Listopad 2007

Jak zabránit islamizaci Západu

Luděk Frýbort

Nazvěme to, jak chceme, ale evropská města pomalu přestávají být evropská. Staré paláce a kostely ještě stojí na svém místě, ale čím dál nepřehlédnutelněji jim konkurují mešity; neevropský živel, zpočátku spíš plachý a svého si hledící, se stále hlasitěji začíná domáhat svých práv, včetně takových, na jaká by si ve svých domovských zemích ani neodvážil pomyslet. V mnoha čtvrtích už převládl a vtiskl jim svůj ne každému příjemný svéráz; i opouští původní obyvatelstvo taková místa a zdá se být otázkou času, kdy se roztroušené enklávy arabsko-afrického mravu slijí v souvislé celky a promění svá snadno získaná práva v moc politickou i soudní. Což by se ještě dalo s povzdechem marnosti přijmout: jakáž pomoc, populačně lenivého evropského obyvatelstva ubývá a schodek musí nahradit přistěhovalci odjinud, aby měl kdo přispívat do sociálních pokladen. Nebo tak aspoň je ten znepokojivý jev omlouván těmi, jejichž ideálem je multikulturní společnost.

A kdyby aspoň přistěhovalecká obec chtěla být opravdu multikulturní, ale ona není. Zajisté v ní tvoří nemalý díl křesťané etiopští, libanonští i všelijací jiní, zástupci věrouk indických a dálněvýchodních; ti však její ráz neudávají, ten je dán téměř výlučně mnohem razantněji vystupujícím islámem. Liberální konejšitelé by nás ovšem poučili, že ani islámu není proč se bát, jelikož naprostá většina muslimů jsou lidé pokojní a snášenliví, to jen mizivý zlomeček představují ti, kteří nám a našemu životnímu způsobu hrozí zničením. A třeba i představují. Potíž a původ všeho neštěstí jsou v tom, že jsou to oni, kdo v té muzice udává takt. Smírná, pokojná část muslimské obce snad jejich násilnický program neschvaluje, na jejich akcích se nepodílí, ale také proti nim nic nepodniká, neprotestuje a nedemonstruje, a vůbec už se nedá čekat, že by stála na straně nás nevěřících, až dojde na lámání chleba. Rostoucí část domácí společnosti je tím vývojem, kdo by se chtěl divit, znepokojená. Své výhrady zatím vyjadřuje vesměs jen na internetových stránkách - v tisku se dostane ke slovu pouze výjimečně - ale i to se začíná měnit. Příkladem může být demonstrace na protest proti islamizaci Evropy, již k šestému výročí 11. září 2001 svolala do Bruselu organizace Pax Europa.

Nutno hned uvést, že dopadla nevalně. Bruselský starosta Freddy Thielmans ji zakázal stejně jako na totéž datum ohlášenou demonstraci Arabsko-evropské ligy (AEL) v čele s prohlášeným džihádistou Abú Jahjou - aspoň se tedy nenaplnila obava, že politicky arcikorektní pan starosta demonstraci proti islamismu zakáže, islamistickou však povolí. Přívrženci Pax Europy se nedbajíce zákazu přesto sešli, ale bylo jich málo a vmísily se mezi ně značně nedůvěryhodné živly, čímž se místo zamýšleného účinku dostavil spíš jeho opak. Jak multikulturalisté, tak kazatelé džihádu se tím mohou cítit potvrzeni.

Škoda, řekl bych. Prostou rovnicí, do níž dosadíme muslimskou rozplozovací zdatnost a ochablost Evropanů v témže oboru, dojdeme snadno k výsledku, že někdy v půli tohoto století se dosavadní muslimská menšina v podstatné části starého kontinentu stane většinou. Jestli pak bude s námi Staroevropany zacházet dle všech pravidel demokracie a humanity, jichž se teď při každé příležitosti dovolává... věř tomu, kdo chceš. Jsou snad lidé, kterým je jedno, jak dopadne jeho vlastní civilizace, ale jsou i tací, jimž její osud leží na srdci víc. Je jich, jak vše naznačuje, dokonce většina, a zaslouží si, aby byli aspoň slyšeni. Jde o to, jak.

