Listopad 2007

Historie je k Hirošimě nespravedlivá

Vladimír Bystrov

V srpnu v pětačtyřicátém v Evropě již utichaly oslavy porážky Německa a řečeno se spisovatelem Jiřím Muchou začínal nebezpečný mír. Boje ale dál pokračovaly v Asii, a teprve zdrcující účinek prvních atomových bomb svržených americkým letectvem 6. srpna na Hirošimu a o tři dny později na Nagasaki přiměl Japonsko ke kapitulaci. Až jejím podpisem v září definitivně skončila druhá světová válka.

Když po dvaašedesáti letech japonský ministr obrany a rodák z Nagasaki prohlásil, že americký atomový útok byl tehdy nevyhnutelný, protože bylo nutné ukončit válku a zabránit Sovětskému svazu v invazi do Japonska, propukl skandál a ministr musel rezignovat. Většině Japonců totiž stále mnohem více vyhovuje, když jsou považováni za oběť tragických důsledků ničivé války, a nejsou příliš ochotni připouštět si svou spoluodpovědnost za neblahou válečnou minulost. Ale také ostatní země přijaly ministrův výrok zdrženlivě a nikde v zahraničí se nesetkal s nějakou výraznější podporou.

Neboť politický vývoj v uplynulých dvaašedesáti letech nespravedlivě posunul původní význam atomového bombového útoku na Hirošimu a Nagasaki a namísto toho učinil z těchto měst memento, které má varovat lidstvo před dalšími válkami a připomínat nebezpečí ničivé síly jaderné energie.

Tenkrát v roce 1945 přijal však svět zničení obou japonských měst především jako rozhodující vojenskou operaci směřující k rychlému ukončení druhé světové války také mimo Evropu. Veřejnost v zemích protihitlerovské koalice vnímala bombardování Hirošimy, při němž byly zničeny více než dvě třetiny budov a zahynulo přes sedmdesát tisíc obyvatel, a o tři dny později v Nagasaki dalších sedmdesát tisíc, jako úspěšný úder, který způsobil nepříteli významné ztráty na majetku a životech a přiblížil zřejmě na dosah ruky konečné vítězství.

Oběti jako pozitivní faktor

Pro generace, které v následujícím více než půlstoletí nepoznaly na evropském kontinentu kromě Balkánu hrůzy válečných konfliktů, je přirozeně nepochopitelné, že ve válce jsou mrtví na straně protivníka považováni za pozitivní faktor, protože znamenají oslabení jeho potenciálu. Nemá smysl pohoršovat se nad krutostí válek a že ničení a smrt jsou základem jejich technologie, že s mrtvými se prostě počítá, jsou součástí strategických kalkulací, výpočtů a bilancí úspěchů či neúspěchů válčících stran. Takto nehumánní je každá válka, ať už bojující strany sledují sebeušlechtilejší zájmy a cíle.

Proto svět nevnímal zprávu o výsledcích svržení atomových bomb jako blesk z čistého nebe uvolňující do té doby neznámou sílu nepředstavitelných účinků. Ve všeobecném chápání šlo jen o další položku do účtu, na jehož jednom listu stála cena, kterou zaplatili Angličané v bitvě o Londýn, Američané při japonském útoku na Pearl Harbor, Sovětský svaz při obraně Moskvy a blokádě Leningradu, Poláci při povstání v Němci okupované Varšavě, spojené britsko-americké síly při invazi v Normandii a další desítky a statisíce mrtvých na straně protivníků nacistického Německa, a na druhém listu mrtví Němci u Stalingradu, ve Francii, v Africe, Japonci v Tichomoří, úspěšné zničení nacistické bašty v Berlíně, Drážďan a dalších německých měst. Že většina obětí byli obyčejní lidé a nikoliv vojáci, nebylo nic mimořádného a nikdo nepochyboval o spravedlnosti jejich údělu.

Jakkoliv se to generacím, které již po několik desetiletí nezažily válku, zdá jako nepřiměřené uplatňování nepříliš uchopitelných principů kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, je i civilní obyvatelstvo pojímáno jako součást potenciálu protivníka. A nejinak také japonští obyvatelé Hirošimy a Nagasaki byli vnímáni prostě jako nepřátelé.

Světová veřejnost přijala svržení atomových bomb rovněž s ulehčením jako vítězství v závodu s nacistickým Německem o vytvoření nové zbraně hromadného ničení a jako potvrzení dominance americké vojenské techniky a síly. Dosud nejsilnější zbraň představovala pojistku konečného výsledku druhé světové války. Ani americkým úspěchem zastíněný Sovětský svaz se v prvních dnech, týdnech a měsících neodvážil zpochybnit vojenský význam atomové zbraně a pouze v tajných laboratořích gulagu ještě zintenzivnil vývoj vlastní sovětské atomové bomby.

Takto přijala světová veřejnost atomové bombové útoky na Hirošimu a Nagasaki tenkrát před dvaašedesáti lety. Jen málokdo si hned uvědomoval, že použití nové zbraně bez předcházející konzultace se spojenci signalizovalo rovněž zahájení odpoutávání USA od rooseveltovské spolupráce s komunistickou velmocí a nástup trumanovské politiky hodlající čelit sovětským plánům ve světě. Čas strategického a politického licitování s oběťmi sežehnutými nebo smrtelně ozářenými explozí obou bomb a úvah o schopnosti lidstva zkrotit objevenou jadernou energii a zamezit jejímu zneužití k vzájemnému zničení měl teprve postupně přijít.

6. srpna 1945 a o tři dny později byly však zprávy o svržení prvních atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki pro svět dobrými zprávami a jen nespravedlivá historie na to zapomíná.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)