Listopad 2007

Komunistická rozvědka unášela emigranty

Václav Drchal, Jiří Reichl

Únosy nepohodlných osob ze zahraničí prováděla po únoru 1948 československá rozvědka. Šlo asi o dvě desítky lidí, většinou emigrantů, kteří pak skončili v komunistických kriminálech. Další desítky akcí rozvědčíci plánovali, ale nezrealizovali. Důkazy o takových akcích objevili historici v archivu Úřadu pro zahraniční styky a informace, dnešní civilní rozvědky. Lidové noviny mají příběhy některých unesených k dispozici. Únosy se rozjely po roce 1948 a ustaly po odchodu Sovětů z Rakouska v roce 1955 a po postavení Berlínské zdi v Německu v roce 1961. Právě sovětské okupační zóny těchto dvou zemí používala československá rozvědka jako základnu.

Podle historika Prokopa Tomka měly únosy dva scénáře. První byl nenásilný. Agent nejdřív vylákal oběť do sovětského sektoru. Tady zasáhly okupační úřady, které ho legitimovaly a zadržely. „Vypadalo to nevinně. Ten člověk nic netušil,“ říká Tomek. Pak ale následoval transport na hranici a předání do rukou československých orgánů.

Pokud oběť vylákat nešlo, agenti jí většinou hodili do pití uspávací prostředek a převezli do sovětské zóny. Pak už jim v únosu nic nebránilo. Právě tak dopadl Bohumil Laušman nebo Slováci Jozef Blažkovič, Jozef Vicen a Imrich Sucký.

Laušmanův případ je asi nejznámější. Předúnorového předsedu sociální demokracie dostali agenti v roce 1953 den před Vánoci, když mu otrávili brandy. Po nekonečných výsleších Laušman souhlasil, že veřejně vystoupí ve prospěch československého režimu. Ani to mu nepomohlo. Dostal sedmnáctiletý trest a v květnu 1963 zemřel v ruzyňské věznici.

Rozvědka většinou unášela československé emigranty. Obětí se ovšem stal i západní Němec Dieter Konietzki, kterého StB unesla v roce 1961 z Berlína. V Česku byl odsouzen za vyzvědačství a šel na deset let za mříže.

Únosy schvaloval ministr vnitra, nejčastěji Rudolf Barák, který resort řídil v letech 1953 až 1961, ale zřejmě poslední slovo mělo vedení KSČ. Dokazuje to únos Imricha Suckého ze září 1957. Sucký za války pracoval pro politickou policii Slovenské republiky. Náčelník I. správy MV (rozvědky) plukovník Jaroslav Miller napsal Barákovi 19. srpna: „Z Vašeho příkazu předkládám vám návrh na provedení akce Úder, jejíž provedení bylo již vámi předběžně schváleno.“ O tři dny později Barák do materiálu připsal, že se na únosu dohodl s prvním tajemníkem ÚV KSČ a pozdějším prezidentem Antonínem Novotným.

Některé únosy prováděla rozvědka na přání Sovětů. Například akci proti v Mnichově žijícímu vůdci Ukrajinské povstalecké armády Stěpanu Banderovi. Únos měl proběhnout v říjnu 1959, ale Sověti Čechoslováky o několik dní předběhli a Bandera otrávil kyanidem agent KGB Bohdan Stašinskij. Spolu se Sověty plánovala rozvědka v roce 1956 i neúspěšný únos rakouského novináře Fritze Moldena, který byl zeťem šéfa CIA Allana Dullese.

Asi vůbec první únos plánovala rozvědka už v roce 1947. Obětí měl být Ferdinand Ďurčanský, ministr zahraničí Slovenského štátu. Z akce ale sešlo, a ke skutečným únosům tak došlo až po Únoru. Postavení Berlínské zdi provádění únosů extrémně ztížilo. Ojedinělé plány se ovšem objevovaly i později. Ještě v 60. letech zvažovala rozvědka unést z Německa jednoho z bratrů Mašínů - Josefa. A dokonce ještě v 70. letech se objevil plán na únos vydavatele časopisu Svědectví Pavla Tigrida.

Uspávadlo z Prahy nezabralo

Osudnou kávu, v níž byl rozpuštěn uspávací prostředek dodaný „soudruhy z Prahy“, vypil spolupracovník americké tajné služby CIC Josef Blažkovič s krycím jménem „Pavuk“ 26. května 1955 krátce po 22. hodině. Blažkoviče se rozvědka rozhodla unést proto, že měl velmi dobré kontakty mezi uprchlíky, jichž tehdy bylo plné Rakousko.

„Celkem jsme vypili každý pět malých štamprlat koňaku. V 22.00 jsem postavil na vařič vodu, abych ji přivedl do varu a abych mohl udělati kávu. Protože Blažkovič seděl se mnou u jednoho stolu a stále mi koukal do ruky, nemohl jsem před ním manipulovat s ampulkou a dáti mu do jeho skleničky prostředek,“ píše agent Hotárek v hlášení o provedení únosu, které LN získaly z archivu rozvědky. Nakonec se mu podařilo omamný prostředek do jedné ze sklenic vhodit. „Do sklénky, kde byl „prostředek“, jsem dal dvojitou dávku kávy, takže bylo na první pohled vidět, že tato káva je silnější a lepší. Tuto lepší kávu jsem postavil přede mne a tu slabou před Blažkoviče. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby si Blažkovič vybral tu kávu, ve které byl prostředek,“ popisuje agent Hotárek. Jeho finta mu skutečně vyšla a Blažkovič se slovy „popřej lepší kávičky starému Jožovi“ svou slabou kávu odstrčil a vzal si silnější s uspávacím prostředkem. Jenže ani v tom okamžiku neměl Hotárek vyhráno. „V další půlhodině normálně četl zprávy, které jsem mu psal, a hovořil. Myslel jsem si již, že mi soudruzi dali „prostředek“ nepravý a že celou věc zkouší na „sucho“. V 22.45 Blažkovič položil hlavu na stůl a přestal mluvit,“ stojí dále ve zprávě. Hotárek pak nesl Blažkoviče k taxíku.