Byl bych toho názoru, že protestní demonstrace není právě nejvhodnější prostředek. Je to metoda silně už zdiskreditovaná těmi, kteří demonstrují pořád a proti všemu, takže si uvážlivější, ke konzervatismu tíhnuvší občan (a takoví bývají ti, kteří dovedou myslet na desítiletí dopředu) řekne - ach, dejte mi svátek pořád s nějakými randály. Kdepak, k demonstraci za zachování měšťansko-demokratického světa se nikdy neshromáždí ty zlobou říjící masy jako k demonstraci za jeho zbourání. Ale dejme tomu, že by se nějaké masy shromáždily, protože znepokojenost postupem islámu i slepotou politických kruhů už skutečně dosáhla stupně, jejž nelze ignorovat. To by ovšem z pochodujícího zástupu nesměl zaznít jediný nenávistný výkřik, jediná výzva, již by bylo možno kvalifikovat jako rasistickou, xenofobní či neonacistickou: nechceme bojovat proti islámu, muselo by znít motto takového představení, ale také nemíníme přijmout jeho krutá a ponižující pravidla. Jeho pokojnost a ohleduplnost by musely překonávat vše, co je schopen nabídnout Řád katolických panen; v tom případě ovšem počítejme s tím, že si džihádisté to chování budou vykládat jako známku zbabělosti a jejich výbojné sebevědomí ještě vzroste. Nic si nenamlouvejme; pořadatelé takové demonstrace stěží dokáží zabránit tomu, aby se na ní nepřiživily tlupy holohlavých zabedněnců s jejich antisemitským povykováním a vyčichlou hitlerovskou symbolikou. To je ovšem právě to, nač s radostí čekají jak radikální islamisté, tak politicky korektní kazatelé. Vidíte? Neonacismus! Rasismus! Islamofobie! Fuj, hanba! Ne, s demonstracemi si nehrajme, hystericky pořvávat, vymýšlet bezobsažná hesla a fráze, v tom jsou naši protivníci mnohem lepšími mistry, v té soutěži s nimi musíme vždy prohrát.

Místo toho přemýšlejme, jak by početnější, ale dobrý tón udávajícími kruhy ostrakizovaná část veřejnosti mohla dát najevo svůj názor bez shora zmíněných rušivých vlivů a také účinněji. Řešení nemusí být tak obtížné, jak se zdá. Z různých opatrně, ale přece jen provedených průzkumů vyplývá, že počet lidí znepokojených vyhlídkou na zislamizovanou Evropu v poměru k těm, kteří se buď nechávají unášet multikulturní iluzí, nebo jim je všechno jedno, lze vyjádřit zhruba poměrem 3:1. Zadruhé žijeme, jak známo, v demokracii. Ne sice v kdovíjak ideální, kastovní i soukromé zájmy partajního činovnictva v ní platí mnohem víc než zájem poddaného voliče, ale právě toho lze využít. Neboť partajní profesionál poběží vždy tam, kde mu kyne znovuzvolení a další pobyt u plných mís, zásady nezásady, korektnost nekorektnost. Zatím zůstávají nejosvědčenější udičkou k ulovení voličského souhlasu sliby sociálních jistot, zaměstnanosti, bezplatného toho či onoho, které nemohou být splněny, leda by některá partaj získala alchymistický recept na přeměnu žvástů ve zlato. Nepochybujme však, že se vše změní tou hodinou, kdy se volebním tématem č. 1 stane nikoli otázka přilepšeníček ze státní kasičky, nýbrž holého bytí a nebytí. Tehdy uzříme, jak se naši volení zástupci jmou dout do všech mediálních trub týmiž slovy, z nichž by dnes ani slabiku nevyslovili, aby si nevysloužili nálepku fašistoidního extremisty.

