již dokonce varovali, že půjdou „arabský“ Kirkúk chránit se zbraněmi v rukou. „Kurdové se Kirkúku nikdy nevzdají, ale chceme jej získat ústavními metodami. Nepodaří-li se nám to, vypukne občanská válka,“ varoval letos v létě Masúd Barzání.

S balvanem u nohy

Turecké i íránské politiky navíc znepokojuje, že v hraničních horách se s vědomím kurdské vlády skrývají, cvičí a přes hranici útočí bojovníci separatistických skupin Kurdské strany pracujících (PKK) a íránské Strany svobodného Kurdistánu (PJAK). Turci i Íránci pozice povstalců bombardují, ale s razantnějším zásahem zatím váhají. Turecká armáda rozmístila na hranicích Iráku desítky tisíc vojáků, ale staronový premiér Erdogan vyčkává. Nechce si totiž znepřátelit miliony tureckých Kurdů, jejichž hlasy mu v parlamentních volbách zajistily rekordní výsledek.

Kurdští politici tak překypují sebevědomím. Iráčtí Kurdové se v letech po spojenecké invazi do Iráku mají lépe než kdykoli v dějinách. Faktickou nezávislost sice získali už po první válce v Zálivu v roce 1991, ale až nyní zažívají skutečný boom. V Arbílu i Sulajmáníji rostou nové obchodní domy, vilové čtvrti, hotely i americká univerzita. Kurdové ale nechtějí žít jen z příjmů z ropy, touží po tom stát se další Dubají – centrem obchodu i turistiky. Proč se ale nadále vázat na Irák? ptají se mnozí Kurdové, kteří se nikdy necítili Iráčany a problémy sužovaný Irák pokládají za balvan u nohy.

Vize nezávislého Kurdistánu však nemusí na druhý pohled vypadat až tak lákavě. Kurdistán totiž není izolovaným ostrovem, který by mohl přežít bez dobrých vztahů se svými sousedy. Provokovat Turecko se může Kurdům vymstít. Navíc poprvé v dějinách je Kurd Talabání prezidentem Iráku a Kurdové jsou zastoupeni ve federální vládě. To by se ale v případě vyhlášení nezávislosti mohlo změnit a v samotném Kurdistánu by mohla po deseti letech opět propuknout krvavá občanská válka o moc.

Kurdové vědí, že Američané zajišťující stabilitu nemohou zůstat v Iráku věčně. Přejí si ale, aby své stálé základny umístila armáda USA právě do Kurdistánu. Podle Talabáního by byly ideální dvě letecké základny s deseti tisíci vojáky. Pešmergy totiž Kurdy neuchrání před bombami a granáty, které přelétávají přes hranice, hrozbou intervence či nevypočitatelnou situací, která ve zbytku Iráku nastane, až Američané zemi opustí.

(Respekt, www.respekt.cz)