Jenže „soudruzi z Prahy“ zřejmě chybu opravdu udělali. Blažkovič se totiž před taxíkem probral. „Vystřízlivěl a skočil od auta asi 4 m stranou. Přitom mi říkal, že pojede trolejbusem, že do auta nesedne,“ popisuje problémy Hotárek. Po chvilce jízdy se unášený Blažkovič vzchopil k dalšímu odporu. „Začal sebou mlátit a křičet Hilfe!. Toto opakoval asi 4x, vytrh se mi, otevřel dvéře a chtěl vyskočit,“ doplňuje Hotárek. Po převozu Blažkoviče do Československa začaly výslechy, které v dokumentech zabírají přes čtyřicet stran. Za několik dní Blažkovič změkl a prozradil aktivity 18 českých a 29 maďarských emigrantů, kteří předávali zprávy Američanům. Za špionáž byl odsouzen k mnohaletému vězení, kde zemřel.

Agent Hotárek nebo také Kraus -původním jménem Jiří Jirkal, později Jirásek - se podílel i na dalších únosech. V roce 1958 unesl z Mnichova na žádost Sovětů válečného zločince Nikofora Horbanjuka. Za tuto akci dostal automobil Tudor.

V listopadu 1971 se stal ředitelem hotelu Jalta na Václavském náměstí. Přispěl k tomu i „jeho pevný postoj v roce 1968“. A že to Hotárek-Kraus neměl v „krizových letech“ vůbec lehké. „Opilý výčepní Karel Zvířecí mu vyhrožoval, že bude viset, že ví, že je špicl, a že je na čase, aby odešel. Říkal, že ví o únosu Laušmana. Kraus se smál, načež ho Zvířecí oslovil pravým jménem Jirkal,“ píše se například ve zprávě StB z roku 1968.

Marina unesla svého manžela

Extrémním případem únosu je akce proti Vladimíru Pekelskému z dubna 1953. Na jeho zavlečení z Vídně do Československa se totiž aktivně podílela jeho žena Marie - neboli agentka Marina.

Oba manželé za okupace kolaborovali a po válce žili v Německu. Marina se stala československou agentkou v prosinci 1946. V té době odešel za hranice i Pekelský a později v Mnichově založil emigrantskou organizaci Sdružení českých demokratických federalistů. V září 1951 se vzali a rozvědka na Marinu tlačila, aby pomohla svého muže zverbovat nebo unést do Československa.

Pekelská manžela do rukou estébáků vydala při jejich cestě do Vídně. Když oba večer 12. dubna navštívili ve Vídni společného známého, venku už na ně čekalo zatýkací komando. „Jelikož Tonda (krycí jméno pro Pekelského) se neopil, hrála opilou Marina. Tonda chtěl sednout do právě přijíždějící tramvaje. Marina mu v tom však zabránila tím, že začala zvracet,“ stojí v materiálech rozvědky. Marina pak muže odvedla na domluvené místo, kde ho komando zmlátilo a vecpalo do auta. Do něj si nenápadně sedla i Marina, která hrála zatčenou. V Československu Pekelský nevydržel výslechy, podepsal, a stal se agentem Tondou. O tom, že únos pomohla provést jeho žena, se zřejmě nikdy nedozvěděl. Oba manželé dodávali zprávy řadu let a spolupráce skončila až v roce 1972. Pekelský zemřel o tři roky později, Marina v roce 1993.

Akce Útok v Kanadě

V zámoří si rozvědka na únosy netroufala. Přesto si tamní emigranti oddychnout nemohli. Svědčí o tom případ národně socialistického poslance Otty Hory, který byl po únoru místopředsedou Rady svobodného Československa v Kanadě. O Horovi si estébáci mysleli, že schovává důležité materiály včetně „seznamu parašutistů, kteří mají být použiti proti ČSR“. V roce 1957 připravili vloupání do jeho domku v Ottavě neboli akci Útok.

Agenti Orel a Cirman, kteří Horu jakožto emigranti často navštěvovali, nejdříve pořídili plánky domku. Dalším cílem se stalo obstarání klíčů. Ty měli sehnat opět oba agenti, ale StB navrhovala jako variantu i sledování Horova malého syna, od kterého by klíče šlo získat „při hře na kluzišti, během vyučování ze šatny a podobně“. Otisky klíčů nakonec pořídil jeden z agentů. Akce Útok se přesto nekonala. StB totiž zjistila, že Horův archiv není tak důležitý, a ránu z milosti akci zasadila Horova manželka, která dokumenty dala pod zámek. „Provedení akce je i technicky zkomplikováno. Boudova (tak StB píše o Horovi ve svých materiálech) manželka zakoupila plechovou registratůru a nařídila Boudovi, aby si všechny věci dal do této bedny a odstěhoval ji do suterénu, aby měla v bytě pořádek. Vadilo jí, že má papíry roztahány po celém bytě. Tato registratůra je uzamčena a nemáme od ní klíč,“ stojí v záznamu ze 6. prosince 1958, pod kterým je podepsán kapitán StB Altman.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)