Pročež tedy: udělujme své voličské hlasy osobám a stranám, s nimiž jsme v tom ohledu udělali pozitivní zkušenost. Těm, které aspoň v náznacích projevily tutéž starost, jaká nenechává v klidu nás, starost o příští osud západní civilizace. Nemusí to být hudba budoucnosti: ve Švýcarsku a ve vlámské části Belgie jsou už dnes nejsilnějšími stranami ty, které takovou starost akcentují. Pochopitelně jsou za to rozhořčeně štemplovány razítky rasismu, xenofobie, fašismu a jinou tomu podobnou titulaturou, avšak bez velkého úspěchu; jest obtížno uvěřit, že občanskou většinu tvoří fašisté, kdežto jediné správné myšlení má pro sebe zpachtované kázavá intelektuální skupinka. V podstatně nižší míře, ale občas přece, se s takovými názory ozvou i jiné evropské strany, najmě strany nesocialistické a nezelené; to nevyplývá z jejich ideologie, v této souvislosti nedůležité, nýbrž ze skutečnosti, že levice, ztrácející v důsledku stárnutí evropské populace své tradiční voličstvo, se dala do námluv mezi přistěhovalci. Strany měšťansko-konzervativní se jich do té míry neúčastní; pozorujme je proto, a bude-li proč, odměňme je svými hlasy. Nebude-li proč, pokusme se jim vysvětlit příčinu naší zdráhavosti.

Lze ovšem předpokládat, že časem vzniknou i další strany a straničky, stavící svou existenci na odporu proti islamizaci Evropy. Nezříkejme se jich, ale pozorujme je obzvlášť bedlivě, abychom s nimi nedopadli jako organizátoři bruselské demonstrace. Vypjatý, kdekoho obviňující nacionalismus, vyřizování účtů z šera dějin, antisemitismus a antiamerikanismus - je pozoruhodné, jak snadno se spolu páří tyto dvě zdánlivě protichůdné odrůdy politické tupohlavosti - cokoliv takového se někde vynoří, je nutno bez zaváhání odmítnout. Ne, pánové, naším cílem není se vyřádit a vykřičet, nýbrž podniknout něco konkrétního pro zachování našeho civilizačního způsobu, jejž nemůže nahradit neplodné a ustrnulé učení Prorokovo. Dost možná je už pozdě k napravování hříchů, jichž se dopustili naši naivní předchůdci, když otevřeli brány Evropy chaotické imigraci dokořán, ale přesto. Kdo se ubírá do zániku bez odporu, zaslouží si jej.

Vím zajisté, že píši tyto řádky z hlediska občana jedné z evropských zemí, v nichž už proces islamizace znatelně pokročil a vzbuzuje oprávněné obavy. Český člověk zatím může mávat rukou - nějací mohamedáni, co nám je do nich, máme jiných starostí dost. Jenže prozíravý občan by měl myslet dál než jen k dnešní večeři nebo do příštích voleb, jak je zvykem politiků. Měl by se, je-li zodpovědný, zasazovat o snesitelný život nejen svůj, nýbrž i svých dětí a vnuků. V tom zájmu by se neměl omezit pouze na oteplování atmosféry a tání ledovců, jak se stalo příkazem současnosti, nýbrž rozšířit svou předvídavost i na otázku, bude-li v kolébce západní civilizace za nějakých padesát let ještě proč žít, ať už s ledovci nebo bez nich. Může se totiž snadno stát, že nebude; že jako už tolik generací, i naši potomci se budou divit, jací příšerní pitomci museli být jejich dědové, když viděli kvačící nebezpečí v kdečem, jen ne v tom, co se přihnalo jako rmutná vlna a pohřbilo jejich svět. Leda s tím rozdílem, že z předchozích vln Západ pokaždé ještě nějak vyplul, svůj životní způsob zachránil, byť ne beze škod. Tentokrát může být ortel osudu konečný.